Hledání odpuštění <2/3>

27. června 2014 v 10:00 | Enqila |  Assassin's Creed
Heh tak zase tady s "originálním" nápadem. Třeba se mi někdy podaří vyplodit něco... "svého".
Hah ještě žádná ero scéna, ano někteří zívají, jak nudné že :D



Kůň s jezdcem, jež byl celý v bílém, divoce projel vesnicí hlídanou Saracény. Díky bohu měli jejich lučištníci mizernou mušku a ani jeden šíp netrefil jezdce či zpěněného koně, který dál uháněl, až zmizel za ohybem skály. Muž zaklel, když uviděl posed s hraniční hlídkou. Taková malá vesnička a oni ji takhle hlídají, sakra… Blesklo mu hlavou. Sejmul ze zad kuši a pustil otěže, nechal koně, ať si jede svým tempem, zatímco se snažil nabít a zaměřit. S tichým svistem opustila šipka kuši, ale netrefil se jak chtěl, protože uviděl, že se zabodla Saracénovi pouze do ramene, ale i to stačilo na odvedení pozornosti, aby projel, aniž by za ním lítaly další šípy. Znaveně si vydechl, už byl na cestě čtvrtý den a stále se opakovalo to samé. Všude hlídkovali Saracéni, dokonce se mu podařilo narazit i na dvojici templářských špehů, kteří po něm ihned šli, a on se jim musel postavit. Naštěstí si z toho nerovného souboje odnesl pouze šrám na rameni, ale připadalo mu to unavující. Co vesnice, to pořád opakování. Nejprve hnán vojáky, a pak ještě hraniční hlídkou. Přitáhl koni otěže, aby zpomalil a otočil se v sedle. Slunce už zapadalo, bude si někde muset najít vhodné místo pro táborování.

Již byla tma, kdy jezdec sesedl z koně, který sotva zvedal nohy a začal jej odstrojovat. Nechal mu pouze uzdečku a otěže zajistil, tak aby si do nich nešlápl.
"Dobře se prospi, příteli," Zašeptal ke koni, když ho hladil po čumáku. Zvíře jenom zafrkalo a přátelsky do něj šťouchlo. "Napojím tě až ráno. Neboj, brzy už tam budeme a ty si budeš hovět v teplé stáji," Šeptal tiše a pozoroval, jak kůň přešel k nedaleké trávě a začal se klidně pást. Takhle ve tmě nebyl ani moc vidět, nebýt té bílé pěny, která se mu utvořila pod sedlem a na černé srsti přímo svítila. Muž se posadil na zem a opřel se zády o skálu. Nohy si přitáhl pod bradu a natáhl se po sedlové brašně, vyndal z ní skromný příděl jídla a začal zamyšleně žvýkat chleba. Byl by mnohem radši, kdyby k němu měl alespoň máslo. Suchý chléb mu příliš nesvědčil, nechutnal mu a ani ho nezasytil.
Jakmile dojedl, tak se tak napůl schoulil pod skálou a usnul, nebo spíše tak to mohlo vypadat pro poutníky, kteří by jeli okolo něj. Ale muž byl stále ve střehu, i když se jednalo o spánek, nemohl si dovolit, že by skončil s vyhřezlými vnitřnostmi, či podříznutým krkem.
Povzdechl si, Bratrstvo jej potřebovalo, i když asi už ne tolik jako předtím. Spíš tam byl všem pro smích a pro pomluvy, jediným věrným druhem mu zůstal Rauf, který k němu pořád vzhlížel jako k modle. Velký mistr assassin Altair zklamal svého velmistra a to chtěl ze všeho nejméně. Víc se schoulil, že byla u skály vidět obyčejná bílá věc tady v té noci bez měsíce a hvězd, jako by i ony jím opovrhovaly. Nic více nebylo z něj ani vidět, jelikož zbytek jeho vybavení byl sladěn ve tmavých barvách. Tiše naslouchal jemnému chroupání svého zvířecího společníka, než ho ten zvuk ukolébal do polospánku.

Ráno ještě před úsvitem jej probudilo vědomí a navíc k tomu chřestění nějaké oceli, či zbroje? Altair prudce rozevřel oči a zvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem sebe, když uviděl koně, jak čumákem strkal do sedlových brašen. To cinkání byla jedna z kovových misek, kterou svého zvířecího přítele napájel, když bylo třeba. Altair si znaveně protřel oči.
"Dobré ráno," Popřál vraníkovi, který zvedl hlavu od jeho brašen a nevinně jej pozoroval. "Tak já ti dám napít, jistě máš žízeň," Zvedl se a přesunul se k sedlu a brašnám. Vytáhl větší kovovou misku a chvilku lovil měch s vodou, než vylil celý jeho obsah do misky a zvedl ji k čumáku koně. Ten jednou frkl, než zanořil tlamu do vody a začal lačně pít.
O chvíli později byl vraník opět nasedlaný a Altair se ladně vyhoupl do sedla, ze zvyku za sebou zametl jakékoliv známky toho, že tu tábořil a pobídnutím, vyrazil na koni vpřed.
Černovlásek znaveně rozevřel tmavě hnědé oči a pozoroval strop nad sebou. Strašně ho bolela hlava, neměl přistupovat na to, že ochutná to víno, nebo co to Rahim přinesl. Trochu se pohnul a uvědomil si, že v polštářích neležel sám. Opatrně pohnul rukou vedle sebe a ucítil další tělo, natočil hlavu a zhrozeně si uvědomil, že je to Rahim. Jmenovaný se k němu v rámci možností tiskl, ale své oblečení měl díky bohu na sobě. Malik se pokusil vstát, aniž by ho vzbudil, ale nepodařilo se mu to. Místo toho se na něj mladík zářivě usmál a natáhl ruku, aby druhého pohladil po tváři. Malik ztuhl a marně si snažil vybavit, co se sakra stalo. Sex spolu neměli, alespoň v to doufal.
"Co se…" Chtěl vypustit otázku, ale Rahim zavrtěl hlavou a přiložil mu prst na ústa.
"Pomohl jsem ti se pouze zbavit stresu." Řekl pobaveně, když viděl jeho ztracený výraz raději uvedl věci na pravou míru. Malik se viditelně uklidnil a letmo se usmál.
Rahim se zvedl do sedu a starostlivě se podíval na pahýl Malikovy levé paže. "Měl bych ti dojít pro nějaké byliny. Není dobré, že ti praskl jeden ze stehů, jak tak koukám" Zamumlal si spíš pro sebe a natáhl se pro batoh. Vytáhl z něj čisté plátno, jež používal právě pro ošetřovací účely, a i přes Malikovy protesty mu začal ránu převazovat.
"Zvládl bych to sám!" Namítl ihned, když Rahim skončil.
"Já vím," Zazubil se na něj a složil špinavé plátno od krve na hromádku, později to vymáchá. "Jenom mám nutkání o tebe pečovat. Zvykl jsem si, že ti skoro ve všem pomáhám a ne, nijak mě to neotravuje." Odložil batoh opět do rohu místnosti a protáhl se.
"Myslím, že dneska půjdu zjistit nějaké nové informace, nebo pomoci nově příchozímu. Měl by sem dorazit dneska, jsem zvědavý koho velmistr poslal, a koho se ta osoba bude muset zbavit." Poupravil si polohu do tureckého sedu a pozoroval Malika, jak si neobratně obléká černý plášť. Černovlásek se na něj s povytaženým obočím podíval, ale pomoc odmítl. S tichým vrčením se mu nakonec povedlo plášť navléknout.
"Mě to ani tolik nezajímá. Budu rád za kohokoliv, jenom ne za něho." Zvedl se a pomalým krokem se přesunul do vedlejší místnosti.
"Budeš chtít něco k jídlu, nebo si zajdeš na trh?" Zeptal se ho starší, zatímco si naléval do číše nektar. Rahim nakoukl do místnosti, kde se vlastně Malik právě nacházel. Byla to malá místnůstka vyhrazená pro účely skladování jídla i pití, což Malikovi značně usnadňovalo život.
"Mohl bych pro něco dojít pro nás oba. Hádám, že čerstvé maso tam neskladuješ a jednou za čas neuškodí," Nabídl se ihned a postavil se. Došel za Malikem a postavil se vedle něj. Ten zavrtěl jenom hlavou, že to není třeba.
"Vystačím si s fíky, datlemi a chlebem." Usmál se na něj, zatímco si upil trochu ze svého pití.
"Já pro něco dojdu," Řekl Rahim nespokojen s odmítnutím a začal si kolem úst převazovat šátek, a poté si natáhl kápi.
"Za chvíli se vrátím,"

Prošel provizorní ložnicí, místností s mapami a dostal se pod slunečné nebe, ale stále byl v ústředí. Rozhlédl se po žebříku, který po chvilce našel a přiložil ho ke stěně. Vylezl nahoru a rukama se zahákl o posuvnou mřížovanou střechu a plynulým pohybem ji rozevřel. Poté vrátil žebřík na své místo, opláchl si ruce v malé fontánce, co tu byla pro osvěžení nově příchozích. S lehkostí kočky se odrazil od země a zachytil se okraje zdi, vyhoupl se nahoru a před ním se ukázala část probouzejícího se Jeruzaléma. Slezl z ústředí a vydal se na trh.
Bylo již pozdní odpoledne, když kůň s jezdcem dorazili před brány Jeruzaléma. Ještě před chvílí měli na kopci nádherný výhled na celé obrovské město, obehnané masivními hradbami. Muž slezl ze zpěněného vraníka a podíval se ke stáji stojící opodál. Chvíli se rozhlížel po někom, kdo by ji vedl. Na oslovení, ale vylezl postarší muž z jednoho boxu, který očividně uklízel a usmál se na muže.
"Budete si přát?" Zeptal se slušně, protože v něm viděl potenciálního zákazníka.
"Máte ještě volné místo?" Muž pouze přikývl a natáhl ruku, aby převzal jeho vraníka.
"Platí se předem. Za jednu noc s veškerou péčí dvacet denárů," Druhý jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou, když to slyšel. Tolik peněz? Nicméně sáhl za masivní kožený opasek a vytáhl měšec s penězi. "Na jak dlouho chcete, aby tu byl?"
"Viděl bych to asi tak na týden." Odpověděl a začal odpočítávat potřebnou částku, na jeho vkus to bylo příliš peněz, ale pokud se o jeho koně dobře postará…

Mírně znechucen odcházel ze stáje a přemýšlel, jak se dostat dovnitř, aniž by vzbudil rozruch. Měl dvě možnosti. Buď najít slabé místo u hradeb a vylézt na ně, nebo jít se skupinkou mnichů. Zvolil si jednodušší možnost. Ve svém bílém oblečení jednoduše s ostatními splynul, dal ruce jako by se modlil a vmáčkl se doprostřed, aby nebylo vidět, že je ozbrojen. Mniši byli příliš zaujati do svých tichých modliteb, než aby vnímali nezvaného hosta. Stráže jim téměř okamžitě ustoupily z cesty a vpustily je klidně dovnitř. Zatímco jiní byli přísně kontrolováni, kněží měli vstup volný snad do všech míst. V dostatečné vzdálenosti od brány se od nich assassin odloučil a přemítal, kde by mohlo být ústředí. Už tady hodně dlouho nebyl a město bylo rozlehlé. Zabočil do očividně opuštěnější uličky a zkoumal domy, než se rozhodl na jeden vylézt. Potom se rozhlížel po nějaké vyšší budově, aby se mohl zorientovat. Překonal šířku uličky, aby se dostal na protější dům. Rozeběhl se, aby se mu lépe překonávaly domy, až se dostal vysoké věži. Neváhal a skočil do prázdna, zachytil se rukou o jeden výstupek a pomalu postupoval nahoru. Opory pro ruce i nohy hledal instinktivně, až se dostal na vrchol. Překonal maličké cimbuří a jediným pohybem ruky podřízl strážci hrdlo, když chtěl volat o pomoc. Rozhlížel se kolem sebe, až uviděl podvědomě známou mřížovanou střechu ze dřeva. Podíval se pod sebe a jeho pohled směřoval k vozu se spoustou sena. Bez váhání se vrhl dolů jako při svém prvním skoku víry a s tichým žuchnutím přistál do sena. Setrval v něm, dokud nepřešly stráže, a pak vylez ze sena. Se stébly na sobě se vydal určeným směrem a doufal, že jej jeho instinkty vedou dobře.

Ozvalo se zadunění kožených bot o kamennou dlažbu, dotyčný si vydechl a vešel do místnosti ústředí. Malik sklánějící se nad mapou, jej zatím neregistroval.
"Bezpečí a mír bratře," Ozval se dobře známý hluboký hlas. Rafiq sebou trhl a zvedl pohled od mapy, sevřel mezi prsty pevně brk.
"Tvá přítomnost zbavuje obojího," Reagoval na Altairova slova. "Doufal jsem, že Al Mualim pošle někoho schopnějšího." Odložil bílý brk a vzpřímil se, byl tak o půl hlavy vyšší, než Altair. Potlačil úšklebek a bedlivě pozoroval muže neproti sobě jako by měl každou chvíli tasit meč a probodnout ho.
"Odložme... tohle stranou," Zamumlal Altair a díval se stále na Malika, i když měl nutkání svým pohledem uhnout. Čekal, že na něj bude starší křičet, ale nestalo se tak. To jej velice udivovalo, ale na jednu stranu byl rád. Celou cestu sem se zbytečně deprimoval, jaké tohle setkání bude.
"Hádám, že tě velmistr poslal, abys nás zbavil Majd Addina." Odhadoval Malik s povytaženým obočím a prohlížel si Altairovo vybavení. Očividně páva zbavili jeho pýchy - pestrobarevného ocasu, aby se naučil pokoře. Jenže zkuste vtloukal do hlavy něco nového staršímu psu, tenhle už se nic nenaučí. Altair pouze přikývl a sjel pohledem k Malikově chybějící levé paži, okamžitě ucítil zodpovědnost za tohle zranění. Malik se mírně rozzářil.
"Je to vcelku skvělé načasování. Jeden z našich bratří byl zajat a já sám toho moc nezmůžu, jak sis jistě všiml," Poslední slova zněla pichlavě a Altair to vnímal jako bodání jehel. Vyčkával, než mu Malik poví více o tom muži, ale nakonec mu bylo řečeno, že by si další informace měl zjistit sám.
"Pozítří by měl opět uspořádat popravu, to bude tvoje chvíle abys osvobodil Rahima," Na chvíli zmkl, aby nedal najevo, že je mu zajatého mladíka líto. Upřímně ho šokovalo, když se z trhu nevrátil a místo toho se po Jeruzalémě začalo proslýchat, že zajali nějakého špeha. "Zatím si můžeš dělat, co chceš. A spát... budu tě muset přežít vedle sebe v posteli, protože odhaduji, žes všechny peníze musel dát na stáj," Altair mu to opět přikývnutím potvrdil a snažil se nedávat najevo menší nadšení z toho, že mu alespoň bude nějak na blízku.

Muž v přepychovém modrém rouchu s bílým turbanem na hlavě a černým plnovousem právě domluvil a pomalu šel k nějakému zlodějíčkovi. V ruce držel meč, než ho krutě vrazil muži do břicha, což bylo pro Altaira znamení. Přiložil si prsty k ústům a vydal hlasitý pištivý zvuk, jenž byl znamením pro zbylé dva assassiny. Vynořili se, dalo by se říci odnikud a objevili se rychle na podiu, kde byli u kůlů přivázaní odsouzení včetně toho informátora. Altair neváhal a vrhnul se na dřevěná prkna vyvýšeného místa a tasil skrytou čepel. Skočil k zaskočenému templáři na záda, čepel se vnořila do krku mezi jeho obratle a efektivně přesekla míchu. Stihl smočit pírko v krvi Majd Addina, než se k němu vrhly stráže. Tasil meč a bez zaváhání se jim postavil, potřeboval získat čas pro ostatní. Střetl se s prvním strážcem, až kov hlasitě zařinčel a odlétly od čepelí jiskry. Síla úderu muže mu meč skoro vyrazila z ruky, jak nebyl příliš připravený. Letmo se podíval ke vchodu na náměstí a jeho pohled se chvilkově střetl s hnědýma očima rafiqa, který převzal velení nad celou akcí, jakmile byl Rahim vysvobozen. I se svým handicepem zvládal bravurně bojovat, ale ani to nebylo potřeba, protože se všichni vrhli na vraha Majd Addina.
Altair bojoval udatně, ale po chvíli jej začaly stráže tlačit ke kraji podia. Snažil se je odrážet, ale nakonec se musel přiklonit k něčemu, za co se jistě bude nenávidět celý život. Otočil se zády k útočníkům, seskočil z podia a vyběhl směrem pryč. Snažil se splynout se stíny, ale příliš se mu to nedařilo, protože jej zčásti občané vždy prozradili. Skoro až zoufale se proplétal uličkami Jeruzaléma, než jeho pohled padl na jakousi ruinu. Skočil dovnitř jakési budovy oknem, co kdysi bývala domem a skryl se v rohu, tak kde na něj nebylo vidět. Slyšel dusot těžkých okovaných bot stráží, ale jakmile se ten zvuk začal vzdalovat, tak si oddechl. Konečně se jich zbavil... Setřel si z čela pot a ještě nějakou dobu čekal, než se odhodlal vylézt ven. Splynul s všudypřítomnými lidmi a vydal se k ústředí. Ještě musí něco oznámit, než se vydá do Masyafu, kde své rozhodnutí změní ve skutečnost.

"Mise splněna. Majd Addin je mrtev, jak jsi sám viděl na vlastní oči," Řekl Altair a položil před Malika pírko nasáklé krví jeho oběti. Malik pouze kývl a snažil se srolovat mapu. Kdyby u něj stál Rahim, jistě by mu pomohl, ale ten byl v péči felčarů v jiné části Jeruzaléma. Altair potlačil povzdech a pomohl mu s tím opatrně sám.
"Já..." Kousl se do rtu. "Je mi líto toho, co se stalo. Vím, že to nějaké omluvy nespraví," Načal pomalu a vložil mapu do koženého pouzdra. "Rozhodl jsem se, že opustím řád, abych již nikdy neublížil nikomu tolik jako tobě." Malik strnul.
"Pokud jsi si tím skutečně jist..." Zamumlal nakonec a snažil se nedat najevo žádné emoce. Vzal si pouzdro s mapou a přidal jej k dalším podobným v jednom z regálů.
"Takže mi chceš ublížit ještě více, než doteď?" Zeptal se jej vážně po chvíli ticha a stále k němu stál zády, opatrně hladil prsty hřbety knih a zakazoval si prolévat slzy, či odhalit více. Tohle už bylo víc, než dost.
"Jak to myslíš?"
"Nech to být... Raději se starej o své pocity, sobče." Zasyčel v odpověď Malik, připadal si jako by se mu v krku najednou utvořil knedlík. začínal pomalu věřit, že se za ten měsíc pokání změnil a on byl stejně arogantní. Slepý vůči všemu, co mu kdy černovlásek naznačil a... před měsícem to vyvrcholilo. Nevědomky svěsil ruku dolů a v dlani pevně stiskl jilec dýky. Otočil se na Altaira, který tam stál jako solný sloup.
"Nenávidím tě!" Vybuchl nakonec Malik a nevnímal horké slzy, které mu stékaly po tvářích. Doufal...! Jak bláhové! Měl chuť se hystericky zasmát, ale místo toho se naklonil a přiložil čepel dýky k Altairově hrdlu.
"Dej mi jediný důvod proč ti to hrdlo nepodříznout!" Altair se přiblížil více k Malikovi a nevnímal, jak mu čepel lehce nařízla kůži a Malik jej vyděšeně okřikl. Chytil jej za ruku.
"Miluji tě," Dal mu důvod, jak po něm starší žádal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama