Farář

30. prosince 2013 v 4:41 | Kotone |  Moje tvorba
Přivítejme na tomto skromném plácku další dušinku, co sem bude "odkládat" své povídky. Od teď se bude psát k povídkám autor, aby se věděla, co čí je.
Autor: Enqila
Warning: Znásilnění, +18



Kužel světla lákající mě, abych se podíval, možná jsem to neměl dělat… Otec… Máma klečí… a za nimi stojí nějaký muž. Proč? Proč drží ten meč…? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Oba dva je usmrtil každého jedinou ranou. Chtěl jsem křičet. Chtěl jsem tam vběhnout a zabít jej, ale něco mi v tom zabránilo. Místo toho jsem se dal na útěk. Moje bosé nohy tiše cupitaly domem, až jsem se dostal ven. Slyšel jsem těžkopádné nohy vraha. Chce mě zabít… To byla moje poslední myšlenka.

"Sestro, podívej!" Vykřikla žena oděná do černé róby typické pro dcery boží, které se zapřísáhly svému Pánovi. Starší a moudřejší se podívala směrem, kam ukazovala její přítelkyně. Potácel se tam mladý chlapec v rozedraných šatech. Zesláble škobrtal nohama o kamenný břeh jezera, až nakonec vysílením upadl. Obě dvě jeptišky se k němu okamžitě vydaly a začaly si ho zkoumavě prohlížet.
"Má za sebou dlouhou cestu." Řekla nakonec starší a pobídla druhou, ať jí pomůže vzít jej do kláštera, kde se o něj společně postarají. Mladší dívka si chlapce se zájmem prohlížela, i přes vyčerpání se v jeho tváři zračila jakási hrdost. To vykazovalo, že musel pocházet z bohaté rodiny, a nebo přímo z urozené. Měl zatím ještě takový dětský obličejík. Mohlo mu být sotva dvanáct let, ale přesto už se v něm začaly projevovat známky dospívání, kdy se mu rysy trochu více zostřily. Jeho nejspíš jinak čistě blonďaté vlasy nyní byly prokvetlé prachem, krví a špínou. Jeho prostý oděv udával dojem, že své rodné místo opustil ve spěchu. V zaťaté pěsti pevně svíral jakýsi náhrdelník, ale byl vidět pouze řetízek. "Je pěkný." Řekla nakonec, když zhodnotila jeho zevnějšek. Starší sestra pouze moudře pokývala hlavou a nic na to neříkala.

Nakonec se s menšími obtížemi kvůli rozbahněné cestě dostaly do kláštera, kde zrovna probíhala bohoslužba. Proto zvolily cestu zadním vchodem, tiše se vkradly do chodby pokojů svěřenců. Oddychly si, když proklouzly bez toho, aniž by je zastavil opat, nebo jeho učedník Vincent.
"Tady by měl být volný pokoj," řekla starší, když se zastavily, již skoro na konci dlouhé chodby. Opatrně vzala za kliku a otevřela. Pokoj byl i přede všechna nařízení, jak hlásá Svatá kniha bohatě zařízen. Stejně jako pokoje ostatních chlapců. Zatímco mladší společnice se pouze divila, starší věděla, proč to tak je. Jejich svatý otec nebyl tak svatý, jak si mnohé sestry myslely. Jako jedna z mála věděla, že zneužívá většinu mladých chlapců zde na faře dokonce i jeho učedník Vincent nebyl tohoto odproštěn a zažil si své. Kolikrát za ní přišel se slzami a potřeboval se vypovídat. Boží dcera mu pouze mohla nabídnout láskyplnou péči a nějaké to vysvobození. Zatímco dámské ubikace byly stroze zařízené. Pouze malé okénko, stůl židle, postel a truhla na věci. Opatrně chlapce položily na postel.
"Dojdi pro čisté oblečení a teplou vodu." Přikázala mladší jeptišce a vyčkávavě si sedla na kraj postele vedle chlapcova těla. Pečlivě pozorovala jeho rysy a povzdechla si. Ani ty nebudeš ušetřen opatových zvrhlých hrátek, pokud si tě všimne a je jasné, že ano. Pomyslela si trošku sklesle. Opatrně ho vysvlékla z těch hadrů a dál vyčkávala.


Po chvilce se její přítelkyně vrátila. V jedné ruce nesla hromádku čistých šatů a v druhé vědro s vodou. Se zájmem se dívala na starší, jak o chlapce začíná pečovat. Nejprve mu vysvlékla veškeré oblečení a předala ho mladší, přičemž ji vychytrale poslala pryč, aby se toho zbavila. Potom mu omyla tělo, aby byl čistý a vypláchla rozedrané rány na nohou od kamenů. Nikde jinde zraněný ani nebyl, nakonec mu opatrně vymyla částečně tu špínu z vlasů. Teď vypadal ještě lépe, než když ho našly. Opatrně jej převlékla do učednické róby pro novice. Kolem pasu mu připevnila růženec a opatrně rozevřela dlaň s řetízkem. V dlani pevně svíral medailon. Zvědavě zlatý oválný útvar otevřela, vykoukly na ni dvě ručně malované podobizny mladých lidí. Otec a matka odhadla, oba dva vypadali, že jsou z nějaké jiné země, ale jejich chlapec vypadal podobně jako každý jiný Francouz, že by jej adoptovali? Nebo ho našli na ulici a vzali k sobě? Zavrtěla hlavou a řetízek mu dala kolem krku. Ze záhybů svého šatu vytáhla obvazy a převázala mu rozedraná chodidla, potom jej přikryla a hlavu mu podepřela polštářem. Nakonec odešla a zavřela za sebou dveře. Bude muset nového chlapce nahlásit Vincentovi, trošku se otřásla, vždy jí bylo nepříjemné stát mu tváří v tvář. Dříve to býval milý hoch, ale postupem času z něj udělal farář podobně smýšlejícího zmetka, a nebo že by to jenom hrál, aby neztratil jeho přízeň? Kdo ví… Jediné je jasné, už dlouho u mě nebyl, tak si kněz nejspíš našel nového favorita na zneužívání, přeci jenom Vincentovi bylo už přes šestnáct let. Pomyslela si a rozechvěle se zastavila před kanceláří svého pána.

Vnitřek byl zařízen poměrně stroze. Spousta přeplněných polic s knihami v kruhově uspořádané místnosti. U obrovského dubového stolu seděl Vincent a pečlivě zapisoval příjmy do kostelní pokladny. Za ním byla obrovská freska s vyobrazením Ráje, kdy Bůh kázal Adamovi a Evě, aby si dávali pozor na strom vědění. "Co potřebuješ, Luiso?" zeptal se, aniž by vzhlédl od práce. Žena sklonila hlavu v mírném gestu úcty výše postavenému, a pak na něj zaměřila pohled moudrých očí.
"Přišla jsem nahlásit dalšího člena našeho řádu. Dnes jsme jej našly společně s Marií u jezera a zachránily ho ze spárů smrti." Pouze pokývnul a snažil se tvářit neutrálně, ale bolest v jeho nazelenalých očích ho prozradila. "Co se děje?" zeptala se okamžitě Luisa. Vincent sklopil pohled.
"O-opat… dneska málem zabil chlapce, když ho opět přepadla "hravá" nálada. Teď se o něj starají pouze zasvěcené sestry a je na tom vážně špatně." Zavrtěl hlavou. "Nejradši bych ho zabil za tyhle všechna zvěrstva, co jim provádí, ale pokud ho náš Pán nechává naživu, jistě pro to má důvod." Odložil pero a rukama se pokřižoval, a pak udělal gesto k zahnání zlých sil. Luisa se zamračila, ale pouze přikývla a nic neřekla. Vážně se z něj stává větší a větší monstrum. Problesklo jí hlavou.
"Zapiš jej tedy, jméno ještě neznáme," Usmála se jemně, a pak zase odešla se o chlapce starat. Cestou zašla na ošetřovnu, aby viděla, jak je na tom tamtem. Bolestivě přivřela oči, když si všimla hlubokých šrámů na zádech a několik jich bylo i v místech chlapcova nevyspělého mužství. Pokřižovala se a smutně jej políbila na čelo, potom sestrám popřála dobrý den a opět odešla.

Po několika dnech se chlapec probral a prozradil Luise, jaké je jeho jméno.
"André, to je krásné jméno pro chlapce jako ty," řekla stará žena mírně a pohladila ho po blonďatých vlasech. Jeho smaragdově zelené oči hrály veselím, protože si nejspíš zatím nevzpomínal na to, co se mu stalo. Vztáhl k ní svou ruku, která ještě nepoznala práci a pohladil ji po vráskách.
"Děkuji," Jeho hlas zněl jako čisté trylkování slavíka. Ten by se hodil do sboru, pomyslela si Luisa a něžně jeho ručku chytila. Alabastrovou kůži jemně pohladila, jako hedvábí… Ten se bude opatovi vážně líbit, na svůj věk vypadá kouzelně a zdá se, že je i vzdělaný, tiše přemýšlela, jak knězovi zabránit, aby si Andrého všiml. Chlapec se zvědavě rozhlédl po pokoji.
"To jsou všechny pokoje zde v opatství takhle bohatě zřízeny?" Zeptal se dokonale uspořádanou větou a na svůj věk nezvykle vyspěle. Luisa jenom zavrtěla hlavou.
"Všechny ne,"
"Takže mám být poctěn?" Na jeho nedospělé tvářičce se objevil úsměv, a pak se zarazil.
"Kde mám vlastně tátu s mámou?"
"To… nevíme," Odpověděla starší a André se znepokojeně zavrtěl a snažil se rozpomenout si.
"Poznal jsem je někdy?" Přemýšlel nahlas a zvedl se do polosedu. Luisa si ho přitáhla do náruče.
Pokrčila pouze rameny a dál mu projížděla prsty vlasy. André se v klidu nechal a trošku přivřel oči.
Po chvilce si všimla změny v jeho chování. Z jeho zelených očí se mu vylily slzy.
"Napil ses z fontány vzpomínek?" Zeptala se nejistě a víc si ho k sobě přitiskla. Chlapec pouze vzlyknul. "Vzpomínám si na nějakou místnost a krev všude na podlaze, a že mě pak někdo honil… Bylo to děsivé," S obavami se jí podíval do tváře a zatahal za černý šat. Zoufale fňuknul.
"Někdo je zabil…" Luisa se na něj povzbudivě usmála.
"To nemůžeš vědět, pořádně si nevzpomínáš, třeba to byl sen, nech to pár dní uležet." Jemně mu setřela slzy a políbila ho na čelo. Ujistila jej, že vše bude v pořádku. André se trošku nejistě usmál a opět se mu vrátil bezstarostný náhled na svět. Jak snadné je ty děti ukonejšit, pomyslela si s úsměvem. Ještě chvilku si s ním povídala, než je upozornil gong, že začíná ranní bohoslužba. Vstala a položila Andrého na zem. Vzala ho za ruku a on ji stiskl. Cupital kousek před ní tak, že ji měla nataženou. Po chvilce se dostali do obrovské kruhové místnosti. Nejvelkolepější část kostela bylo právě toho místo. André se překvapeně rozhlédl kolem. Luisa ho mírně popostrčila dopředu.
"Čas na prohlížení bude později." Mírně ho popostrčila dopředu, aby usedl do lavice. Lidé sem proudili skrz otevřené dveře a někteří se už shlukovali vedle lavic a vyplňovali volný prostor, který všude byl. Žádný z nich se, ale neodvážil si stoupnout za oltář, kam to bylo přísně zakázáno. Po nějaké době se dveře zavřely a volnou chodbičkou po červeném koberci začal procházet kněz, který všude rozdával úsměvy a laskavá slova. Měl už něco zažitého za sebou, mohlo mu být tak zhruba čtyřicet let, ale šediny se mu ještě neobjevovaly ve vlasech, i když byly černé. Obličej si udržoval povětšinu času oholený, jenom občas si nechával strniště. Jeho zvídavé světle hnědé oči si všechny pečlivě prohlížely a bylo jasné, kdo ho zaujal. Jeho pohled se střetl s Andrého. Chlapec mu pouze uctivě pokynul na pozdrav, dokud ho Luisa nestáhla, aby sklonil hlavu směrem k Ježíši na kříži. Bylo jasné, že teď si chudák sepsal svůj ortel, protože dle farářova pohledu šlo poznat, že se v něm o něj probudil zájem. Pomalu došel k oltáři, pod záhyby jeho roucha mu nijak nevynikla atletická postava a vypadal spíše shrbený a postarší, než byl. Začal svým ovečkám jako každou Neděli kázat o Pánu a jeho skutcích.

"A jakpak se jmenuje tento roztomilý chlapec?" Zeptal se kněz, když skončila bohoslužba a obřadní síň se opět vyklidila. Luisa sklopila hlavu v uctivém gestu, André ji napodobil a vyčkával.
"Jmenuje se André," Odpověděla za něj jeho pečovatelka a vřele se na faráře usmála. Ten pouze zaujatě pokýval hlavou a dřepnul si k chlapci. Prsty mu jemně přejel po tváři, kterou mu rámovaly rozcuchané zlaté vlasy. Sametová, alabastrová kůže… Pomalu sklouzl na krk a nahmatal hlavní tepnu, pak opět ruku odtáhl a stoupnul si. Luise bylo okamžitě jasné, že tímhle gestem si Andrého skutečně vybral pro své další zvrhlé hrátky, až na něj přijde touha.
"Copak tě sem přivádí, dítě?" Zeptal se a v jeho opálené tváři se lesknul záludný úsměv. Blonďáček pokrčil rameny, a tak mu stručně za něj Luisa vypověděla, co všechno zhruba vědí. Farář jí celou dobu naslouchal a zaujatě pokyvoval hlavou, celou dobu nespustil z Andrého zrak už věděl, jak si na něm vynutí násilné splynutí. Ten proces si zamiloval a říkal mu "očištění duše." Luisa si všimla jeho úšklebku a zděšeně se otřásla, chytila ochranitelsky chlapce kolem ramen a omluvila se faráři, že už musí, aby to tu ještě Andrému ukázala. Když byli z doslechu, tak si oddechla a zároveň zaklela.
"Zatracený Guliano." Ohlédla se po kněžím, který nespouštěl oči ze zad blonďáčka. Zrychlila krok a s oddychem zmizela společně s Andrém v útrobách kostela.

"Tohle je naše soukromá zahrádka," Ukázala jeptiška na rozlehlý komplex několika velkých záhonků.
"Jsme soběstační… vypěstujeme si dostatek surovin, a když máme přebytek, tak jej chodíme nabízet nuzným lidem, nebo žebrákům, aby zasytili své hladové žaludky." André chápavě přikyvoval, nijak se nevyptával, protože mu sestra vše do detailů vyprávěla, pokaždé, když si všimla, že je odněkud pozoruje farář, tak urychleně museli jít na jiné místo. Takhle mu ukázala velice rozsáhlé stavení opatství. Většinu času se zde na stěnách objevovaly pouze decentní malby, řád si příliš nepotrpěl na obrovské bohatě zdobené fresky, které zdobily například proslulou Sixtinskou kapli, kde je maloval sám velký Michelangelo, ale to bylo trošku dál od Francie. Tenhle majestátní chrám zasvěcený Panně Marii ležel ve Vatikánu v Římě.
"Tak a tohle je tak zhruba všechno, co potřebuješ vědět, když tu teď budeš žít s námi," řekla Luisa dobrosrdečně a zavedla chlapce opět do jeho pokoje. André jí vychovaně poděkoval za výklad, a pak se odebral do svého pokoje. "Na večeři tě přijdu vyzvednout." Ozvala se ještě Luisa, než za sebou zavřela dveře. André chvilku vyčkával, než se dal do prozkoumávání bohaté výzdoby svého pokoje. Na stěně naproti posteli viselo několik obrazů s patrony, ten největší patřil patronu, kterému bylo toto opatství zasvěceno. André se poškrábal ve vlasech, zrovna si nemohl vzpomenout na jeho jméno…
Pokoj byl velice útulný, obrovská, složitě vyřezávaná skříň v sobě skrývala nepřeberné množství šatstva různé velikosti a druhu. S překvapením nahmatal druhé dno skříně a odhalil několik zdobených dýk a svitků. Jeden vzal do ruky a rozvinul jej, bylo to psáno cizí řečí a on stěží ovládal svou mateřštinu, natož, aby zvládl i nějaký jiný jazyk, opět svitek skryl. Může si tím později krátit dlouhé chvíle, protože se zdá, že tyto svitky skrývají jakési tajemství, jinak by nebyly skryty zde… To přece dává smysl ne? Ano, Andrému to smysl dávalo. Vrátil falešné dno na své místo a zavřel skříň, přesunul se k malé knihovničce, která byla přecpaná různými knihami. Většinou na hřbetech, které odkazovaly na název knihy, vyluštil Bůh nebo Pán. Opět se vrátil k posteli, na kterou si sedl, znaveně se protáhl a zívnul. Na to, že prospal několik dní, si připadal pořád unavený. Sundal si boty z nohou a opět se natáhl do postele.

Dalšího rána jej neprobudila Luisa jako to bylo obvyklé, cítil, jak k němu promlouvá mužský hlas. André rozevřel své svítivě zelené oči a rozpoznal, že nad ním se sklání dobrosrdečná tvář kněze.
"Čas vstávat… Budím tě dříve, protože potřebuješ očistit duši po tom, čím sis prošel, mé dítě." Vřele se na blonďáčka usmál a pokynul mu rukou, aby se oblékl a následoval jej. André tak učinil a během chvilky byl na nohou. Nejistě pozoroval farářova záda, nevědomky sevřel ruce v pěst. Cítil, že se možná stane něco špatného… a jak později zjistil, tak se ani nemýlil.

Mlčky došli do hlavní kanceláře. André si zaujatě prohlížel strohý interiér. Nejvíce ho zaujala freska, která byla dokonale vykreslena na stěně za obrovským dubovým stolem. Chtěl se dotázat, ale raději se neptal, vedle stolu si všiml, že stojí Vincent a má pevně semknuté rty. Zdálo se mu to, nebo v jeho výraze zahlédl soucit a smutek? Farář se přívětivě usmál na Andrého a otočil se celým tělem k němu.
"Budu ti muset zavázat oči, aby tvé slzy neskropily toto svaté místo," řekl a Vincent mu podal šátek. Chlapec pouze nasucho polkl. Co bude dál? Nikdy se příliš nezajímal o práci kněžích, ale pokud musí mít šátek, aby to tu "neumazal" od slz, tak to nejspíš bude bolet… Stál, jako socha ani nedutal, pouze vyčkával, až mi opat oči převáže a řekne mu, co dál. Cítil, jak se mu svírají útroby strachem a v krku jakoby měl knedlík. Ucítil mužovy laskavé ruce, jak jej vyzvedávají na obrovský stůl, který byl zbaven veškerých pergamenů a jiných věcí. Farář pohlédl na Vincenta, který mu podal provaz. André sebou bezděčně cukl, když ucítil, že mu lano svazuje zápěstí k sobě. Bude tohle vůbec nějaký obřad? Nechystá se mě obětovat? Problesklo vyděšenému chlapci hlavou. Na čele ucítil vlhký dotyk jednoho z Gulianových prstů, tohle ho vždy bavilo… Dát tomu, alespoň nějaký nádech obřadu tím, že chlapce vždy pomazal svěcenou vodou na čele.

Pak už to šlo všechno relativně rychle, během chvilky měl André rozhalenou tuniku a opat se mu rty staral o to neposkvrněné tělo. Vincent raději odvracel zrak a pouze vyčkával, až si Guliano řekne, co dál potřebuje. Bylo mu chlapce líto, protože pokud mu farář svázal ruce, tak bude drsný… a na to, že tohle bude jeho první spojení s tím klukem.., vůbec nepohlížel. André se pokusil vyvléct z provazů, nelíbilo se mu, jakým směrem se to ubírá… a to ani o těhle praktikách nic nevěděl.
"S-skutečně potřebuji očistit?" Pípnul nesměle a opět sebou cuknul.
"Ano," Odpověděl farář vzrušeně, měl rád, když se pokoušeli nějak bránit.

Po chvilce mazlení se z chlapcovým drobným hrudníkem ho Guliano vysvlékl z kalhot a spodního prádla. Spokojeně se usmál. Na svůj věk byl André poměrně dobře obdařený… Uchopil chlapcovo kopí do ruky a jemně jej promnul v ruce. Okamžitě si všiml změny v Andrého chování, ten se mírně nahrbil, sklopil pohled a tváře mu znachověly. Vydal ze sebe jakýsi neurčitý zvuk, vyjadřující nejspíš, že se mu to líbí. Chvilku si s ním pohrával, než jej pořádně vzrušil. Sundal chlapce ze stolu a otočil jej zády k sobě. Břichem si ho zapřel o stůl a chvilku pozoroval to krásné, nedospělé a štíhlé tělo. S uspokojením mu přejel konečky prstů po svázaných rukou. Jak se André snažil vymanit ze sevření provazů, tak se mu na kůži objevily kousance od lana, rudé otlaky značící jeho bezmoc.
"Vincente, olej," rozkázal si farář. Mladík k němu okamžitě přišel a podal mu nádobu s tekutinou. Okamžitě se opět klidil pryč, aby pouze slyšel, ale nic neviděl. Kněz s uspokojením položil nádobu a odšrouboval uzávěr. Prsty smočil v té žluté tekutině a začal si blonďáčka připravovat. Ten se pouze bolestně napnul, když ucítil jeho prst uvnitř sebe. "P-prosím…" Zašeptal tiše, žádajíc, aby s tím přestal, ale opat se pouze bez emocí usmál a dál pokračoval. Spokojeně zkoušel, kolik prstů pojme, zatím se dostal pouze na dva. I to stačí, abych ho připravil dobře, pomyslel si s bezcitným úsměvem, a když ucítil, že se André nevzpírá, ale s ponížením přijímá, tak se jeho nitro ještě více povolilo.

"Teď jsi připravený," řekl s krutým úsměvem a svlékl si to přebytečné roucho. Na svůj věk měl velice mladě vypadající a vypracované tělo, které bylo na mnoha místech zohyzděno jizvami. Povolil si kalhoty a částečně si je sundal, aby se mohl naolejovat. Zatímco si roztíral olej po své pýše, tak se zeptal chlapce, zda-li se bojí. Ten se pouze zmohl na tiché zaskučení a opět se pokusil vymanit ze sevření provazů, než ucítil, jak do něj začíná kněz pronikat. Unikl mu zmučený výkřik, přičemž mu muž přiložil dlaň k ústům. "Uvolni se a dýchej… Bude ti to příjemné, jen si musíš zvyknout," Zašeptal tiše a jazykem mu přejel po drobném krku. Spokojeně přivřel oči, tak těsné… Unikl mu tichý sten, zatímco André bolestivě škubal rukama a ještě více se stahoval kolem Gulianovy chlouby.
Andrému unikl další zmučený sten, když se v něm Guliano začal pohybovat. Tak těsné… tak příjemné… Toho si budu brát každý den, Pomyslel si a sehnul se k chlapci, aby mu na krku udělal svou značku. Cejch, který sice vydrží jenom pár dní, ale bude jasně značit, čí on je. André se opět bolestivě napnul, slzy se mu vpíjely do černého šátku, až byl skoro hned ze začátku promočený.
Proč všechno tohle? Skousnul si ret, aby opět bolestivě nevykřikl… Tak moc to bolí a on stejně nepřestane… Opřel si hlavu čelem o stůl a ucítil, jak jej chladivý mramor konejší na rozpáleném čele. Nakonec do něj kněz naposledy zajel, až po celou svou délku a začal slastně vydechovat. Uspokojeně se zapřel o drobné tělo, a pak vystoupil. Krutě se pousmál, když uviděl, že má stůl celý od chlapcových slz.

André se neměl ani šanci soustředit… Cítil jenom bolest, ani nevěděl, že už je po všem. Tělo měl jako v jednom ohni… Mami, tati, kdybych… kdybych zemřel s vámi, tak nikdy nezažiji takovou bolest… Ucítil, jak stisk provazů povolil a s tím se mu vrátila i možnost vidět. Kněz se na něj vřele usmál a jemně mu setřel slzy. Ach bože… Tváří se tak pěkně, pomyslel si Guliano zvrhle a pozoroval ten zakalený pohled smaragdově zelených očí.
"Měl by ses obléknout, nebo mi tu nastydneš," řekl přátelsky a přesto v tom hlase byla slyšet úplná bezcitnost. André se podíval na Vincenta, který jej s lítostí pozoroval. Proč… Proč to nezarazil? Ptal se jej zprzněný dvanáctiletý chlapec v duchu, ale Vincent se pouze zmohl na to, aby mu podal oblečení a nic víc.
"Až se oblékne… Odveď ho do pokoje a řádně se o něj postarej," Mladík pouze kývnul a celou dobu, co vedl Andrého do pokoje, se vyhýbal jeho pohledu, či jakémukoliv slovnímu kontaktu. Na otázku proč to nezarazil, nic neodpověděl. Pouze Andrému dal léky na ztišení bolesti a popřál mu dobrou noc. Chlapec se otřásl, tahle zkušenost ho bude pronásledovat do konce života…
Mami, tati… Chci za vámi… a s touhle myšlenkou už zašpiněná křehkost usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama