Poslední pouť válečnice Světla

26. února 2014 v 10:00 | Enqila |  Z trochu jiného soudku
No, tak jsem se rozhodla postnout něco trošku jinačího, abyste si taky odpočinuli od toho věčného a únavného yaoi že? :D Takový menší pokus o "něco." Je to krátký, má to rychlý spád takže je to víceméně o ničem :3
MOžná, že bych takovouhle oddychovku mohla zkusit postovat každou středu, <možná jednou za 14 dní *pokrčí výmluvně rameny*> ale uvidím, jak na tom budu s nápady.. :) už takhle je pro mě docela složitý stmelit nějaké yaoi s náznakem hlavy a paty :) A ano zase Marvel kopírák s obrázkem :D





Žena s ostře řezanými rysy, zelenýma očima bez zorniček a bělma a rusými vlasy pohlédla dolů pod sebe, než se její pohled zaměřil na malou vesničku. Ta byla obehnána okolními skalami jako nezdolatelnou hradbou a zároveň skryta před zraky tlup lapků či nestvůr. Někde tam by se měl skrývat on… Ten, který je klíčem k otevření průchodu mezi dvěma světy, avšak nebude to zadarmo. To si uvědomovali všichni z její skupiny, kterou vedla. Zvedl se vítr a nahnal jí její rezavé vlasy do zorného pole, ozvalo se tiché cinkání postrojů a kroužkového brnění. Odhrnula je stranou a pohlédla směrem, odkud ten vítr přivál. Nesl sebou pach smrti, která byla všude kolem nich. Rozhlédla se kolem sebe. Všude kam dohlédla, viděla zkázu a smrt. Dokonce i tyto skály neměly šedivou barvu, ale byly krvavě rudé z vyčerpání jejich matky země…
Jejich země umírá… o těch pár zelených míst se vedou rozbroje. Jejich mírumilovný národ se stal šíleným a krvelačným pro kus zelené… živé půdy. Všude byly jen holé, krvavě červené kameny i sama umírající půda byla rudá. Tam, kde se kdysi rozkládaly zdravé krásné lesy plné zeleně, dryád a zvířat, tak na těch místech, kde to kdysi kypělo životem, byly nyní pokroucené ohořelé zničené stromy oděné do černé…. Barvy smrti.
Rudou krajinou se táhly řeky, jako obrovské jizvy plné zelené krve. Většina z nich byla otrávená, proto také jedovatě zelená… Pitná voda pomalu ubývala. Země se často otřásala a její praskání se rozléhalo všude, jakoby křičela zmučená bolestí. A to vše způsobila jediná věc. Válka… válka s nemrtvými, kteří se tu objevili ze dne na den. Hordy a hordy nemrtvých, rabujících hroby, čímž si posilovali armádu. Byly to nekonečné vleklé boje, a přestože elfové vyhráli, jejich země dopadla takto. Zmučená, umírající, brzy se na ní nebude moct dál žít.

Pokynula skupince zahalených ozbrojenců za sebou a pobídla svého koně vpřed. Musí toho míšence přivést v řetězech… Musí zachránit tu hrstku přeživších… To byl přece úděl její mise, na její bedra byla nakladena naděje na spásu celého elfského pokolení.
Koně začali sestupovat po horské cestě směrem k vesničce. Nervozita byla cítit, dala by se přímo krájet. Všichni věděli, že tohle nebude snadné, že i když sebou mají mocnou válečnici Světla, tak se to nemusí podařit. Vše co jim bylo řečeno, bylo, že musí v řetězech přivést nějakou bestii. Toho, po jehož obětování se na pár hodin otevře průchod do lepšího světa. Alespoň v tomto domnění všichni vyslali tuto výpravu, ale co když ten lepší svět bude ještě horší, než tento? Na to už nikdo nepomyslel… Až na tiché klapání kopyt na kamenné cestě a cinkání zbrojí nebylo nic slyšet. Došli k průchodu do vesničky, kde elfka gestem všechny zastavila a sjela pohledem, co se jí naskýtalo za pohled. Vypadalo to tu jako vesnice duchů.

Některé domy byly vypálené. Jinde zas vrzaly okenice, když si s nimi hrál vítr. Další stavby byly zase polorozbořené, nikde ani stopa po životu. Vešli po zničené dlážděné cestě do vesnice a rozhlíželi se kolem sebe, jako by snad doufali, že se zde objeví nějaké přeživší. Vzduchem byl cítit zápach spáleného masa, až se z toho i těm nejotrlejším musel zvedat žaludek. Elfka šokovaně zastavila svého koně, zatímco zakláněla hlavu. Dívala se do koruny oholené lípy, jenž stála uprostřed malého kulatého náměstíčka. Něco se na ní houpalo, z dálky to vypadalo jenom jako cáry hadrů, ale při bližším zkoumání... Vítr k ní tentokrát donesl smrad zkaženého masa. Zvedl se jí žaludek, zatímco se vyděšeně se dívala na mrtvoly a skutečně měla potíže potlačit zvracení. Většina oběšenců byly ještě děti… Malá tělíčka rozhoupaná větrem už poměrně se rozkládající. Většina jich snad neměla ani oči ani víčka, jak tomu pomohli havrani, po kterých se snad též slehla zem.

Obrátila se k mužům, kteří tiše vyčkávali na její povely. V jejich tvářích nebyly vidět žádné emoce, jelikož je skrývaly za stříbrnými maskami s černým zdobením, které působilo jako černé slzy. Udělila tiché rozkazy, kdy obrátila svého koně k jediné zachovalé stavbě. Ostatní začali obkličovat onen dům, sice na sebe upozornili už dlouhým stáním u lípy, ale přesto se snažili být v tichosti.
Jakmile se postavili na příslušné místo, jednoduše splynuli s prostředím a zmizeli. Elfka se jen podivovala nad tímto trikem, ale byl velice užitečný. Někdy si říkala, proč se též nedala k průzkumným jednotkám, ale ji si vyvolilo Světlo. Pobídla svého válečného oře, na jehož stříbrném těžkém brnění tančily paprsky z posledních sil zářícího slunce. Dojela na plácek před domem.

"Anaseriane! Vylez a čel svému údělu!" zakřičela a tasila svůj meč. Její kůň nervózně zastříhal ušima a zafrkal, než začal hrabat jedním kopytem. Oknem se mihl stín a pak přišla odpověď.
"Proč bych to měl dělat? Zavrhli jste mě! Podle vás jsem zvrácená hříčka přírody. Jednou jste mě sprostě využívali, ale já se změnil. Nejsem stejný jako předtím. Jména mají moc, dámo Ovšem mé se změnilo!" Jeho hlas se rozléhal všude a ještě k tomu se odrážel od skalních stěn. Elfka se jen samolibě usmála.
"Nepůjdeš-li dobrovolně… Spoutáme tě a jako zvíře na porážku přivedeme."
V odpověď se prve rozrazily dveře, a až poté vylezl majitel hromového hlasu.
"Tak si to zkus ty bídná elfská šmejdko!" zakřičel. Elfka se jen podivila, před ní stál elf? Skutečně byla vyslána lovit jednoho z nich? Proč jim nechtěl pomoci? Zarazila se, když jí došlo, že celý vzhled byl pouze iluze. Stál před ní mihotající se mladík s karmínovýma očima, které byly plné krvežíznivosti a šílenství.
"Ale no tak, Anaseriane. Všichni víme, jak vypadáš. Neschovávej svou pravou ohyzdnou podobu." Přivřela své oči, zatímco její meč zazářil slabou zlatou září. Byl to signál pro její muže, kteří se semkli blíže k Anaserianovi. Okamžitě pustili otěže svých nervózně frkajících koní a vzpažili ruce k nebi, jako by vzývali nějakého boha, ale od téhle zmučené země a jejích obyvatel se už všichni odvrátili. Anaserian věděl, že se tohle jednou stane. Věděl to díky svému božskému otci, který mu seslal vizi, která ho na to měla připravit… a přesto… Nad ním zazářila zlatá pečeť, z které vytryskla chapadla, jejž se na něj vrhla a spoutala ho. Elfka pobaveně dojela na koni k zajatci a obrátila koně. Šťouchla ho špičkou meče do zad.
"To je všechno, co mocný Anaserian dokáže?" ptala se ho posměšně a odplivla si přímo na něj. Anaserian na ni upíral své karmínové oči. "Toho budeš litovat, šmejdko."
"Copak mi provedeš? Tohle je nejmocnější pečeť pro spoutávání bytostí, jako jsi ty, míšenče." Anaserian se jen usmál, zatímco elfka obrátila znovu koně k odchodu a pokynula i mužům s plačícími maskami. Všichni se pomalu rozjeli se směrem z této vesnice. Když procházeli okolo té lípy s oběšenci… elfka se na chvíli zastavila, aby všem dala požehnání. Veškeré visící mrtvoly obalila zlatá záře jako do kokonu, která se po chvíli vytratila společně s těly či jejich zbytky.
"Nechť vaše duše naleznou mír,"

Anaserian musel jít po svých a to ho čekalo celou cestu nazpět do hlavního města elfů. Avšak mimo vesnici se to celé zvrtlo. Náhle se všichni, až na ženu skáceli z koně na zem. Drželi se za krk zoufale lapacích po dechu, u úst se jim tvořila bílá pěna, než chrčení a zoufalé polonádechy utichly. Jejich smrtí praskla magická pouta obepínající zajatce, celé se to vyvinulo zcela jiným směrem… a elfka tomu mohla pouze zoufale přihlížet zpod zlaté záře Světla, jejž ji chránilo.
Její muži jsou mrtví. To není možné, tohle byla pečeť určená ke spoutání míšence éterické bytosti a elfa. Co je špatně, ptala se sama sebe v mysli. Anaserian se jen rozesmál.
"Ty!" Tasila svou zbraň a namířila ji na muže.
"Nu dobrá shodím svou iluzi... Víš, s jednou věcí jsi nepočítala. A to s tím, že na mě neexistuje spoutávací pečeť. Neexistuje způsob jak mě porazit. Prostě zemřeš, ale neboj, že jsi to ty, bude to rychlé." A opravdu jak řekl, tak udělal. Místo poblikávajícího elfa tam před ní stál opravdový Anaserian.

Protáhl si svá křídla, jedno bylo čistě bílé, pokryté peřím, bylo andělské. To druhé bylo kožnaté, krvavě červené a démonské - netopýří. Tam kde měl andělské křídlo, byla podoba jeho otce. Tam kde bylo, démonské měl podobu své matky v mužském podání. Přechod mezi těmito dvěma rozdílnými půlkami byla fialová jizva. Zvonivě se zasmál, prohodil něco v démonské rodné řeči. Elfčin kůň pouze zoufale zaržál, než začal podezřele syčet a zeleně se z něj kouřilo. Za chvíli žena seděla jen na plechu, který jí zbyl z jejího nejmilovanějšího koně a vzduch prosytil zápach rozkladu. Tvář jí zahořela vztekem.
"Za tohle zaplatíš, hajzle." Rychle se pomodlila k Světlu, aby jí dalo sílu. Pak se rozběhla proti němu, její meč zářil zlatavým měkkým patronem jejího těla. Opisoval dokonalý půlkruh vedoucí zespoda, aby mu rozpárala břicho jednou ranou. Už byla skoro u něj, když se náhle před ní objevil a nabral ji svým démonským pařátem. Jeho drápy jí rozsekly břicho. Udělaly se jí mžiky před očima a pomalu klesla na kolena, nohy už ji neudržely. Šokovaně pohlédla na obrovskou ránu táhnoucí se od pravého boku pod její levé ňadro. Úplně jednoduše zničil její brnění jako by bylo z pouhého papíru, těžké pláty ukuté v samotném srdci hor trpaslíky… Viděla své vnitřní orgány. Srdce, jak se snaží stále pumpovat krev, která se valným proudem vylévala s jejího těla. Spolu s ní unikal i její život. Dostala tvrdý kopanec do zad. Lehla na zem a rozechvěle nabírala vzduch do plic a přivírala oči jako by stále nemohla uvěřit své porážce. Zakašlala a vyplivla krev. Pod ní se tvořilo jezero té rudé životadárné tekutiny. Zářivá plátová zbroj nyní pohasínala s jejím životem a společně s tím ji opouštělo i to jediné k čemu se upnula - Světlo. Zrzavé vlasy nabíraly krev do sebe a rezavěly více a více. Tak a takhle zemřu…rozpáraná… Jaká to hrdinská smrt. Usmála se ironicky a zavřela oči bolest, která jí pulsovala tělem ani nevnímala. Byla smířená s vývojem událostí, nikdo by nedokázal svázat ani za pomoci magie draků potomka anděla a démona. Naposledy vydechla a s její smrtí odešla naděje na spásu národa Vznešených elfů…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama