Opuštěný

7. března 2014 v 21:22 | Enqila |  Moje tvorba
Tak jsem konečně dopsala tu povídku... naštěstí je pořád pátek :D Pro jednou je to bez znásilnění... Možná mě ukamenujete za ten konec, ale to už tak bývá. Ne vždycky vše musí skončit dobře that?
Nom... je to snaha o něco z renesance, odehrává se to v Toskánsku - Florencii tudíž v Itálii :D
Warning: Incest, + 18





Hnědovlásek se více přitiskl k tělu svého milovaného. S letmým úsměvem nasával jeho typickou vůni smíchanou s kolínskou. Zvedl drobnou ručku a pohladil druhého mladíka po tváři. Čelem se natiskl na jeho a jeho úsměv se rozšířil, když ucítil ve vlasech jeho ruku.
"Zůstaneme spolu navždy. Slib mi to… bráško," Zašeptal k němu a pohlédl do světle hnědých, až jantarově žlutých očí, které měl on sám taktéž. Jeho dvojče se na něj sladce usmálo.
"Samozřejmě, že spolu zůstaneme navždy. Orfeo…" Pohladil druhého po tvářičce a s tím jménem se na jazyku pomazlil, než jej vyslovil. Orfeo se usmál a zachytil jeho ruku, jemně ji políbil na hřbet, a pak se svému bratrovi zadíval do očí. Chvíli na sebe hleděli, než se jejich rty v jemném polibku setkaly.
"Ti amo, Vitale," Zašeptal Orfeo, když se od sebe jejich ústa odloučila.
"Ti amo," Oplatil mu mladík a usmál se na něj. Ani jeden z nich netušil, že tohle byla jejich poslední společná noc na dlouhé roky…

Orfeo na ten polibek často vzpomínal. Uběhlo už několik let, co jeho bratr byl nucen odejít do armády. Nebylo dne, kdy by mladý Orfeo neproklínal veškeré italské rody za jejich marnivé pletky a boje o sjednocení celé Itálie. "Obnovíme slávu Říma!" hlásali často, ale Orfeo je neposlouchal. Nikdy mu nevrátí jeho brášku. Ačkoli jeho rodiče se snažili pro rozmazleného hocha z Florencie najít ideální partnerku, mladíkovo srdce bušilo pro někoho jiného. Ostatně většinu svého času trávil ve svém sídle, což bylo pro mladého šlechtice jeho věku poměrně neobvyklé. Italská krev měla vždy divokou šelmu v povaze, která často nutila vyjít dav do ulic, aby tam řešili své spory. Orfeo se ale zdál být nemocný, neměl zájem ani o bohémský život ani o vzdělání. Nikdo kromě něho nevěděl, že jediná nemoc, která jej obklopuje, je jen zlomené srdce.

Jedné noci se ale náhle všechno změnilo. Orfeo nedokázal usnout. Nemohl se zbavit myšlenky na to, až se opět setká se svým milovaným bratrem. Jak bude vypadat? Změnily ho neustálé války? Orfeo si ani nebyl jistý, zda ho ještě po těch letech miluje. Vitale byl vždycky z nich ten živelnější, ten který si nikdy nic nebral příliš vážně. Najednou ale zaskřípaly bohatě zdobené dveře vedoucí bratrova pokoje. Orfeo se napřímil, věděl, že do bratrova pokoje málokdy někdo chodil a na úklid v těchto pozdních hodinách nepřipadala ani jediná uspokojivá myšlenka. Chvilku se snažil rozeznat, kdo to je, ale nakonec se zase vrátil k pozorování hvězd z otevřených dveří na balkon. Ještě chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kdo to je. "Vitale… Ty ses vrátil?" Zašeptal tiše a chtěl mu pohlédnout do tváře, ale bratr jej nenechal. Místo toho se k němu tělem přitisknul a objal jej.
"Vrátil jsem se… Ale. Brzy si mě armáda vezme zase zpátky," Odpověděl tiše. Byl tak šťastný, že byl zpátky u něj, ale nechtěl svému milovanému působit bolest, když zase odejde. Mělo cenu vůbec na těch pár dní přijet? Orfeo si povzdechl, ale nesnažil se dát najevo, jak moc ho rve ta samota na kusy. Místo toho se pokusil lehce usmát, začal bratrovi objetí opětovat, než se od sebe odtáhli.
"Jak dlouho tady se mnou zůstaneš?"
"Nevím, až velitel pošle povolávací rozkaz." Odpověděl Vitale a jemně začal hladit Orfea ve vlasech. Ten šeptnul jenom tiché aha a opět zaměřil svůj pohled ven z okna.
"Takže to, abych si tvé přítomnosti užíval patřičně že?" Prolomil krátké ticho Orfeo a otočil tvář k Vitalemu. Ten jenom s letmým úsměvem přikývnul a vlepil mu pusu na tvář, pak se odtáhl.
"Měl bych jít do své-" Orfeo jej zarazil prstem, který mu přiložil na rty.
"Zůstaň tu dnešní noc se mnou a zítřejší večer…" Lehce se pousmál na svého bratra, který ihned pochopil. Trochu znejistěl, nechtěl ukázat, co se mu při bojích skutečně stalo. Nikdy se mu za ty tři roky nezmínil ani v jednom dopise, že jej dostali do spárů Francouzi a ošklivě si s ním pohráli. Zatímco jeho hrdost a duše už se částečně zotavily, na jeho těle zůstanou ty stopy navždy.
"Děje se něco bráško?" Zeptal se opatrně Orfeo a už mu nějakou chvíli luskal prsty před obličejem, aby se probral. Vitale trochu zamrkal a zavrtěl hlavou, že nic.
"Měl bych se jít aspoň převléknout z uniformy, pustíš mě?" Zasmál se tiše Vitale a znovu líbnul Orfea na tvář. Ten jej jenom neochotně pustil. Nechtěl, aby od něj odcházelo jeho štěstí, které se mu teď dočasně vrátilo… "Za chvíli jsem zpátky," Slíbil Vitale a odešel.

Další ráno spolu strávili bratři ve společném objetí. Rodičům ani nijak nepřišlo podezřelé, že spolu spali i v jedné posteli, přece jenom věděli, že mají jako sourozenci skvělý vztah a Orfeo často chodil smutně za matkou, že se mu stýskalo po Vitalem. V brzkých ranních hodinách si společně povídali o tom, co se událo. Orfeo dokonale vylíčil snahu otce najít mu překrásnou partnerku.
"Všechny jsem odmítal, protože jsem věděl, že se vrátíš. Ke mně… Pro mě." Zašeptal přesvědčeně a políbil Vitaleho na čelo, pak jemně sklouzl rty na špičku nosu a nakonec na ústa, která mu bylo odpíráno tak dlouho líbat. Vitale se nijak nebránil, naopak polibek ještě prohloubil a automaticky se přesunul nad Orfea. Vyhrnul mu tuniku na spaní a začal kroužit po krásné neporušené alabastrové kůži svého dvojčete. "Jsi tak překrásný," Zalichotil mu tiše a usmíval se na něj. Orfeovou reakcí bylo okamžité zarudnutí tváří, jak cítil rozpaky z jediné věty, kterou mu bratr řekl.
"Bráško… Víš, že teď nemůžeme," Zašeptal Orfeo, když si všiml, že jej Vitale chtivě sleduje. Polknul a lehce se zachvěl, když viděl ten pohled hladové šelmy. Jako bych byl jenom věc na ukojení touhy, problesklo mu hlavou, ale ihned tu myšlenku zaplašil.
"Já vím," Pousmál se lehce Vitale a prohrábl si delší tmavě hnědé vlasy. I když byli s Orfeem dvojčata, tak se v nepatrných detailech lišili. Vitale měl o jeden odstín tmavší vlasy, než Orfeo. Dalším viditelným rozdílem bylo, že za ty tři roky se mu zbarvila kůže do příjemně bronzové barvy, která k jeho smůle zvýrazňovala zohyzdění jeho těla, jež nebylo naštěstí vidět.
Orfeo svého bratra mlčky pozoroval a snažil se odhadnout tok jeho myšlenek, pak ho opatrně chytil za tvář a přitáhl si jej opět k sobě, aby se jejich rty opět spojily. Drželi se natisklí jeden na druhém, až se po chvíli Vitale odtáhl a navrhl, že by se mohli projít.
"Mohl bys mi ukázat, co se ve Firenze změnilo, když jsem tu nebyl," řekl s nadšeným úsměvem a chytil bratra za ruku. Zvedl se jako první z postele a pomohl i jemu, věděl, že kdyby spolu zůstali zde v posteli, tak by to vyvrcholilo v něco, co si zatím chtěl nechat na večer. Kdy jej Orfeo uvidí pouze v mírném světle svíčky. Skousl si ret, pořád jenom myslel na to, jak jeho bratříček zareaguje na ty jizvy, jež mu hyzdí většinu kůže. Orfeo přikývl a vymanil ruku z bratrova sevření, došel ke skříni, aby se převlékl.

"Změnilo se to spíše jenom ve čtvrti bohatých," Poznamenal Vitale, když už hodinu prozkoumávali každý kout Florencie, když tu náhle se ozval čísi hlas.
"Vitale! Jseš to ty?" Vitale se otočil a rozpřáhl ruce, po tváři se mu rozlil široký úsměv.
"Lorenzo!" Vykřikl nadšeně a objal se se svým starým dobrým přítelem, který mu byl pravou rukou ve všech roztržkách, které kdy rozpoutal. Orfeo se mírně pousmál a ostýchavě Lorenza pozdravil, ale ten po něm jenom šlehnul pohledem a všímal si spíš Vitaleho.
"Tak co ty, stará vojno?" Zeptal se jej s úsměvem a bylo mu fuk, že právě nejspíš urazil toho rozmazleného spratka. Je otravný a jenom šlechtická krev, která koluje tomu klukovi v žilách a fakt, že je tu Vitale, brání Lorenzovi mu uštědřit nějakou tu ránu. Nenáviděl ho, protože obvykle býval ten, kdo rozpoutal většinu bitek, když se jej vydal Vitale ochránit. Orfeo se hned pomyslně stáhl a smutně sklopil pohled. "Ale jde to, co u tebe? Už sis našel nějakou pěknou slečinku, nebo příležitostně zvedáš sukně hezkým a bohatým?" Popíchl jej mírně Vitale a zasmál se. Lorenzo se k němu po chvíli přidal.
"Nikoho momentálně nemám," Odpověděl s úsměvem a prohrábl si krátké blonďaté vlasy.
"Co si takhle někam zajít?" Navrhl a vzal Vitaleho za paži a odváděl směrem od jeho bratra. Ten si povzdechl a dohnal je. "Můžu taky?" Zeptal se tichounce, že jej slyšel pouze tmavovlásek.
"Samozřejmě, že můžeš." Usmál se na něj vřele Vitale a sice nenápadně, ale přece povzbudivě mu stiskl ruku.

Orfeo sebou trochu škubnul, když slyšel hanlivá slova, která byla na jeho účet. Lorenzo už byl značně opilý a alkohol mu rozvázal jazyk natolik, že neskrýval svou nenávist k němu.
"Vždycky Vitaleho zranili jenom kvůli tobě!" Dával mu sežrat poslední střet s jeho soky, který se odehrál těsně předtím, než Vitaleho povolali do služby jako prvorozeného, i když se narodil pouze o pár minut dřív, než Orfeo.
"Ale no tak, Lorenzo. Uklidníme se dobře?" Ozval se hned Vitale a lehce pleskl přítele po tváři, aby se trochu probral z alkoholového oparu. Orfeo si jenom tiše povzdechl a upil si trochu vína z měchu, společně se vyhřívali na střeše poměrně nízké budovy, takže nebyl problém za pomoci žebříku se dostat nahoru. Lorenzo se zamračil a odehnal Vitaleho ruku a opět začal Orfea častovat nadávkami. Naštěstí, ale příliš nekřičel a nepoutal nechtěnou pozornost.
"Nenávidím tě. Za všechno Vitaleho trápení můžeš jen a jen ty!" řekl s nenávistí.
"To stačí!" Vykřikl Vitale, ale příliš se nedostal ke slovu, protože si ho k sobě Lorenzo natáhl a nečekaně ho políbil. "Kdyby nebylo jeho… Tak bys byl se mnou?" Zeptal se, náhle smutný Lorenzo tmavovláska, když se od něj Vitale odtrhl. Orfeo to jenom pozoroval a dost v něm hrklo, když to Lorenzo udělal. Toleroval jeho nenávist k němu, ale nemohl tolerovat, když mu někdo líbal milence. Chtěl něco říci, ale nemohl. Byl jeho sourozenec a ještě k tomu muž! Bylo neslýchané, aby v téhle době spolu spali muži… Bratři, to už by byl vrchol.
"Moc jsi toho vypil," řekl chladně Vitale a vzal jej za ruku, pomohl mu přelézt na vedlejší střechu budovy, která byla Lorenzovým domovem. Vikýř byl naštěstí otevřený.
"Měl by sis odpočinout." Řekl měkce a nedával najevo, jak ho příliš překvapilo, že k němu něco cítí. Lorenzo se na něj podíval a pouze si povzdechl, pak jeho pohled přesídlil na sedícího Orfea.
"Kdo ti uchvátil srdce dříve, než já?" Zeptal se šeptem a zachytil jeho ruku. Vitale se zamračil a vytrhl mu ji. Otočil se společně s odpovědí, že jako voják si lásku dovolit nemůže. Pak se rozloučil a vrátil se k Orfeovi. Kývnutím mu naznačil, že je nejvyšší čas jít domů.

Jakmile spolu zmizeli v sídle, tak Vitale zatáhl Orfeo rovnou do jeho pokoje. Byl celý napjatý z toho, co mu Lorenzo řekl a potřeboval nějak upustit páru. Otevřel dveře a vtáhl Orfea za sebou, potom je kopnutím zavřel a přitáhl si bratra k sobě. Chytil jej pod bradou a přitiskl se na jeho ústa. Hnědovlásek se ani nestačil nadechnout, chvíli Vitalemu polibky oplácel, než se od něj musel odtáhnout kvůli kyslíku. Hltavě se nadechoval a zíral na bratra. Ten jej sjížděl toužebným pohledem, chytl šněrování od kožené vesty a začal na něm pomalu pracovat.
"Vitale… Jsi nějaký chtivý." Zašeptal Orfeo s menším překvapením a zavřel na chvíli oči, zatímco jeho vesta se ocitla na zemi. Vitale se mírně pousmál a pohladil mladíka po košili, vyhrnul mu ji, a pak přetáhl přes hlavu. Lehce se usmál, když si přebral Orfeovu poznámku.
"Kdo by nebyl, když jsme konečně zas spolu, mio caro." Zašeptal s menším úsměvem a zajel mu dlaní na rozkrok, zatímco se k němu přitulil. Lehce ho tlačil k posteli, až jej tam nakonec položil na záda. Povolil mu kalhoty a i ty mu po chvíli stáhnul, přitiskl se na jeho rty a opět si je začal nejprve něžně brát, po chvíli ale začal být více prudší. Prsty levé ruky se mu jemně vpletl do hnědých vlasů a kolenem mu začal tlačit do nabíhajícího rozkroku. Orfeo pouze pasivně ležel pod ním a snažil se jej alespoň nějak hladit. Jemně mu jezdil po zádech a přejížděl mu po páteři. Vypadal jako by mu přepočítával obratle, ale on mu pouze občasně zatlačil na nějaké místo na zádech, jak byl zvyklý. Vitale spokojeně zamručel a pravou dlaní jej začal hladit na těle, pak se přesunul rty přes čelist na krk a jemně začal sjíždět dolů, zanechával po sobě rudé skvrny jako by si značkoval své území, což jeho dominantnější část vítala, ale Vitale ji zaplašil. Chtěl se s Orfeem něžně pomilovat, žádné kořenění jejich milování. Přesunul se na rameno od něj a zamířil lehce dolů, a pak ke klíční kosti, zanechával za sebou trochu vlhkou cestičku svými rty pokud se zrovna nesnažil si udělat značku tam, kde již byl. Zastavil se mezi jeho lehce vyrýsovanými prsy a vzal mezi prsty jednu z bradavek, zatímco k druhé se přitiskl ústy. Jemně ji obkroužil a jazykem poškádlil vršek. Orfeo tiše zasténal a trošku se zachvěl, jak jím projela vlna vzrušení smíšená s láskou k tomu, jež mu to dělal. Vitale přestal dráždit jeho bradavky a přemítal, jestli Orfeovi udělat dobře před jejich milováním, ale byl příliš nedočkavý. Věděl, že mu to zítra vynahradí, ale teď jej prostě chtěl.
"Orfeo…? Vynecháme dnes předehru?" Zeptal se opatrně Vitale. Jeho bratr jenom rozevřel oči a zadíval se na něj. "Ano, vynechme ji. Jsem nedočkavý stejně jako ty." Zašeptal v odpověď a zvedl se do sedu, aby taktéž svlékl Vitaleho, ale ten nesouhlasně zamlaskal.
"Nejprve zatáhnu, dojdu pro olej a rozžhnu petrolejovou lampu, pak teprve můžeš svého brášku svlékat." Odpověděl tiše a zvedl se. Obdařil Orfea letmým úsměvem a došel k balkónním dveřím. Zatáhl těžké tmavé závěsy, a pak se přesunul k nočnímu stolku. Orfeo jej pozoroval, skenoval veškeré jeho pohyby. Trochu tiskl stehna k sobě, jak se styděl, že je vzrušený, i když jeho bratr na tom byl úplně stejně.
Vitale vytáhl petrolejovou lampu a opatrně ji křesadlem zapálil, když se rozsvítila, utlumil její světlo a uložil křesadlo. Vyndal z šuplete olej a podíval se na Orfea, věnoval mu lehký úsměv.
"Nedívej se na mě, dobře?" Přikázal mu zaobaleně, Orfeo se jeho požadavku podivil, ale nakonec sklopil pohled. Věděl, jak je bratr vznětlivý. Uslyšel, jak odhazuje oblečení vedle sebe. Pak se postel prohnula pod jeho vahou a přitiskl se na Orfeovy rty. Něžně jej začal líbat, zatímco jeho bratr mu to oplácel a obtočil mu paže kolem krku. Ucítil jeho prsty na lemu svého spodního prádla. Trochu se nadzvedl, aby mu jej mohl Vitale stáhnout, což také udělal. Chytl do ruky hnědovláskovo vzrušení a začal jemně třít jeho chloubu, zatímco mu Orfeo tichounce vzdychal do úst. Nechával se od svého bratra opečovávat, když se od něj odtáhl. Pohlédl mu do tváře, ale pak zavřel oči, když ho Vitale znovu požádal, tentokrát důrazněji, aby se na něj nedíval. Vitale se mírně pousmál a vzal do ruky olej. Smočil v něm prsty a opět se rozkročil nad Orfea, zatímco mu začal prsty kroužit kolem jeho vstupu. Něžně jej vlhčil a po chvíli do něj pronikl prsty. Opatrně a něžně do něj zajel prstem, až nadoraz. Ani po těch letech bez něj nezapomněl, kde je jeho citlivé místečko, kde jej začal dráždit. Orfeo zaklonil hlavu a doširoka rozevřel ústa, cítil, jak se povoluje a tělo mu zalévají příjemné pocity, jak mu dělá Vitale příjemně i pouhými prsty. Tmavovlásek do něj vnikl druhým a začal jej uvolňovat, aby ho Orfeo dokázal přijmout. Když mu připadal mladík dostatečně uvolněný, tak z něj prsty vytáhl a utřel si je z boku do prostěradla, aby nebyly mokré. Zadíval se do jantarových očí svého milovaného bratra a lehce ho políbil na špičku nosu. Vzal do ruky nádobku s olejem a začl jej roztírat po své pýše, poté si taktéž utřel ruku do prostěradla a chytil Orfea pod stehny. Mírně mu je vyzvedl do vzduchu, zatímco se nastavil proti němu. Párkrát jenom zkusmo pronikal, ani ne celou svou délkou a vyčkával, až si zase Orfeo na ten pocit vyplňování zase zvykne. Nakonec se sklonil nad Orfeovým krkem a lehce jej kousnul, zatímco do něj pronikl celou svou délkou a vyplnil jej. K Vitalemu se dostalo dlouhého zasténání, ale zároveň cítil, že to Orfea jaksi bolí, když spolu tři roky nebyli. Opatrně do něj začínal pronikat a snažil se, aby si na něj hnědovlásek zvykl.
"Můžeš rychleji…." Zašeptal Orfeo, aby vybídl bratra k rychlejšímu tempu. Vitale chvíli ještě mučivě pomalu vnikal do něj, ale nakonec přikývl, a když se ještě jednou sám ujistil, že je skutečně uvolněný a příjmá ho lépe, tak zvýšil tempo. Díval se do nevinné tvářičky svého bratra, který měl na jeho výzvu stále zavřené oči a trhaně vzdychal. Křečovitě se tisknul k Vitalemu, který položil jeho levou nohu a pravou si stále přidržoval, aby se mu lépe pronikalo. Spokojeně vydechl a pohlédl na Orfeovu ruku, která se automaticky činila. Přejížděl si po celé své délce a tiše provolával Vitaleho jméno. Tem spokojeně přivřel oči a opět zvedl pohled do bratrovy tváře. Shýbnul se k jeho rtům a přitiskl se k nim. Začal mu tím tlumit i jeho steny, za což mu byl Orfeo docela i vděčný. Cítil, jak se blíží ke svým hranicím a tím se stupňovalo i jeho vzdychání. Sám Vitale na tom byl podobně, a tak opět o něco zvýšil tempo. Orfeo opět zavzdychal jméno svého milence a více se mu vybídl, trochu přizvedl pánve. Cítil, jak se mu Vitale otírá o jeho citlivé místečko s každým přírazem. Orfeo po chvíli vykřikl slastí a prohnul se v zádech. Pevně sevřel mezi prsty prostěradlo a prohnul se v zádech, zatímco si pokropil bříško a jeho mysl byla omámená orgasmem. Pootevřel oči a uviděl to, co před ním Vitale celou dobu skrýval. Potlačil šokované zalapání po dechu, protože ucítil, jak jej bratr se zavzdycháním vyplňuje a celý se chvěje. "Orfeo… Orfeo…" Zašeptal dvakrát za sebou Vitale jeho jméno, a pak k nim přidal ještě dvě sladká slovíčka. Hnědovlásek mu je s něhou oplatil a cítil, jak jeho opojení z vrcholu pomalu ustupuje. Skousl si ret, když se díval na jizvy, které měl po celém hrudníku i břiše. Podle toho, co odhadoval, mu vedly až k slabinám. Vitale, co se stalo? Pomyslel si a zprudka oddychoval, když jeho přemítání přerušil překvapený výkřik u dveří. Oba dva bratři se k nim podívali a rozhodně nevypadali jako by se jenom objímali ze sourozenecké lásky.

"Vitale! Ty jeden spratku, jak jsi mohl pošpinit Orfea!" Zařval naštvaně otec, který stál ve dveřích a pořád nemohl uvěřit tomu, co vidí… Jeho dva synové… Vitale vystoupil z Orfea a vyděšeně přes ně přehodil deku. "Otče… já ti to vysvětlím," chtěl říct Orfeo, věděl, že když se mu podaří jej přesvědčit, že zase chlastal jako měl ve zvyku, tak si bude myslet, že se mu to jenom zdálo, ale Vitale jej umlčel.
"Donutil jsem ho. Nemá s tím nic společného." Ozval se odměřeným tónem a pohlédl na bratra, v jeho očích byla potřeba jeho křehkého milence ochránit. Za tohle by je otec oba dva vydědit, ale když převezme odpovědnost jenom on… Opět zaměřil pohled na šokovaného otce, který k němu přešel a vrazil mu tvrdou facku.
"Jak jsi mohl…?! Co udělala armáda s mým prvorozeným synem?! Nebo jsi už byl takhle pokřivený dřív," Vyptával se naštvaně a mračil se, podíval se na Vitaleho dvojče. Orfeo se tvářil jako by ho přejeli kočárem. "Zítra si sbalíš věci a vypadneš z tohohle domu. Tady máš dveře zavřené," řekl chladně otec a směřoval slova k Vitalemu. Orfeo jen tak tak potlačoval slzy a výkřik, aby to otec nedělal. Nevěděl, co má dělat, jenom pomalu zjišťoval, že se mu rozostřuje pohled, jak mu nakonec slzy začaly skrápět tváře. Nechtěl o Vitaleho znovu přijít, čas s ním byl vzácný, proč nezamkli? Pomyslel si bolestivě, ale otec si to vyložil jako trauma z toho, co mu udělal Vitale.
"Bude trvat dlouho, než se z toho Orfeo vzpamatuje!" Vrazil mu další facku. Vitale mu jenom neochvěje hleděl do očí, ale cítil, jak je trhán na kusy. Už se nebude smět stýkat s Orfeem… A to jej bolelo nejvíce. Chybovat je lidské… Ale někdy uděláš takovou chybu, že její následky již vrátit nelze, pomyslel si a nechal se vytáhnout z postele. Násilně byl odvlečen do svého pokoje, zatímco Orfeo se rozplakal. Natáhl ruku po košili svého bratra a přitiskl ji k sobě. Cítil, jak uvnitř krvácí, jak ho rve na kusy, že jejich neopatrností teď bude bratr vyděděn. Opustí ho… Navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama