Shledání

1. února 2014 v 20:51 | Enqila |  Moje tvorba
Tak zase něco, to jsem se konečně dokopala k tomu, abych to dopsala a taky je to moje jéj :D :D Je to asi nic moc, ale tak aspoň něco.... Užijte si čtení, i když se vedle Yuu stydím, že neumím psát :D ale nebojte se, už brzy to tu zase zaspamuju spíš AC yaoi :3 na to se mi prostě píše nejlépe :D
Warning: +18



"Zmiz! Tvůj domov už není tvým domovem! Nebeská brána se ti navždy zavírá kvůli tomu, že jsi obcoval s člověkem!" Archanděl Gabriel znechuceně chytil hříšného anděla za křídla a trhl vší sílou.
"Za obcování s mužem!" Zařval a pomalu začal rvát majestátnost z hříšníkova těla. Užíval si to, protože to mučeného velice bolelo, i když nevydal jedinou hlásku. Pomalu a precizně mu urval první sněhobílé majestátní křídlo. Dle jeho velikosti a mírné záře jako měsíce při úplňku to musel být nějaký výše postavený, než pouhý zpěvák ve sboru či pomocník. Jakmile se odpojilo od andělova těla, tak zčernalo a rozpadlo se na popel. Archanděl se šíleně zasmál, tohle na své práci miloval. On jako jeden z těch, kteří komunikovali s Pánem, měl zářivě zlatá křídla, dokázal svými perutěmi vířit i tornáda na zemi pod nimi, ano takovou měly sílu. Odtrhl mu druhé křídlo a odhodil jej jako kus odpadu. Se znechucením svého bývalého bratra počastoval nadávkami, a pak mu zářivým plamenem přejel po čerstvých ranách, aby mu již nikdy nenarostly nové perutě, pokud mu Pán neudělí milost…
"Zmiz!" Zařval ke zhroucenému andělu, který pouze klečel a ani nedutal. Dlouhé nyní černé vlasy mu zakrývaly obličej, po kterém mu sjížděly slzy.
"Bratře," Zašeptal bolestně, než jej svrhl Gabriel z Nebe.

Městem procházel muž celý v černém s dlouhými černými vlasy. To nebylo nic nového… Po městě se v noci vždy potulovala spousta podivných chlápků, ale kolem tohohle byla jakási aura… Zlá nebo dobrá? To neuměl nikdo odhadnout, jediné co bylo jasné, je to, že tohle nebyl obyčejný smrtelník.
Rafael se zmučeně podíval do výlohy, která odrážela jeho zjev. Smutně si povzdechl, už to byla nějaká doba, co jej vyhnali z Ráje za to, že si užil se smrtelníkem. Rány jej i přesto stále pálily, bylo zvláštní, že i přesto stále tak nějak doufal, že se Gabriel smiluje a opět jej vezme k sobě na nebesa a vrátí mu jeho ztracený majestát. "Gabrieli…" Zašeptal tiše padlý anděl, to co teď chodilo po tomhle smrtelném světě, byl pouze stín skutečného Rafaela. Kdysi mocný silou se podobající svému andělskému bratru Gabrielovi a stejně jeho starší bratr měl to štěstí a stal se tím, kdo komunikuje s Pánem. Opatrně přiložil ruku na sklo a dotkl se svého odrazu. Tak moc se chtěl opět setkat se svým bratrem… Prosit o odpuštění… Prosit o jeho vřelé objetí, bratrskou lásku, cokoliv co mu mohl Gabriel dát. Zavrtěl hlavou, bratr už ho zavrhl, když se jej pokoušel přivolat, tak mu neodpovídal. Nic…
Dal ruku pryč od svého odrazu a opět pokračoval ve své cestě do nového domova. Skromný byt, který sdílel s nějakým mladíkem. Výhodou bylo, že nemusel platit žádný nájem… Tedy za jistou cenu, nenapadlo ho nic jiného, než že tomu klukovi dává své tělo, kdykoliv on chce tak si jej prostě vezme. Rafaelovi to nevadilo, byl rád, že smí alespoň někde bydlet a ta cena mu příliš nevadila, alespoň mohl svou výplatu utrácet za chlast. To byla jediná věc, která ho už celých dvacet let drží nad vodou a stejně nezemřel na cirhózu… Stále vypadal úplně stejně jako kdysi, i přesto že padl, tak nebyl ochuzen o andělskou moc, i když ji měl ve velice slabé formě, byl nesmrtelný jako jeho "čistí" bratři, aby se kal za své hříchy… Byl imunní vůči nemocem a všemu, co ohrožovalo lidi a ti na to umírali.

Se smutkem vystoupal schody a odemkl dveře od bytu. Jeho spolubydlící vykoukl z kuchyně a mile se na něj usmál. "Ahoj," řekl s úsměvem a dál se věnoval tomu, co vařil. Rafael si sundal svůj kabát a svázal si vlasy do culíku. Došel do kuchyně a nahlédl Niccolovi přes rameno.
"Dáš si?" Zeptal se jej kluk a promíchal zeleninu s masem, které smažil.
"Ano," řekl trochu vděčně Rafael a věnoval mu nejistý úsměv. Nevěděl, jak se k němu má chovat… Vždyť ten kluk jej šukal a choval se k němu jako by nic, zatímco Rafael si to bral možná, až moc k srdci a myslel si, že k němu něco cítí... proklatá andělská přecitlivělost, pomyslel si a sedl si ke stolu.
Po chvilce mu Niccolo přinesl talíř s jeho přídělem a vrhl po něm toužebný pohled. Rafael slušně poděkoval a pustil se do jídla, předtím ještě nezapomněl na krátkou modlitbičku, kterou věnoval svému bratrovi Gabrielovi a ne Pánu. Během chvíle naproti němu seděl Niccolo a přemítal, jak začít konverzaci. S Rafaelem si moc nepovídali, protože ten byl celý den pryč, měl možnost s ním mluvit večer, ale moc toho nenamluvil a stejně ho tenhle chlap strašně zajímal. Proto přistoupil na to, že mu bude platit jeho tělem. Má ho dokonalé… krásné a ta obrovská jizva ve tvaru obráceného V na zádech… Co by mohla znamenat? Zaujatě se podíval na černovlasého muže a začal jíst.
"Kdy budeš chtít "zaplatit"," Zeptal se Rafael a upřel na něj své jantarově žluté oči. Niccolo polknul, jak ho ta očka zhypnotizovala, naklonil hlavu ke straně a dělal, jakože přemýšlí.
"Chci si to vybrat dnes…" Odpověděl nakonec se zlomyslným úsměvem. Vlastně se Rafael ani nemusel ozývat. Poslední dobou to s ním Niccolo chce dělat skoro každý den… Pouze přikývnul a jedl dál. Věděl, že bude opět v té podřízené pozici, ten kluk mu nikdy nedovolil, aby byl i Rafael nahoře. Vždy směl být pouze tím dole a dost často jej Niccolo svázal a hrál si s ním ještě hodinu po tom, co měl svou výplatu odbytou.

Další den se Rafael opět časně probudil. Nemusel ani vstávat, protože byl víkend, ale jeho tělo bylo z dob na nebesích naučeno, že andělé nikdy nespí… Tiše si povzdechl a zmizel do sprchy. Jako vždy nechal na sebe vodu stékat a spíš jenom stál a nastavoval se proudu. Pokaždé když voda zavadila o jizvu, tak zasyčela a vypařila se… Ano oheň, který ji sežehl, byl vskutku mocný… ani dvacet dlouhých mučivých let stále neuhasilo tepající ránu. Rafael posmutněl a nechal se pouze dál skrápět horkou vodou, než se konečně umyl a vypadl ze sprchy. Okamžitě se oblékl do svého obvyklého oblečení. Vyšel z koupelny a přemítal, co dnes bude dělat. Nejspíš se bude jako vždy potulovat městem, když měl víkend, a nebo jako obvykle zapadne do toho pajzlu, kde se scházeli všichni vyvrženci z tohoto města a podávali si informace, třeba by mu někdo poradil, jak kontaktovat bratra.

Nakonec tedy vyšel směrem k zapadlé hospodě, která byla k jeho věčné smůle, co nejdále, jak mohla být. Na to, že byl víkend, město bylo celkem rušné a živé. Nevěděl, co to ti lidé slaví, ale všichni byli pobláznění. Možná to byl Den Díkůvzdání? Teď nevěděl, ale nakonec jej v tom utvrdil pochod v čele s obří maketou krocana. Rafael se nezastavil, aby si prohlédl nadšené lidi, kteří jdou v pochodu, prostě si šel za svým cílem a kroutil hlavou nad tím, jak jsou smrtelníci zvláštní. Tiše se proplétal shromážděným davem a mířil ke svému cíli, i když ten byl poměrně daleko. Měl spoustu času na přemýšlení, ale vždycky se mu myšlenky stočily ke Gabrielovi. Nikdy se nedozvěděl, proč to na něj bratr napráskal, když on vlastně nebyl o nic lepší a také spal se smrtelnými muži. Jenomže jemu to kvůli jeho postavení procházelo… Smutně si odfrkl a sáhl do dlouhého černého kabátu, vyndal z něj krabičku s cigaretami, odkud si jednu vytáhl, a pak ji uložil. Na prostě se mu objevil maličký plamínek, který zapálil konec napěchovaný tabákem. Potáhl a vypustil kouř do ovzduší. Nekouřil ty cigarety kvůli závislosti, jako nesmrtelná bytost neměl sklony k závislostem. Prostě to bylo něco dalšího, co zaplňovalo prázdnotu uvnitř něj. Pravý a mocný Rafael zůstal na nebesích a tenhle stín ploužící se po zemi byl ubohou troskou. Zavrtěl hlavou, aby vyhnal tyhlety pochmurné myšlenky a dál vypouštěl kouř do okolního vzduchu, dokud mu z cigarety nezbyl nedopalek, který odhodil do orosené trávy.

Konečně dorazil ke svému cíli. Byla to taková zapadlá hospůdka s docela trefným názvem: "Billyho sklep". Rafael vešel dovnitř a okamžitě ho do nosu udeřil zápach tabáku smíchaný s odérem alkoholu. Samozřejmě jeho smysly zachytily přítomnost spousty padlých andělů a pekelníků, ale mezi nimi jako čistý tón od profesionálního hudebníka zářila jakási andělská aura. Nepoznával ji, musel to být nějaký nový anděl, kterého on za dobu svého působení na nebesích nepoznal. Dle její "chuti" usuzoval, že je to nějaký níže postavený, možná strážný a nebo člen Nebeského sboru.
Posadil se k pultu a objednal si to, co obvykle: whiskey s ledem… spoustou ledu. Vyčkal, než barman udělá jeho pití, a pak se přesunul k "čistému" bratrovi.
"Zdravím," řekl a zadíval se do jeho nevinné krásné tváře. Jako každý anděl níže postavený anděl měl dlouhé blonďaté vlasy a blankytně modré oči.
"Co dělá neposkvrněný bratr v tomto pajzlu mezi padlými?"
Anděl se na něj zkoumavě zaměřil a chvilku zvažoval zda-li mu odpovědět.
"Jsi Rafael?" Zeptal se bez pozdravu a jeho hlas zněl jako čisté trylkování, ten musel patřit ke sboru.
"To jsem," přitakal mu padlý a napil se ze svého pití. Zaujatě si jej prohlížel, vždycky přemýšlel, jak by navedl některého z andělů, aby udělali něco špatného a padli jako on… Hlavně chtěl dostat do kolen Gabriela, i když se mu po něm stýskalo a alespoň ždibec té původní náklonosti, jež mu bratr kdysi věnoval poměrně dost, tak jej jeho jedna část stále nenáviděla, za to co mu udělal. Sám osobně mu vyrval křídla z těla. Chtěl, aby pocítil to samé… Anděl sáhnul do svého čistě bílého roucha a podal Rafaelovi papír společně se zlatým brkem. Rafael se okamžitě napnul, cítil z něj Gabrielovu auru, okamžitě se roztřásl a jeho jizva se probudila ještě více k životu, jako by mu bratr právě před chvíli svým ohněm přejel přes rozdrásaná záda.
"Díky," řekl neurčitě a pozorně se díval na neposkvrněného, zatímco uvnitř se cítil různě, hlavně převládala nenávist smíšená s radostí. Anděl pouze kývnul a pod svoji skleničku položil peníze, bez pozdravu a v záblesku světla zmizel a Rafael byl opět pouze mezi pekelníky a hříšnými anděly jako byl on sám. Tělem mu projela nervozita. Co mu asi bratr napsal? Nehodlal příliš dlouho čekat a tak si sedl to nejtemnějšího kouta krčmy, tam kam snad nikdy nedopadlo sluneční světlo. Lehce a opatrně hladil povrch obálky a intenzivně vnímal tu obrovskou moc, která z toho vyzařovala. Bál se jí, stále mu připomínala, co mu jeho bratr udělal…ale zároveň ho tak lákala. Lákala ho pomsta za to všechno. Podíval se na překrásnou pečeť, byla celá ze zlata a tak krásně ornamentována, že by žádný lidský smrtelník nedokázal vyrobit byť jen podobný. Naposledy se hluboce nadechl, snad na to aby získal odvahu, a otevřel s obezřetností bratrův vzkaz. Rafaelovy potemnělé oči opět zazářily andělskou mocí, jak nekonečně mocná magie začala prostupovat jeho tělem. Veškeré prostředí se začalo přetvářet a získávalo nový podtón. Ten, který tak dlouho toužil okusit…

Byl opět v nebi, třebaže to byla jen iluze. Chtěl se nadechnout nejčistšího vzduchu, který se ve všech astrálních světech nachází, ale nemohl. Byl paralyzovaný, neschopný sebemenšího pohybu. Náhle se před ním začala objevovat tajemná postava. Zářila tak jasnou mocí, že i ten nejhloupější z jedinců by pochopil, že před někým takovým je nejlépe se klanět. "Bratře!" zahřměl Gabrielův hlas tak silně, že se každičký chlup na Rafaelově těle postavil do pozoru. Rafael ale moc dobře znal jeho moc a jeho choutky, jak rád vždy ukazoval svoji nekončící moc. Gabriel upjatě sledoval svého bratra a pak si odfrkl. "Tvá přítomnost je žádaná v božském paláci, smilníku." Rafael ho nenáviděl za jeho uzavřenost. Na rozdíl od Pána Boha, který dokázal odpouštět, Gabriel jako by byl jeho pravý opak. "Spácháš-li něco, budeš za to navždy pykat!" říkal s oblibou. Gabriel na něj dále s opovržením koukal a jakoby čekal na Rafaelovu reakci. Ten ale jen nehybně stál, neschopen ničeho. "Marie se přimluvila za tvé hříchy, a nabízí ti vykoupení, hříšníku. Máš přesně sedm dní na to, abys dokázal, že jsi hoden andělského stavu. Sedmého dne, přesně v poledne, budeš stát na svaté hoře Sinaj, přesně na tom místě, kde náš Pán dal přikázání Mojžíšovi. Tam se povede tvůj životní soud. Proces, který určí, zda máš právo žít mezi námi, nebeskými, nebo být ďábelskou krysou. Mezi námi ale oba víme, jak to dopadne, že? Smilníku!" Archanděl si na něho odplivl, ale nic na Rafaela nedopadlo. Je to všechno jen iluze, připomínal si a snažil se odolat bratrovým kouzlům a svodům. Cítil, že to v něm vře. Nazýval jej smilníkem, a přesto se smilnil s pozemskými muži sám. Pevně semkl rty k sobě a dále naslouchal, co se dozví. Nesmí podlehnout, ať je jeho záměr jakýkoliv. Na takovou příležitost čekal dlouhá léta, nesmí udělat jedinou chybu. "Za sedm dní přijde opět tvůj pád, bratře." Řekl naposledy Gabriel s obzvlášť velkou nenávistí a jeho obraz společně s nebem pomalu mizel. Impozantní krajina se opět měnila v špinavou tavernu, ve které se předtím nacházel. Když jej poslední paprsek archandělského světla opustil, rozhlédl se kolem. Jako kdyby nikdo z hostů nic nezpozoroval, všichni se chovali stále stejně. Někteří se bavili při kostkách, bezstarostně o okolní svět, jíní se opíjeli až do bezvědomí. Jen Rafael byl v celé hospodě v čistém úsměvu. Smál se, konečně má možnost zvrátit vše, co mu jeho bratr udělal. Měl možnost se pomstít, měl možnost konečně kouknout se bratrovi do očí za to, co mu udělal.


Okamžitě vstal a dal peníze pod svou sklenici s nedopitou whiskey. Musí bratra kontaktovat… Musí se s ním setkat osobně a promluvit si s ním, nebo ho rovnou ponížit, jak měl v plánu celých těch dvacet let. Vyšel ven a nechal se chvíli hýčkat slunečními paprsky, které začínaly slábnout. Ta iluze trvala tak krátce a zároveň mu ukousla několik hodin pozemského času, protože slunce se pomalu začínalo koupat v krvavé lázni. Tiše si povzdechl a vydal se opět směrem k domovu. Neměl moc velkou náladu na Niccola a jeho choutky… Nejradši by přespal někde jinde, ale zrovna teď neměl peníze, aby si mohl dovolit levný motel, a tak opět mířil do toho zaplivaného, skromného bytu, který sdílel s tím člověkem. I když… Podíval se na nebe, od východu se začínalo odívat do inkoustově modrého šatu, zatímco na západě se zatím slunce čistilo v krvavé lázni… Jako krev miliónů lidí, kteří padli v malicherných válkách lidí… Možná by se mu podařilo přivolat bratra, v tuhletu chvíli by měl mít "volno" a nudit se v Ráji. Pomyslel si a rozhlédl se kolem sebe. Pokud by Niccolo nebyl doma, tak by rituál přivolání mohl udělat tam… stejně tam má všechny pomůcky, a tak by tam stejně musel jít. Nakonec se rozhodl, že se tedy vydá směrem k bytu, při cestě vytáhl krabičku s cigaretami, aby si mohl zapálit. Nějak ho ten nikotin uklidňoval, i když mu neničil mozek jako smrtelníkům. Zapálil si a chvíli kouř podržel v plicích, než jej vypustil do ovzduší. Zabralo mu to nějakou chvíli, než ji vykouřil, protože pro jednou si tuhle cigaretu pěkně vychutnával. Nakonec odhodil nedopalek těsně před vchodem do bytovky a nechal jej, ať skomírá na betonové dlažbě.

Co možná nejtišeji odemkl dveře a vkradl se do útrob bytu. Světla zde nesvítila… televize nehrála… Niccolo nejspíš šel na nějakou párty nebo co… a to hrálo Rafaelovi přímo do karet. Vytáhl zlaté pírko z kapsy a jemně jej pohladil. Gabriel jej schválně odtrhl z části křídla, kde je má nejjemnější, aby mu připomněl, jaké to bylo mít je. Rafael pouze zavrtěl hlavou, věděl, že s tímhle bude mít přivolání mnohem větší váhu, než když se o to pokoušel bez nějaké Gabrielovy věci. S klidem došel do ložnice a vytáhl odtamtud černé svíčky, to co se chytal udělat, byla vlastně černá magie… Proto je musel získat od pekelníků, a že mu to dalo. Hrát karty s těmi zmetky není jen tak, málem prohrál svoje tělo… V podstatě neměl ani, co jiného by jim dal, ale nakonec vyhrál a to docela slušnou zásobičku, i když těhle pět bylo posledních. Položil je na postel a zamyslel se, pak opět sáhl do skříňky a vytáhl několik drobných ingrediencí. První, co udělal, byl ochranný kruh a zároveň se vymezený prostor měl stát Gabrielovým vězením. Postel schválně trošku poposunul, aby byla středem veškerého dění. Pod polštářem byla ještě pouta, kterými ho Niccolo nedávno svázal. S uspokojením si všimnu i šátku a pout pro kotníky. Věděl, že jakmile Gabriela přivolá, bude se bránit, ale jeho nepošpiněnost mu nedovolí vystoupit z kruhu, bez svolení toho, kdo jej vytvořil. V tomhle prostoru bude Gabriel bezbranný… jeho moc a síla upadne a bude smět pouze doufat, že ho Rafael po rozhovoru propustí…
Pomalu rozestavěl svíčky k vrcholům pentagramu, který nenakreslil… Nepotřeboval to, protože věděl přesně, kde ty vrcholy jsou. Obřadně jednu po druhé zapálil, a pak si sedl do středu kruhu, tedy na postel a pevně sevřel pírko. Uvedl se do hlubokého soustředění a vyhledal ve svém těle zbytky jeho zakrnělé moci. Z paměti vylovil zaříkávadlo a začal slova pronášet jedno po druhém. Při obvodu kruhu se začínaly sbíhat zářivé runy, které měly měsíční záři a doslova píchaly do očí, když na ně pohlédl. Pomalu se zde objevilo sedm velkých run symbolizujících jména sedmi nejvyšších a nejbližších archandělů Pánovi…. Je jich více, ale to je vedlejší. Jakmile Rafael zmínil Gabrielovo jméno, tak runa symbolizující jeho jméno zazářila a ze stříbrné záře se přelila do zlaté. Cítil, jak vzduch kolem něj a pírka vibruje mocí. Po chvíli se zlaté brko vzneslo do vzduchu a v záblesku světla zmizelo, místo něj se tam objevil Gabriel. Šokovaně se díval na svého padlého bratra, který se na něj díval.

"Bratře," řekl Rafael a opatrně ke Gabrielovi zvedl ruku. Pokusil se ho pohladit po tváři, ale archanděl zavřeštěl a odtáhl jeho ruku pryč. Jeho obrovské perutě divoce vířily vzduch kolem a on cítil, že je uvězněný a vydán napospas jenom Rafaelovi… Tohle… by od něj nikdy nečekal. Ne! Ta špína se ho už nedotkne, nikdy víc! Vřískal telepaticky a Rafael to slyšel. Bolela ho ta slova a zároveň přiživovala tu nenávist. Zamračil se a zachytil jedno Gabrielovo zlaté křídlo. Stříbrnovlasý anděl se na něj okamžitě obořil, ať na něj nesahá. Jeho jantarově žluté oči zářily smíšenými pocity, stejně tak bylo u Rafaela. Oba bratři, měli alespoň jeden aspekt stejný… Rafael škubl rukou a vytrhl mu z perutě jedno brko, které hodil na zem, bratr se na něj zamračil.
"Co chceš?" Zeptal se Gabriel, načež na něj Rafael upřel zlý pohled.
"Donutit tě padnout," Odvětil a hmátl pod polštář. Zachytil Gabrielovy ruce a pevně je svázal k sobě. Díky kruhu, který byl nakreslený křídou kolem postele a přiživený mocí z Rafaela, nemohl archanděl využít svou moc ani nadlidskou sílu. Pouze se vzpouzel, kopal nohama kolem sebe a křičel.
"A když jsme tohle dělali spolu na nebesích tak ti to nevadilo," Ucedil jedovatě Rafael a všimnul si, že Gabriel nechal svá křídla zmizet, aby si je nepochroumal, protože nevěděl, co s ním chce bratr dělat. Za co se mu chce mstít, když pouze vykonával svou práci… Nikdy nelitoval toho, že Pánovi pomáhal trestat hříšníky, musel to dělat, jinak by se ocitl na dně místo Rafaela on sám… A teď… Teď ho hluboce zasáhlo, jak bratr hluboko klesl, že jej nutí k tomu, aby spolu splynuli… I když je to násilné… On ví, že ho za to Pán vyloučí z Ráje...

Připevnil mu ruce k čelu postele a prohlížel si jeho oblečení. Soudě podle čistě bílé tógy se byl nejspíše očistit v nebeské říčce. Tím to bude jednodušší, pomyslel si s úšklebkem Rafael a přetočil bratra na čtyři. Zachytil Gabrielovy kotníky a přidržel si je kolenem, zatímco na ně nasazoval pouta, pak mu je pevně přivázal ke kraji postele, kam si připravil provazy už předem. "Rafaeli… přestaň a propusť mě… prosím," Zašeptal stříbrnovlasý anděl. Věděl, že pokud udělá další pochybení a Pán toho bude svědkem, tak padne… a bude mezi špínou, jako skončil jeho bratr. Rafael se jenom krutě zasmál a strhl mu tuniku z těla. Objevilo se před ním dokonale vypracované tělo s alabastrovou kůží. Gabriel zoufale trhl řetězy a otočil se s prosebným výrazem na padlého druha. Rafael se na něj jenom díval.
"Doufám, že za tohle padneš stejně jako já," zavrčel s jistou nenávistí, ale nedokázal si ji udržovat moc dlouho. Dělali to s Gabrielem tolikrát… a on ho teď odmítá? Čeho se bojí? Vždyť to zvládne, pomyslel si jedovatě a naklonil se přes jeho záda, až k jeho uchu. Odhrnul mu stříbrné dlouhé vlasy, které ostře kontrastovaly s Rafaelovými uhlově černými. "Gabrieli." Zašeptal a jemně ho kousl do lalůčku. "Těšíš se, až se zase spojíme?" V jeho hlase zněla jistá natěšenost a krutost.
Bratr se trochu vzepřel v poutech, ale ta se mu stáhla více kolem zápěstí a kotníků. Přivřel oči a začal odříkávat tichou modlitbu, která by mu normálně pomohla se dostat z takovéto situace, ale kvůli kruhu, kde na jeho okrajích zářily stříbrné runy, to prostě nešlo… Mohl se snažit, jak by chtěl a stejně by se z toho nedostal. Rafael se pouze opět krutě pousmál a přejel mu prsty po zádech. Vyznačil tam linii, kde má Gabriel křídla. "Pamatuješ, jaks mi je serval?" Zeptal se zle a zabodl mu prst do neporušené kůže na bedrech. Gabriel se opět pokusil vzepřít, povolat svou moc, ale nic… neodpovídala. Neodpovídala na jeho zoufalé prosby a přitom bylo vidět, jak se něco snaží probít ochranným kruhem, aby to pomohlo Gabrielovi.
Rafael se jenom krutě zasmál a začal se svlékat. Jeho oblečení skončilo na hromadě mimo kruh. "Když budeš hodný Gabriel, tak ti to trochu ulehčím, že si tě nevezmu nepřipraveného." Zašeptal u jeho ucha a začal ho hladit po štíhlém, ale vypracovaném břiše. Jemně prsty obkresloval linie svalů. Gabriel jenom potupeně zakňučel. "Ale … já nechci." Zamručel a otočil se na svého bratra. "Kvůli tvojí pomstychtivosti padnu!" snažil se ho od toho odradit, čímž si vysloužil od Rafaela výsměšný smích a roubík v podobě látky jeho tuniky do úst. "Moc mluvíš." Uzemnil ho Rafael a začal si pohrávat s bratrovým tělem. Rukou mu přejel po tvrdé chloubě. "Jasně, nechceš to tak moc, že ti z toho stojí co?" Zeptal se pohrdavě, načež mu Gabriel odpověděl pouze nesrozumitelným huhláním. Rafael se pouze zasmál a začal zkoumat, jak moc tělo stříbrnovlasého odpovídá na jeho dotyky. Úspěchy byly více než uspokojující. Pořád se chvěl jako malé děcko, když se ho dotýkal všude, kde ho to dokázalo roztoužit. Alespoň něco se nezměnilo, když se z něj stal Pánův pes. Pomyslel si škodolibě Rafael.
"Prozraď mi, bratře. Komu jsi tam celých těch dvacet let dělal děvku, když jsi mě poslal k zemi mezi špínu?" Dotázal se Rafael a přemýšlel, nenapadal ho nikdo, komu by Gabriel dobrovolně děvku. Snad jenom andělu, kterému přezdívali "Levá ruka boží," nebo-li úplně první z andělů Smrti - Azrael. Gabriel pevně skousl látku od své tógy, když se mu ji pokoušel Rafael vyrvat z úst, aby se dozvěděl, kdo jeho bratra celých dvacet let prznil a nahrazoval černovlasého. Nakonec se mu povedlo vyškubnout látku z úst. "Tak co? Byl to Azrael viď?" Gabriel pouze mlčel a sklopil hlavu. "Kdybys byl tak laskav a ukončil mé ponížení." Zabručel jedovatě, čímž si vysloužil tvrdé přetáhnutí rukou po zadku. Napjal se, ale nevydal ani hlásku. Rafael ho chytil za dlouhé stříbrné vlasy a donutil ho zaklonit hlavu. Prsty mu strčil do úst a snažil se, aby je bratr naslinil. Samozřejmě mohl použít gel, který byl pod polštářem, ale to by bylo moc jednoduché. Gabriel se napjal, chvíli jeho prsty v puse příjmal, ale pak silně stiskl zuby k sobě, až donutil Rafaela s výkřikem vytáhnout prsty z jeho úst.
"Ty zasraná kurvo!" Zaječel černovlasý na bratra a škubl mu vlasy, až mu vyrval drobný pramínek, který se v tom stejně ztratí, takže to ani nebude vidět. Gabriel bolestně zakňučel a skryl hlavu do polštáře, aby Rafael neviděl, jak mu z té bolesti tečou slzy. Po chvíli ucítil, že mu Rafael tu hlavu tlačí do polštáře ještě víc, aby na něj vyšpulil zadeček ještě víc. Bez dalšího otálení pronikl prsty do svého bratra. Rovnou oběma naráz, až sebou Gabriel škubnul a hlasitě zakňoural, ale nestáhl se podle Rafaelova očekávání, takže musel být na takový přístup zvyklý… Zasmál se a zastříhal jimi uvnitř jeho nitra. Okamžitě bez problému, i když už tohle dlouho nedělal, našel jeho prostatu a prsty na ní zatlačil. Tlumeně slyšel, jak Gabriel zasténal, ale snažil se, aby to vyznělo jako fňukání. Nedokázal si připustit, že by si to s tou troskou mohl ještě užívat… To by ho zbytečně ještě víc zostudilo. Už takhle byl ponížený Rafaelovými dotyky a tím, že si ho chystá násilně vzít. Naposledy se pokusil vzepřít, ale kruh jako by z něj vyčerpával všechnu sílu, kterou by potřeboval ze vzdoru. Rafael se pro sebe jenom usmál a dál si jej připravoval. Po chvíli z něj prsty vytáhl. Přišel mu dost roztažený.
"Taky se tolik těšíš?" Zeptal se svého poníženého bratra a přestal mu tlačit na hlavu, aby se pořádně nadechl. Rukou vklouzl pod polštář a vytáhl gel. S krutým úsměvem si nakapal trochu na chloubu, a pak si to po ní jemně rozetřel. Chvíli pozoroval chvějící se Gabrielovo tělo a přemítal, jestli se chvěje touhou, nebo strachem z toho, že padne, jestli je to vůbec možné… Tělem se natáhl přes Gabriela a rukou se zapřel u jeho hlavy, zatímco druhou si nastavil pýchu ke vstupu do něj. Po chvíli jej začal vyplňovat a Gabriel se zuby nehty snažil, aby neukázal najevo, že tohle tu dlouhou dobu chtěl. Cítit svého bratra uvnitř svého nitra. Ale i přes veškerou snahu vydal Gabriel tichoučký sten. Sevřel ruce v pěst a cukl pouty, aby se vzepřel, ale vlastně to bylo tak, že se černovlasému vybídl a ten se do něj vnořil ještě hlouběji. "Líbí se ti to, co?" Zacvrlikal mu Rafael posměšně u ucha a chytil jeho úd pevně do ruky. Gabriel nepokrytě zasténal a zaryl si nehty do dlaní, aby myslel na cokoliv jenom ne na ten příjemný pocit splynutí s bratrem. Přivřel oči a hlavu opět zabořil víc do polštáře. Rafael se nad jeho počínáním pouze pousmál a začal přirážet, nejdřív pomalu, ale pak už zrychlil. Zintenzivnil přírazy a doslova vyrážel z Gabriela steny svým tvrdým počínáním, do toho mu ještě třel jeho chloubu, aby se z toho všeho udělal a cítil se ještě víc poníženě, než kdyby se udělal jenom sám Rafael. Palcem mu jemně dráždil špičku a nehtem občas zajel do rýhy na vrcholku, ze které vytékala čirá tekutina, které se většinou říkalo, že to jsou kapičky touhy. Druhou rukou si namotal na zápěstí Gabrielovy stříbrné vlasy a trhl jimi dozadu, čímž ho donutil zaklonit hlavu. S nelibostí, kterou vyjádřil, se starší trochu vzepřel v rukou a jeho steny se stávají hlasitějšími, když je teď nemůže tlumit. Rafael se pousmál a opět se natáhl přes jeho záda, přitiskl se ke Gabrielovu krku a hrubě ho kousl, aby mu tam zůstala nějaká značka. Sice jenom pár dní… ale aspoň bude vzpomínat na den svého setkání se s bratrem. Zlomyslně se ušklíbnul a zintenzivnil svoji péči o jeho pýchu. Rukou mu přejížděl po celé délce a pevně jej tiskl v ruce. Z toho, jak se začal Gabriel chvět, rozpoznal, že už nebude trvat příliš dlouho a udělá se. Rafael se pro sebe usmál a přivřel oči, ještě zrychlil pronikání do jeho nitra. Kéž by tak mohl pozorovat, jak proráží ten prstýnek svalů, ale raději je u Gabrielova ucha a naslouchá jeho vzdechům. Jak moc se mu to "nelíbí". Nakonec se Gabriel napjal a trhl hlavou i rukama. Skousl si ret a snažil se nevzdychat, nechtěl… před ním. Rafael s uspokojením zamručel, když zachytil jeho semeno do dlaně a ucítil, jak se kolem něj stříbrnovlasý stáhl. Ještě párkrát přirazil, než jej vyplnil. Zavzdychal jeho jméno a opřel se o celou vahou o jeho tělo a ztěžka oddychoval. Gabriel zabořil hlavu do polštáře a potupeně zrychleně dýchal do něj. "Vzdycháš jako kurva," Uslyšel Rafaela a smutně přivřel oči. Černovlasý z něj vystoupil a povolil mu kotníky, jednu ruku mu odpoutal a přesunul trochu ke kraji postele, pak ho opět připoutal a přehodil přes něj deku. "Ještě si zítra pohrajeme." Zacvrlikal s úsměvem a donutil ho, aby spolkl své semeno, které měl v dlani. Gabriel se prve bránil, ale nakonec musel… Když ho Rafael konečně přestal trápit, trochu se pootočil na bok od něj. Ochranný kruh byl pořád aktivní, i když už jeho mladší bratr usnul. Pokusil se dostat z pout, ale nešlo to. V očích se mu zaleskly slzy… Ale nebylo to ani ponížením, bylo to spíš tím, co se z Rafaela stalo… Tohle nebyl jeho bývalý bratr a milenec… "Je mi to líto." Zašeptal a slova směřoval ke spícímu padlému.
"Nechtěl jsem tě udat…" S trochou nepohodlí nakonec únavou usnul… Jeho snaha použít magii ho jaksi vyčerpala a divil se, že neusnul hned, jak ho Rafael na chvíli nechal a někam si odběhl… Bohužel ani ve snech neměl moc klidu, protože se mu do nich vkradla minulost… Společná minulost s bratrem… Tím pravým a ne touhle troškou, která ho teď potupila…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Market Market | 31. prosince 2014 v 19:40 | Reagovat

Máš na tohle pokračování? Protože to bylo fakt super :-)

2 Nikki Nikki | 31. prosince 2014 v 20:04 | Reagovat

Tohle volá po pokračování, protože to je neuvěřitelná povídka XD Alespoň bychom byli rádi :P

3 Enqila Enqila | 3. ledna 2015 v 19:53 | Reagovat

[1]: Zatím nemám :D Mám rozpracovaných několik povídek, ale nedostala jsem se k nim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama