Objetí smrti

26. března 2014 v 18:49 | Enqila |  Ostatní ff
Tak jsem si řekla, že když je dneska vyjímečný den, alespoň pro mě, tak vám něco můžu postnout :D *uculí se* No... Tak jsem si řekla, že bych třeba něco mohla napsat na Bleach, což jsem napsala... a udělala jsem to trošku, jaksi, smutné? Ne, prosím neukamenujte mě za to, jak to končí. *nevinně se zazubí*. Jenom, jak jsem zjistila, tak mi lay blogu rozhazuje dokonale uspořádanou přímou řeč, tak se za to *upřímně* omlouvám, že to pak je jako k nepřečtení :D Za případné chyby pardon :3
Pairing: Kyouraku x Ukitake
Warning: +18, doják? :D




Bělovlasý mladík pomaličku rozevřel své tmavě hnědé oči.
"Zase tady," Zamumlal a tiše se tomu zasmál. Bílou místností se linula vůně dezinfekce, trochu zesláble se rozhlédl kolem sebe a všiml si, že má opět kapačku.
"Možná bych se sem měl nastěhovat," Opět se zasmál svému soukromému vtipu, když se zakuckal. Chvíli se jeho tělo otřásalo kašlem, než to přestalo. Malátně se podíval na strohé zařízení místnosti, připadal si, že by si tu pokoj pomalu mohl rezervovat. Opatrně natáhl ruku ke sklenici s vodou, aby se mohl napít, ale místo toho mu sklenice vyklouzla z ruky a s hlasitým řinkotem se rozletěla na zemi. Bělovlásek zaklel a povzdychl si, dveře se pomalu rozevřely. Hluk nejspíše přilákal nějakého medika.
"Jak se cítíte Ukitake-san?" Zeptal se dotyčný, jmenovaný z něj poznal nějakého z výše postavených členů čtvrté divize jednotky dvorních stráží.
"Už… docela dobře." Pousmál se bělovlasý muž a pozoroval, jak zdravotník k němu přešel. Zkontroloval kapačku, a pak teplotu, jestli nemá horečku.
"Brzy zase budete fit," Oznámil mu s lehkým úsměvem. V Ukitakeho přítomnosti se ani nedalo mračit. Jeho věčný optimismus, který mu vyzařoval z výrazu, ať trpěl sebevíc. Nutil lidi k tomu, aby taky měli takovou povznesenější náladu. Ještě mu dal nějaké léky, než spokojen se svou prací opět odešel. Ukitake v bílé sterilizované místnosti opět osaměl a pozoroval bílý strop. Jeho kimono bylo společně s kapitánským haori pečlivě složené na židli, která tady byla jediným kusem nábytku. Sám byl oblečený do zelené nemocniční košile. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, že mu tělem projela menší vlna bolesti, na kterou si již za tu dobu zvykl. Mírně se mu zkřivila tvář bolestí, ale jinak na to nereagoval. Trochu si poupravil polohu, aby měl hlavu položenou výše a zavřel opět oči. Po nějaké chvíli usnul.

Muž se slamníkem přes kudrnaté hnědé vlasy stažené do modré stužky, si vcelku pomalým pro něj typicky lenivým krokem prorážel cestu davem shromážděných shinigami, aby se dostal úplně jinam, než oni. V puse měl stéblo slámy, které se jako by stalo jeho součástí, pohled stříbřitě šedivých očí upíral pouze na jedinou budovu. Na kasárny Čtvrté divize společně s přilehlou nemocnicí, kde ležel ve dne jeho nejlepší přítel a v noci vášnivý milenec, který se mu plně ve všem podřídil. Přes své černé kimono měl bílé haori se znakem Osmé divize Třinácti jednotek dvorních stráží a ještě k tomu ledabyle přehozené přes ramena růžové dámské kimono s květinovým vzorem. Trochu přidal do kroku, aby došel do ošetřovny o těch pár sekund rychleji. Tak nějak doufal, že už bude jeho Ukitake vzhůru, aby si mohli popovídat a nemyslet na to, že ho opět sklátil záchvat. Na chvíli se zastavil, aby pohlédl na nebe. Pořád nemohl zapomenout ten pohled, kdy si jeho bělovlasý milenec zakrýval ústa dlaní a hlasitě kašlal, zatímco mu krev protékala mezi prsty. Zavrtěl hlavou, neměl by přemýšlet nad takovými věcmi. Vytáhl z kimona dobře skrývanou láhev saké a odzátkoval ji. Za chůze si trochu přihnul a dále pokračoval, než konečně došel k ošetřovně. V tu dobu byla už hliněná tykev, kde před několika minutami šplouchal rýžový destilát, prázdná. Muž vešel dovnitř, odchytl si jednoho z léčitelů a ten ho zavedl na pokoj, kde ležela jeho křehká víla. Děkovně kývl a odsunul posuvné dveře, aby se dostal do odděleného pokoje.

Ukitake rozevřel oči právě ve chvíli, kdy někdo vešel do pokoje, kde ležel. Otočil pohled k němu a na tváři se mu objevil láskyplný úsměv. I přes veškeré vyčerpání, jak z něho jeho záchvaty vysávaly sílu, se dokázal usmát, tak že mu ten úsměv dotyčný oplatil. Nadále se usmíval, i když mu v hlavě vířily myšlenky na různé věci.
"Ahoj, Kyouraku." Zašeptal rozechvěle a natáhl k němu ruku, kde neměl ve hřbetu ruky vpravenou infúzi. Jmenovaný k němu došel a chytil ho za ni, lehce se sklonil a políbil ho na ručku.
"Ahoj," Oplatil mu pozdrav a měkce se zadíval do jeho nádherného obličeje.
"Jak se cítíš?" Ohlédl se za sebe a přitáhl si židli k jeho lůžku. Palcem jemně hladil hřbet Ukitakeho ruky, zatímco se mu díval do tváře.
"Bylo mi i hůř." Odpověděl chraplavým hlasem tázaný a stále se usmíval. Všem říkal tohle, ale ten záchvat byl snad nejhorší ze všech, které zatím prodělal, i když to na první pohled nevypadalo. Jeho tělo už mu pomalu vypovídalo službu, tohle byla jakási konečná a Ukitake to věděl. Jenom tím nechtěl zatěžovat Kyouraka. Bude se dál smát, užije si to s ním… Své poslední dny stráví se svým nejbližším. Musí se pak zeptat Unohany, kolik času mu vlastně zbývá. Kyouraku se ke svému milenci sklonil a políbil ho na čelo.
"Snad tě brzy pustí," Zašeptal. Ukitake pouze kývl a dodal, že to jistě bude brzy.
Brzy si pro mě přijde i smrt… pomyslel si hořce a přes tvář mu přelétl smutek, který naštěstí Kyouraku nestihl zaregistrovat. Ukitake se toho dne nebál, byl smířený s tím, že jednou už jeho tělo nebude schopno bojovat. Bál se spíš toho, co bude s Kyourakem, co se s ním stane.
"Dokážeš žít beze mě?" Zeptal se po dlouhé odmlce bělovlasý muž a neochvějně opětoval pohled Kyourakovi. Ten se na něj zadíval.
"Tohle téma už jsme probírali tolikrát… Časem, pokud bych se nepokusil vykoupit, bych se s tím možná srovnal." Odpověděl a pevně mu stiskl ruku. "Ale vím, že ty nezemřeš. Jsi velký bojovník." Ukitake se nad tou vírou, kterou do něj Kyouraku vkládal, pousmál.
"Každý bojovník jednou zemře i ten veliký." Zašeptal tak, aby ho tmavovlásek neslyšel a pouze mu slabě opětoval stisk ruky. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, což mělo za následek, že Kyouraku pustil Ukitakeho ruku a otočil se ke dveřím, které se posunuly. Dovnitř vešla štíhlá žena s modrýma očima a dlouhými černými vlasy, jež měla spletené do copu vpředu na hrudníku. Přes černé kimono měla kapitánské haori se znakem na zádech, jež odkazoval na Čtvrtou divizi Třinácti jednotek dvorních stráží. Oba dva s úsměvem pozdravila a došla k lůžku, kde ležel Ukitake. Zadívala se na jeho spis.
"Kdybys teď byl tak hodný a nechal nás o samotě," řekla směrem k sedícímu Kyourakovi, který se prve snažil odporovat, ale stačilo se podívat na kapitánku Čtvrté divize a hned si to rozmyslel. Urychleně vyšel z pokoje, zatímco Ukitake se tiše smál, než ho taky Unohana zpražila svým pohledem. Zmlkl a pouze vyčkával, co mu sdělí. Přelétla pohledem znovu jeho spis, a pak si povzdechla.
"Umíráš…" oznámila mu s ledovým klidem a hodně ji překvapila reakce bělovláska, když kývl se slovy, že mu neoznamuje nic nového.
"Kolik mám času?" Zeptal se jenom a díval se do jejích modrých očí.
"Nevím… Maximálně měsíc." Odpověděla s povzdechem.
"Bude to těžké pro něj," Kývla ke dveřím, kde se rýsovala silueta Ukitakeho přítele.
"Smíří se s tím. Jeho život bude pokračovat, už jsme to probírali několikrát." Odvětil pevným hlasem, byl o tom přesvědčený. Kyouraku je silná osobnost. Unohana pouze kývla.
"Zítra tě propustíme… Nemá cenu tě tu držet. Dle mého by sis měl zbytek svého života užít, jak nejvíce to jde." Ukitake chápavě kývl, věděl, že bude těžké za něj najít náhradu, ale někdo se jistě najde.
"Lepší zemřít při západu slunce, než napojený na přístrojích." Poznamenal a kuckavě se tomu zasmál. Léčitelka si znovu povzdechla.
"Budeš mi chybět," řekla jen, a pak se rozhodla, že lepší bude odejít, aby opět dala prostor Shunsuiovi.
"Měj se," Rozloučil se s ní Ukitake.
"Ty taky," Odvětila a se smutkem v očích odešla.

"Musím říct, že tě z nemocnice pustili neobvykle brzy," Poznamenal následujícího dne Kyouraku u oběda, který si dopřával ve společnosti Ukitakeho.
"Taky mě to udivilo," Odpověděl jako by nic a ukousl si kousek z onigiri. Chvíli sousto žvýkal, než jej polkl. Usmíval se jako sluníčko a vychutnával si všechny vjemy. Najednou mu připadalo, že všechno vnímá mnohem intenzivněji. Zpěv ptáků, rozmanité vůně, které jsou všude kolem něj. Barvy jako by náhle rozeznával detailněji. Snažil si vše zapamatovat, i když věděl, že po jeho smrti už bude nic.
"Saké?" Nabídl mu tmavovlásek, svůj slamník měl odložený vedle sebe a měkce se usmíval.
"No… Pro jednou udělám výjimku, dej ho sem." Usmál se Ukitake a převzal malý pohárek, přiložil si ho k ústům a kopl jej do sebe. Zašklebil se, když mu hrdlem projela hořká tekutina. Jakmile Ukitake dojedl svůj příděl, tak vytáhl krabičku s prášky. Nemělo cenu si je brát, ale nechtěl Kyourakovi říkat, že každým dnem může zemřít… Chtěl ho ještě chvíli nechat v té sladké nevědomosti, aby se usmíval s ním. Bavil a zbytečně se neužíral představou, že následující rozbřesk mu může jeho milovaný zemřít v náruči. Kyouraku nabídl Ukitakemu, aby léky zapil za pomoci saké, ale bělovlásek zavrtěl hlavou. Alkohol nebyl dobrý v kombinaci s prášky, už takhle stačilo, že si dal jeden pohárek před nimi. Dal přednost sklenici s obyčejnou vodou.
"Kyouraku… Chci si dnes udělat výjimečný večer, a poté pozorovat východ slunce." Řekl tiše, aby zaplnil ticho panující mezi nimi. Tmavovlásek se na něj kouzelně usmál.
"Tvé přání je mi rozkazem," Odvětil s lehkým úsměvem a kopl do sebe další malý pohárek saké. Jeho myšlenky, které se ještě před chvíli líně povaly na dně jeho hlavy, nyní divoce vířily v jejím středu. Snažily se najít něco, čím by Ukitakemu udělal výjimečný večer, jak si před chvilkou řekl. Oba dva dojedli a bělovlásek už se zvedal, že vše poklidí, když tu byl Kyouraku jednou rychlejší a uklidnil ho, že to zvládne dneska on sám. Ukitake tedy nic nenamítal a opět se usadil, tentokrát v tureckém sedu. Vzal do ruky sklenici a pozoroval svého milence, jak pomalu odchází z jídelny do kuchyně, kde hlasitě zachrastilo nádobí a ozvalo se tříštění vody o dno dřezu. Nějakou dobu to Kyourakovi trvalo, než se vrátil se suchými prsty, které na sobě měly varhánky, což byly stopy toho, že je měl ve vodě příliš dlouho.
"Chceš jít teď na procházku, nebo odpočívat?" Zeptal se Kyouraku Ukitakeho a stoupl si před něj, aby mu v případě zvolení možnosti procházka pomohl na nohy.
"Zašel bych do aleje sakur." Odpověděl Ukitake a nechal se vytáhnout na nohy.

Všude kolem se rozlévala sladká vůně právě rozkvetlých sakur. V tuhle odpolední hodinu zde nikdo nebyl, protože všichni v Seireitei se nyní něčemu věnovali. Kdežto Kyouraku byl už dobře známým flákačem a Ukitake byl většinou ze služby indisponován na dlouhou dobu, když prodělal nějaký ze svých záchvatů. Bělovlásek se rozhlédl kolem sebe, a pak vklouzl rukou do Kyourakovy a propletl si s ním prsty. Sem tam spadl nějaký ten růžový kvítek na zem a Ukitake je s úsměvem pozoroval. Připadalo mu, že náhle si téhle aleje několik set let starých sakur váží najednou mnohem více, než předtím. Kyouraku se zastavil u jedné z nejstarších, kam spolu se svým milencem dost často sedávali a v objetí si povídali o všem možném. Chytil bělovláska lehce za bradu a natočil si jeho uvolněný obličej k sobě. Přitiskl se k jeho ústům a jednou dlaní mu vklouzl na zátylek a přitiskl si jej k sobě těsněji, zatímco druhou mu mírně tlačil na zádech. Ukitake ho rukama chytil za boky a mírně si stoupl na špičky, aby se tmavovlásek tolik neshýbal. Vnímal každou maličkost na Kyourakových rtech, jak jsou v nějakých místech popraskané, protože jim nějakou dobu nevěnoval péči. Jeho jazyk, jak mu zprvu opatrně, ale po chvíli divoce šmejdí v ústech toho druhého jako by se snažil najít něco nového, i když už je s Ukitakeho ústy velice dobře obeznámen. Po chvíli polibek ukončil a jako první se posadil a opřel se zády o kmen sakury, nechal Ukitakeho, aby se mu uvelebil na klíně a společně pozorovali, jak si vítr mírně pohrává s korunami ostatních sakur. Opět spadlo několik růžových květů a jeden zanesl vítr k bělovláskovi. Zachytil se mu ve vlasech, kde ostře kontrastoval s bílou barvou jeho vlasů. Kyouraku se tiše zasmál a sáhl po kvítku, lehce ho sevřel mezi prsty, a pak pustil. Vítr jej opět nabral a odnesl o něco dál, než spadl do trávy.

Odpoledne se poměrně velice rychle přelilo do podvečera, kdy Kyouraku připravoval večeři, zatímco Ukitake pozoroval z okna západ slunce, jež se nyní koupalo v krvavé lázni. Pomalu mizelo za obzor, zatímco se nebe pomalu začalo napouštět inkoustovou modří. Hvězdy se pomalu objevovaly, nejprve po pár, ale během chvíle jimi bylo poseté celé nebe. Ukitake tiše zakašlal, dal si ruku před ústa, a když ji odtáhl, tak mu na ní ulpělo pár krvavých kapek. Utřel si ji do černé hakany a pohlédl ke dveřím. Zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vcházel Kyouraku s pitím.
"Maso se teď bude nějakou chvíli dusit." Objasnil Ukitakemu a sedl si, položil tác s pitím mezi ně a zadíval se svému milenci do očí. Všiml si v nich jistého smutku a smířenosti.
"Nechceš mi něco říct?" Zeptal se a prsty si přejel po zarostlé bradě. Ukitake na něj pohlédl, přemítal, jestli mu to říct, ale nakonec zavrtěl s lehkým úsměvem hlavou. Místo toho se natáhl po sklenici a z karafy si do ní nalil obyčejnou vodu. Kyouraku kývl a pousmál se, sám se natáhl po hliněné tykvi se saké a upil si přímo z jejího hrdla. Věděl, že Ukitake pít nebude. Chvilku se na sebe dívali, než se opět tmavovlásek zvedl a odešel, aby dodělal zbytek večeře. Ukitake opět začal koukat ven z okna, než se natáhl po papíru., který ležel na stole. Položil ho vedle sebe a došel si pro kalamář s inkoustem, štětec a desky. Poté se opět vrátil na své místo a položil papír na desky. Pohodlněji se uvelebil na polštářích a namočil špičku štětce do inkoustu. Pomalými a rozvážnými tahy začal psát na papír. Vždy nechával, aby jednotlivá slova uschla, a pak pokračoval, až byl celý papír hustě popsaný. Odložil štětec a složil ho, ještě na něj naškrábal pro koho je to určeno, a pak ho založil do desek. Zvedl se a vše opět vrátil na své místo. Sáhl za sebe a zabalil se do tenké deky, i když mu moc zima nebyla, udělal to spíše ze zvyku.

Po vydatné večeři na chvíli každý osaměl. Zatímco Ukitake se sprchoval a nastavoval své tělo horké vodě, tak Kyouraku něco dělal v ložnici. Sem tam do koupelny dolehlo hlasité zanadávání, čemuž se Ukitake tiše smál. Vzal do ruky mýdlo a začal si ho pomalu roztírat po celém těle, poté přišly na řadu jeho bílé vlasy. Pořádně si z nich vymyl jakoukoliv nečistotu. Po chvilce vylezl ze sprchy a začal se důkladně sušit. Pohled mu zabloudil k tmavě fialovému kimonu, které si na sobě měl vzít místo svého obvyklého úboru shinigamiho. Zabalil si vlasy do ručníku jako turban a začal se pomalu oblékat, když na sobě měl kimono, tak se prohlédl v zrcadle. Připadalo mu to divné, že je tmavě fialové, ale Kyourakovi je lepší neodporovat. Začal si za pomoci ručníku pořádně sušit vlasy, když mu to přišlo jakž takž dobré, tak vzal do ruky hřeben a pečlivě si je začal rozčesávat. Trochu nadskočil, když se ozvalo zaklepání, protože byl pohroužen do svých myšlenek.
"Už jsi vykoupaný?" Ozval se Kyouraku za dveřmi a zkusil kliku, zamčeno. Ukitake sebral svůj složený úbor shinigamiho a odemkl.
"Ano," řekl s mírným ostychem a otevřel. Připadal si, tak trochu zvláštně v tom barevném kimonu, sice bylo tmavě fialové, ale přece.
"Sluší ti to," Poznamenal tmavovlásek, když mu jeho milý otevřel. Čímž si vysloužil letmý úsměv a červeň v Ukitakeho líčkách. Vzal ho jemně za ruku a pomaličku ho vedl do ložnice.

Před posuvnými dveřmi ho zastavil a převázal mu přes oči černý šátek. Převzal si složené věci a odsunul dveře. Nechal bělovláska, ať vyčká, a pak se pro něj vrátil, když úbor uložil do skříně. Vzal jej za ruku a zavedl k rozestlané posteli na tatami. Ukitake ani jednou nezaškobrtl, a když se posadil, tak dostal povolení si šátek sundat. Rozhlédl se kolem sebe a z úst mu uniklo překvapené zalapání po dechu.
"Kyouraku to je nádherné…" Zašeptal a objal ho. Všude po celém pokoji byly rozestavěné svíčky. Přivřel oči a nadechl se omamné vůně květin, které zde byly taktéž rozházené. Kyouraku objal svého milého kolem pasu.
"Líbí se ti to?" Zeptal se šeptem a políbil ho na tvář. "Vím, že to není nic moc, ale snažil jsem se."
"Je to překrásné," Políbil Ukitake Kyouraka na tvář a lehce ho pohladil po tváři. Natočil jej mírně k sobě a přitiskl se k jeho rtům a dlaní mu přejel po zarostlé tváři. Nechal se od Kyouraka položit na záda a začal se s ním něžně líbat. Jejich jazyky se nejprve mírně, ale po chvíli divoce proplétaly. Oba dva pomalu začínali být vzrušení, i když byl vždycky Kyouraku ten první, co začal svlékat svého milence, aby mohl zasypat jeho tělo něžnými motýlími polibky. Povolil mu černobílé obi a rozhalil vršek kimona. Poté mu stáhl i hakanu a zadíval se chvilkově do jeho vzrušeného rozkroku. Pod látkou se jasně rýsovala Ukitakeho ztvrdlá chlouba. Lehce dlaní po ní přejel a usmál se, když viděl jeho reakci. "Kyouraku…" Vydal s tichým stenem jeho milovaný a trochu se napjal, když tmavovlásek zajel rukou pod látku spodního prádla do jeho rušného klína. V dlani stiskl jeho plnou délku a začal rukou mírně pohybovat, zatímco se s ním opět začal něžně líbat. Ukitakemu více znachověly tváře a sem tam zavzdychal tmavovláskovi do úst. Netrvalo dlouho a jeho tělo sebou párkrát škublo, než s hlasitým zasténáním vyvrcholil do Kyourakovy dlaně. Prohnul se v zádech jako luk a instinktivně přirazil ještě trochu více do jeho ruky, pod prsty křečovitě sevřel prostěradlo a užíval si ten pocit blaha.

"Trochu více se uvolni, vždyť už to znáš." Zašeptal Kyouraku do Ukitakeho úst, zatímco se do něj opatrně pokoušel svou chloubou po důkladné přípravě dostat. Ukitake přivřel jedno oko a zaryl mu nehty do obnažených zad. Na čele mu perlil pot, jak se snažil horkotěžko uvolnit, ale nakonec se to povedlo a on povolil, zatímco se do něj tmavovlásek dostal nejširší částí jeho údu. Bělovlásek si skousl ret a vnímal, jak se Kyouraku činil dlaní, aby mu to ulehčil. Stačilo jenom pár týdnů spolu nesplynout a už to bylo těžké pro toho, jenž přijímal. Trochu pootevřel ústa v němém protestu, když se do něj tmavovlásek dostal celou svou délkou. Oba dva sborově zasténali a Ukitake spustil své dlaně z Kyourakových zad. Bezvládně mu padly na zem, kde ale ihned sevřely prostěradlo, když se v něm pomalu začal pohybovat, aby mu pomohl více uvolnit svaly a Ukitake ho lépe přijímal. Kyouraku se mu díval do tváře, a když uviděl kladné reakce, tak lehce zrychlil. Ještě předtím jej Ukitake ujistil, že vážně může zrychlit. Tmavovlásek se zapřel koleny do matrace a podchytil si bělovláska pod stehny. Mírně mu je vyzvedl do vzduchu, aby se mu lépe pronikalo. Ukitake nic nenamítal, vlastně byl i rád, že tohle udělal, protože ten tlak se pro něj stal mnohem snesitelnějším.
Po chvíli tichou místnost s dohořívajícími svíčkami naplnilo vzdychání, nejprve slabého hlasu Ukitakeho a po chvíli se jejich hlasy prolínaly. Kyouraku zněl více zhrubleji, než jeho křehký bělovlasý milenec. Kyouraku pustil jednu Ukitakeho nohu a položil si druhou na své rameno. O něco zvýšil své tempo a pohyby byly identické jako ty, jimiž stimuloval Ukitakeho úd. Díval se do tváře svého milence, dokonce se i lehce usmíval, když viděl, jak je mu to příjemné. Už se netvářil jako nějaký mučedník, teď to byl muž, který si plnými doušky užíval své chvíle s jeho drahou polovičkou. Lehce sebou zavrtěl a pevněji sevřel prostěradlo mezi prsty. Ještě několikrát do něj Kyouraku přirazil, než Ukitake s hlasitým výkřikem jeho jména vyvrcholil. Pokropil si celé bříško a těsně se stáhl kolem tmavovláskova údu, jenž do něj střídavě vnikal a vystupoval. Po několika přírazech jej následoval. S prudkým oddechováním se položil na drobnější tělo svého milence a zamazal se jeho semenem, což teď nějak neřešil. Hlavní bylo, že teď byli spolu a spolu navždy zůstanou. Nějakou chvíli nebyl schopen pohybu ani jeden, než nakonec Kyouraku z Ukitakeho vystoupil a položil se na záda vedle něj.
"To bylo úžasné…" Zašeptal bělovlásek jakž takž spořádaným hlasem a stále prudce oddychoval. Vlasy na čele měl nyní celé zkropené potem. Lehce si setřel pot hřbetem ruky a otočil pohled na Kyouraka. Prsty se mu vpletl do vlasů a něžně se na něj usmál.
"Miluji tě," Zašeptal k tmavovláskovi.
"Já tebe taky," Vykouzlil úsměv pro Ukitakeho.

Uběhlo několik dní plných štěstí, kdy se nakonec Ukitake svěřil Kyourakovi, jak to s ním je. Prve si to nechtěl tmavovlásek přiznat, ale nakonec s obrovským smutkem, který perfektně zakrýval, si to přiznal. Snažil se Ukitakeho dny, co nejvíce prozářit světlem, i když mu bylo těžko u srdce, když viděl, jak bělovláskova síla pomalu upadá a přesto se pořád snažil procházet. Chodit na svá oblíbená místa a dlouhé hodiny pozorovat oblohu se svým milovaným.
"Je to nádherné viď?" Zeptal se slabým hlasem jednoho dne bělovlásek. Ležel v Kyourakově náruči a tulil se k němu. Užíval si jeho tělo, které cítil pod kimonem, teplo, jež ho hřálo na zádech, jak jej Kyouraku podpíral. Ležel mu na stehnech v jakémsi polosedu díky tmavovláskovým rukám a pozoroval noční oblohu posetou hvězdami. Ten zvedl oči a zadíval se na inkoustově modré nebe.
"Ano, je to krása." Přitakal a pohladil Ukitakeho po tváři. Ten se zachvěl náhlou bolestí, a pak tiše zakašlal, z úst mu vytekla troška krve. Okamžitě si ji setřel hřbetem ruky a pohlédl na Kyouraka.
"Lásko… Má cesta je u konce." Zašeptal smířeně, tak nějak doufal, že mu tělo dá delší čas, ale tyhle poslední dny si s ním užil. Byly to nejnádhernější dva týdny v celém jeho životě.
"Ne… Ještě ne," Kyouraku se snažil zadržovat slzy, ale jeho stříbrně šedé oči se jimi zalévalo a pár jich skanulo na Ukitakeho bledou tvář. "Prosím bojuj," Zašeptal a skousl si ret.
"Já… Kyouraku. Miluji tě, pamatuj si to. Truchli, ale jenom chvíli…" Zvedl zesláblou ruku a pohladil ho po zarostlé tváři. Tiše zachrčel a přivřel oči.
"Ukitake.. Prosím… Ještě bojuj, neodcházej mi." Šeptal tmavovlásek, jehož tělo se pomalu otřásalo vzlyky, zatímco z Ukitakeho pomalu utíkal život. Opět zakašlal a z úst se mu vyřinulo více krve. Kyouraku mu ji opatrně setřel z brady a úst. Hluboce se mu zadíval do očí.
"Mi…luji tě…" Zašeptal tiše a zavřel oči. Naposledy ho pohladil po dlani, ale po chvíli mu ruka ochabla. Kyouraku se rozvzlykal naplno, pevně tiskl Ukitakeho ochablé tělo ve svých rukách.
"Prosím… Ukitake… Ne." Tiskl ho pevně u sebe, snažil se ho vzkřísit, jakkoliv, než mu kdosi položil ruku na rameno. Ohlédl se za sebe a spatřil svou podporučnici Nanao. Soucitně si poposunula brýle blíže ke kořeni nosu a setřela si slzu.
"Je mrtvý kapitáne…" Konstatovala, co už bylo zjevné. Kyouraku vstal a svíral Ukitakeho tělo bez života pevně v náruči. Byl jako tělo bez duše, zrovna teď prožíval jednu z největších ztrát ve svém životě a bál se… Bál se toho, že už se z toho nikdy nevzpamatuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El El | Web | 26. března 2014 v 18:56 | Reagovat

Je to tedy opravdu dlouhé jak "román" ale pěkné :)

2 Enqila Enqila | 26. března 2014 v 22:47 | Reagovat

Uch :D Děkuji za pochvalu a popravdě? Mě to přijde délkou normální :D

3 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 27. března 2014 v 18:31 | Reagovat

vážně moc pěkné! ;)

4 Enqila Enqila | 6. dubna 2014 v 12:32 | Reagovat

Díky :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama