Gladiátorovy city <1/2>

21. března 2014 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Hahá, vyvěste fanfáry :D Pátek je tu a Enqi s novou povídkou taky. Nějak jsem si řekla, že to protáhnu na dva díly, protože si vyznají lásku a hned by se spolu vychrápali, to by podle mě nešlo.
Takže nyní se přeneseme do doby gladiátorů nějaké ty roky před Kristem, že. Snaha byla, bavilo mě to takže tak :D Uhm ještě se chci omluvit, ale římská jméná vážně neumím skloňovat, takže jestli to někdy bude blbě skloňované... tak mi to neříkejte, jinak si půjdu hodit mašli :D
Menší vysvětlivky: Lanista - majitel gladiátorské školy
Doctore - trenér <zjednodušeně :D>
Taky jsem si dovolila místo obrázku napsat malou blbou básničku bez rytmu. Volný verš jéj :D takže... tak :D
Warning: Dáme ták... +15..?


Postaven v aréně před smrt,
zřím teď krutou pravdu.
Snaha zachránit svůj krk,
zaslepila skutečnou pravdu.
Písek zborcený krví milovaného,
navždy se budu považovat za vinného.

Mladík upadl do písku následkem kopance, který dostal do břicha. Bolestivě hekl a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z vyraženého dechu.
"Vstávej Magnusi!" Vykřikl doctore a došel k němu. Nakopl mladíka do boku, aby se zvedl ze země. Když tak Magnus učinil, tak mu porovnal postoj a vyštěkl, aby si dal cvičný zápas s Corneliem znovu. Magnus se zadíval do obličeje staršího gladiátora.
Jeho tvář nevykazovala známky jakýchkoliv emocí. Temně hnědé skoro až černé oči ukazovaly, že je chladně klidný. Ani jednou nezakolísal, ani se moc za tu chvíli zápasení s Magnusem nezapotil. Rozcuchané blonďaté vlasy se mu v drobných kudrlinkách kroutily kolem obličeje.
Magnus, který už dál nemohl poslouchat nadávky, jež na něj doctore syčel jenom, protože byl na rozdíl od Cornelia otrokem, ze kterého se snažili udělat gladiátora, vyrazil do útoku a mířil blonďákovi na levý bok, ale rychlým pohybem ruky nakonec přemístil útok na pravý bok. Doufal, že klamný útok nějak na profesionálního bojovníka zapůsobí a prolomí jeho obranu, ale Cornelius hladce uskočil stranou, nepřerušujíc oční kontakt s Magnusem. Sám se napřáhl k útoku a cvičné dřevěné meče se setkaly v dutém zadunění. Magnus námahou hekl, jak mu tvrdá rána rozvibrovala nejen zbraň, ale i ruku, která se teď chvěla, a po pár zkušených úderech zbraň upustil. Trenér si pouze povzdechl.
"To stačí, budeš pokračovat zítra." Zamumlal pohrdavě, vlastně ani nechápal, proč si lanista tady takového kluka vydržoval. Mohlo to být jenom, protože ten kluk byl Berber? A pán s ním měl jiné cíle a výchova v gladiátora byla pouze zástěrkou? Doctore si pohrdavě odfrkl a podíval se na toho kluka se snědou pletí a rozcuchanými černými vlasy, pak se opět rozešel směrem k ostatním gladiátorům, kteří buď posedávali, nebo se občerstvovali, či taktéž cvičili.
"Jestli chceš, můžu ti dávat lekce i v době volna, kdy je čas na odpočinek," Nabídl Říman Magnusovi a usmál se vřele na něj, což černovláska pěkně udivilo. Ten muž nikdy neprojevil emoce, za tu dobu jednoho roku, co zde je a teď se usmál?
"Jasně proč ne." Oplatil mu úsměv. "Víš nikoho tady neznám… Možná je to moc troufalé. Přece jenom jsi občan Říma, který je zde dobrovolně, kdežto já jsem pouhý otrok."
Krásný otrok, pomyslel si s lehkým úsměvem Cornelius a dál hleděl do zešikmených očí se zelenými duhovkami. Magnus dál pokračoval v mluvě, až nakonec ze sebe vytlačil, jestli by nechtěl být Cornelius i jeho přítelem, než jenom partnerem pro cvičné souboje. Blonďák na to kývl a dodal, že velice rád.
"Proč se vlastně jmenuješ Magnus, když jsi až zdaleka?" Zajímal se Cornelius, zatímco společně odcházeli do zbrojírny, aby uložili meče. Berberský mladík pokrčil jenom rameny.
"Dal mi jej můj pán, abych prý zapomněl na svou minulost či co," Opřel dřevěný meč o kamennou stěnu a shýbl se, čímž odhalil na zadní části krku cejch otroka, který označoval lanistu - majitele gladiátorské školy a pána, jemuž oba dva sloužili. Cornelius pro peníze a slávu a Magnus z donucení, protože mu ani nic jiného nezbývalo.
"Na co ty se vlastně specializuješ?" Zeptal se zvědavě černovlásek Cornelia.
"No… Já jsem označován jako gladiátor sanmita," Odpověděl, a pak dodal, že obvykle do boje nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím. Trup chránily náprsní destičky. Dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký čtvercový štít.
"Dost často používám k boji gladius." Ukázal na krátký rovný meč s jednoduchým jilcem, který byl pokrytý kůží. "Nebo dlouhý jeden a půl ruční meč, a pak občas, ale to jenom zřídka kopí." Doplnil a usmál se na Magna.

Tu noc nemohl Magnus vůbec usnout, pořád přemýšlel a viděl Corneliův letmý, ale přece krásný úsměv. Nikdy tady moc neviděl ostatní, že by se usmívali a ještě k tomu jím opovrhovali, dokonce i ostatní otroci se s ním odmítali bavit. Byl prostě jako malomocný…
Převrátil se na druhý bok a snažil se usnout na slamníku, zajímalo by ho, jak to asi vypadá u gladiátorů profesionálů. Mají taky takovéhle zašpiněné kobky, opatřené železnou mříží na okně? Vlastně to bylo vězení, jenom se slamníkem a příděly jídla navíc. Znovu se převalil na druhý bok a snažil se najít si pohodlnější polohu. Víc si přes sebe natáhl deku z hrubé pytloviny, která sotva poskytovala teplo. Naštěstí zde ani nebylo potřeba se přikrývat. Noci i dny zde v Římě byly teplé. Magnus zamyšleně zvedl pohled k zamřížovanému oknu, kudy mu svítil do kobky měsíc a ozařoval všechny kouty pronikavou stříbřitou září. Co to Magnus vlastně teď cítil? Pokaždé, když pomyslel na Cornelia a to už i v dřívější době se cítil nějak zvláštně, ale nedokázal to identifikovat. Nikdy ten cit nezažil. Co to jen mohlo být?

Na snídani bylo celkem klidno. Nikdo tam nikoho slovně neprovokoval, ani si nijak zatím nenadávali, možná to bylo tím, že v sobě zatím žádný z gladiátorů neměl víno. I když se všichni brali jako jedna velká rodina, tak byli roztříděni do několika skupinek. Bohužel Magnus patřil do skupinky, kde byl jenom sám se sebou. S nálepkou idiota, nešiky, blbce a jiných možných nadávek, jež mu Scipio pořád vymýšlel. Seděl na dřevěné lavici, co nejdále od čela stolu, kde seděl právě zmiňovaný Scipio - gladiátor, jež si svou vysokou hodnost vydobyl svými vítěznými souboji. Kupodivu to byl otrok stejně jako Magnus, ale sláva mu stoupla do hlavy tak, že svými druhy opovrhoval. Vyhříval se ve společnosti profesionálních gladiátorů a ti byli ještě rádi, když je oslovil. Doslova za ním běhali jako psi za návnadou. Scipio byl šampion - primus palus, největší pýcha Magnova pána, jež byl zahrnutý luxusem a vším, co si jenom přál. Se Scipiem se nakládalo jako s právoplatným občanem Říma, alespoň zde v tomto komplexu, kterému se říkalo škola pro gladiátory. Byla to jedna z mnoha v Římě, ale zde se cvičili neúspěšnější bojovníci v arénách všech dob.
Magnus si povzdechl a už se měl k odchodu, ani neměl chuť dojídat ovesnou kaši, když si k němu přisedl Cornelius. Věnoval mladíkovi letmý úsměv, který se objevoval na jeho opálené větrem ošlehané tváři zřídkakdy. Pozdravili se jako by se přátelili už nějakou dobu.
"Máš po snídani čas?" Zeptal se Cornelius. Černovlásek jenom přikývnul, najednou se jeho jistota, kterou hýřil při pozdravu, vytratila. Neodvažoval se na Cornelia, byť jen podívat, ale alespoň se mu vrátila chuť k jídlu. Pomalu opět začal jíst ovesnou kaši, i když jídlo zde na výběr bylo rozmanité, Magnus dával přednost ovesné kaši, která ho dostatečně zasytila.
Po pár chvílích už měl jídlo v sobě, a tak se vyčkávavě podíval na Corneliovy boty, a pak se odvážil zvednout pohled výše a zadíval se mu do tváře.
"Můžeme?" Zeptal se a zvedl se z lavice, nevšímal si šuškání, které se neslo mezi ostatními. Brzy se zde určitě rozšíří drby o tom, že s tím Berberem spí, protože jinak by se s ním přece nebavil. Vtip byl v tom, že to nebyla pravda, i když Magnus vůbec nebyl k zahození. Už nějaký ten pátek nedával osamělému Corneliovi spát.

Došel ke dveřím s Magnusem v patách a vyšel ven na čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechl a nasál mírně slanou vůni nedalekého moře. Nastavil tvář slunci a chvíli přemýšlel, pak mu pohled sklouzl na Magna. Rád by ho vzal ven, aby se podíval po krásách Říma, ale ten mladík nepozná nic víc, než krajinu ze své kobky a arénu. Chvíli se nechal unášet myšlenkami, co by kdyby, a pak se opět vrátil do reality. Pohlédl na snědou kůži mladíka a otočil se směrem ke zbrojnici.
"Už ti rozhodl pán na, co se budeš specializovat?" Zeptal se, aby zapředl rozhovor.
"Zkouší se stále zjistit, v čem jsem dobrý, ale nic mi zatím nejde." Povzdechl si a pomalu vešel dovnitř do zbrojovny. Došel ke stěně, kde měli opřené dřevěné cvičné meče. Vzal dva a jeden podal Corneliovi. "Takže to vypadá, že nakonec buď skončím prodaný jinde nebo v kuchyni. Nejhorší možností by bylo, že by mě měl na těžké práce." Zhodnotil to černovlásek a snažil se vyznít, že je mu jedno, jak s ním jeho pán naloží, ale popravdě na těžké práce se vůbec necítil. Lehce se mu zhoupl žaludek, když na to pomyslel. Cornelius mu povzbudivě stiskl ruku, a pak se vydal opět ven.
"Máme tak hodinu, než začnou trénovat ostatní, do té doby tě zkusím něco naučit, a pak si dáme cvičný souboj." Rozhodl.

Společně došli na bojiště, kde Cornelius položil meč na zem, a nechal Magna, aby se postavil. Začal kolem něj obcházet a porovnával mu postoj. Měl u toho proslov, mluvil jako zkušený bojovník, jím i byl. Zocelen bojem v mnoha bitvách, jimiž si prošel ve svém starém životě a arény ho pouze zocelily ještě více. Když dokončil svoji instruktáž, postavil se těsně za Magna a chytil jeho ruku, ve které třímal gladius. Druhou mu dal mírně od těla, jako by měl štít, aby si pro případ chránil hlavu, až bude mít nátepníky. Poodstoupil kousek od něj a prohlížel si ho, černé myšlenky mu okamžitě vnikly do hlavy a zaplavily jeho mysl nemravnými věcmi. Zavrtěl hlavou, aby je rozehnal.
"Pojď, nejdřív začneme, jako to bylo v armádě, i když římská vyučuje hlavně, aby vojáci drželi pevně při sobě. Popravdě já to nikdy moc nebral, štěstí mi přálo a jako centurion jsem ani nemusel bojovat klasickým stylem." Magnus se lehce podivil, když slyšel o tom, že byl Cornelius v armádě. Upřímně ho to udivovalo, jaké reflexy měl, ale myslel si, že prostě vybojoval mnoho bitev v arénách.
"A proč ses dal na dráhu gladiátora?" Zeptal se tiše Magnus a pomalu s ním šel k vyhrazenému prostoru s figurínami.
"V armádě jsem byl hlavně kvůli otci, když zemřel, tak jsem z ní vystoupil a začal se toulat po světě sám. Ani vlastně nevím, proč jsem si řekl, že chci být gladiátorem. Jedno vím ale určitě. Zbytek rodiny mě příliš v lásce neměl a matka mě po otcově smrti vydědila. Takže mě k mému starému životu už nic nevázalo a lepší, než pořádat orgie ve svém sídle a říkat, jak je život nudný jsem se dal na tuhle cestu." Pokrčil rameny a lehce se zasmál. Nechal opět Magna, aby se postavil do bojového postoje. Vykročil k figuríně a začal mu vysvětlovat, kam je důležité, aby vedl svůj meč.
"Pokud má bojovník lepší zbroj, než ty. Tedy pokud je sanmita, dbej na to, abys ho uštval. Buď spíše v defenzivě, a až začne supět námahou, tak teprve přejdi do útoku." Ukázal na tři místa, kudy by měl vést svůj meč - krk a ruka se zbraní nebo štítem.
"Pokud si nebudeš jistý tím, že bys zvládl vydržet dlouho v obraně, tak odrážej jeho rány a miř mu hlavně zranitelná místa." Pousmál se.
"Velkou výhodou sanmitů je, že mají čtvercový štít, takže se budou lépe bránit, ale útočit hůře. Musíš být obratnější, než oni. Ve chvíli, kdy chtějí zaútočit, jsou neohrabanější, než ostatní a odkryjí své tělo." Naznačil rukou výpad. Jenom se lehce zhoupl na špičkách a sekl po imaginárním nepříteli.
"Dobře a teď si dáme sled seků, budu ti je říkat a po chvíli, už je budeš automaticky dělat sám. Dáme si celkem tři. Pokaždé bude pořadí přehozené, abys nebyl omezený pouze na jeden." Pousmál se a přešel dál od figuríny, aby ho Magnus nebouchl.
Začal panovačným tónem odříkávat první sled seků, a poté je pomaleji říkal, aby měl čas Magnus provést výpad. Postupně tempo zrychloval, až nakonec řekl číslo sledu a Magnus jej udělal automaticky sám. Po nějaké době jenom s námahou sekl po levém boku figuríny, pak mu meč vyklouzl z rukou a Magnus si otřel z čela pot.
"Nejsi zvyklý na pořádnou námahu, ani se nedivím, když nad tebou trenér zlomil hůl a vůbec se nevěnuje tvé vytrvalosti." Zamumlal Cornelius a podal sípajícímu mladíkovi meč. Ten poděkoval a s velkými obtížemi se držel na nohou, jak z toho byl celý hotový.
"Dej si chvíli oddych, pak už tě nebudu trápit a dáme si cvičný souboj."
"Dobře…" Zamumlal Magnus a mírně se předklonil, vlasy měl na čele zmáčené potem, a tak si je prohrábl, aby je trochu urovnal.

U oběda zas seděl Magnus na konci, dalo by se říct, že mezi odpadlíky. Cornelius si k němu opět přisedl a pochválil ho za dnešní dopoledne, že mu to šlo výborně. Magnus se mírně začervenal, když poslouchal, jak ho chválí. Vzpomněl si, že jej pochválil i trenér, což ho absolutně zaskočilo, že mu nakonec meč stejně vyrazil Cornelius. Magnus mlčel a nechával se unášet představami o tom, že by jednou mohl být skutečným gladiátorem jako Cornelius, že by si někdy mohl vybojovat svobodu.

Během dvou měsíců, kdy se mu věnoval spíše Cornelius než docctore, se Magnus naučil, jak bránit a efektivně uštvat bojovníka. S jeho drobnější postavou by bylo šílenství se pokoušet protivníka udolat hned ze začátku. Během té doby bylo Magnovi přidělena i specializace. Stal se z něj thrák - gladiátor, který nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý čtyřhranný štít, dvě holenice a krátký zahnutý meč.
Jeho nový mentor - Cornelius, který si ho vzal dobrovolně, jej učil i bojovat ve skupině, tedy spíše ve dvojici, snažil se Magna, co nejvíce připravit na arény, až do ní bude poprvé poslán. Zároveň si k němu pomalu tvořil vztah, který začínal být nejspíš i vzájemný, ale oba dva dělali jako by nic.

Trénink skončil a Magnus dostal opět pochvalu, usmál se na svého mentora a šel si sednout, protože dnes měl společně se starším službu ve zbrojovně, aby přepočítávali zbraně, jestli nějakou neodcizil někdo. Položil dřevěný meč vedle sebe a protáhl se, přičemž vydal mručivý zvuk. Cornelius se tomu lehce zasmál, poslední dobou své emoce začal poměrně často projevovat.
"Po večeři si budeš chtít určitě zaslouženě odpočinout, žádná lekce navíc." Ujistil se blonďák a zamyšleně vzhlédl k nebi a zadíval se na kroužícího orla. Magnus jenom přikývl a napodobil Cornelia. Pozoroval dravce, jak plachtí a po chvíli mává křídly. Svoboda, kterou měl. Cornelius ji měl, dokonce i Scipio, který byl taktéž otrokem, ale do jisté míry ji měl, ale Magnus… neměl nic.
"Hele... jaké je tvé pravé jméno?" Zeptal se po chvíli starší z dvojice, zatímco se cvičiště začínalo pomalu vylidňovat. Magnus pohlédl na Cornelia.
"Hassan, ale není to berberské jméno. Nejsem čistokrevný Berber, můj otec byl Arab a já se jmenuji po něm." Odpověděl a lehce se pousmál na Cornelia. Ten zamyšleně přikývl a zvedl se se slovy, že by měli zkontrolovat zbraně, a pak vyrazit na večeři.

Společně došli ke zbrojírně, Cornelius vešel jako první a Magnus ho následoval, nedával však pozor pod nohy a zakopl o práh. Cornelius se bleskově otočil a zachytil svého učně do náruče, což mělo za následek, že Magnus začal rudnout, jak u něj byl blízko. Cítil jeho vůni, rozpálenou světlejší kůži.
"Měl bys dávat pozor," Poznamenal blonďák a nervózně se zasmál. Na jeho vkus byl Magnus moc blízko.
"Pro-promiň!" Vykřikl celý rudý Magnus a odtáhl se od něj, díval se na Cornelia, který se raději otočil, aby mladší nespatřil nach v jeho tvářích. Černovlásek pouze polkl a ujal se přepočítávání oštěpů. Když zkontrolovali všechno a počty souhlasily, tak se měl Magnus k odchodu, když ho Cornelius zarazil.
"Večer řekni zámečníkovi, aby tě pustil ke mně. Musíme si promluvit… Potřebuji s tebou probrat něco, co by se nehodilo k uším někoho jiného a v tvé cele, by to mohli ostatní slyšet." Řekl a jeho oči nevykazovaly žádné známky emocí, jelikož je šikovně zakrýval. Magnus trochu překvapeně kývl, a pak se vydal směrem ke společenské místnosti, kde se všichni scházeli na večeři, Cornelius ho v tichosti následoval a rozhlížel se kolem sebe.

Vešli do místnosti, kde to již bylo plné života a ostatních gladiátorů. Scipio jako vždy byl v čele stolu a slunil se v přítomnosti těch, co mu podlézali. Magnus se usadil za stůl a Cornelius vedle něj. Oba dva mladíci se dali bezproblémově do řeči. Ty dva měsíce je velice sblížily a Magnus měl alespoň někoho, komu se mohl svěřovat se svými problémy. Cornelius obratně zachytil měch s vínem, který mu hodil jiný z jeho úzkého kruhu přátel a nalil jim oběma. Čekalo se, než služebné donesou gladiátorům jídlo, vládla zde uvolněná nálada, dokud nepřišel posel majitele gladiátorské školy. Poptal se několikrát po Corneliovi, než jej k němu nasměrovali.
Došel k němu a nervózně se ošil.
"O dalších kalendách budeš na přání našeho pána postaven před svého žáka. Budete muset bojovat na život a na smrt." Cornelia to hodně zarazilo a Magnus jenom polkl. Normálně by tohle majitel neudělal, aby postavil své dva muže proti sobě. Několik mužů si začalo vzrušeně mezi sebou špitat, zatímco Cornelius jenom zíral na posla.
"Proč?" Zeptal se přiškrceně.
"Přijede se podívat císař na naši školu a pro jeho pobavení musí někdo zemřít. Lanista shledává jeho." Ukázal na černovláska. "Postradatelným, proto spolu budete bojovat a je jasné, kdo vyhraje." Trochu se ušklíbl a s přáním dobré večeře nechal Cornelia šokovaného sedět na lavici, zatímco služky začaly nosit dovnitř talíře s pokrmy. Cornelius se k jídlu moc neměl, ale něco málo snědl. Magnus na tom byl podobně a několik lidí v jejich okolí si toho všimlo. Většina věděla, že se z nich stali dobří přátelé. Tím, že se Magnus přátelil s Corneliem se taky pomaličku začleňoval mezi blonďákovy přátele a všem přišel jako sympatický ňouma, občas z si z něj dělali legraci, ale většinou jenom v mezích a ne jako Scipio, když měl své nálady a prostě si jednoho z ostatních vybral a terorizoval ho třeba i několik dní, než ho to konečně omrzelo.
Cornelius s tíhou v hrudi snědl něco z málo z masa, a pak talíř odložil, už neměl hlad. Magnus na něj pohlédl, nevypadal, že by ho nějak trápilo, co s ním bude, ale možná to bylo jenom, protože už si zvykl, jak se s ním nakládá. Dokázal své emoce v tomhle ohledu bravurně skrývat. Pousmál se a přátelsky poplácal Cornelia po zádech, aby mu dodal jistotu. Připadal si zvláštně, když ho viděl najednou vykolejeného. Cornelius náhle vstal a vyšel ven na vzduch. Magnus jej chtěl následovat, ale napůl opilý dav gladiátorů jej stáhl od něj. Sám nevěděl, jak tuhle informaci vstřebat, přesto ale v sobě cítil potřebuju strávit co nejvíce času s Corneliem. Napadaly ho samozřejmě i myšlenky na vzpouru nebo na útěk, ale moc dobře věděl, že to je nemožné. I kdyby se jim to podařilo, nikdy by si neodpustil, že by Cornelius musel obětovat svou slávu i vlivnost v Římu jen kvůli němu. Magnus si jen povzdechl a nechal se stáhnout davem a vínem. Na rozdíl od něj Cornelius se neklidně pohyboval po nádvoří. Mohl sice jako svobodný občan souboj odmítnout, ale moc dobře věděl, že by to nejen poškodilo jeho postavení, ale že i majitel gladiátorské školy by nějakým způsobem potrestal Magnuse. Připadal si jako v pasti. Kdo by přece dokázal odporovat samotnému císaři Římské říše?

Cornelius se procházel po nádvoří snad i několik hodin, než se před ním objevil Magnus.
"Měl by ses taky trošku vyspat, půlnoční procházky nejsou zrovna to nejlepší." Začal opatrně Magnus, nechtěl ho nikterak naštvat. Cornelius si ale odrfrkl.
"Ty asi nevíš, co to znamená, co? Ty jsi ten poslední, s kým bych tady chtěl bojovat. Konečně si najdu skutečného přítele a stane se tohle...!" Magnus se poněkud podivil, však Cornelius má přeci mnoho přátel. Jen jako gladiátor patřil k těm nejoblíbenějším, nemluvě o jeho popularitě mezi římským lidem. Cornelius jako by četl jeho myšlenky odpověděl: "Římani nejsou žádní přátelé, každou chvíli je přistihneš při tom, jak se snaží ti bodnout dýku do zad. A gladiátoři? Ti jsou přátelští jen do té doby, než jim dáš meč do ruky. Nikdo mě tady nechápe, nikdo! Teda až..." Lehce zvedl hlavu a pohleděl na Magnuse, který byl naprosto omámen okolnostmi. Nikdy předtím ho neviděl tak zoufalého. Opatrně přistoupil ke Corneliovi.
"Můžeš souboj odmítnout a nechat mě postavit proti jinému protivníkovi." Díval se na něj se smířeným výrazem. On neměl možnost zvolit si… Ale už si zvykl, být gladiátorem mu připadalo mnohem lepší, než pracovat v kamenolomu, či nějakém podobném místě. Asi dle jeho by nejhorší osud pro něj byl skončit v rukou nějakého bohatého obtloustlého občana Říma, který by ho využíval pro sexuální potřeby. Cornelius nevěřícně zavrtěl hlavou, když slyšel jeho slova.
"Magnusi… Já proti tobě nemůžu pozvednout zbraň, ani to nikomu jinému nedovolím." Skousnul si ret a pozoroval černovláska. "Víš… Něco se se mnou stalo. Ty dva měsíce tréninku, vzájemného sbližování, přátelských gest…" Zavrtěl hlavou jako by si nechtěl připustit, co málem vyzradil. Spíše to Magnovi napůl jenom naznačil, ale on je velice inteligentní. Určitě mu to již došlo.
"Já tebe taky," Zašeptal po dlouhé odmlce Berber, chtěl ho pohladit po tváři, ale Cornelius zavrtěl nesouhlasně hlavou. Natáhl k němu ruku a lehce mu stiskl rameno.
"Popovídáme si u mě." Naznačil mu tím, že by je někdo mohl slyšet a on si nechtěl nějak pošpinit svou reputaci, ani nově nabyté sebevědomí Magnuse. Ani příliš netoužil po tom, že by ho za tohle mohli popravit. Pomalým krokem se rozešel k ubikacím s pokoji pro profesionální gladiátory - jiným názvem auctorati. Magnus ho následoval, ve tváři měl smířený výraz s tím, co se s ním stane. Mohl být rád, že vůbec dostal možnost žít. Nějak.

"Zavři dveře," Vybídl starší mladšího a přešel ke stolu, kde byla postavena karafa s vínem. Chvíli na poličkách hledal druhou číši pro Magna, zatímco ten se fascinovaně rozhlížel po pokoji. Byl skromně zařízen, ale pro otroka, jenž poznal pouze zatuchlou kobku a sevření okov, to bylo neuvěřitelně přepychově zařízené.
"Máš to tu pěkné," Poznamenal s letmým úsměvem. Cornelius se k němu otočil a držel v ruce jednu z číší, zadíval se hluboce černovláskovi do očí.
"Jak se můžeš v takové situaci usmívat?" Zeptal se a pořádně se napil vína. Magnus jenom sklopil pohled do země.
"Jsem pouze otrok," Začal pomalu a neodvažoval se zvednout pohled. "Snadno nahraditelný, bezcenný, tak proč se bránit osudu? Všichni jednou zemřeme… V aréně přežiješ ty a já se stanu jedním z pilířů, který bude podpírat tvůj most přes řeku mrtvých." Dovolil si o krok přiblížit ke Corneliovi, ten sáhl vedle sebe a nabídl mu druhou číši, zatímco tu svou již vyprázdnil.
"Tohle neříkej. Raději budu já dlaždicí na tvé cestě, než abys ty zemřel." Zamumlal starší a zoufale si povzdechl. Jeho povaha mu velela, aby Magnuse ochraňoval a on to hodlal splnit. Za každou cenu. Vyprázdnil číši a položil ji na stůl, zkrátil vzdálenost mezi nimi a chytil černovláska za bradu. Mírně se k němu sklonil a políbil jej na rty. Ano tohle tak dlouho chtěl udělat… Celou tu dobu, co toho kluka z povzdálí pozoroval.
"Ochráním tě," Zamumlal do jeho rtů rozhodně.
"Cornelie…" Zašeptal hodně překvapeně mladíček, trošku nervózně se ošil a nejspíš tím dal Corneliovi nějak najevo, že nechce, aby mu byl takhle blízko. Byla to však pouze reakce jeho těla, ne srdce ani mysli.
"Vždyť jsem… tam venku." Odtáhl se a zoufale si prohrábl vlasy, nadával si, že jeho slova špatně pochopil, ale černovlásek ho pohladil po tváři.
"Cítím to stejně, jenom mé tělo tohle neumí přijímat." Trochu si upil ze své číše a díval se do Corneliových modrých očí.
"Co mám udělat, abych tě zachránil?" Zeptal se šeptem s bezradností, která u něj byla tak málo vídaná. Magnus pouze sklopil pohled a nic neřekl. Chtěl říci, že mu přidělává starosti, ale nakonec si řekl, že mlčet bude lepší. Cornelius se od něj trochu odtáhl a políbil ho na čelo, pak se otočil, aby si opět dolil číši a na jeden zátah ji vyprázdnil. Magnus mezitím odložil číši na stůl a objal Cornelia. Chtěl si vychutnávat jeho blízkost, jak nejvíce mohl. Po chvíli ucítil váhavé ruce na zádech, jak jemně jezdí po kožené vestě, když se k němu Cornelius otočil. Spokojeně vzdychl nad tím hlazením a začal příst jako kočka.
"Žijeme naše poslední dny… Nebo spíše jeden z nás. Užijme si je plnými doušky." Ozval se Magnus se svádivým podtónem, který si neuvědomoval.
"Osvobodím tě, něco vymyslím. Budeš opět volný, Hassane." Dovolil si říct Cornelius jeho pravé jméno a pomazlil se s ním na jazyku.
"Ve tvé přítomnosti jsem svobodný vždy," Odvětil na to a více se k němu přitiskl. Cornelius se lehce pousmál, sklonil se a políbil Berbera do vlasů.
"Chceš si užít své dny se mnou plnými doušky, ano?" Ujistil se a pomalu ho začal tlačit ke skromnému slamníku, který byl povlečený. Polštář a peřina byly pečlivě složené.
"Ano," Odpověděl v očekávání a zavřel oči.

Magnus sevřel ve studu stehna k sobě, aby na něj Cornelius příliš neviděl.
"Nestyď se," zašeptal něžně a přitiskl se opět na jeho rty. Skláněl se nad jeho snědým tělem jako šelma, která právě ulovila svou kořist. Lehce mu zajel dlaní do klína a fascinovaně vydechl.
"Tohle… bude tvé poprvé?" Zeptal se, aby se ujistil. Připadalo mu nepravděpodobné, že muž, který by již před otroctvím zakusil rozkoše těla, by se takhle snadno vzrušil. Magnus stydlivě přikývl a tváře mu začaly rudnout, zavzdychal, když ho sevřel Cornelius v dlani. Byla tak horká, hrubá od věčného držení meče… Nebyla jako jeho. Měl je stále hebké, i když již rok se zde snažil vyučit v alespoň průměrného gladiátora. Tiše zasténal, když Cornelius dlaní poprvé pohnul. Chvilku jenom ležel a přijímal jeho rty na svých, jak si něžně proplétaly jazyky, ale nakonec zapojil i on své ruce a pomalu mu rozepínal přezky na vestě, poté mu ji stáhl z ramen a sjel po svalnatém hrudníku do jeho klína. Nezkušeně mu zatlačil na jeho rozkrok a pozoroval reakci. Cornelius tiše sykl do jeho rtů a pootevřel oči. Magnovy pronikavé zelené oči hleděly do těch jeho s oddaností a nově zakusenými emocemi. Vjemy, které pociťoval, mu rozechvívaly celé tělo. Láska, kterou si přiznal teprve teď stejně, jako Cornelius utahovala pouta kolem jejich těl a pevně je svazovala dohromady. Magnus se prohnul v zádech a zasténal do rtů staršího, ten se pouze lehce pousmál a dál rukou kmital nahoru a dolu. Jeho sevřená pěst z pomalých a táhlých pohybů přešla do rychlých a prudkých. Odtáhl se od Magna a díval se do jeho tváře, která byla plná nově poznávané slasti.
"Tak nevinný…" Poznamenal tiše a políbil mladíka ze strany na krk. Cítil, jak jeho nezkušená ruka zkouší hladit jeho ztvrdlé mužství přes kalhoty, až se odvážil se o ně zaháknout palci obou ruk a pomalu je stáhl. Cornelius mu k tomu pomohl a přestal pohybovat rukou, když mu připadal dostatečně pevný. Sklonil se nad ním, že se jejich mužství nestydatě dotýkala a třela se o sebe špičkami.
"Smím ti říkat Hassane?" Požádal o svolení a Magnus kývl. Opět se s ním začal líbat a ruce měl zabořené do polštáře vedle jeho hlavy. Magnus jej opatrně hladil na hrudníku, a pak mu začal přejíždět dlaněmi po zádech. Uběhla dlouhá chvíle, než přešli dál. Cornelius se začal o Magnuse starat rty. Lehce jimi kroužil po jeho těle, křižoval zatím nezjizvený hrudník a pomalu sjížděl k bříšku, kde se rýsovaly svaly. Sjel přes chmýří ke kořeni černovláskovy chlouby a přisál se k jeho straně. Chvíli drobnými polibky postupoval nahoru k vrcholku, než obměnil rty za jazyk a vyjel jím, až k jeho vlhké špičce, která se toužebně leskla. Magnus pouze lapal po dechu a Cornelius se v duchu bavil nad jeho nezkušeností, jak se horkotěžko snaží potlačovat steny a to ještě ani nezačal pořádně pracovat ústy. Lehce obkroužil rty jeho žalud a zastavil se na uzdičce, kterou zkušeně podráždil. Přejel špičkou jazyka opět o něco výše a zajel do rýhy, z níž vytékaly kapičky touhy s lehce slanou příchutí. Mírně pootevřel ústa a vzal si jeho špičku do úst, druhou rukou se přesunul z jeho stehna na varlata a mírně je promnul. Na chvějícího se Magna to opět mělo obrovský dopad. Pro jiného nevinný pohyb spíše pro zpestření pro něho dotyk s absolutně omamnými účinky. Hlasitě zasténal, i když se snažil hřbetem ruky, snažil se svůj vrchol oddálit… Ale Cornelius byl až moc dokonalý, až moc dobrý. Nebo to bylo jednoduše způsobené jeho nezkušeností? Nevěděl, ale cítil, jak se začíná celé jeho tělo chvět a v jeho mužství mu nepředstavitelně tepe jako předzvěst vrcholu. Nějaký neznámý tlak se mu shromáždil v podbřišku, až nakonec vyplnil Corneliova ústa. Ten čekal, že bude Magnus rychle na vrcholu, ale až takhle brzy? Skoro ani pořádně nezačal. Ucítil, jak mu černovlásek vjel prsty do jeho zlatých vlasů a mírně za ně zatahal, zatímco se zuby nehty snažil tišit. V jeho těle jako kdyby explodovala nádoba s řeckým ohněm. A ten oheň byl nenasytný, stravoval jeho každičkou buňku a donutil ho, se dotknout samotných nebes. Cornelius posečkal, než mu mladík předal vše, a pak se zvedl, spolykal jeho semeno a zadíval se do zarudlé tváře, která byla červená rozpaky a studem. Magnus se najednou cítil provinile a strašně trapně. Ani se neodvažoval pohlédnout staršímu do obličeje.
"Hassane…" Zašeptal měkce Cornelius jeho jméno a pomazlil se s ním na jazyku. Ten na něj reagoval mírně opožděně, už nebyl zvyklý, že ho takhle někdo oslovoval. Zvedl ruce do výšky a obmotal je kolem Corneliova krku. Ten se nechal stáhnout na jeho hrudník a nedbal svého vzrušení. Nyní tady šlo o tuhle křehkou vílu, kterou musel zachránit.
"Počínaje tímhle dnem začínáme žít skutečně." Dokončil větu Cornelius a zvedl k němu obličej a políbil svého milence na rty. Ten se na něj lehce usmál, těšil se na příští dva týdny. Jenom škoda… že poté se písek v aréně nasákne krví jednoho z nich, ale… Proč nad tím teď přemýšlet? Hlavní je, že je se mnou, pomyslel si Magnus a zavřel své zelené oči. Cítil, že by měl Corneliovi oplatit jeho snažení, ale ten ho odmítl se slovy, že spolu budou mít dost času na tyhle chvíle. Společně usnuli ve vzájemném objetí s těly propletenými a pevně natisklými k sobě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama