Konečně jsem našel svého miláčka..

16. září 2014 v 19:59 | Enqila |  Ostatní ff
Ááááh Enqi is here! :D Dlouho jsem tu nic nepostovala, já vím... Brigáda mě drtila, musela jsem vstávat ve čtyři a pak odpoledne, žádný záchvat literární horečky se nekonal, protože jsem vyspávala. Ani jsem se příliš nevyšvihla ohledně story, je to snaha na fanfikci tematiky Outlast DLCčko.
Áááá... etooo... má to takový zpoždění, protože byly menší potíže s blogem ohledně přihlašování...



Dveře se prudce otevřely a dovnitř vběhl kdosi ozářený mdlým světlem pouliční lampy, jejíž svit pronikal dovnitř oknem s mřížemi. Za ním se chodbou neslo šílené chichotání jakéhosi muže, než dotyčný opět zavřel za sebou. Rozhlížel se kolem sebe, co by mohl použít, aby je zablokoval. Jedinou nerozbitou věcí tu byl stůl. Podařilo se mu jej přisunout ke dveřím a mohl si na chvíli oddychnout. Podvědomě ustupoval k zamřížovanému oknu, zatímco kdosi přede dveřmi zkusil kliku, než do nich prudce bouchl pěstí.
"Snad se mě nebojíš, miláčku? Jaký milý člověk jsem," Ozvalo se, zatímco ten šílenec dál bušil do dveří. Muž se zoufale rozhlédl kolem sebe, když šílenec na druhé straně narazil do dveří vahou a poposunul stůl o maličký kousek od nich.
"Přede mnou se neschováš, vždycky si tě najdu. Najdu si svého miláčka, ať bude kdekoliv!"
Muž uvnitř místnosti ani necekl a jenom prudce oddychoval a snažil se nalézt nějakou zbraň. Něco, čím by se mohl bránit. Moc věcí tu nebylo, ale nakonec se mu podařilo urvat z poničené židle nohu. Vyděšeně sebou cukl, když se ozval zvuk skřípajících nohou stolu po podlaze.

Okamžitě se otočil čelem k hrozícímu nebezpečí a pevně sevřel v rukou nohu od židle.
"Ale miláčku…" Ozval se muž s tváří od krve. V jeho obličeji ozářeném mdlým světlem lampy zvenčí se zračilo čisté šílenství. Nepřirozeně světle modré oči podlité krví jako by zářily touhou mučit svého vyhlídnutého "miláčka" a nakonec by skončil s podříznutým krkem.
"Myslíš si, že mě zastrašíš, když v ruce držíš to dřevo? Nepotřebuješ nic, čím by ses mohl… chránit. Ochráním svého miláčka, proto tady přece jsem." Mluvil a jeho šílený úsměv se více a více rozšiřoval. Část jeho bílé košile a vesty, jenž měl oblečenou na ní, byla potřísněna krví jeho minulé oběti. Černý motýlek byl dokonale uvázaný. Vypadal jako připravený na nějaký svatební obřad, i když ostatní jenom zabíjel.
"Ne," Zavrtěl "miláček" hlavou a vyděšeně se díval na černovlasého muže, který se k němu přibližoval.
"Ale ano. Naše svatba bude velkolepá a láska pevná jako skála." Blekotal si dál svou, než se pokusila oběť nějak bránit a napřáhla se nohou od židle s jasným úmyslem - uhodit jej do hlavy s trochou štěstí by ho ta rána mohla zabít nebo zle zranit. Ale než se zmohl na cokoliv, byl černovlásek u něj a podsekl nebohému muži nohy.
Ten ztratil rovnováhu a okamžitě skončil na zemi. Šílenec se nad ním sklonil a uchopil do hrsti jeho vlasy.
"Prosím… ne…" Začal škemrat o život a cítil v očích slzy. Rozhodně si nepředstavoval, že by měl zemřít rukou někoho takového… a v obrovských bolestech, které jej jistě čekají.
"Eddie se o tebe postará…" Zašeptal muž s šíleným úsměvem a praštil mu hlavou o zem, aby se mu tolik nebránil. Okamžitě ustala jakákoliv snaha o škemrání a druhý muž upadl do bezvědomí.

Mladý muž se s tichým bolestivým sténáním pomalu probouzel. Příšerně mu pískalo v levém uchu a pociťoval ostrou bolest v zátylku, kdykoliv sebou jenom lehce pohnul. Když otevřel oči, viděl kolem sebe samé rozostřené objekty, než se mu podařilo po dlouhé chvíli konečně zaostřit. Pokusil se zvednout hlavu, ale zjistil, že mu ji něco pevně drží na lavici, posteli, či kde to ležel. Pokusil se pohnout rukama, když zjistil, že je má přivázané, tak zkusil nohy. Polil ho studený pot a hrůza… co se bude dít teď? Napadlo ho, ale neodvažoval se přemýšlet. Viděl, co s obětmi ten magor dělal… a jestli to má v plánu i s ním. Zoufale trhl zajištěnými končetinami, až se ozvalo praskání dřeva. Musel být na nějaké divné lavici, protože ruce měl rozpažené od sebe jako ukřižovaný. Nohy měl zajištěnou každou zvlášť a do široka roztažené. Pokusil se znovu rozhlédnout kolem sebe, ale bylo mu umožněno civět pouze na strop s plísní v pravém rohu, protože krk měl pevně zajištěný nejspíš nějakým kovovým obojkem. Povzdechl a zkusil se znovu vymanit ze svých pout, než se ozvala jeho bolest hlavy jako protest. Bolestivě zanaříkal a pokusil se pohlédnout do strany, což se mu také podařilo, ale na druhou stranu si teď říkal, že bylo lepší, když o tom nevěděl…
Opodál byly na stole položené různé děsivě vypadající nástroje, ale taky tam byla pěkná přehlídka nožů různých velikostí. Polila ho ještě větší hrůza, když věděl, že některou z těch věcí použije na něj…

Nevěděl, jak dlouho tam ležel, ale uklidňoval se různými scénáři, že na něj třeba ten chlap zapomněl, našel si lepšího "miláčka" a on by se těch pout nějakým zázrakem mohl vymanit. Ale droboučké světýlko naděje zhaslo ve chvíli, kdy skřípání dveří ohlásilo příchod onoho muže. Došel k uvězněnému blonďákovi a objevil se v jeho zorném poli.
"Jak se cítíš, miláčku? Doufám, že je to pro tebe příjemné, protože větší pohodlí si budeš moct dovolit, až po zákroku." Ve tváři už měl opět ten svůj psychopatický úsměv, zatímco Waylon se celý rozklepal. Naklonil mírně hlavu ke straně, a pak se otočil ke svým "pomůckám".
Chvíli si prohlížel, co by mohl použít, a pak zvolil obyčejný kuchyňský nůž. Vrátil se k ležícímu muži a pohladil prsty ostří, mírně se na vyděšeného blonďáka usmál a natáhl ruku k hrudníku druhého. Jeho prsty se dotkly nahé pokožky oběti. Postupoval podél stolu níže a zároveň se svými prsty přesunoval po břiše, až dojel k slabinám.
"Neboj se… Bude to bolet jenom chvíli. Jsem si jistý, že ty to zvládneš, miláčku." Zašeptal a jeho úsměv se více rozšířil, zatímco zabodl nůž do Waylonových slabin a provedl první řez.

Místností se už dlouhých několik minut šířil bolestný křik mučeného, který už pomalu přecházel do chraptění, jak si nebohá oběť vykřičela hlas. Pořád se snažil prosit, ať přestane, ale už to víceméně nemělo cenu. Mohl jenom křičet, nějak ventilovat tu ukrutnou bolest. Připadalo mu jako by mu hořely nohy společně s jeho intimními partiemi. Sem tam sebou zaškubal a to se mu obvykle dostalo slovního pokárání a úmyslného prodloužení bolesti ze strany mučitele.
"Už to bude miláčku… Teď už budeš dokonalý." Mumlal se sadistickým úsměvem muž s černými vlasy a zkoumal své dílo.
Všude byla spousta krve a nejvíce jí ulpělo na jeho rukou v černých bezprstých rukavicích a nožem, který způsoboval nebohému muži takovou bolest. Blonďák vyčerpán hlavně kvůli obrovské ztrátě krve jenom bezvládně ležel na stole, hrudník se mu sotva zvedal. Černovlasý muž zvedl pohled od svého díla a zadíval se do jeho tváře.
"Neříkal jsem snad, že to bude bolet jenom chvilku?"
Druhý muž neodpovídal, neměl sílu, jenom přemýšlel, čím by ho mohl naštvat, aby tohle utrpení skončilo…
Protože jaký život čeká muže bez ptáka, i kdyby se z tohohle dostal? Byl by doživotně poznamenán a bylo by otázkou času, kdy by spáchal sebevraždu. Možná hned poté, co by se z toho pekla dostal…
"Za….bij… mě." Zachrčel tiše a pootevřel oči, které měly takovou mdlou barvu a odrážela se v nich bolest a neskutečné vyčerpání. Šílenec nad jeho žádostí jenom zavrtěl hlavou.
"Nevidím důvod tě zabíjet, když jsme se konečně našli, miláčku,"

Uběhlo... pár dní? Měsíců? Roků? Waylon nevěděl... neměl o čase vůbec ponětí, protože byl kdesi zavřený a spoutaný na posteli. Jeho společníkem se stala ostrá bolest v rozkroku a mohl se litovat, že už není mužem. Sem tam mu dělal společnost ten magor a pořád plkal o nějakých kravinách a svatbě, snažil se ho krmit, a nebo Waylonovi ukazoval, jak postupuje jeho práce na svatebních šatech pro něj... Ale jako vždy se vězeň tvářil nezúčastněně a jenom k němu ležel zády na boku.
Vypadal hrozně zuboženě… odmítal jíst, či pít a pomalu mu tvář zarůstala vousy. Zdravé blonďaté vlasy se změnily v jakousi nezkrácenou mokrou slámu na jeho hlavě a pleť měl nepřirozeně vybledlou, jak byl držen skoro pořád v neustálé tmě. Pokusil se alespoň najít pohodlnější polohu, ale s nohama svázanýma k sobě a rukama za zády mu to moc nešlo. Okamžitě zalitoval už jen toho, že se pohnul. Zmučeně si povzdechl a zavřel oči, kdyby měl tu možnost, nejspíš by se schoulil do klubíčka, nebo našel něco ostrého, čím by se zabil. Takhle mohl jenom ležet jaksi na boku a při každém sebemenším pohybu bolestivě skučet.

S malým úsměvem se rozhlížel kolem sebe a prohlížel si fotky různých svatebních šatů. Některé byly vystřižené z magazínu, další už tu visely hodně dlouhou dobu a byly, tak nějak otrhané mírně zašlé. Černovlasý muž přemítal, jak dlouhou udělat tu vlečku, ale ani v jedné z fotek nemohl nalézt dokonalou inspiraci, která by seděla k jeho honosným šatům pro "miláčka". Zamračil se, a pak si povzdechl. Nechal šaty přehozené přes stůl s částí pod šicím strojem a zvedl se od své práce. Hlasy v jeho hlavě hlasitě zaprotestovaly a nabádaly ho, aby se opět vrátil ke své práci, aby se mohl obřad, co nejdříve konat. Muž je se zatřepáním a výhružným zavrčením v hlavě umlčel a vydal se do pokoje, kde ležela jeho poslední oběť - stále živá.

S tichým cvaknutím otevřel dveře, které ani nevrzly. Pomalu vešel do pokoje a díval se na ležícího "miláčka", který sebou ani nehnul. Skoro to vypadalo jako by nedýchal. Eddie naklonil hlavu ke straně a po tváři se mu rozlil krutý úšklebek, došel jako duch k posteli a natočil si muže k sobě. Blonďák hlasitě protestoval.. no… Černovlasý muž se krutě zachechtal. Nebyly to protesty nýbrž bolestivé steny.
"Doufám, že ses úmyslně nepokoušel otevřít svou ránu." Řekl a pohledem se díval do jeho rozkroku, bílá látka v jeho okolí byly rudé od krve, ale nevypadala jako čerstvá, jelikož pomalu hnědla. Natáhl ruce a začal mu pomalu rozvazovat nohy, aby mu mohl ty provizorní obvazy sundat a zkontrolovat to raději přímo pohledem… a možná i rukama. Tiše se nad tím zahihňal, vůbec neznělo špatně, když mu ten ubožáček fňukal na stole při zákroku nebo to snad nebylo fňukání? Křik… a jaký to líbezný.
Že bych jej úmyslně nějak zranil, abych jej znovu slyšel takhle křičet? Našpulil zamyšleně rty, zatímco mu rozhaloval hadry. A možná že jo! Vždyť ještě bude potřebovat pár úprav… možná.. Pohlédl směrem k jeho hrudníku.

Waylon sebou ani nehýbal, snažil se svou bolest minimalizovat… a očividně i ten magor, když s ním zatím zacházel jemně, ale co není… může být. Několikrát potlačil bolestivé zasténání, než ucítil na ráně okolní vzduch.
"Ne…!" Pokusil se toho muže zarazit alespoň prosebným pohledem, aby nic nezkoušel, ale blázen jej neposlouchal a sáhl přímo do sešité rány. Bříšky prstů tlačil na niť držící jeho kůži u sebe.
"Možná led, aby ses cítil líp, miláčku." Podíval se na Waylonův obličej a sadisticky se ušklíbl, když viděl, jak potlačuje bolestivé hekání.
"Ano led a bude ti jistě hned lépe… A taky tě musíme vykoupat, miláčku… Upravit a bude z tebe krásná nevěsta. Věřím, že i správná manželka, vydržel jsi ze všech pokusů nejvíc! To už něco znamená!" Pomalu zvyšoval jak hlas, tak i tlak na jeho ránu, až nechtěně zaryl prst přímo do černého. Waylon se zmohl jenom na bolestivý křik, který ihned ustal, jakmile Eddie odtáhl ruku pryč. Prohlížel si prsty od krve a po očku koukl na blonďáka.
"Snad tě nebolelo takové maličké poškádlení prstem?" Odkryl opět mírně zažloutlé zuby a ledově modré chladné oči upíral na jeho obličej.

Waylon jenom ztěžka dýchal a čelo se mu orosilo potem, jak se snažil potlačovat bolest a nedát tomu magorovi, co chtěl. Ale tohle už prostě nešlo. Zavřel oči a dál s námahou dýchal, nic jiného ani dělat nemohl. Slyšel jenom, jak ten šílenec řekl opět něco o ledu a nejspíš se vytratil, protože slyšel pomalu vzdalující se kroky. Mírně pootevřel oči, aby se podíval na strop v hrozném stavu, a pak lehce natočil hlavu do strany. Rozhlédl se po místnosti, a pak strnul, když si všiml dobře známého červeného světýlka, které značilo zapnutou kameru. On… si tohle všechno natáčel?
Tak tohle byl pro něj šok, který na sobě ovšem nedával znát, nebo spíše neměl sílu projevit jakýkoliv výraz ve tváři. Raději odvrátil pohled od kamery, kterou natáčel veškerá zvěrstva uvnitř tohohle blázince.
Nyní sloužila k dokumentaci jeho vlastního utrpení, jak ironické. Zhluboka se nadechl a zavřel oči, snažil se usnout. Vzhledem k jeho zesláblému tělu a strašlivé únavě to ani nebylo tolik těžké.

Se zamyšleným výrazem se posadil na kraj postele a díval se na klidnou tvář spícího muže.
"Budeš potřebovat oholit… a ostříhat a opět budeš krásná." Šeptal k němu a schválně používal ženský rod, když jej s největší pravděpodobností nemohl slyšet. Natáhl ruku po ledových kostkách v igelitu a zabalil je do hadru. Poté zabalený led zlehka položil na jeho ránu a zvedl se, aby si došel pro další natrhané provizorní obvazy. Když spal… tak s ním mohl manipulovat mnohem lépe, ale i přesto si dával pozor, aby se jeho vinou rána neotevřela. Choval se nezvykle jemně a šetrně oproti tomu, jak se jednal s blonďákem, když byl při vědomí. Jakmile dokončil převazování, opět mu svázal nohy k sobě, aby jimi nemohl hýbat, nevěděl, jak dlouho ještě potrvá, než se nastávající uzdraví. A popravdě už se mu nechtělo čekat. Šaty již měl skoro hotové a hlasy v hlavě už na něj opravdu hodně naléhaly, aby provázal jejich životy dohromady přísahou. Protože on je ta pravá…
Došel k židli, kde předtím měl přehozené natrhané cáry hadrů a vzal z něj složenou měkkou deku. Dalo mu práci ji získat, musel zabít několik jiných, tak snad to "miláček" ocení…
Vrátil se ke spícímu muži a upravil mu polohu, aby ležel na zádech, což ho donutilo převázat mu ruce dopředu. A aby se ujistil, že se nepokusí nic udělat, mu je zajistil na břiše, teprve až potom jej přikryl dekou.
"Až se probudíš, tak z tebe uděláme krásku." Zašeptal a s těmi slovy odešel.

Vrátil se ke své úloze - vyrobit překrásnou vlečkou s přiměřenou délkou, ale stále žádná z fotografií mu nedávala odpověď, a tak se musel vydat mimo své obvyklé působiště. "Miláček" je v bezpečí, určitě… Zamyká ho přece v ošetřovně a tam by nikdo z bláznů nešel, a kdyby jo, on je tady, aby svoji drahou ochránil! Vycítí, když bude něco špatně! Pomalu vyšel na nádvoří plné odpadků, opuštěných aut a s všudypřítomnou mlhou, jelikož se smrákávalo. Rozhlédl se kolem sebe, a pak se vydal směrem k bráně, kde proklouzl a zastavil se u kontejnerů. Jeden z nich obsahoval strašnou spoustu různých papírů a časopisů, určitě tam najde nějakou inspiraci pro vlečku se závojem. Ty šaty musí být dokonalé, když v nich přeci bude tančit se svojí vyvolenou.

Otevřel příslušný kontejner a projel vršek papírů pohledem, než se musel postavit na špičky, aby to tam prohrábl hlouběji. Nakonec skončila půlku kontejneru vyházená, když konečně získal, to co chtěl. Prohlížel si nějaký ten dámský magazín se svatebními šaty a zasmál se. Prohlížel si překrásné smetanově bílé šaty s nadýchanou sukní jako pro princeznu, ale pro něj byla hlavní ta vlečka. Pouze po kotníky, aby za nevěstou krásně vlála. Hlasy v hlavě pouze souhlasily a on tedy stránku vytrhl, hodil magazín zpět do kontejneru a vydal se zpět za Waylonem, nebo spíše za svou prací, aby naměřil potřebnou látku, a pak se mohl pustit do díla.

"A nyní polibte nevěstu," Zašeptal černovlasý muž s vyholeným ostrůvkem vlasů na hlavě a široce se usmíval na svého "miláčka", který měl na sobě ty nejkrásnější svatební šaty, které kdy tento svět viděl. S námahou se držel na nohách, ale jeho novopečený muž jej stejně držel za boky a pomáhal mu stát. Waylon se jenom otřásl, když se mu díval do očí, s tím krvavým bělmem vypadal děsivě v tomhle příšeří, ale jestli překousne tohle políbení… bude mít třeba možnost žít dál, nebo se raději zabít. Jenom hrát poslušného. Otřásl se a potlačoval své tělesné pudy z toho, že jej chce políbit muž. Stále měl vybledlou pleť, i když s ním častokrát Eddie chodil ven a držel ho přivázaného na vozíčku, který očividně ukradl některému jinému bláznovi, protože když s ním přišel, měl náhle takhle ošklivě rudé oko od krve. Víceméně s ním pobýval na jednom z balkónů, které byly v pokojích pro zaměstnance blázince, jenž byl v tuto chvíli opuštěný a pacienti se tu tudíž mohli procházet volně a jít sem znamenalo riskovat život. Trochu se mu vrátila barva do tváře, měl úplně oholenou tvář a vlasy jaksi polodlouhé, hezky voňavé a pečlivě upravené. Vše to byla Eddieho práce, dokonce si dával pozor, aby mu neublížil. Zahlcen myšlenkami si ani neuvědomil, že ho ten muž skutečně políbil. Reflexivně se zkusil od něj odtáhnout, ale měl málo síly.
"Teď už spolu budeme navždycky." Zacukroval blázen a prohlížel si blonďáka, který měl na sobě jeho celoživotní práci.

Dalších několik týdnů uběhlo pro Waylona možná příliš rychle, protože s radostí zjišťoval, že už pomalu může chodit. Bylo mu nepříjemné, jak mu pořád ten chlap šil různé ženské šaty a oblíkal jej do nich, ale byl rád, že se alespoň zlepšoval jeho stav. Jenom kdyby mu pořád nesvazoval ruce kdykoliv odcházel. No vlastně… Blonďák je měl zajištěné i v jeho přítomnosti, aby jej nemohl napadnout, i když byl stále indisponován. Ale dnes? Zářivě se usmál, když sice kulhavě, ale přesto došel z jedné strany pokoje na druhou, aby se posadil do křesla. Rozhlédl se kolem sebe a do oka mu padl valcovitý kus dřeva nejspíše ze židle, který se válel neuklizený a nejspíš zakopnutý pod stolem. Ohlédl se za sebe, a pak si s námahou klekl, aby jej vzal. Kdyby ho s tímhle dobře praštil, měl by možnost utéct, ale teď bude potřebovat volné ruce.
"Koukám, že jsi ve výborné kondici, drahá." Ozval se ode dveří hlas a Waylon dřevo vylekaně odložil na stůl. Ohlédl se po svém "muži" a zamračil se.
Eddie si muže zády k sobě prohlížel. Tenhle experiment se vydařil! Konečně mohl žít se svojí milou, dokonalá ženuška. Překonala počáteční strasti a teď už jenom zářila zdravím, nebo to byl alespoň jeho prvotní dojem, když jej viděl stát u stolu.
"Teď už tě jenom naučit mluvit se mnou, přece na mě nejsi naštvaná… Musel jsem tě zbavit těch vulgarismů na tobě, teď jsi dokonalá."

Waylon sevřel rty k sobě a natáhl se po provizorní zbrani, pak když cítil muže dostatečně blízko u sebe se otočil a uhodil jej. Bohužel ne do hlavy, jak si představoval, ale do ramene. Zkusil to znovu, protože byl ten magor v šoku, tentokrát se trefil, i když ne do spánku. Stačilo to k tomu, aby jej dezorientoval. Se svázanýma rukama mu vzal klíč a dobelhal se ke dveřím. Chvatně je odemkl, a pak za sebou zabouchl. Bohužel v tom spěchu jej nenapadlo zamknout. Rozhlížel se po zaneřáděné chodbě a hledal něco, o co by si mohl rozvázat ruce. Pak za chůze začal kousat uzel.
"Ty malá špinavá kurvo!" Ozvalo se naštvaně ze dveří, blonďák se raději neotáčel a "utíkal" pryč, snažil se povolit si ten uzel, což se mu i trochu dařilo.

Nevěděl kudy utíkal, ale najednou se ocitl u schodů, ohlédl se za sebe a slyšel pouze kroky, samé výhružky, jak je nevděčná děvka… a co s ním provede, až ho chytí. V tu chvíli mu to bylo jedno, možná ho tím tolik vyprovokuje, že... ho vykoupí.
Naposledy zatáhl zuby za zbytek uzle a konečně si uvolnil ruce. Skoro až úlevně fňukl, protože za sebou zavřel zamřížované dveře a jelikož neměl klíče, využil ten provaz jako alternativní možnost zajištění dveří.

Opíral se dlaněmi o stěnu a s námahou se dostal dolů - nejspíše přízemí, protože v oknech byly mříže a spousta dveří byla v hrozném stavu, některé vylámané z pantů. Příliš si to neprohlížel, protože jej popohnalo cloumání mříží a vzteklé zařvání. Musel se dostat pryč… Viděl před sebou skleněné dveře, na kterých byl název oddělení. Konečně se dostal do recepce, ach jaká úleva! Musel se zastavit u obrovského dřevěného čtvercového stolu, kde dřív seděli sekuriťáci a nejspíš jedna recepční, opřel se o něj rukama a přerývaně oddychoval. Pomalu cítil v rozkroku stále silnější bolest, očividně to nebylo tak zhojené, jak si myslel, ale jestli se dostane domů… Heh, proč vlastně chtěl domů...? Mohla za to snad touha nezemřít krutou smrtí, protože viděl, jak ten šílenec zabíjel?

Nedošlo mu kolik tímhle krátkým odpočinkem vyplácal času, možnost se někam skrýt byla nulová, protože byl najednou stržen k zemi a hleděl do tváře rozlícenému muži.
"A já si myslel! Že budeš jiná!" Zařval těsně u jeho obličeje blázen a chytil ho po krkem. Vytáhl jej na kolena, i přes Waylonovu snahu se bránit. Neměl sílu, byl rád, že se ještě před chvíli udržel na nohou. Nijak moc neposlouchal rozhořčený křik Eddieho, jak na něj prskal, až když zpozoroval záblesk ostří nože, jak ho vytahoval z pouzdra, sebou mírně cukl. Pak odevzdaně přivřel oči a nastavil mu krk, nebo co s ním chtěl udělat. Tohle je přeci vysvobození… Ucítil, jak mu muž zaklonil hlavu a zavřel oči úplně. Dech ještě před chvílí rozhozený se mu najednou uklidnil a on očekával tu spásnou ránu do krku.
"Láska není pro každého, miláčku. Ty jsi svou šanci promarnil. Zklamal jsi mě! Chtěl jsi utéct za jiným a špinavý děvky já nestrpím." Mluvil nad ním muž a v jeho hlase byl slyšet obrovský hněv, zároveň se v něm mísily různé pocity. Dokonalý experiment… jeho vyvolená, která přežila své vylepšení a najednou tohle.

"Najdu si jinou ženu. Ty už nejsi potřeba, i když je mi to líto. Došli jsme spolu přece tak daleko.." Řekl a přitiskl mu ostří nože ke krku. Táhlým pohybem mu otevřel v hrdle hlubokou brázdu, ze které se okamžitě vyvalila krev. Waylon si instinktivně přitiskl ruce ke krvácejícímu krku a zoufale zachroptěl, i když oči už dávno ztratily veškerou radost ze života, nebo chuť být stále zde. Ztrácel vědomí… cítil, jak padl na zašpiněnou podlahu a ještě více ji umazával svou rudou krví, ve které se brzy válel. Párkrát zamrkal, než jeho tělo definitivně ochablo. Předchozí vůle nezemřít rukou tohohle šílence byla nahrazena neskutečnou touhou opustit tento svět… a nyní mu to bylo umožněno.

Ještě téhož dne večer černovlasý muž měnil povlečení v jednom z pokojů, aby tam konečně mohl spát on. Pohlédl na nově ušité šaty, které chtěl dnes své vyvolené dát, a ona jej takhle podvedla! Chtěla utéct za jiným, určitě. Byl si tím jistý! Bude jiná a lepší, Ozval se mu v hlavě jeden z těch hlásků a Eddieho rty se zvedly do jakéhosi pokřiveného úsměvu. Odložil polštář na postel a pohlédl k bezvládně sedícímu muži na křesle. Uchopil jej za ruce a vytáhl na nohy. Podebral si jej v pase.
"Čas na poslední tanec, miláčku." Zašeptal k mrtvole a opřel si její hlavu o svou šíji. Rozhlédl se kolem sebe, připadalo mu jako by byli v síni plné hostů a on se svou partnerkou měl uskutečnit první tanec a započít tak zábavu, protože oni jsou přece hostitelé. Nadšené úsměvy všech hostů... a vylidněný parket. Pouze pro ně dva. Ukročil levou nohou do strany a začal pomalu kroužit po malé špinavé místnosti opuštěného sanatoria pro chorobomyslné.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama