End of everything

9. října 2013 v 21:16 | Kotone |  Jednodílné - Yuu
Celkem depresivní, to je tak, když posloucháte smutné soundtracky.. Nic moc, jen taková chvilečka.
Jinak Služku snad už dopíšu a napíšu další díl Imaginary. :D Chce to jen čas! :D
About: smrt, oceán, chřadnutí, apod...
Warning: Tentokrát není třeba. :-)



Další nudný den v tomto nudném světě. Povzdechl jsem si a rozepjal křídla.
Neměl jsem co dělat, všechny dny byly prostě stejné a předvídatelné.
-
Tyto myšlenky mě doprovázely všech šest vyučovacích hodin. Zapisoval jsem si látku, ale nesnažil se to pochopit. Naučím se na test, vypustím a zas naučím na další test, to je prosté. Neměl jsem sebemenší důvod si to pamatovat. Vidinu svého života jsem měl jasně předkreslenou.
Půjdu z gymplu na vysokou z vysoké do práce a chcípnou sám a bezdětnej, fakt super vyhlídka.

Po vyučování jsem šel jako obvykle do knihovny, abych si vzal na doma něco na čtení. Naši se buď hádali, nebo měli tichou domácnost, přičemž já jsem byl navíc. Máma byla právnička a otec dost známý lékař, nechápu jak tihle dva se mohli sejít.

V knihovně byl příjemný klid a mír plus ta harmonie. Knihy byly mou stálou láskou, zjevně to bylo znát. Chodil jsem věčně v černé, své taktéž černé vlasy jsem měl věčně rozdrbané a padající do očí. Své světle zelené oči jsem ještě schovával za brýle o 1,5 dioptriích. Nosil jsem je právě však jen na čtení, nebo na vyučování, jinak jsem bez nich celkem dobře viděl.

Rozvalil jsem se v nově udělaném gaučíkovém koutku, sundal si boty a dal je též na gauč. No co, tady to dělal každej. Byl to záměr, aby se tu lidé cítili více pohodlně. Alespoň měststká část pro nás něco udělala.
Ušklíbl jsem se nad hloupostí hlavního hrdiny v knize, nicméně jsem nepřestával číst. Proč? Důvod je prostý. Právě fantasy knihy, a vůbec všechny knihy různých druhů, mě odpoutávaly od reality, od každodenního stereotypu, od osamocení.
Víte, já nebyl zrovna oblíbený. Ano, pár kamarádů jsem měl, ale nikdy jste nevěděli, zda vám v dnešní době někdo nebodne kudlu do zad.
V nikoho jsem neměl naprostou důvěru a jak bledly mé oči, tak jsem chřadl. Začaly získat lesk šedé.

Nikdo si toho nevšiml.

A vzlétl do výšin přeplněn prázdnotou....

Stával jsem se více a více neviditelný a ve svém nitru jsem měl už jen prázdnotu.

Jeho křídla se začala lámat a za doprovodu šelestu vzduchu se řítil dolů..

Moje existence ještě více přestala mít smysl.

Dopadl...

Nenáviděl jsem život, nenáviděl jsem sebe.
-
Moje existence dávno přestala mít smysl. Jeho srdce se lámalo na kusy a krvácelo. Tak mohutně. Byl osamělý. Bylo mi ho líto, tak rád bych mu pomohl...ale byl jsem připoután řetězy k zemi, která mě odmítala pustit.

Má křídla byla dávno pryč. Pode mnou jen byla kaluž černé krve. Pokoušel jsem se natáhnout ruku a dosáhnout na jeho podobiznu plavající v bublině. Otevřel oči, ale samozřejmě, že mě neviděl. Nevěděl, že jeho podobizna je tu, nevěděl o mé existenci, jen upadal do stále větších hlubin.
Ucítil jsem hroznou bolest v levé části hrudníku a zařval jsem. Řetězy popraskaly, celá země se začala třást.....
-
Probudil jsem se. Za těch pár měsíců se můj stav zhoršil. Seděl jsem doma a zíral do zdi. Rodiče o tom vůbec nevěděli, ve škole si nikdo nevšiml, že bych tam nebyl.
Srdce už mě nebolelo, prostě jednoho den jakoby to se mnou někdo vzdal.
Prostě nepotřebný, pomyslel jsem si. Nepotřebný...kolovalo mi hlavou a ucítil jsem lehoučkou bolest v levé části hrudníku, která se pomalu zvětšovala a začala mě ochromovat.

Spadl jsem ze židle a svalil se na zem do klubíčka. Křičel jsem, rval si vlasy a zalykal se. Mé tváře skropil...
-
pláč.. On..? Jeho srdce právě zemřelo, uvědomil jsem si. Zůstal jsem nehybně ležet. Pustá krajina zmizela a najednou jsem se ocitl ve vodě. Potápěl jsem se více a více dolů. Dole na dně jsem viděl svého černovláska s mrtvýma očima a srdcem, jak natahuje ruku nahoru.
Jak on byl zoufalý, osamělý, zdecimovaný..a já mu předtím nemohl pomoci?
Nyní umíráme oba, tak alespoň po smrti bude mít klid. Natáhl jsem ruku k němu a usmál se na něj. V jeho očích se zračila nedůvěřivost, ale pomalu se oceán začal vlnit, takže to jeho pocity rozvibrovalo.

Náhle jsme však zmizeli oba.....


10.ledna 2012 zemřel mladý chlapec, Akasuna Yuki, na nervové zhroucení. Příčinna: Neznámá
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám zde? :3

Yes sir!
Aye sir.
Nope sir.

Komentáře

1 Via Via | 18. června 2014 v 19:24 | Reagovat

Nádhera! Moja poklona..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama