Studentská idylka aneb Jak deptat své okolí snadno a rychle I.

1. března 2014 v 13:51 | Yuu |  Ariel
Autor: Ariel


Aby bylo jasno, nečekejte epickej děj, záhady, princezny, ani mluvící poníky. A bohužel ani yaoi (třeba příště ;) ) Je to obyčejný vyprávění ze života puberťačky, jakou je teď moje sestra. Snad aspoň někomu zažene nudu :) A teď už nechám mluvit naší hlavní hrdinku:

Jsem obyčejná 14ti letá holka, co jí táhne na vysněnou patnáctku. Mám nechápavý rodiče, otravnou mladší sestru a retardovaný spolužáky. Do teď nevím, jak jsem se tam dostala, ale chodím do čtvrtého ročníku osmiletého gymnázia, jak rádi opakují učitelé. Já prostě říkám, že chodím na gympl. Koneckonců, všem je úplně jedno, do jaký třídy chodíte, pokud jste dostatečně cool, abyste jim stáli za slovo. Až do dneška jsem vstávala kolem deseti, moje první jídlo byl oběd z fastfoodu, na kterej jsem si zašla s kámoškama, a o spaní hned po večerníčku se nedalo mluvit.

Tak proč teď zírám na mobil zobrazující 6.20 ? Nechci nikoho dostávat do deprese, ale vánoční prázdniny jsou u konce. Ano, taky mě to šokovalo ! Alespoň bych mohla mít zase nějakou změnu, tak proč se do školy na chvíli nepodívat ? Shodit ze sebe vyhřátou peřinu s růžema, kterou vybírala máma, zvednout hlavu omotanou hnědýma vlasama v jednom velkým chomáči, a sednout si. Zní to lehce, a přesto se do toho už deset minut nutím. Naštěstí mám spolehlivější budíček, než tu otravnou melodii z telefonu.
"Vstávej !" zaječí onen budíček na chodbě.

Moje sestra (pro vás Příšera)
  • je jí osm, ale protože máma neuznává věk jako důvod pro zvýšení mého kapesného, není pro mě tohle číslo nijak důležitý
  • kouká na stejný filmy jako já a dělá, že je chápe
  • s panenkama Barbie si sice už nehraje, ale stejně je schválně nechává všude po domě, když si přivedu návštěvu
  • ještě nepochopila smysl zavřených dveří koupelny, takže musím přes kliku věšet tričko, aby mi tam lezla jen občas


Ani neklepe, vtrhne do dveří a skočí na mě. "Nech mě, Příšero !" zakřičím a ona schytá plnou ránu plyšovým medvědem do obličeje. Začne na mojí posteli hopkat, takže opravdu radši vstávám, než být s tím ďáblem na jedný posteli. Vytáhnu ze skříně černý džíny a zmuchlaný fialový tričko se smajlíkem. Stejně ho nikdo přes svetr neuvidí. Hodím klubko bavlny a polyesteru na postel, ale sestru minu. Zabručím a jdu dolů do kuchyně. V půlce schodů mě fracek smete a já končím na zemi, přirozeně s naraženou... kostrčí. "Dobrý ráno, kotě," ozve se ve chvíli, kdy dojdu dolů a mnu si zadek.

Můj táta
  • neustále mi hledá nápadníky, bohužel se neshodujeme v kritériích
  • máme plnou garáž zbytečností, které vynalezl

"Brýtro," zamumlám v odpověď. Šourám se k lednici, ale ozve se můj mobil, takže se vrátím ke stolu, kam jsem s ním švihla. Už předem vím, od koho ta zpráva je. Odesílatel:

Stáňa Procházková, neboli SiSi
  • má tarif s sms zadarmo, takže mi píše všechno, co jí napadne
  • na sociálních sítích má jen něco přes 4000 přátel, protože další už jí stránka zkrátka nenavrhla
  • třikrát jí byla udělena třídní dutka za to, že po celé škole nechává otisky růžově namalovaných rtů na zrcadlech, a musely jsme to spolu umývat (a to i na pánských záchodech)
  • je to moje nejlepší kamarádka

Příšera mi bere mobil z ruky a nahlas čte: "OMG, ja sem mrtva. Vcera jsme byli s prvakama na parbe a vsichni bili upa totalne na kary. Povim ti to ve skole. Jedes sockou nebo s fotrem ?" Zatváří se nechápavě, zatímco "fotr" se rozřehtá na celý kolo. Mobil je mi navrácen do nastavené dlaně a odepisuju "Nemas chlastat, kdyz je skola. Sockou. Bus nebo krtkem ?" Sypu si do misky čokoládový kuličky, protože máma zapomněla koupit medový kroužky. To si s ní odpoledne vyřídím. Napiju se z krabice mléka a pak s ním zalévám kuličky. Sednu si vedle táty, poslouchám o novém brigádníkovi v jeho autoservise, jak je šikovnej, a škube mi v oku, když táta už po sedmý, jakože náhodou, zopakuje "nezadanej". Vím, o kom mluví. Jenže s tím už jsem chodila.

Marek Dlouhý
  • za rok vystřídal už osm holek (včetně mé maličkosti), z toho půl roku byl single
  • chodí o dva ročníky výš
  • krásně zpívá, hraje na klavír, brnká na kytaru a tančí
  • v jeho skřínce byl nalezen nejeden časopis se spoře oblečenými slečnami
  • rozešla jsem se s ním, protože si nepamatuju jeho narozeniny a on mi to nevyčítá. Abyste tomu rozumněli, připadala jsem si vedle něj jako naprosto hroznej člověk


Dojím svojí snídani, a při pohledu na hodiny div nehodím misku do dřezu přes půlku kuchyně. Vyběhnu schody, hodím na sebe první oblečení, co najdu ve skříni. Když zjistím, že to vypadá hrozně, hrabu dál. Nakonec si všimnu nachystané koule látky na posteli. Takže se zase převléknu, dnes už počtvrté. Jdu si vyčistit zuby, né že bych to potřebovala, vždyť já, i když se potím, voním po fialkách. A teď vážně, nikdo není tak opatrnej ohledně vůní jako já a nevypotřebuje půlku dežáku - pro neznalce (a přílišné znalce) mám na mysli antiperspirant - za den. Přesně v 7.03 začíná boj s vlasy. Dřív jsem si je na noc svazovala do culíku, ale pak mi táta sebral všechny gumičky, aby zautomatizoval sušák, takže musím do školy vstávat o deset minut dřív, a to jenom kvůli vlasům. Naplácám na sebe make-up, přepudruju ho, aby vydržel extrémní dvaceti minutovou cestu do školy sněhovou vánicí, a nanesu si řasenku. To se mi nelíbí, takže se rozeřvu, odmaluju jí a začnu s očima znovu. I s takovou situací počítám ve svém časovém rozpětí. Možná proto, že je z toho tradice. Druhá verze namalovaných oči se mi líbí, takže opustím koupelnu. A dělám to právě včas, protože moje sestřička se přede dveřma třese jako ratlík, aby neudělala loužičku na podlaze. Odepíšu na tři zprávy od Stáni, které my přišly, zatímco jsem byla v koupelně. Najdu ponožky a obleču si je. Jedna je děravá. Příčina ? Sestřino morče. Jmenuje se Shelly a ani mi nestojí za ten sloupek informací. Jediný, co potřebujete vědět, je, že okusuje všechno, na co přijde. Dokonce už překousalo i dva kabely pod proudem a nějakým zázrakem pořád žije. Vezmu si teda jiný klubko ponožek a natahuju si ty. Popadnu kabelku a sletím dolů po schodech. Položím kabelku a vyletím zpátky nahoru, protože jsem na stole nechala učebnici matiky. Sbíhám zase dolů, obouvám si kecky, když mi dojde, jak je venku. Vezmu si teda kozačky, hodím na sebe bundu, křičím na tátu pozdrav a běžím na zastávku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peter Cross Peter Cross | Web | 2. března 2014 v 14:37 | Reagovat

No, musí se nechat, že máš zajímavý styl psaní. Moc často nečtu příběhy a povídky ale tak rozhodl jsem se, že bych mohl udělat vyjímku. Četlo se to naprosto jednoduše a pobavila si mě. A jo, zahnalo to nudu. ;)

2 Yuu-chan Yuu-chan | Web | 8. března 2014 v 12:51 | Reagovat

Ariel děkuje. ;-)

3 Ariel Ariel | 10. března 2014 v 14:11 | Reagovat

Jo jo, moc dekuju :)

4 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 11. března 2014 v 10:12 | Reagovat

je to pěkné

5 Ariel Ariel | 17. července 2014 v 23:23 | Reagovat

[4]: diky :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama