Kdysi vězněn, nyní vězněm minulosti...

22. května 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
No... tohle jsem sem dala dřív, a pak jsem to zase smazala. Nejsem si úplně jistá, jestli se ta povídka někde tady neválí. Možná to berte jako její oživení. Je to víceméně psané ve škole. Dokonce jsem musela o sešit bojovat s matikářkou, která mi ho chtěla vzít. nicméně kámoška mi dala několik slov, a které jsem měla sepsat povídku. No a tady je. Je to krátké, možná s nepříliš velkým smyslem...
Tak snad jenom užijte si čtení, a pokud vám tohle nějak nestačí tak se můžete podívat po starších povídkách, které nejspíš mnohdy nejstojí ani za štěknutí psa :D
AC fanfiction: *progress*
WoW fanfiction *progress too*



Ve stínu sakur seděl muž opřený o kmen jedné z nich. Krásné šumění květů i lístků ve vzduchu bylo přímo uvolňující. Jenom tak seděl s hlavou mírně zakloněnou, zatímco z úst vypouštěl šedivý kouř a některý z růžových květů prolétlo ve větru kolem něj, když se uvolnily z větve. Ta scéna působila přímo skoro jako z nějakého filmu. Znova si s hlasitým nádechem potáhl, než byl klidem v této aleji nádherných stromů ukolébán všudypřítomným tichem a zpěvem korun stromů ke spánku.

Byl v tmavé místnosti a v zádech na hrudníku cítil nesnesitelnou bolest… Okolo něj měl stažené obvazy, kterými se pomalu propíjela rudá krev zraněného. Zároveň však nedovolovaly nečistotám, aby se dostaly do nových ran na jeho těle. Dech měl ztěžklý a trhaný, pohled exoticky šedivých očí nepřítomný skoro až prázdný… Ležel na nějaké staré matraci a okolo sebe vnímal nepořádek, rozházené kusy nábytku. Byl zde i přítomný chlad, venku jistě začínala už zima, ale on sám neměl pojem o čase. Ten se totiž dělil na chvíle, kdy byl sám a kdy tady s ním byl ON. Jeho tělo pomalu svíral a nepříjemně hladil onen zmíněný chlad, jelikož jediným kusem oblečení na jeho zmučeném těle byla bavlněná šedivá košile. Byl tady vězněm… stejně jako jej věznila jeho vlastní hlava.

Dveře klaply a vrzání prken prozradilo blížící se osobu. Muž v dlouhém kabátu a obleku se pomalu blížil s igelitovou taškou a lahví v jedné ruce, zatímco v druhé… nedržel nic.

Zastavil se těsně až u matrace a sklonil se nad ležícím mužem. Venku už nejspíše musela být tma, jelikož nebylo jasně vidět, jak se nově příchozí tvářil.
"Ah… Celkem se ochladilo že?" Prolomil to hrobové ticho této místnosti svým hlubokým hlasem a klekl si na volnou část matrace. Odložil tašku nejspíše s jídlem vedle sebe a vytáhl z ní plastovou krabičku. Když ji rozevřel, vzduch se naplnil vůní pečeného masa, které bylo vzápětí na plastové vidličce nabídnuto vězněnému muži. Ten sousto s rázným vytočením hlavy na druhou stranu odmítl.
"Nuže dobrá… jídlo odmítat můžeš, ale pít musíš!" Zraněný sebou podvědomě škubl, jak zvýšil druhý hlas, ale neodvažoval se na něj pohlédnout. PET láhev mezitím zasyčela a muž se v kleku přesunul na druhého, kdy jej svým dlouhým kabátem částečně zakryl v odhalených slabinách a břichu. Chytil svého drahého za čelist a vpasoval mu palec do koutku úst, přičemž mu začal lít sodovku do pootevřených úst. Až se z toho druhý málem zalknul, jak se snažil polykat a přesto mu většina pití sklouzla po bradě a jeho košile společně s bandážemi skončila mokrá. Samozřejmě se začal třást zimou a od u jeho mokrých rtů se s každým jeho výdechem srážela pára. Zima mu byla o to větší, když z něj druhý strhl košili a nejspíš se usmál.
"Buď hodný a nech mě tě zahřát…" Zašeptal a odhodil petku neznámo kam. Tělem v obleku a teplém dlouhém kabátu se položil na promrzlé svého vězně a lokty se zapřel u jeho hlavy.
"J-jdi ode mě…" Zasípal zraněný muž a zkoušel se zpod něj vymanit.
"Rád vidím, že oheň vzdoru v tobě stále neuhasl…" Zašeptal druhý a nepustil jej. Sklonil svůj obličej těsně, až k tomu jeho a pokusil se jej políbit, ovšem muž pod ním ucukl a dál sebou vrtěl. Ale byl zesláblý, a tak nakonec zůstal u toho, že měl vykloněnou hlavu do strany.


Nechápal, proč jej ten muž držel tady. Nenapadaly ho žádné motivy, ze strany věznitele nepřicházela žádná nápověda. Pořád žvástal cosi o lásce, jak moc jej miluje a přitom jej během jejich společné vynucené soulože skoro utýrá k smrti? Proč jej nemůže zabít… proč... Ukončil by přece tak jeho trápení.

Ani si to neuvědomoval, ale muž nad ním k němu začal promlouvat. A vlastně tak jako vždycky zraněný jeho většinu slov ignoroval, tlachal o jakési ženě. Jako by se snad chlubil, že spal s někým a teď přišel ještě obskočit jeho? Nebo jej snad konečně zabít?
"Bylo by to o tolik jednodušší, kdybys byl žena…" Mluvil k němu. "Miluji tě tak moc. Ach jak bláhově si přeji, abys nesl pod srdcem mé dítě. Abys toho byl schopen. Řekni, Adriane… jak bys reagoval, kdybys v sobě měl část mě? Dal bys život člověku, který by vznikl z naší vzájemné lásky. No není to překrásné?"
"Kdyby… hah… to… bylo t-tvoje. Za….zabil bych…to!" Vydal ze sebe oslovený a soustředil se na hluboké nádechy, zatímco jeho sluch zaregistroval nebezpečné a známé cinkání opasku. Muž se tiše Adrianově odpovědi smál jako by mu druhý řekl výborný vtip.
"Čekal jsem, že tohle řekneš drahý. Ale k smůle nás obou to není možné. Což ovšem nezabrání tomu, abychom se snažili znova a znova. Můžeme to přece i předstírat…" Muž ležící na zádech jenom zavřel oči, které se leskly slzami. "Tak moc tě miluji, Adriane." Zašeptal do jeho ucha a místností se jenom ozvalo prosebné 'Prosím ne!'

Prudce rozevřel oči a rozhlédl se okolo sebe. Odpoledne už bylo dávno pryč a okolí se ponořilo do šera, které mělo předzvěst přicházející noci. Chvíli muži trvalo, než mu došlo, že je v aleji sakur a pouze zde usnul. Že mu žádné nebezpečí nehrozí a tamto byl vlastně jenom ošklivý zlý sen. Prudce oddychoval a nahmatal vedle sebe nedokouřenou cigaretu. Tělo se mu třáslo, ale čím více byl probuzený, tím více se uklidňoval. Byl to jen zlý sen, avšak jím byl pronásledován bez šance na útěk jako se spoustu dalších, v kterých figuroval ten muž. Nikdy si už nedokázal vzpomenout, jak vlastně vypadal, protože… Nejasná tvář? O to je lehčí dělat jako by ten bubák vlastně ani… neexistoval. Opatrně vstal na nohy a vytáhl si novou cigaretu. Trochu roztržitě se plácal po těle jako by se jej snažil najít, než se před ním zčistajasna vyloupl neznámý muž právě s jeho zapalovačem v ruce. Adrian zmateně pozoroval toho druhého, nejspíš jej ztratil někde po cestě nebo to byla náhoda a oba měli stejné zapalovače?
"Dlouho jsme se neviděli…" Přerušil venkovní ticho muž se zapálenou cigaretou a zapalovačem připálil Adrianovi. "Adriane…" Vyslovil jméno muže a oslovený jen šokovaně zalapal po dechu.
"Ne…" Ani si neuvědomil, ale třas se pomalu navrátil do jeho těla jako kdyby se právě probudil ze své noční můry.
"Ale ano…" Usmál se na něj druhý a vypustil cigaretu z úst. Zašlápl ji, zatímco vytáhl malý revolver a zamířil jím na Adriana.
"Jednou jsem ti řekl, že nejsem připravený tě vidět umírat přede mnou. Ale po těch letech odloučení, jsem se na to připravil." Pomalu k němu vykročil, zatímco mu stále mířil do obličeje, než mu hlaveň přiložil ke spánku. "Ale nejdřív se spolu pomilujeme jako za starých časů. Protože tě stále miluji," Usmíval se dále a chytil muže za vlasy, aby jej vzápětí políbil. Avšak nedošlo ke znovu pokoření jeho "lásky" při polibku stiskl spoušť a ukončil prve Adrianův a pak i svůj život…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama