Hledání odpuštění <1/2...3?>

6. června 2014 v 10:00 | Enqila |  Assassin's Creed
Takže jelikož nějako nemám nápady a škola mě vysává, tak jsem si řekla, že bych napsala zas fanfikci na Altaira s Malikem :3 Áno, jak originální, že? Jenom to asi protáhnu na 2 - 3 dílky, aby to nemělo hned rychlý spád. Přece jenom mi to přijde takové už těžší psát jednorázovky, co jsou fakt jenom na jedno :D *le snaha o epiku útočí* tak si užijte počtení, tady nic není, leda tak hum... blbosti?



Bolest… nepředstavitelná…
Snažil se potlačit křik, ale bylo to až moc na něj, když mu přikládali horké železo k paži, aby zastavili krvácení. Kdosi mu přiložil ruku na ústa, aby ho utišil. Černovlasý muž jenom zoufale stiskl zuby látku, jež mu byla strčena do úst. Zavřel oči, z kterých se mu řinuly slzy. Slzy od bolesti… a obrovské ztráty. Podlomilo se mu prve jedno koleno a potom druhé, kdyby ho ostatní nedrželi, tak by nejspíš spadl na zem. Ale pak už jej nic netížilo, ocitl se totiž v uklidňující náruči černé temnoty - bezvědomí.

Mladý muž hlasitě zanadával, když se pokoušel si nešikovně převázat pahýl levé ruky. Sykl, když byl nucen se dotknout stále přecitlivělé pokožky. Byl to měsíc, a přesto mu to připadalo, jako kdyby ztrátu své paže prožíval znovu a znovu, přesněji tu chvíli, kdy mu ohněm zastavovali krvácení. Nedokázal si pořádně zvyknout, že už nemůže dělat tolik rozmanitých věcí jako předtím. Cítil se… zrazen. I když to pro něj takovou újmou nebylo.
Ústy chytl konec látky a zatáhl, až zvládl vytvořit uzel. Znaveně vydechl a zadíval se z okna, tohle ho vyčerpávalo, oblékání… Taková malichernost a najednou pro něj byla složitá. Natáhl se po malém bronzovém pohárku, co měl opodál a upil si z něj. Jako vždy mu Rahim sehnal výborný nektar, mírně se pousmál, i když jeho očím do smíchu nebylo. Povzdechl si a natočil hlavu, aby si prohlédl obvázaný zbytek paže. Píchlo jej u srdce, byla to vzpomínka zrady a jeho vlastního selhání. Nedokázal dostatečně ochránit bratra. Do tváře se mu vkradl náhle smutný výraz, semkl rty pevně k sobě a po chvíli si spodní pořádně skousl, aby hlasitě nevzlykl. Myšlenky se mu zatoulaly do Šalamounova chrámu a to bylo jako spínač, zakousl se pevněji do rtu, ale po tvářích mu začaly stékat slzy. Slané a v ranách jistě pálivé. Otřel si pravou část tváře, a tak nějak vyčkával z návyku, že to splní i levá ruka, ale rameno se pouze bezmocně pohnulo.
"Jsem to ale hlupák," řekl si tiše a smutně se pousmál a otřel si slzy. Zvedl se a natáhl se po bílé dlouhé tunice. Začal si ji neobratně navlékat, po chvíli zápasení si ji na trup natáhl a urovnal ji. Natáhl se po další bílé části - svrchním oděvu, který měl udělané zapínání vpředu speciálně pro něj, aby to nebylo tolik namáhavé, když se chtěl oblékat. Otočil se a došel ke korálkovému závěsu, jenž dělil jeho osobní prostor od místnosti ústředí. Rukou je rozhrnul a podíval se na mladíka shrbeného nad mapou.
"Rahime, mohl bys mi prosím pomoci?" Požádal a usmál se na něj. Mladík byl oděn do oblečení typického pro informátory assassinů. Kožený batoh měl ledabyle hozený v rohu místnosti pod knihovnou, vzhlédl od mapy a jenom kývl. Bylo to od něj milé, když mohl a nemusel podávat, či sbírat informace, tak trávil čas s Malikem a pomáhal mu, protože pro každého je těžké se znovu vrátit do života, když má jakýkoliv handicap.

Rahim došel k Malikovi, který mu podal rudou šerpu.
"Ruku sis tedy ošetřil sám?" Optal se a usmíval se. "Vidíš, že to zvládáš, jsi soběstačný," Pochválil ho. "Al-Mualim měl pravdu, když tvrdil, že to zvládneš." Povzbudil ho slovy a vynechával fakt, že byl zčásti převelen sem do Jeruzaléma, aby neprahl po krvi Altaira, který za jeho strasti mohl. Rahim ohrnul horní ret, když nad tím tak přemýšlel. Ve chvíli, kdy se vrátil ze Šalamounova chrámu a nic nepřinesl jím všichni opovrhovali. To Malik byl hrdina, přinesl Poklad a teď je statečný, ani není v depresi jako by to jistě byla mnohá spousta jiných na jeho místě.
Rahim začal pečlivě obmotávat kolem Malikova břicha příslušnou červenou látku.
"Ale jdi ty. Zas tak dobře na tom nejsem. Pořád tě otravuju, když potřebuju potraviny, nebo společnost." Reagoval Malik na jeho slova, ale trochu ho zahřálo u srdce, že mu poslední dva týdny dodával sebedůvěru.
"Neotravuješ mě. Rád pomáhám ostatním, jinak bych byl assassinem a ne informátorem ne?"
Rahim si dával pečlivý pozor, aby konce rudé látky byly stejně dlouhé, jak vzadu, tak i vepředu. Potom se shýbl a zajistil ho háčky na místě, zhruba aby přečnívaly rudé konce.
"Díky, zbytek už snad zvládnu," Řekl a otočil se čelem k Rahimovi. Vzal z jeho ruky černý dlouhý plášť s bílým zdobením u nohou, který značil jeho postavení mentora a natáhl si ho přes ramena. Jednou rukou vklouzl do rukávu, a pak nechal Rahima, aby zajistil levý prázdný rukáv. Ten jej pečlivě složil a poznamenal, že to budou muset přišít. Malik jenom kývl a mírně se usmíval. Rahim si jej chvíli prohlížel, hlavně jeho obličej. Některým se mohlo zdát, že je Malik pořád stejný a jedinou změnou dle nich byla pečlivě udržovaná černá bradka, o niž se snažil pečovat sám… Ale ti, jenž ho znali hlouběji, viděli v tmavě hnědých očích čerstvou bolest a obrovský smutek. Ten úsměv byl falešný.

Muž v kápi shlížel ze strážní věže a pozoroval rozlehlou vesnici pod sebou. Vítr prudce změnil směr a rozfoukal se jeho směrem, až si musel přidržet kapuci, aby mu neslétla z hlavy. Díval se pod sebe a pevně si kousal spodní ret. Uplynul skoro měsíc od toho incidentu, kdy porušil veškerá pravidla. Jenom kvůli své aroganci, a teď za to trpěl jiný. Hlasitě se nadechl a zase vydechl, pořád z hlavy nemohl vymazat ten obraz, kdy se Malik v rukách felčarů cukal a křičel bolestí, když mu zacelovali pahýl, aby nevykrvácel. Od té doby se na něj jeho kdysi nejbližší přítel ani nepodíval, neusmíval se ani na jiné a on věděl, že zklamal. Zklamal to jediné, na čem mu skutečně záleželo.

"Altaire…" Jmenovaný se otočil a zadíval se do tváře mladíka.
"Ano, Raufe?"
"Velmistr si přeje s tebou mluvit," Altair se na chvíli zachvěl, ale nakonec kývl. Z jeho obličeje byla patrná pouze ústa s jizvou přes rty na pravé straně, jinak byl zbytek zakryt ve stínu bílé kápě. Zamířil směrem z věže na cimbuří hradeb. Pomalu sešel ze schodů ve společnosti onoho mladíka. Divil se, že jím tento novic nepohrdal, pořád k němu vzhlížel jako k modle, kterou pro něj Altair jistě byl.
"Jakou má náladu?" Zeptal se jej tiše a podíval se do jeho pomalu zarůstající tváře. Na rozdíl od Raufa ji měl hladce oholenou.
"Není v příliš dobré náladě," Odpověděl mladík ihned a doprovodil Altaira skrz nádvoří, až k rozlehlé knihovně, kde byla spousta mentorů, jež si hledali různé informace. Někteří se na Altaira dívali s opovržením, ale dostávalo se mu jej hlavně od noviců, kteří strážili přede dveřmi Al-Mualimovy pracovny. Ustoupili mu z cesty, aby mohl vejít a doslova nad ním ohrnovali rty. Altair věděl, že je to oprávněné a nesnažil se nikomu nic vysvětlovat. Mohl doufat v odpuštění u nejvyššího… u svého boha - Alláha.

Jakmile se za ním zavřely dveře, tak Altair již naučeně sklopil hlavu v projevu úcty a zdvořile pozdravil. Vyčkával, co se bude dít, protože od té doby co zklamal s ním velmistr mluvil pouze jedinkrát a to bylo, když jej potrestal. Velmistr se k němu otočil čelem, jeho zakalené slepé oko bylo jedním z děsivých aspektů na něm, ale víc děsivé bylo, že se tvářil hrozivě. Altair na sobě nedal znát žádný strach, nebál se. Možná když byl mladý a velmistr jej učil, tehdy se možná bál, ale nyní byl vůči jeho všem výrazům odolný. Zvedl hrdě bradu a přistoupil blíže k velmistrovu stolu. Al-Mualim jej pozoroval.
"Víš, Altaire. Přemýšlel jsem, že bych tě za to, cos provedl, potrestal smrtí. Ale pak mě napadlo, že bych ti mohl dát možnost vykoupení." Altair ho poslouchal, a když se zmínil o trestu smrti, tak jím projel třas. Neodvažoval se mluvit a pouze naslouchal.
"Je tady celkem devět mužů, kteří usilují o Poklad, který přinesl, jak jistě víš Malik," Odmlčel se velmistr a přešel k oknu. Zadíval se vzhůru za blankytně modrou oblohu bez jediného mráčku a pokračoval: "Dám ti seznam těch jmen a ty se jich zbavíš. Ovšem začneš pěkně od začátku, aby sis uvědomil své selhání. Vždycky budeš provádět útok teprve až po souhlasu rafiqa určeného města,"
"Ale to je pro novice a ne mistra assassina!" Namítl okamžitě Altair a strnul, když k němu velmistr došel a chytil ho pod bradou.
"Ale ty teď novic jsi. Před chvílí jsem tě zbavil tvého postavení, jestli sis nevšiml." Syčel mu do tváře a Altair se jenom znechucením třásl, když na něj velmistr takhle dýchal. Nebylo to příjemné, kord když to byl starý muž, co už neměl ústa v nejlepším stavu. Velmistr od něj ustoupil a pohybem ruky přivolal jednoho z noviců. "Seber mu všechno, až na skrytou čepel a meč." Nařídil mu, a když se Altair snažil namítat, tak jej zpražil pouze rozzlobeným pohledem a mladíkovi ihned sklaplo. Mlčel a nechával novice, aby mu sebral veškeré vybavení, čímž si najednou připadal nahý, až příliš obnažený. Novic vše položil na velmistrův stůl a opět se odebral honem rychle do rohu místnosti, aby na něj nebylo tolik vidět. Nechtěl se stát terčem Al-Mualimova vzteku, ať si to ten zrádce vyžere hezky sám.

Když Altair vycházel ven z velmistrovy pracovny.., spíše se šoural. Měl shrbená ramena a vypadal ještě menší, než obvykle. Nevšímal si tichého šuškání dvou strážných u dveří, zaregistroval pouze zlomyslný chichot. Prošel kruhovitou místností, kde u stěn stály regály s knihami a spoustou mentorů, jež si zde hledali informace, či chtěli pouze četbu na ukrácení dlouhé chvíle. Pomalu vyšel ven, až mu tvář osvítilo slunce v plné síle. Ani se nezastavil, aby se pokochal novici, kteří zrovna trénovali na cvičišti. Připadal si okradený… a ještě k tomu měl vyrazit do Jeruzaléma…
S povzdechem se zastavil na patě schodiště, než jej pomalu vyšel a objevil se v chodbě se spoustou dveří. Všechny byly identické - tmavě hnědé z obyčejného dřeva s železnou klikou. Altair došel k jedněm a odemkl si za pomoci stříbrného klíče. Vešel do skromné komnaty a zavřel za sebou. Zul si vysoké kožené boty a nechal je u dveří. Prošel prostorem vyhrazeným pro vaření a stravování, přičemž se za chůze svlékal, než si lehl na slamník, aby si odpočinul. Usnul ihned a tvrdě, bohužel se to neobešlo beze snů.

Rozhlédl se kolem sebe, byli zde shromážděni všichni assassini i novicové.
"Co se…" Podíval se na Rashida. Připadal si jako by se něco opakovalo, ale tentokrát to bylo jiné. Tehdy se všichni sešli po tom útoku templářů na Masyaf. Altair se zamračil a díval se do jeho tváře. Slyšel, jak velmistr opakuje slova jako předtím, ale najednou se začal mračit ještě víc.
"Víš, proč jsi uspěl?" Zeptal se velmistr Altaira a ten pouze mlčel. "Protože jsi poslechl rozkazy!" Zvýšil náhle hlas a přiblížil se těsně k Altairovi. "Kdybys poslechl už předtím… V Šalamounově chrámu, mohli jsme se tomu všemu vyhnout!"
Na scénu vstoupil Malik - černovlasý muž s tmavě hnědýma očima, pečlivě udržovanou bradkou a snědou pletí. Opovržlivě se jenom díval na Altaira uvězněného dvěma muži.
"Kdybys poslouchal mé varování Kadar mohl žít!" Řekl a v obličeji měl vepsanou obrovskou bolest. Mávl svojí jedinou rukou kolem sebe, za jeho záda, kde se všude odklízela těla padlých.
"Ale.." Odmlčel se Altair. Pečlivě volil slova. "Udělal jsem, co jste vy chtěl," Odpověděl a díval se na Rashida. Velmistr se pouze zamračil a jeho oči potemněly vztekem.
"Ne! Nenechal ses vést pravidly našeho Bratrstva. Malik mi říkal..," Ustoupil, aby nechal Malika to dopovědět, protože se hlásil decentně o slovo.
"Jak arogantní jsi! Nikdy jsi nedbal našich pravidel! Dokázal jsi všechna tři pravidla porušit v jeden den!" Se zuřivým výrazem Altaira pozoroval a jasně mu dával najevo, jak ho nenávidí, za ty trable…
Velmistr dal pokyn novicům, kteří přistoupili blíž k Altairovi a chytili ho za paže.
"Co?" Vydechl Altair tázavě, ale nebránil se, i když měl velké nutkání. Al-Mualim jej pozoroval, a pak začal rozvážným hlasem promlouvat o pravidlech, která všechny porušil. Altair se viditelně uvolnil, když mu došlo, že to jistě bude jenom přednáška. Pozoroval starce, který chodil po malém plácku a mluvil. Zrovna domluvil o třetím pravidlu, když se zastavil a zadíval se na Malika. Jenom letmo mu kývl. Černovlasý muž to celé netečně pozoroval, ale když mu dal velmistr znamení, tak sáhl svou zdravou rukou k pouzdru krátkého zahnutého nože, jež měl na přední části opasku.
"Je mi to vážně líto, ale zrádci musí zaplatit," Ozval se velmistr a pozoroval Malika, který prahnul po krvi. Cože? To ne! Nejsem zrádce! Chtěl vykřiknout Altair v obraně a pozoroval Malika, jak se napřáhl a zabodl nůž, až po jílec do Altairova těla.
"Mě to líto není," Zasyčel nenávistně a zakroutil čepelí uvnitř jeho břicha.


Hnědovlásek prudce rozevřel jantarově žluté oči a vyděšeně lapal po dechu. Otřel si pot z čela a zvedl se do sedu. Pořád ten samý sen, opakující se ve smyčce kdykoliv usnul a měl slabou chvilku. Uvědomoval si, že zradil řád, ale mnohem více ho bolelo pomyšlení, že jej Malik nenávidí. Dříve blízcí přátelé, nyní jeden prahl po krvi druhého. Polknul, nevěděl jak se chovat, až vyjede do Jeruzaléma. Bál se přímé konfrontace s Malikem, mohlo to špatně dopadnout. Zadíval se ven z otevřeného okna. Nebe už bylo tmavé, zakryté ještě navíc těžkými tmavými mraky, že nebylo vidět ani na hvězdy ani na měsíc. Altair se natáhl po tenčí dece a zachumlal se do ní. Nohama se dotkl studených prken a vykročil s úmyslem jít k oknu.

Lokty se zapřel o chladný kámen a zadíval se do dálky. V temné tmě se rýsovaly obrysy skal, které chránily pevnost z týlu. Zabloudil pohledem doleva, několik domečků ve vesnici pod tvrzí ještě stále svítilo. Byl slyšet i hlasitý smích, který se ozýval z hostince. Altair si povzdechl, od toho dne, co byl degradován do stavu novice, měl zakázáno chodit pít, či oslavovat. No, i když na svém postu to měl povoleno pouze dvakrát do roka, tak to bylo taky těžké jít ve skutečně ten správný den se napít. Povzdychl si. Někdy si říkal jaké by to bylo být jenom obyčejným rolníkem, který by se staral o své políčko, nebo pastýř, co by se celé dny válel na loukách a hlídal své stádo společně v přítomnosti věrného společníka - psa.
Ještě nějakou chvíli se zaobíral myšlenkami "co by kdyby", než se vrátil k slamníku a posadil se na něj. Skousl si ret, když jeho myšlenky zabloudily k tomu, co bylo kdysi. Posunul se více ke stěně, aby se o ni mohl opřít a mírně přivřel oči. Bolestně si povzdechl a změnil polohu, aby si lehl. Potřeboval těch pár hodin ještě naspat a za úsvitu měl vyrazit… Pět dní do Jeruzaléma. Pět dní do znovushledání se s Malikem a tohle rozhodně nebude plné vřelých citů a štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama