Nepříliš morálně založení bratři...

6. ledna 2014 v 18:20 | Enqila |  Assassin's Creed
Začátky jsou vždycky těžké... Takže další povídka z mých začátků před několika měsíci... :D Ne... Žádné lámaní na kole z toho, jak strašný to je. Nikdo učený z nebe nespadl ne? :D
Ano, vím mám strašně "nápadité" názvy svých děl, ale kdo to má kur*a vymýšlet? :D Mno... Tak tady je další yaoi s Assassiny, tentokrát z italské renesance <Assassin's Creed II>, Je to vymyšlený, prostě se to nedrží toho, čeho by mělo, ale řekněte... Jaký yaoi inspirovaný něčím hrou, obrázkem, čímkoliv se drží dějové linky že? :D
Pairing: Federico x Ezio
Warning: Incest, poutání, + 18


Ezio se rozhořčeně díval na postavu stojící na střeše jejich rodného domu. Mával tam jeho bílou lněnou košilí jako vítězným praporem. "Vrať mi ji!" Vykřikl na něj rozzlobeně Ezio, který tam stál pouze v kožených kalhotách. Ano mohl si dojít pro novou do pokoje, ale byl moc líný na to, aby se obtěžoval jít dovnitř. Federico se na něj potutelně usmíval. "Tak si pro ni pojď!" Odpověděl usměvavě a zamával košilí. Ezio si povzdechl. "Copak, bratříčku?" Zeptal se pobaveně Federico. Ezio se na něj podíval. V jeho mladé tváři skoro bez vrásek se tvořil úsměv. "Když si pro ni mám jít, tak to udělám."

Jeho tmavě hnědé vlasy svázané do copu se zavlnily náhlým poryvem vzduchu, když se rozeběhl přímo naproti domu. Odrazil se od země a zachytil se nejbližší vysunuté cihly. Pomalu zdolával výšku domu, až se dostal na střechu. Zastavil se a oddychoval. Ještě v umění assassinů neměl takové zkušenosti jako jeho starší bratr. "Copak zmohlo tě to?" Zeptal se ho pobaveně. Ezio se na něj podíval. Federicovy hnědé oči pobaveně jiskřily a úsměv měl od ucha k uchu. Krátké skoro, až černé vlasy mu čechral vítr. Měl lehce protáhlý a kulatý obličej. Ezio se pousmál, když viděl bratrův toužebný pohled, jak se dívá na jeho zatím jenom lehce vypracované tělo. "Vrať mi ji." Řekl a pomalu se rozešel k Federicovi. Ten se pousmál. "Zadarmo to, ale nebude." Zašeptal. "Chci polibek za to, že ti ji vrátím." Ezio si povzdechl. "Někdo nás může vidět." Odpověděl nesouhlasně. Federico se zatvářil zamyšleně. "V tom případě je moje," Řekl a přičichl si k lněné látce. "Stále voní tebou, bratříčku." Zašeptal blaženě. Ezio si povzdechl "Vrať mi ji…" Federico se pousmál a přistoupil ke svému mladšímu bráškovi. Stiskl ho do náruče a zvedl mu obličej. "Polibek." Zopakoval a pomalu se blížil k jeho rtům, až se nakonec jejich ústa setkala v jemném krátkém polibku. "Cítím tu tvoji jizvu, když tě líbám." Řekl Federico zamyšleně a přejel prsty po pravé straně Eziových rtů. Jizva byla ještě lehce načervenalá, protože k ní Ezio přišel celkem nedávno při prudké bitce. Ve Federicově tváři se objevil rozzlobený výraz. "Za tohle zaplatí." Zasyčel nenávistně skrz zuby. Ezio jen pokrčil rameny a vyškubl mu košili z rukou.


Lehounký větřík v těchto letních měsících pomalu napovídal, že je podzim za dveřmi, ale Eziovi chladnější vítr nevadil. Mladíkovo tělo se jen nepatrně zatřáslo, než jej zakryla jemná lněná látka košile. Jeho bratr jej při tom nadšeně pozoroval. Vždycky míval svého bratra rád, ale v posledních měsících přešel jejich bratrský vztah do úplně jiných končin. Obvyklý ochranářský pohled nahradil pohled zamilovaného milence, až tak jej Federico miloval. Nedokázal si to odpustit a hlasitě si spokojeně mlaskl. Ezio se na něj unaveně podíval, ale nakonec se přece jen začal usmívat. Federico se ještě pokusil o letmý polibek, ale Ezio jej chladně odmítl. Znepokojivě se rozhlížel kolem, zda je někdo nemohl vidět, ale všude kolem bylo ticho. "Tak… co budeme dělat?" Zeptal se staršího bratra a díval se na něj. On se jenom usmál a ukázal směrem ke vzdálenému kostelu. "Dáme si závod." Řekl a rozeběhl se, aby překonal střechu jejich rodného domu a ladně přeskočil na střechu sousedního. Ezio ho po chvilce váhání následoval. Federico jistým krokem překonával střechy i dalších domů, až se dostal ke kostelu. Spokojeně se ohlédl za sebe v domnění, že daleko za ním je jeho bratr. O to víc byl překvapený, když se kolem něj mihnul a skočil. Kdyby neměl bystré reflexy, nejspíš by spadnul dolů, protože neodhadl šířku skoku a nedoskočil na střechu, jak očekával. Rychle se zachytil vystouplého dřeva. Bolestivě přivřel oči. Dřevo se mu zarylo do dlaně. Pod jeho vahou lehce zapraskalo. Federico jenom celou situaci pozoroval. S ochromením stál na střeše vedlejšího domu. Ezio se hbitě zachytil pravou rukou o okraj kostelní střechy. Nakonec získal oporu pod nohama díky několika děrám, které zde vymlel čas, déšť a vítr. Vyhoupl se na střechu a zadýchaně si sedl. Vítězně se usmál na Federica, který tam stál stále paralyzovaný strachem o svého miláčka. Ezio mu pokynul, ať se taky dostane na střechu kostela. Federico kývnul, ale vzal to mnohem delší cestou. Obratně sešplhal z domu a seskočil. Schoulil se do klubíčka, aby se nezranil, a pak pohlédl na zeď kostela. Díval se a rozmýšlel se. Potom se rozeběhl a obratně se vyšplhal po zdi. Hledal opory pro nohy a díky delšímu výcviku se během chvilky dostal nahoru za Eziem.

"Jsi zraněný?" Zeptal se ho starostlivě a jeho pohled padl na levou ruku, ze které stékala krev a kapala na doškové tašky. Ezio ji zvedl a podíval se na ni. "To nic není," Odpověděl a nenuceně se usmál. "Sice si z toho odnesu zavázanou ruku, ale vyhrál jsem." Federico k němu přistoupil a chytil jeho tvář do rukou. Stále se na něj bolestivě díval. Pořád slyšel ten zvuk praskání. "Mohl jsi spadnout a zabít se." Pokáral ho. Jemně se dotkl svým nosem toho jeho.
"Jseš moc blízko." Zašeptal Ezio a nervózně přivřel oči. "Může nás někdo vidět…"
"Ale prosím tě, kdo by koukal na střechy… a navíc z dálky vypadáš trochu jako ženská, když máš ty delší vlasy." Odpověděl s pobaveným tónem Federico a jemně se otřel o jeho rty.
"Federico…" Začal Ezio a chtěl se odtáhnout, ale Federico ho nepustil. Přitiskl své rty na jeho a jazykem mu vklouzl do úst. Ezio se chvilku bránil, protože se bál, že je někdo uvidí, ale nakonec se podvolil. Jemně se přitiskl k bratrovi a užíval se ten dlouhý a hluboký polibek, zatímco mu Federico rejdil jazykem uvnitř úst. Nakonec se od něj Ezio odtrhnul. "Bráško… víš, že nemůžeme tam, kde by nás mohli vidět." Řekl nervózně. Federico se na něj jenom usmál. "Byl to jen polibek." Odpověděl nenuceně, ale oba moc dobře věděli, co to dělá s tím druhým, i když se jenom líbali. "Měli bychom vyrazit domů…" Nadhodil mladší z nich. Federico kývnul. "Ale nejdřív zajdem za doktorem." Řekl Federico rozhodně. Ezio se nejdřív zdráhal, že si tu ruku ošetří doma, ale nakonec kývnul. Federico ho pohladil po tváři, a pak se otočil. Přešel ke kraji střechy a podíval se dolů. Zrovna tam někdo nakládal seno na vůz a někam si odskočil. Toho sena tam byla obrovská hromada. "Zvládneš do něj skočit?" Zeptal se Federico Ezia starostlivě. On se na něj jenom usmál. "Děláš jako bych nikdy nepodstoupil výcvik, i když ještě nejsem tak zběhlý jako ty…" Nedokončil větu a skočil přímo do obrovské hromady sena. Bylo slyšet tlumené bouchnutí kožených podrážek o zem.

Ezio se vyhrabal ze sena a zamával na Federica, že může. Ten ho napodobil, akorát u jeho pokusu bylo slyšet jenom tiché žuchnutí. Vystoupil ze sena a vyklepal si seno z vlasů. Jemně se dotknul Ezia u jeho intimních partií. "Federico!" Syknul Ezio.
"Měls tam slámu." Odpověděl Federico usměvavě. Samolibě se na něj díval, protože bylo cítit, že z Ezia jeho vzrušení ještě nevyprchalo. "Tak jdeme?" Zeptal se tmavovlásek a rozešel se směrem k nejbližšímu doktorovi, který nabízel před kostelem své služby. Pomalu k němu došli a už z dálky bylo vidět, že se netváří zrovna nejpříjemněji. "Opět Auditorovic floutci?" Zeptal se skřehotavým hlasem. Federico se na něj zle zašklebil a měl, co dělat, aby mu neodsekl. Ezio se na doktora křivě usmál a ukázal mu ruku. Doktor se na něj nejdřív opovržlivě díval, a pak mu ji ošetřil. Potom vzal obvaz a nakapal na něj nějakou žlutou tekutinu. Přitiskl mu obvaz na ránu a Ezio bolestivě sykl. Potom mu ho utáhl kolem ruky. Bratři děkovně kývnuli a hodili doktorovi několik florinů.

Vyrazili směrem k jejich vile. Spokojeně si povídali, dokud se jim za zády neozvalo pohrdlivé volání několika mladíků. Svorně se otočili. K nim se blížila skupinka kluků v čele s honosně v černo-šedé oblečením mladíkem, který měl na hlavě černý baret. Černé vlasy polodlouhé vlasy se mu mírně pohupovaly, jak šel rychlým krokem. V jeho výrazu byl opovržlivý výraz. Na chvilku se sehnul a vzal do ruky kámen. "Vieri Pazzi…" Sykl nenávistně Federico a podíval se na bratra. Jeho pohled sklouzl k jizvě na rtech.
"Au.di.to.ri." Řekl nahlas a odděloval jednotlivé slabiky jejich příjmení. Nenávistně se na ně díval.
"Přišli jste si pro další nakládačku, co?" Zeptal se a jeho kumpáni na ně začali pokřikovat.
"Pokud si dobře pamatuju, tak jedinej, kdo utíkal se staženým ocasem, jsi byl ty, Vieri." Vrátil mu úder Ezio. Federico mu souhlasně přitakal. Vieri zúžil oči a jako odpověď hodil po Eziovi kámen. Federico okamžitě natáhl ruku a zachytil ho ve vzduchu. Vieri se na něj pokřiveně usmál. Pokynul komplicům rukou a oni se rozeběhli. "Snaž se držet stranou. Já je zvládnu," řekl Federico, když se podíval na Eziovu ruku. "Nechci, aby ses opět zranil." Vrhl k němu něžný pohled, a pak se před něj ochranitelsky postavil. "Tak dámička se bude krčit vzadu jo?" Vykřikl opovržlivě Vierri.
"Ty máš, co říkat." Vrátil mu to Ezio a sebral se země kámen. Vieri ho napodobil. Zatímco se Federico pral s ostatními a dva z pěti už leželi na zemi, obešel je Ezio a vydal se k Vierimu. Za chůze po něm hodil kámen a překvapivě se trefil do jeho hrudníku. "Máme spolu nevyřízené účty," Řekl tiše a postavil se do bojového postoje. Vieri se zamračil. Rozeběhl se proti Eziovi a tasil jednu ze dvou dýk. Ezio si odplivl a vyhnul se prudkému výpadu. Chvilku kolem sebe kroužili, než proti němu Vieri provedl další výpad. Ezio se zase s klidem vyhnul a zachytil Vierovu pravou ruku, kde držel dýku. Samolibě se usmál a s hlasitým rupnutím ho zpacifikoval. Vieri bolestivě zařval a pustil dýku z ruky. Ezio ji odkopl a pustil ho na zem. Vieri šokovaně pozoroval svoje zlomené zápěstí. "Ty hajzle…!" Vykřikl a díval se na něj. Hmátl levou rukou po druhé dýce. Ezio na něj jenom plivnul.
"To máš za moji tvář." Podíval se na Federica. Zrovna posílal k zemi posledního z Vierovy družiny. Podíval se na Ezia.
"Jdeme?" Zeptal se ho Ezio. Starší bratr kývnul a zářivě se na něj usmál. Spokojeně pokračovali k vile, ale nevšimli si, že je Vieri s dýkou v ruce následuje. Ezio nadšeně Federicovi líčil, jak s Vierim bojoval.


Zrovna, když Ezio popisoval, jak mu zlomil zápěstí, se na něj Vieri vrhnul. S bolestivým výrazem bodnul po Eziovi. Ten to nečekal a nestačil se vyhnout. Dýka mu projela bokem. Naštěstí se Vieri příliš nesoustředil a bodnul ho do místa, kde neměl důležité orgány. Federico se vyděšeně díval na Ezia, jak se mu bílá lněná košile zabarvuje na levé straně do ruda. Vieri dopadnul na zem a ozvalo se lupnutí, jak si přelomil zápěstí ještě jednou. "A máš to ty svině!" Vykřikl na Ezia, který se hroutil k zemi a držel se za bok. Federico zuřivě nakopl válejícího se Viera na zemi. Věnoval mu ještě několik dalších kopanců, potom se okamžitě shýbl k Eziovi. Vzal ho do náruče a okamžitě se rozeběhl k jejich rodnému domu. Už nebyl daleko.

Vběhl do prvních dveří a objevil se na čtvercovém nádvoří. Okamžitě vletěl do prvních dveří. "Tati!" Vykřikl zoufale a snažil se udržet slzy. Ten pohled na jeho zastřenou tvář ho bolel. Své oblečení a ruce, už měl také od bratrovy krve. Do prostorné místnosti se přihnal Giovanni.
"Co se děje, sy-" Zarazil se, když uviděl Ezia, jak z něj teče krev a pomalu zabarvuje koberec.
"Polož ho tady stůl, rychle!" Shrnul pergameny na zem a odběhl pryč. Federico položil Ezia na stůl a pohladil ho po tváři. Rozhlédl se kolem sebe a vtiskl mu rychlý polibek na tvář. "Neodcházej mi." Zašeptal tiše a stále potlačoval slzy. Ezio něco nesrozumitelně zamumlal. Do pokoje se vrátil jejich otec a nesl obvazy a nějakou láhev. "Roztrhni mu tu košili." Rozkázal Giovanni. Federico se podle něj zařídil a viděl, že dýka prošla skrz jeho tělo. "Kde ho bodl?" Zeptal se otec. "Do zad a prošlo to skrz…" Odpověděl Federico. Giovanni kývnul. "Budeme mu to muset zašít. Pomůžeš mi zastavit krvácení. Zvedni ho do polosedu, abychom ho neotáčeli a nepřitížili mu." Federico kývnul a pozoroval otce, jak ránu vyplachuje a sice nezkušeně, ale přesto účinně ji pomalu zašívá. To samé zopakoval i na druhé straně, kde byla ranka menší, ale přesto potřebovala zašít. Nakonec mu přiložil obvaz s bylinkami a převázal to. Celou dobu Ezia Federico pevně tiskl. Nejraději by ho líbal do vlasů, ale nemohl.
"Kdo mu to udělal?" zeptal se Giovanni Federica, když ho nesl do pokoje.
"Vieri Pazzi." Odpověděl Federico. Giovanni kývnul. Něco si zamumlal pod vousy.
"Zůstaň s bratrem, dokud se neprobere dobře?" Nařídil Federicovi a on kývnul. Spokojeně se usmál. Bude moct být s bráškou, ale nejdřív si musí vyměnit oblečení a umýt si ruce. Giovanni mu otevřel dveře a Federico vplul s Eziem v náručí do pokoje.
"Jdu si něco vyřídit," Řekl otec a zavřel za sebou. Federico položil Ezia na postel. Nejdřív mu sundal zakrvácenou košili. Potom mu stáhl kalhoty a přejel jeho tělo pohledem. "Ezio…" Zašeptal bolestně a díval se na jeho obvaz. Potom ho přikryl peřinou a hlavu mu podložil polštářem. Políbil ho na čelo a pohladil po tváři.

Potom se na nějakou chvilku vypařil z pokoje, a pak se vrátil s čistým oblečením na sobě.
"Jsem zpátky…" Zašeptal tiše a přitáhl si židli k posteli. Hrábl pod peřinu a chytil jeho ruku. Propletl si s ním prsty a jemně ho políbil na hřbet ruky. S prázdným výrazem ho držel za ruku, až se odpoledne proměnilo ve večer a Federica volala jeho matka na večeři. Křikl na ni, že nemá hlad, ale ona pověřila jeho druhého a nejmladšího bratra Petruccia. Přinesl mu tác s jídlem a podíval se na Ezia.
"Jak na tom je?" Zeptal se dětským hláskem. Federico se na něj podíval.
"Ještě se nevzbudil… ztratil hodně krve, i když to byla malá rána." Petruccio se na něj nejistě usmál a nabídl mu jídlo. Federico se na něj usmál a přijmul tác.
"Chceš doníst i víno?" Zeptal se ho Petruccio. Federico kývnul a pustil se do jídla. Po chvilce se Petruccio vrátil a podal mu láhev vína s číší. Federico děkovně kývnul a nalil si. Za nějakou dobu jídlo snědl a láhev vypil. Nijak nepospíchal, protože Ezio se mohl probrat třeba, až za dva dny, a tak má spoustu času. Odložil tác ne zem vedle židle. Znovu rukou vklouzl pod peřinu a propletl si s Eziem prsty. Napjatě očekával jakékoliv známky to, že se Ezio probral.

Večer se pomalu přelil do půlnoci a na kostele odbíjela dvanáctá hodina. Federico začínal být unavený, ale pořád držel oči otevřené a očekával, až se jeho milenec probere. Nakonec ho ale spánek přeci jenom přemohl a on usnul na Eziově hrudníku svírajíc jeho ruku. Když se Federico ráno vzbudil, cítil, jak mu něčí ruka projíždí vlasy. Vzhlédl a uviděl Ezia, jak se na něj usmívá. "Dobré ráno, lásko." Zaševelil tiše a nepříliš obratně si ho přitáhl k sobě, aby mu vtiskl něžný a krátký polibek.
"Dvakrát za den jsi měl na krajíčku…" Začal Federico, div se nerozbrečel. Eziovi zvadl úsměv.
"Nepřipomínej to… Hlavní je, že žiju a můžu tady s tebou stále být." Pohladil Federica po rašícím strništi a znovu ho políbil. "Jak se cítíš?" Zeptal se ho.
"Bolí mě levý bok a ruka, taky nějak pobolívá, ale budu v pořádku. Jenom pár dní nebudeme moct…" Nedokončil větu, protože dovnitř vešel Giovanni. Federico přesně věděl, co měl na mysli.
"Jak se cítíš, synu?" Zeptal se ho otec a Ezio zopakoval to, co řekl bratrovi. Giovanni se na něj usmál.
"Tak to jsem rád. S rodinou Pazzi je vše vyřízeno. Vieri se ti přijde osobně omluvit, a pokud ti ještě něco provede, tak se to bude řešit cestou skrz úřady…" Tvářil se vážně, ale ke konci se pokusil o úsměv. Ezio se na něj taktéž usmál. "Federico pojď, pomůžeš mi." Řekl otec a odešel z pokoje. Federico naposledy pohladil Ezia po tváři, a pak ho nechal samotného v jeho pokoji. "Večer přijdu a pomazlíme se… Pokud se na to budeš cítit." Slíbil tiše a odešel.

Ezio spokojeně zavřel oči a usnul. Po nějaké době ho vzbudila jeho matka, že přišel Vieri. Nenávistně se na Ezia díval, ale nakonec ze sebe dostal jakousi omluvu. Ezio jenom kývnul a dělal, že je unavený a potřebuje spát. Příčilo se mu, že k nim do domu přišel jeho úhlavní nepřítel. Zachumlal se pod peřinu a tím dal Vierovi najevo, ať odejde. Mladík s baretem v honosném oblečení bez rozloučení odešel a tiše procedil. "Stejně příště dostaneš zase nakládačku." Dveře klaply a Ezio se podíval na velké hodiny přistavené u zdi s římskými číslicemi. Kyvadlo vydávalo tiché klapání. Bylo čtvrt na pět. "Ještě mám čas." Řekl si a zahrabal se pod peřinu. Nechtěl se moc hýbat, aby si něco neudělal. Nebo mu nepopraskaly švy. Zavřel oči a snažil se usnout, ale moc mu to nešlo. Hlavou mu pořád lítaly myšlenky na to, že už se mohl prohánět takzvaně někde tam nahoře a honit bílé obláčky. Nemohl ani z hlavy vymazat, jak zoufale se Federico tvářil, když měl dvakrát za den na krajíčku. Dál se utápěl ve svých myšlenkách a nevšiml si, že k němu do pokoje přišel Petruccio a nesl mu jídlo. Chlapec se na svého staršího bratra usmál. "Jak se cítíš?" Zeptal se ho a v jeho dětské kulaté tvářičce se vytvořil úsměv.
"Už lépe, díky." Odpověděl Ezio a přijmul jídlo.
"Ještě ti donesu vodu." Řekl Petruccio a odešel. Ezio si vzal do rukou příbory a bolestivě sykl, když ucítil ten kus stříbra na své ráně. Po chvilce se vrátil Petruccio a dal mu na stolek vedle postele vodu.
"Až ti bude lépe, pomůžeš mi pak sbírat orlí pírka?" Zeptal se ho nadšeně chlapec s polodlouhými tmavými vlasy. Ezio se na něj usmál a souhlasně kývnul. Vložil si kousek masa do úst a začal jíst. Petruccio se s ním rozloučil a šel dolu za ostatními se najíst.

Ezio spokojeně snědl svůj příděl a dlouze se napil ze sklenice s vodou. Uslyšel duté kroky na schodech a okamžitě je poznal. Byl to Federico. Vklouzl k Eziovi do pokoje a usmál se na něj. "Chceš…?" Federico ani nedopověděl větu a Ezio už na něj s úsměvem kývnul, že ano. Federico si sednul na postel a chytil Eziovu zdravou dlaň. "Ale nejdřív mi slib, že při dalším závodu budeš opatrnější…" Ezio kývnul a toužebně polknul. Federico ho políbil na hřbet ruky. Položil ji jemně na postel a odhrnul peřinu. Jeho pohled se zastavil na obvazu. Bolestně přivřel oči. Ezio ho chtěl utěšit, ale Federico ho nenechal. Sehnul se k němu a políbil ho na ústa. Jemně a opatrně drancoval jazykem vnitřek Eziových úst, zatímco on mu to oplácel. Instinktivně se nad ním rozkročil a nepřestával ho líbat. Jemně mu přejížděl prsty po krku. "Federico…" Zašeptal Ezio zastřeným hlasem a usmál se na něj. Pravou rukou mu přejel po odhalené části hrudníku a zastavil se u knoflíků, které začal pomalu rozepínat. "Ezio…" Opětoval mu šeptem Federico a vklouzl mu rukou za hlavu. Nahmatal červenou stužku, která věznila Eziovy vlasy a stáhl ji. Mezitím mu jeho bratr rozepnul vrchní červený oděv a začal se věnovat rozepínání bílé lněné košile. Federico políbil Ezia do vlasů. Po chvíli měl hnědovlásek krásný výhled na jeho vyrýsované svaly, ale nezbavil ho jeho věcí, protože tu bylo stále riziko, že by se někdo přišel podívat. Přejel mu zdravou rukou po břiše a usmál se na něj, když ucítil, jak se Federico pod tím dotykem zachvěl. Federico se k Eziovi znovu sehnul a začal ho líbat. Jemně mu rukou přejížděl po krku, a pak sklouzl na jeho hrudník. Pomalu jel dolů a zastavil se těsně u lemu jeho spodního prádla. Ezio se od Federica odtrhnul. "Nenapínej mě…" Zaskuhral a cítil, že je čím dál tím více vzrušenější. Federico na tom byl podobně. Starší se na něj usmál a vklouzl mu pod tenkou látku jeho spodního prádla. Chytil jeho chloubu do ruky a začal si s ní pohrávat. Ezio přivřel oči a tiše zasténal. Federico se pousmál a jemně ho políbil. Líbal ho, zatímco mu Ezio rozechvěle sténal do úst. Když už Federico cítil, že Ezio se pod ním chvěje a cítí napětí, které se mu shromažďuje v podbřišku, přestal.
"F-Federico…" Rozevřel oči Ezio a ublíženě se na něj díval.
"Copak, drahoušku?" Zeptal se ho pobaveně Federico a políbil ho na rty. Ezio se na něj snažil vyčítavě dívat, ale nakonec se poddal tomu polibku a jemnému dráždění Federica. Nevědomky ho začal rukou hladit po vypracovaném břiše.

Petruccio vesele cupital po schodech a v rukou nesl obvazy a nějakou láhev s něčím. Prošel dlouhou chodbou a zastavil se u dveří, které byly nejdál od schodů. Byly pootevřené, a tak vešel dovnitř. "Ez-" Zarazil se. Viděl svého nejstaršího bratra, jak je nad Eziem nakloněný. Federico se po něm okamžitě podíval. V jeho očích bylo vidět zděšení. Ezio se taky díval na Petruccia.
"Slezeš už ze mě konečně? Nic jsem ti nevzal." Zahrál to Ezio do "outu". Federico se na něj s hranou zlostí podíval a porovnal si oblečení. Hrábl si do vlasů a znovu vrhl k Eziovi zlostný pohled.
"Jseš tady jedinej, kdo by o tu skrytou čepel mohl mít zájem." Utrousil nazlobeně a podíval se na Petruccia. Chlapec se na ně zmateně díval.
"Otec ti vzkazuje, že máš Eziovi převázat rány." Řekl Petruccio a podal mu obvazy s lahví. Federico kývnul a chlapec se otočil k odchodu. Federico se podíval na Ezia.
"Tak vstávej." Řekl a usmál se na něj. Ezio se pohnul a bolestivě sykl. Federicovi zmrzl úsměv na rtech.
"Jak moc tě to bolí?" Zeptal se ho vážně a díval se, jak Ezio bolestivě křiví tvář při každém pohybu, který ho nutil hnout boky. Federico odložil věci na noční stolek a chytil Ezia do náruče. Pomohl mu na nohy a vyděšeně se podíval, jak se obvaz na levé straně barví do ruda.
"Praskly ti švy…" Řekl a začal rozvazovat lněnou látku. Obvaz spadl Eziovi k nohám a Federico se podíval nejdřív zepředu. Tam niť držela. Podíval se z druhé strany a bylo vidět, jak krev líně vytéká z rány. Sebral obvaz ze země a přitlačil mu ho k ráně. "Přidrž si ho tam. Zajdu pro otce." Řekl tiše a odešel z pokoje.

Po chvilce se vrátil s Giovannim.
"Petruccio mi řekl, že jste se kvůli něčemu prali, tak se nediv, že ti ta niť praskla." Pokáral Ezia a Federicovi vlepil pohlavek. "Zrovna ty bys měl být z vás dvou rozumnější a vyřídit to s ním slovně a ne fyzicky." Federico s hranou kajícností kývnul a zamumlal jakousi omluvu. Giovanni to nechal být a podíval se na Eziovu ránu. "Dones vodu." Řekl a pečlivě se díval na ránu. Znovu k ní přitlačil plátno. Federico se vrátil a nesl misku s vodou. Giovanni ji přijal a namočil v ní obvaz. Pečlivě Eziovi ránu vypláchnul. "Teď tě to bohužel bude hodně bolet, ale za hloupost se platí…" Provlékl niť dírkou v jehle. Federico chytil Ezia za ruce, aby ho mohl podpírat, kdyby na něj šly mdloby. Giovanni pomalu začal sešívat jeho ránu a Ezio sem tam bolestivě vykřikl. Federico cítil, jak ho Ezio křečovitě svírá. Díval se mu do obličeje a trpěl podobně jako on, akorát mentálně. Bolelo ho, když viděl svého milého, jak trpí. Za několik minut bylo po všem.
"Pomůžu ti ho převázat." Řekl Giovanni a vzal do ruky obdélník plátna. Vylil na něj obsah láhve a po pokoji se rozlila vůně bylinek. "Podrž ho tam." Řekl Giovanni a položil ho na obě zašité rány. Federico ho lehce držel na Eziově boku a pozoroval otce, jak pomalu začíná obvazovat bok. Občas se rukou vyhnul, aby mu nepřekážel, a když už si byl jistý, že plátno nevyklouzne, poodstoupil. Zatím začal připravovat malý kousek látky, aby mohli rovnou převázat Eziovu ruku. Nalil pár kapek bylinkové vody na malý čtvereček. Giovanni mu zatím rozvázal ruku. Federico se k Eziovi přiblížil a jakoby nic se přitiskl k Eziovým zádům. Podal tátovi potřebné věci, a když si byl jistý, že je otec plně zaneprázdněný pošeptal něco Eziovi a nasál jeho přirozenou vůni. Po chvilce od Ezia odstoupil a sebral použité obvazy. Podíval se z okna. Obloha se pomalu napouštěla inkoustovou modří a pomalu se tam začaly rozsvěcet hvězdy. "Bratře, přeji ti dobrou noc," Řekl Federico a vyšel ven z pokoje, aby vyhodil špinavá plátna.

Giovanni popřál svému synovi dobrou noc a odešel pryč.
Bylo slyšet tlumené "Amore mio." A zvuk doprovázející polibek, v hlase poznal jeho matku.
Ezio se opatrně protáhl a vydal se do koupelny, aby si alespoň umyl vlasy a vymyl ústa. Pomalu došel ke koupelně a zaklepal. Bylo slyšet tlumené tříštění vody o dno vany. Z koupelny se ozval Federicův hlas. "Kdo je to?"
"Ezio." Odpověděl a vyčkával, co odpoví Federico.
"Pojď dál." Ozvalo se a Ezio by přísahal, že skoro vrněl jako spokojená kočka. Ezio otevřel a vešel dovnitř. Ovanula ho teplá pára. Ezio přešel k umyvadlu a vypláchl si ústa mentolovou vodou.
"Mohl bys mi umýt vlasy?" Zeptal se bratra. Federico souhlasně kývnul. Ezio si sednul na kobereček před vanou a položil svou hlavu k okraji. Federico mu jemně prohrábl suché vlasy. Nabral vodu do dlaně a jemně mu namočil vlasy. Potom vzal do rukou mýdlo určené pro vlasy a začal mu jemně masírovat kůži na hlavě, dokud se mýdlo nenapěnilo. Vzduch v koupelně se naplnil lehkou vůní jahod. Po chvilce mu Federico z vlasů pěnu pečlivě vymyl.
"Zvládneš si to usušit, nebo chceš pomoct?" Zeptal se ho starší. Ezio pokrčil rameny a pokusil se vstát, ale bolestivě sykl. Federico vylezl z vany a pomohl mu na nohy. "Usuším ti je." Řekl něžně a pousmál se na něj. Ezio sklonil hlavu a nechal bratra, aby mu vysušil vlasy plátnem. Když to dokončil, ukradl si letmý polibek na dobrou noc. "Ti amo," Zašeptal tiše Federico. "Já tebe taky." Odpověděl Ezio a znovu ho políbil. Chvilku se líbali, ale pak se Ezio odtrhl. "Měl bych jít spát, ať se to, co nejdříve zhojí." Federico se na něj zklamaně podíval, ale kývnul a propustil ho z objetí. Ezio se rozloučil a vyklouzl z koupelny. Došel do pokoje, kde si spokojeně lehnul do postele. Po chvilce přemýšlení upadl do bezesného spánku.


Ještě několik dní si Ezio poležel v posteli, než byl schopný se opět plně hýbat. První co Federico udělal, když byl Ezio schopný se opět normálně hýbat, bylo to, že ho vzal do hospody. Sice bylo Eziovi teprve šestnáct, ale jeho bratr byl plnoletý, a tak jim oběma objednal. Hostinský položil před oba dva korbely s pivem. Ezio si lehce usrkl a napil se. V ústech se mu rozlila hořká chuť chmelu. Zašklebil a polknul. Federico se na něj zářivě usmál a sám si přihnul. Vydal spokojené áh. Potom se napil ještě jednou a objednal si další pivo. Ezio mezitím opatrně upíjel z toho svého. Nebyl zvyklý na hořkou chuť alkoholu. Po nějaké době své pivo vypil, zatímco Federico v sobě měl už pět korbelů a začínal být rozjařenější. "Myslím, že půjdeme." Řekl Ezio a kývnul na krčmáře, aby zaplatili. Dal mu patřičné floriny a pomohl Federicovi na nohy. Ten vrávoravě vstal a opřený o Ezia vyšli společně z hospody. Cesta nebyla nijak daleká, a tak se hned dostali domů, ale ještě před barákem se Federico vyzvracel do květin, které tam vysázela jeho matka. Ezio se znechuceně otočil. "Neměls tolik chlastat." Pokáral ho mladší a dovedl ho domů. Tam mu dal napít čisté vody. "Půjdeš spát, dobře?" Řekl konejšivě Ezio a dovedl ho do jeho pokoje. Pomohl mu z oblečení a uložil do postele. Chtěl odejít, ale Federico hlasitě protestoval, načež ho Ezio uzemnil tím, že je opilý a s opilým Federicem se mazlit nechce. Jeho starší bratr se zatvářil ublíženě, ale kývnul. Ezio mu popřál dobrou noc a vtiskl mu letmý polibek. Potom odešel do svého pokoje a svlékl se. Pohlédl na ránu na boku. Neviděl, jestli má vzadu jizvu, ale vpředu, kde pronikla špička, se mu udělala maličká jizvička. Ruka se mu plně zhojila a nebylo na ní poznat, že by byla nějak zraněná. Ezio se ve spodním prádle přesunul do koupelny a umyl se. Spokojeně ležel ve vaně a užíval si teplou vodu, která se mu starala o kůži. Umyl si vlasy a vypláchl ústa mentolovou vodou. Potom se odebral zpět do svého pokoje a spokojeně se zachumlal do peřiny. Nakonec usnul a tentokrát se mu zdálo o Vierim Pazzim, který se mu krutě vysmíval, zatímco on pomalu krvácel a ležel na dlážděné zemi náměstí. Nikdo si ho nevšímal. Lidé chodili kolem něj… šlapali v jeho krvi a jediný, kdo ho viděl, byl Vieri, který se mu krutě vysmíval…

Když se Ezio probudil, bylo už skoro poledne. Podivil se, proč ho nikdo nepřišel vzbudit, ale všiml si, že ho zatím otec nežádal o nic, protože se prý ještě musí zotavovat. Místo toho zatěžoval Federica, ale i ten byl dneska překvapivě doma. Nejspíš kvůli tomu, že se ho otec asi leknul, když ho uviděl, protože včerejší večer pil. Ezio si řekl, že bratra navštíví, ale nejdřív si vypláchne ústa mentolovou vodou. Vzal do ruky červenou stužku a svázal si vlasy do culíku. Potom se oblékl do kožených kalhot, bílé lněné košile a navrch si vzal černou vestu se šněrováním. Klidným krokem došel do koupelny a otevřel dveře. Uviděl tam Federica, jak si sám vyplachuje ústa mentolovou vodou a umývá si obličej. Podíval se na Ezia a věnoval mu zářivý úsměv. "Jak ses vyspal?" Zeptal se ho Ezio.
"Ale třeští mi hlava, ale pořád se cítím na to, abych tě tady opřel o tu vanu a rozdal si to s tebou." Odpověděl klidným a vyrovnaným hlasem Federico a pozoroval Eziovu reakci. Ten se jenom začervenal a raději přešel k umyvadlu provést ranní hygienu. Federico se na něj usmíval a jeho pohled prozrazoval, že je schopný to udělat. Ezio si vypláchl ústa a řekl. "Nekoukej na mě takhle." Červenal se čím dál tím víc. "Neříkej, že bys to taky nechtěl," Odpověděl Federico a ležérně se opíral o vanu, Ezio se nervózně zachvěl. "No dobře…" Řekl nakonec Federico po dlouhém mlčení a chytil Ezia za ruku. "Přesuneme se ke mně do pokoje, co říkáš?" Smyslně se na něj díval a Ezio cítil náhlý nával vzrušení. Zmohl se jenom na souhlasné kývnutí. Federico pomalu přešel ke dveřím a stále držel Ezia za ruku. Otevřel dveře a před nimi stál Giovanni. "Dobré ránko." Popřál synům. Federico Ezia okamžitě pustil. Oba dva zdvořile popřáli otci dobré ráno a Federico přemýšlel, co všechno mohl otec slyšet, ale zdálo se, že nic neslyšel, protože vypadal spokojeně.

Společně vyšli ven z koupelny. "Pojď se mnou, ukážu ti něco." Řekl Federico jakoby nic. Ezio ho následoval, oba dva na chodbě potkali svoji sestru Claudii. Pozdravili se, a pak oba dva zapluli k Federicovi do pokoje. Ezio stydlivě přešel k posteli a Federico zamknul dveře. Usmál se na svého bratra a díval se na jeho načervenalé tváře.
"Neříkej, že stydíš?" Zeptal se pobaveně. Ezio se na něj jenom díval a cítil, čím dál tím větší horkost ve tvářích. Federico si k němu sednul a dlouze ho políbil. Pravou rukou mu pomalu přejel po krku, až nahoru k culíku a jemně zatáhl za stužku, která uvolnila Eziovy tmavě hnědé vlasy. Mladší mu mezitím pomalu začal rozepínat jeho červený kabátec a bílou lněnou košili pod ním. Jakmile mu knoflíky porozepínal, rukou mu začal jemně přejíždět po jeho vypracovaných svalech. Federico se od Ezia odtáhl. Na chvilku se zamračil na šněrování černé vesty, kterou měl Ezio na sobě. Obratně chytil šňůrky a začal je pomalu rozvazovat. Jakmile vše rozvázal, sundal mu ji a hodil vedle postele na zem. Potom se přesunul k bílé bavlněné košili a rozepnul mu knoflíky. Po chvilce přistála hned vedle černé vesty. Sám si svlékl červený kabátec a košili. Obojí se přidalo na zem k oblečení. Federico se na Ezia usmál a položil ho na záda. Chtěl ho začít líbat, ale Ezio ho zarazil.
"Jak to dneska chceš? D-drsně? Nebo jemně?"
Federico se mu zadíval do jantarových očí. "Podle toho jak se cítíš… Nebudu tě nutit dělat to, co se líbí mě… Už jsem ti to přece několikrát říkal." Na chvilku mezi nimi zavládlo ticho. Federico čekal, co mu odpoví Ezio, aby si popřípadě došel pro provazy. Ezio se moc neměl k tomu, aby odpověděl. Sám nevěděl, jestli chce, aby byl jeho bratr jemný, a nebo aby se z něj stal dominantní Federico, který mu bude rozkazovat. Federico se na něj stále díval. "Takže?"
"Dělej to, co se ti líbí…" Řekl tiše Ezio a nejistě se na něj usmál. Federico kývnul a dal mu jemný a cudný polibek. Potom si stoupnul a šel do skříně. Vytáhl z ní dva provazy a černý šátek.
"Uvidíme, jak moc budeš dneska zlobit," řekl Federico s úsměvem. Oba dva moc dobře věděli, že v té skříní je mnohem víc věcí, než byly tyhle provazy a šátky. Přešel k Eziovi a sklonil se nad ním. Jemně ho políbil a pak chytil jeho zápěstí. Ezio se ani nijak nebránil, nechtěl zbytečně bratra naštvat, když už mu kývnul na to, že bude jeho submisiv. Federico mu pevně spoutal ruce a usmál se na něj. Eziovi se tenhle úsměv nelíbil, nebyl to žádný z těch zářivých úsměvů Federica, tohle byl krutý úšklebek dominanta. Federico vzal do ruky šátek a nadzvedl mladšímu hlavu. Zavázal mu oči a spokojeně zamručel. "Dneska se ani moc nebráníš…" Začal Federico a pomalu mu přejížděl prsty po hrudníku. "Bojíš se snad výprasku?" Ezio ze sebe vyloudil tiché "Ne." Federico ho chytil za bradu.
"Zapomínáš na to, kým jsem pro tuhle chvíli…" Mluvil potichu s výhružným podtónem. "Na něco jsi ve své odpovědi zapomněl, nemyslíš?" Ezio nasucho polknul. "Omlouvám se… p-pane." Federico kývnul. "Tak se mi to líbí," Zašeptal tiše a zastavil se rukou u lemu Eziových kožených kalhot. Už pod ně chtěl vklouznout, ale řekl si, že bratra ještě potrápí. Zvedl mu svázané ruce a dalším provazem je připevnil k čelu postele. Hlavu mu podepřel polštářem. Na chvilku si odskočil pro něco do skříně. Ezio na svém těle ucítil něco drsného. Připomnělo mu to zaplétané koňské žíně. Po chvilce ucítil lehkou ránu. Sykl, ale jinak ze sebe nevydal ani hlásku. To místo, kam se Federico tou věcí trefil, ho trochu pálilo. Po chvilce mu přiletěla další rána, ale tentokrát na jinou část hrudníku. Federico jenom potěšeně Ezia opakovaně nepříliš silně bil. Když už měl za to, že mladšího brášku dostatečně potrápil, přestal a začal jeho tělo zasypávat drobnými polibky. Mezitím mu jednou rukou vklouzl do kalhot a začal si s ním jemně pohrávat. Z Eziových úst se vydral tichý sten. Chvilku si s ním takhle hrál, a když se pod ním začal mladší prohýbat, že nemá daleko k vrcholu, tak přestal. Zasmál se, když uslyšel Eziovo toužebné zaskuhrání. "Nemůžeš očekávat, že dostaneš všechno a zadarmo." Zašeptal smyslně Federico a pohladil ho po tváři. Potom mu obratně rozvázal šňůrku u kalhot a svlékl mu je společně i se spodním prádlem. Svlékl i svůj zbytek oblečení a přitiskl se k Eziovu rozehřátému tělu.
"Co s tebou provedeme teď?" Ptal se nahlas. Ezio mu v odpověď toužebně zakňučel. "Chceš mě snad uvnitř sebe?" Zeptal se ho Federico lehce pobaveně. Ezio pootevřel ústa, ale než stihl souhlasně odpovědět, políbil ho Federico. "Tak dobře splním ti to, co chceš." Řekl Federico s úsměvem, i když věděl, že ho nemůže bratr vidět. Hrábl do nočního stolku a vytáhl nádobu s olejem. Odšrouboval zátku a po pokoji se rozlila pronikavá vůně jasmínu. "Jasmín?" Podivil se Ezio. Tenhle olej byl velice drahý, protože se dovážel, až z dalekých zemí za mořem, kde prý draci rozsvěcely hvězdy nad celým světem, když zašlo slunce. Federico se pousmál. "Pro mého milovaného jenom to nejlepší," Řekl něžným hlasem a smočil v oleji prst. "Uvolni se." Zašeptal Eziovi u ucha a jemně do něj vklouzl. Ezio zasténal. Federico mu mezitím zasypával krk jemnými polibky a sem tam ho lehce kousnul. Když mu připadal bratr dostatečně uvolněný, přidal druhý prst a snažil se být, co nejhlouběji. Potom je uvnitř něj pomalu rozpohyboval. Ezio okamžitě začal sténat. "Trefil jsem se hned napoprvé jo?" Řekl Federico samolibě a znovu lehce kousnul Ezia do krku. On jenom sténal. Nezmohl se na nějakou odpověď. Byl příliš zaneprázdněný těmi krásnými pocity. Po chvíli Federico přestal. Naposledy Ezia políbil na krku, a pak z něj vyklouzl. Namazal svou chloubu jasmínovým olejem a pronikl do Ezia. Oba dva naráz zasténali. "Je to tak úžasný pocit, být opět v tobě…" Zašeptal Federico a nahnul se nad Ezia. Ten jenom souhlasně kývnul a rozevřel ústa. Starší vyčkával chvilku, než si na něj Ezio zvykne, a pak se pomalu rozpohyboval. Potom se jemně opřel o Ezivovu hruď a pravou rukou mu začal dráždit jeho pýchu. Bylo to trošku těžší, než kdyby byl na pejskovi, ale za tu dobu se to Federico naučil. Když cítil, že je Ezio o něco více uvolněný zrychlil své tempo. Spokojeně naslouchal jeho sténání a sám za ním nezaostával. Pomalu cítil, jak se mu v podbřišku hromadí napětí. Ezio se pod ním také vzpínal. Nakonec Federico s tichým "Ti amo, mio tesoro." Vyvrcholil do Ezia. Po chvilce ho následoval i jeho mladší bráška. Chvíli v něm ještě setrval, než z něj vystoupil. Rozvázal mu ruce a sundal šátek. Zamdýchaně si lehl vedle něj a Ezio zamrkal očima a usmál se na Federica. "Uh… Ti amo…" Odpověděl a přitáhl si ho k sobě, aby ho políbil. Taktéž byl zadýchaný, ale méně než starší. Federico ho spokojeně pohladil po vlasech. "Měl by ses jít vykoupat." Řekl a nepřestával se na něj usmívat. Ezio kývnul. "Půjdeš se mnou?" Zeptal se staršího laškovně. Federico nesouhlasně zavrtěl hlavou a pomohl Eziovi se obléknout, aby nevypadal podezřele, až vyjde z jeho pokoje ven. Po chvilce byl Ezio oblečený, podíval se zamyšleně na bratra. Dneska ani neměl starší chuť ho bít déle, jak to míval ve zvyku, že by z něj touha udělala pro dnešek, až přespříliš mírného pána? Federico mu podal červenou stužku do vlasů. Sám se začal oblékat. Ezio mu věnoval polibek na rozloučenou a odemkl a otevřel dveře. Před nimi stál Giovanni se zamyšleným výrazem a chystal se zaklepat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 22. března 2014 v 13:57 | Reagovat

pááni, to bylo bezvadné... Zajímalo by mě, co jim asi Giovanni řekl.. Jinak se mi to celé moc líbilo, ani na chvilku jsem se nenudila..

2 Enqila Enqila | 22. března 2014 v 21:14 | Reagovat

Uhh díky za pochvalu *rozplývá se :D*
Tak otázkou je, co táta slyšel :D jestli slyšel nějaké vzdechy a nebo tam prostě šel kvůli něčemu, co chtěl s jedním probrat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama