Das Klavier

30. března 2015 v 13:54 | Enqila |  Moje tvorba
Tak jedna krátká povídka :) Vím, že nejsem příliš aktivní. Škola žere čas a popravdě nemám příliš chuti do psaní. Sem tam si něco napíšu, ale to už si spíš syslím do šuplíku, než že bych to publikovala na blog. Nevím, kdy se vrátím k rozepsaným věcem. možná k nečemu napíšu pokračování, jak bylo v komentech u jedné dvou povídek, že by to chtělo pokračování.. :)



Kdykoliv se zamyslím… slýchávám ten líbezný zvuk klavíru. Tu nádhernou souhru jemných tónů, mnohdy tklivě znících a nesoucích tiché poselství smutku osoby, jenž u něj sedívala. Přesto však s jakýmsi příslibem lepších zítřků tyto skladby končívaly. Obzvláště jsem si zamiloval jednu skladbu, již dokonale a zpaměti dokázala a nejspíše stále dokáže zahrát pouze jediná osoba. A to ta, která tu překrásnou souhru tónů stvořila během svých černě vymalovaných dnů. Stále ve snech vídám jeho vzpřímeně sedící postavu za klavírem. Jak se jeho prsty hbitě pohybovaly po bílých i černých klávesách a noha v některých chvílích šlapala na pedál, aby některé tóny zazněly rázněji a další opět tišeji. Kolikrát se do té hudby ponořil, že si mě ani nevšímal. Dokud jsem k němu nepřistoupil a neposadil se na předem připravenou židli vedle černého lesklého nástroje, jenž zabíral střed pokoje, který byl až na tento nástroj, pár obrazů a knihovnu nijak vybaven.

Ten den jsem ho slyšel hrát naposledy, a poté už mi nebylo umožněno nikdy více se s ním vidět, tudíž jsem už nikdy neslyšel líbeznou melodii jeho písní. Ze všech dnů kdy jsem naslouchal jeho hře, si však tento pamatuji ze všeho nejlépe. Už jenom kvůli tomu, co se událo po skončení jeho skladby… Naposledy jsem měl možnost cítit jeho tělo na svém… Celé mi to připadá jako by se to událo teprve včera, přestože uplynulo už několik let a já neměl žádné zprávy o něm. Nikdy se mi už neozval.

Pohlédl na mě jeho tmavýma skoro až černýma očima, přičemž ke mně natáhl ruce a uchopil ty mé, co jsem měl složené v klíně. To mě donutilo vstát a jenom letmo váhavě se usmát, než se ozval klavír, když jsem na něj byl vysazen. Přesněji na klávesnici a má váha stlačila několik kláves. Příliš jsem to nevnímal, jelikož jsem měl oči pouze pro něj a on ty své jen a jen pro mne. Též se v jeho tváři objevil úsměv, než se přiblížil svým obličejem k tomu mému a jenom zlehka políbil má ústa. Ani jsem si příliš neuvědomoval, že mé oblečení pomalu mizí a končí na hromádce na židli, kde jsem ještě před chvílí seděl a naslouchal té kouzelné skladbě. Nechával jsem se jeho doteky pomalu unášet, jak sklouzl rty na můj krk a tam pokračoval ke žlábku u klíční kosti, než se opět vrátil vzhůru k mým rtům a já mu ty polibky pouze omámeně oplácel. Sám jsem se pokusil jej pohladit, svléknout z oblečení, ale nenechal mě. Stáhl mě k němu na jeho klín a já měl konečně možnost… jej obejmout alespoň okolo krku a dál si pohrávat s jeho jazykem uvnitř svých úst. Připadalo mi to jako by naše jazyky byly dva tanečníci s vášní pro tanec, kteří rozehráli bitvu v tom, kdo je lepší. A vítěz byl už předem jasný, jelikož já podléhal více a více, kterémukoliv jeho dotyku.

Znovu jsem se ocitl na klavíru a vnímal jsem, že klávesy byly stále zahřáté od mého tělesného tepla. Jednou rukou jsem jej stále objímal okolo krku, zatímco druhou jsem se též zapřel do kláves a místností se znovu rozlehla kakofonie klavíru, jak k sobě ty tóny příliš nepasovaly. Z mých úst vycházely hlasité steny, kdyby hrál na klavír, tak bych nejspíše zněl jako člověk, který se snažil být vokálním doprovodem. Se stejnou vášní, jakou hrál na klavír, nyní dobýval i mé tělo. Skutečně jsem se nezmohl na nic jiného, než na podrobování se jeho tempu. Byl jsem tím vším omámený jako vždy, a přesto mi připadalo jako by do mě přirážel v rytmu nějaké své písně. Ovšem mé myšlenky byly zatlačeny zcela do pozadí, když dlaní začal pečovat o mé mužství. Přivíral jsem oči a vzdychal jenom pro něj, přestože jsem vnímal přítomnost třetí osoby. Jako bychom tohle dělali pro potěchu něčího oka. Vyklonil jsem hlavu do strany a mírně pootevřel oči. Dveře zůstaly pootevřené… a v nich stála jeho matka. Chtěl jsem mu to říct… Aby se vším okamžitě přestal, ale byl jsem lapen v síti chtíče. Mé tělo bylo upřímnější než já a ono nestálo o to, aby se s tímhle přestalo… Ne dokud jsem nevyvrcholil… Hlasitě jsem zvolal jeho jméno v domnění, že už za pootevřenými dveřmi nikoho neuvidím, že se mi to celé zdálo… A nejspíše to byla pravda, jelikož dveře byly zavřené… Neměl jsem dál čas nad tím vším přemýšlet. Pohlédl jsem mu do tváře právě ve chvíli, kdy i on dosáhl spásného cíle. Cítil jsem to uvnitř sebe… všechnu tu životadárnou tekutinu. Vyznal jsem mu lásku… a on mě, a přesto mě další den opustil. Řekl mi, že už se se mnou více nechce stýkat. Ať se nepokouším jej kontaktovat… A já skutečně jeho přání vyplnil. Nikdy jsem se o nic nepokusil a zůstala mi pouze tato hořkosladká vzpomínka.

A nyní držím v rukou noviny. Celá titulní strana je věnována pouze jemu. A nad článkem s černobílou fotografií jeho sídla je tučně a velkými písmeny napsáno: Sídlo Ellyrionových vyhořelo, obětí požáru je mladý pán
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama