Příliš brzy?

30. května 2015 v 9:00 | Enqila |  Assassin's Creed
Okay guys! Máte tady slibovanou AC povídku. yaaay všichni mi tleskají juchů :D Je to na motivy Assassin's Creed I. Psala jsem to hlavně ve škole, ručně a přepisovala do počítače. Zjistila jsem, že mi takhle psaní vyhovuje lépe, protože mám nápady, než kdybych koukala na prázdný kus papíru. Akorá mě hrozně sere to přepisovat, ale to už je menší detail, který nikoho ani moc nezajímá. :D Na počítači mi začal blbnout shift, už by to chtělo lepší novější model a hlavně takový, kde by se dalo přinejlepším hrát alespoň AC IV: Black flag, ale což. Tady si jendou za čas zahraju HS, WoW nebo MB.
Inu je to povídka na motivy obráceného párování Malika a Altaïra, so enjoy x)
Pairing: Malik x Altaïr
Warning: +18, znásilnění


Vítr si pohrával s bílými a šedivými rouchy mužů na vrcholu kamenné věže. Na dvou ze tří prken sbitých dohromady stáli dva mladíci a celkem nervózně se ohlíželi po přihlížejícím. Z nichž jeden ze všech nejstarší je vybídl. "Můžete," Řekl a pokynul rukou směrem od sebe. Jeho vysoké postavení bylo zřejmé už od pohledu. Kdy se černý plášť odlišoval od ostatních přihlížejících mentorů v černých pláštích. Na rozdíl od ostatních měl po okrajích černé kápě červené linie, které se táhly po okrajích jeho černého pláště.
Jeden z mladíků vykročil k okraji dřevěného můstku a pohlédl na váhajícího přítele.
"Maliku, připravovali jsme se na to celých pět let. Teď už je jenom potřeba dokončit poslední úkol. Musíme věřit v sílu Alláha," Mluvící mladík se pousmál a doufal, že dodal jmenovanému alespoň trochu jistoty. Malik mu vrátil úsměv a sám vykročil k okraji dřeva, pod kterým byla u okraje útesu kopa sena a celkově se to zdálo nepravděpodobné přežít.
"Máš pravdu, Altaire," Zhluboka se nadechl a bez špetky dalšího váhání se odrazil skoro ve stejný čas jako jeho přítel.
Ten pocit bezmoci při volném pádu byl zprvu děsivý, ale poté se změnil. Starší ze dvou - Malik, si připadal naprosto osvobozený od veškerých pozemských starostí i radostí. Cítil se jako vládce oblohy, přičemž povědomě roztáhl ruce od sebe jako by skutečně letěl. Ovšem toto nadvznesení netrvalo příliš dlouho, jelikož jeho tělo hladce dopadlo do naskládané slámy. Vylezl z ní a začal se oprašovat, přičemž se rozjařeně díval na Altaira. Ten se tvářil neurčitě, ale jakmile zaregistroval přítelův pohled, tak mu úsměv s mírným váháním vrátil.
"To bylo úžesné," Promluvil konečně Malik a stáhl si kápi, aby z vlasů vylovil několik těch žlutých stébel slámy.
"Vidíš. A to ses bál," Rozšířil se Altairovi úsměv ve tváři. Smetl několik stébel, ale na rozdíl od Malika se tolik nezajímal o čistotu své zbroje. Hlavně že byla funkční.
"Ty ses taky bál!" Reagoval ihned s úšklebkem snědý mladík a druhý jenom zavrtěl hlavou.
"Radši pojďme," Vybídl staršího a zamířil ke zdi strážní věže, kterou museli překonat, aby se vrátili do pevnosti.

Byli předveni před velmistra řádu - Al-Mualima, který na ně vyčkával před vchodem do rozlehlého archivu, jímž se procházelo k pracovně velmistra. Společně s ním zde byli shromážděni obyčejní assassini v bílých rouchách, ale i novicové v šedivých či mentoři v černých pláštích se zkušenostmi zapsanými ve tvářích. Ve vrásčité tváři velmistra byl malý úsměv, jak byl potěšen úspěchem svého žáka. A nestáli tu jen Malik s Altairem… K nechuti hnědovlasého mladíka zde stál i jeho nepřítel na život a smrt - Abbas. Na chvíli přivřel oči, jak jej zabolela vzpomínka na jejich dávné přátelství. I když to nebylo zas tak dlouho, kdy Abbasovi řekl pravdu o otci a on ji neunesl. Altair byl obviněn Abbasem za lež a tím ztratil nejlepšího přítele. A právě kvůli otci Abbase zase sám Altair v útlém věku ztratil otce, kdyby tehdy neprozradil své krytí… Ani příliš nevnímal, co velmistr říkal před ostatními. Pouze po výzvě předříkal naučenou výstrahu a byli upozorněni, že musí podstoupit ještě jednu oběť, než budou skutečnými členy řádu. Samozřejmě se velmistr u toho tvářil tajemně… a všichni tři si uvědomovali, že zde končí jejich obyčejný život a začíná nový, který zasvětí učení řádu.
"Následujte mě," Vyzval Al-Mualim tři nově zasvěcené assassiny. Byli odvedeni přes archiv do rozlehlých zahrad pevnosti, kde se nacházela kancelář velmistra a několik ubikací pro starší mentory, kteří mohli své zkušenosti pouze předávat budoucím generacím, ale sami ke svému stáří se už nemohli podílet na vysněné cestě do Ráje.

Stáli v malé potemnělé místnosti, o které vlastně ani jeden z nich nevěděl, že zde je. K Al-Mualimovi se přidal jeden z mentorů, který třem mladíkům odhalil, v čem spočívala jejich další oběť, než budou moci být přijati za plnohodnotné bratry. Všechny tři to poměrně vyděsilo, jelikož jim bylo řečeno, že budou muset obětovat svůj prsteníček ruky, jíž nepíší či nedrží zbraň. "Nuže…" přelétl Al-Mualim pohledem všechny tři stále pro něj žáky a zadíval se na Altaira. Ten pohled jednoho velmistrova bystrého oka cítil, a tak vystoupil dopředu a položil pravou ruku sevřenou v pěsti na stůl. Druhý starší se na mladíka jenom usmál.
"Udělám to rychle. Ani to neucítíš." Řekl klidně a vytáhl sekáček na maso?! Napřáhl se a dlouze se nadechl, čímž prodlužoval mladíkův strach. Možná tak zkoušel, jestli ustoupí nebo ne… Altair se snažil nedat najevo strach, už jenom kvůli tomu že zde byl Abbas a možná i kvůli svému mentorovi. Natáhl prsteníček a zavřel jantarově žluté oči, zatímco mistr v černém jednou čistou ranou uťal Altairův prsteníček. Ozvalo se jen zadunění, jak se zasekl do dřeva…
Altair se snažil nevykřiknout bolestí, ale zatraceně to bolelo! A to horší ještě přišlo, když muž hrábl po železné tyči, která byla celou dobu v malém krku, kde plápolal ohýnek.
"Musíme ránu uzavřít," Řekl a nabídl Altairovi zmuchlanou látku, aby se do ní zakousl. A to i hnědovlásek s kápí udělal, i přestože byl jeho křik přes provizorní roubík slyšet.

"Chvíli potrvá, než se to zhojí co?" Ozval se Malikův hlas a posadil se vedle svého přítele, který seděl na cimbuří a shlížel dolů z hradeb. Malik mu podal krajíc chleba a Altair jej s kývnutím přijal a poděkoval, přičemž zvedl zavázanou ruku.
"Asi máš pravdu, ale je to malá oběť, která nás přiblíží k našemu cíli," Odvětil přesvědčeně Altair na jeho slova a mírně se i pousmál. Pohlédl na Malika a ten si okamžitě všiml nového šrámu na jeho tváři. Byl čerstvý ještě se leskl čerstvou krví a táhl se přes jeho pravou část rtů.
Co se stalo?" Položil mu otázku zvědavě, ale zároveň se mračil při pomyšlení, že by někdo ublížil jeho "bratrovi".
"Neviděl jsem tě jenom pár hodin a ty už ses zas dostal s někým do křížku." Povzdychl si. Někdy mu tímhle připomínal jeho mladšího bratra Kadara. Oba dva stejně horkokrevní a kolikrát jednající bez hlavy.
"Abbas," Zamumlal mladší a ucukl před prsty, kterými se chtěl Malik dotknout jeho rány. "Časem se to uzdraví. Stejně jako ty pahýly." Věnoval Malikovi další ze svých úsměvů a zadíval se do jeho oříškově hnědých očí. Černovlásek na chvíli ztratil dech, když se na něj tak Altair díval. A tak před jeho pohledem jenom uhnul a sklopil své oči. Cítil, jak mu buší srdce už jenom z toho, jak se k němu Altair naklonil… Dost často spolu bávali sami, dělali různé blbosti, prali se. Ale vše se změnilo, jakmile Malik dospěl. "Děje se něco?" Zeptal se mladší a zkoumavě přivíral oči, aby si prohlédl lépe jeho tvář.
"Ne… já…" Snažil se Malik něco říct, ale samozřejmě ztratil slova a vpíjel se svým pohledem do jantarově žlutých očí. Jsou nádherné.., napadlo jej a ruka mu se mu sma od sebe zvedla, aby chytil Altaira za tvář. Ani moc nepřemýšlel, jelikož se přitiskl ke stům svého přítele. Možná by mu to Altair i oplácel, ale ten spíš vyděšením strnul, když byl políben. Jeho první polibek… a s klukem?! Prudce Malika od sebe odstrčil, i když ho rána na ruce zabolela. Díval se na Malika, než si všiml, že byl i pozorován.
"Abbas." Zasyčel a prudce vstal. Bral to jako dále nerozvedenou výmluvu. Prostě utekl od Malika a nechal tam i svůj chléb, který mu přítel přinesl.

Postupem týdnů se jeho zranění na rtech i pahýlu postupně hojilo. Úspěšně se Malikovi po tom políbení vyhýbal, a přesto to nedokázal vyhnat z hlavy. Pořád přemýšlel nad tím krátkým setkáním jejich rtů, nad svým prvním polibkem. Bylo to divné, a přece… čím víc nad tím přemítal, tím víc zjišťoval, že to ani neshledával nijak zvlášť nechutným. Spíš ho tělo zrazovalo a jasně mu mokrými sny dávalo najevo, že by chtělo zažít s Malikem víc. Obvykle ty myšlenky celkem úspěšně zvládal vyhánět ze své hlavy, ale během nocí svou mysl neovlivňoval a ve snech se jeho potlačované tužby promítaly.
Stále přemýšlející slezl po schodech z místa, kde se v pevnosti nacházely komnaty pro assassini, kteří už dávno neměli domov dole ve vesnici, jíž poskytovali ochranu. Nedával pozor na cestu, tudíž málem vrazil do nějakého kluka, když zamyšleně procházel kolem cvičiště.
"Ach… Altaire," řekl nadšeně dotyčný, a když mladík menší výšky zvedl hlavu, tak si uvědomil, že právě potkal Malikova mladšího bratra - Kadara.
"Mistr se po tobě shání. Pojď." Chytil snědý mladík s modrýma očima Altaira za zápěstí a víceméně jej táhl ke kanceláři nynějšího velmistra. Altair ani nestihl protestovat, jak byl mladík rychlý.
"Taky tě rád vidím, Kadare." Vydal ze sebe trochu prkenně, protože Kadar byl velice podobný svému staršímu bratrovi. Akorát jeho průzračně modré oči byly pro Altairův lid celkem neobvyklé. Hnědovlásek se nedokázal ubránit myšlenkám na jeho první polibek. První opravdový… a ne ty dětské.

Velmistr na něj vyčkával jako vždy pozorující nezdolné skály z okna. Vypadal jako by s někým rozmlouval, a když se Altair rozhlédl, tak si všiml Malika, kterému se poslední týdny vyhýbal.
"Altaire… Kadare…" otočil se starý muž na ně a krátce pohlédl k Malikovi. "Mám pro vás váš první úkol a Kadar s vámi též pojede. Doufám, že na něj dáte pozor. Je teprve novic." Hnědovlásek pohlédl na Kadara, který se odlišoval svým novickým oblečením šedivé barvy. Nebylo na jeho doprovod příliš brzy?
"Vy s Malikem nás zbavíte jednoho zrádce. Ale ještě předtím z něj zkusíte dostat důležité inforace o pohybu Roberta de Sablé." Altair jenom napůl ucha poslouchal, jelikož jeho mysl byla zaměstnaná Malikem. Kadar nadšeně pohlédl na svého staršího bratra, přece jenom pro novice to bylo pozdvižení, že mohl opustit pevnost. Málokdy se toto povolení dávalo nezkušeným bojovníkům.
"Můžete jít. Zítra za úsvitu vyrazíte," propustil je s těmito slovy velmistr a opět se otočil čelem k oknu s rukama sepnutýma za zády.

"Takže zítra." Řekl s úsměvem Kadar a těkal pohledem mezi Altairem a Malikem. Cítil tu napjatou atmosféru.
"Uhm… vy jste se poprali?" Nedalo mu to, když ani jeden z mladíků nereagoval na jeho nadšená slova. Starší bratr se ohlédl po Kadarovi.
"Ne. Přemýšlíme nad misí." Odvětil Malik a povzdychl si. Altair k tomu nic neřekl a dál pokračoval. Prošel archivem a zastavil se na nádvoří. Kadar za tento den už málem podruhé vrazil do Altira, když se tak náhle zastavil.
"Co?" Vydal ze sebe tázavě a snažil se najít něco, co by stálo za pohled, ale Malik bratra vybídl, aby šel.
"Tak zítra," Zopakoval mladík a usmál se na Altaira, zatímco Malik mu nevěnoval ani pohled.
"Zítra," Zašeptal tiše Altair a povzdychl si. Nechtěl jít na misi s Malikem. Předtím by za to byl rád, ale teď moc nadšený nebyl. Už jenom kvůli tomu, že s ním Malik dneska ani nepromluvil a choval se prostě jako ublížené zvíře. Zamyšleně se znovu rozešel a neuvědomil si, že na něj někdo volá, dokud mu dotyčný nepoložil ruku na rameno.
"Připojíš se k výuce mých studentů? Potřebují někoho zkušenějšího, abych jim mohl předvést své techniky v praxi." Usmíval se na něj postarší muž s jizvou, která se mu táhla od levého obočí přes oko až po levý koutek. Samozřejmě oko bylo tou ranou zasaženo a kdysi tmavá hnědá duhovka byla jako by potažená mléčnou blánou. Bylo to děsivé…
"Když ji to ty, Tazime." Souhlasil po chvíli váhání Altair a snažil se necivět na to děsivé mentorovo oko.
"Tak se mi to líbí," Poplácal muž mladíka po zádech a zamířil opět za svými žáky, kteří odpočívali na dřevěném hrazení kruhového bojiště.

Probudil jej netrpělivý Kadar, který pomalu nemohl dospat. Možná ani vůbec nešel spát i Malik měl menší problémy s usínáním, ale nebylo to nervozitou z mise. Spíš se jeho mysl zaobírala tématem Altair. Cítil se rozporuplně, když ho viděl a nedokázal se na něj ani usmát. Dělat jako by se ho ten jeho úprk nedotkl.
Protřel si prsty oči, přičemž jimi rozespale zamrkal a pohlédl do tváře svého bratra.
"Připravil jsem nám snídani. A taky jsem zabalil zásoby. Nebo spíš matka nám zabalila." Zasmál se Kadar a bylo na něm vidět, že asi nepostojí, jak byl celý mimo z tohoto dne, který se teprve zrodil a sluneční paprsky váhavě pronikaly rozevřenými okny do Malikova pokoje společně se studeným horským vzduchem.
Černovlásek s mručením vylezl z postele a jeho první kroky v novém dni byly k velké dřevěné skříni, ve které měl své oblečení. Vytáhl svůj vlastně pár týdnů starý čistě bílý stejnokroj, jenž beze zbraní působil jako mnišská kutna. Ale do několika minut na něm přibyly kožené doplňky a společně s nimi i zbraně. Přesunul se do koupelny, kde se trochu probral šplíchnutím studené vody na tvář a prohlédl se v leštěném stříbrném zrcadle. Líce mu pomalu zarůstaly, a tak jim s menší pomocí nože navrátil jejich hladkost, až na bradku, kterou si pár let pečlivě udržoval. Inu byl o něco starší, než Altair i přestože oba dva vstoupili do řádu jako plnoprávní členi ve stejnou dobu.

Mezitím co se prvorozený Al-Sayf teprve probouzel a probíral, už dávno jeden assassin okusil ledovost ranního horského vzduchu. Pomalu prošel branou okolo na místě pospávajících noviců u brány. Byli rád, že se po noční směně vlastně ještě drželi na nohou, a tak sotva zareagovali na muže, který prošel okolo nich. Vzpomněl si sám na sebe. Ano noční směny byly únavné, ale on i přes své vyčerpání bystře sledoval procházející lidi, jelikož některý z vesničanů mohl být templářský špión.
Zastavil se dole pod svahem, kde začínala vesnice, ohlédl se za sebe a prohlédl si pevnost, která byla jeho domovem od jedenácti let. Nyní mu bylo čerstvých osmnáct, ale mužem se stane jedině tehdy, jestliže jeho nastávající mise bude úspěšná. Až se vrátí jako vítěz s příslušnými informacemi pro Al-Mualima! Byl z toho celý rozrušený, ale své emoce nedával po vzoru velmistra velice najevo. Pomalu procházel probouzející se vesnicí a samozřejmě u stáje stanul jako první. Pomalu do ní vstoupil a zamířil prve do sedlovny. Připravil u příslušných tří koní vše, co bylo třeba, aby jej později společníci nezdržovali. Někteří ze zdejších obyvatelů ještě pospávala a ignorovala přítomnost ranního ptáčete, ale Altairův bělouš zvědavě pozoroval, co si jeho jezdec připravoval. Dokonce mu frkl na pozdrav, když assassin vstoupil do jeho kóje a začal jej pomalu hřebelcovat. Dal si s tím práci, protože měl celkem dost času a své zásoby po očistě koně pečlivě naskládal do dvou sedlových brašen. Poté se vrátil ke svému koni s provizorním kartáčem, aby mu ještě rozčesal zacuchanou nažloutlo hřívu. Nakonec jej ještě společně s dalšími dvěma hnědáky nakrmil, čímž probudil zbytek stáje. Kopání kopyt zbylých koní, kteří se dožadovali jádra, byl i slyšet venku, když se Altair postavil před stáj. Svůj pohled zaměřil na strmé skály, které chránily vesnici společně s pevností Masyaf a jediná možná cesta sem byla pouze přes dřevěnou palisádu, kde se ve váhavých ranních paprscích slunce měnily stráže. Toto však už byli ostřílení bojovníci, jelikož by byl nesmysl stavět nezkušené novice sem na stráž. Zamyšleně koukal pomalu do blba, kdyby ho neprobralo volání nadšeného Kadara.
"Altaire! Altaire! Dobré ráno! Dočasný jako vždy!" Smál se mladší Al-Sayf a Malik jednoduše kývl na pozdrav. Víc se s pozdravem nezatěžoval.
"Nakrmil jsem je a připravil vše. Nesmíme se více zdržovat. Už je dávno po úsvitu." Též kývl Malikovi na pozdrav, ale nejstarší z této trojice už dávno vešel do stáje. Na chvíli se zastavil uprostřed uličky a nadechl se té příjemné vůně samotných zvířat uvnitř a slámy společně se senem. Došel k boxu přiděleného hnědáka a usmál se. Zvíře mělo zabořenou hlavu v dřevěném žlabu a vylízávalo poslední zbytky ječmene smíšeného s vodou. Malik na sebe upozornil oslovením a pustil se do rychlého čištění, zatímco bratr se venku za oba dva omlouval.
"Matka se ještě loučila, nebylo to úmyslné!" Ospravedlňoval sebe i bratra, než ho Altair propustil, aby se nezdrželi více. Sám hned za ním vešel do stáje a začal svého seno přežvykujícího bělouše pomalu sedlat.
Kůň se samozřejmě ze začátku bránil udidlu, než jej po okřiknutí pánem přijal do huby. Pohlédl na Altaira modrým okem a odfrkl si, jako by mu tím říkal, že pán nerozumí té troše koňské legrace.

Cestování do Damašku jim zabralo minimálně pět dlouhých a únavných dní, jelikož se jim cestou podařilo zabloudit, až málem jeli ke Svatému městu a ne určenému místu. Během cesty měli i potyčku s hlídkujícími Saracény, odkud si Altair odnesl hluboký šrám v pravém rameni, jenž mu začal ke konci cesty dosti zle hnisat bez patřičného ošetření.
"Kadare, jdi napřed do ústředí. Já se s Altairem poohlédnu po městě," řekl Malik, když sesedl z koně. Moc dobře si uvědomoval vážnost rány na Altairově rameni. Konečně sesedl z koně a došel s ním ke stáji před hradbami města. Společně s ostatními je zde nechali ustájit a v poklidu proklouzli do města. Ani se nepotřebovali skrývat, jelikož stráže je v poklidu propustily.
"Tak dobře," Řekl neochotně Kadar, když proklouzli, protože je samozřejmě nechtěl opouštět. Byl v novém prostředí a rovnou by se tam měl pohybovat sám?
"Nejlépe se rozhlédni ze střech, ale nepřitáhni na sebe pozornost stráží ano?" Domlouval mu ještě starší bratr a mladší pouze kýval hlavou. Altair jenom mlčky postával stranou a prohlížel si mírně viditelnou krev na svém rukávu, který během odpočinku provizorně zašil a snažil se jej zbavit i krve. Malik se rozloučil s bratrem, který se vydal do centra města.
"Pojďme," řekl stroze k Altairovi, který kývl a následoval Malika, jenž se vydal po obvodu hradeb města. Bylo to jedno z mála slov, které mu Malik vůbec za poslední týdny řekl. Obvykle spolu ani během cesty neprohodili slovo, i když se je Kadar snažil zapojovat do konverzace. Očividně si nevšiml té napjaté atmosféry mezi Malikem a Altairem.
"Měla by tady žít jedna otcova známá. Starala se o něj, když ho vážně zranili templáři." Malik se otočil na Altaira, který k němu překvapeně zvedl pohled. Vydal ze sebe jakési hm, protože nevěděl, co více k tomu říct.
"Proč jsi utekl?" Srovnal krok s pomalejším Altairovým. Ten znovu zapíchl pohled ke svým botám a uvažoval, co vlastně říct.
"Bylo to tak náhlé... A… vyděsil jsi mě. A teď kvůli tobě myslím na zapovězené věci!" Odpověděl mu příliš hlasitě a pár lidí se na ně pohoršeně ohlédlo. Malik se jenom ušklíbl a přivřel oříškově hnědé oči.
"Tak já tě nutím myslet na zapovězené věci jo?" Zavrtěl hlavou a zastavil se u dveří jednoho z domků v okrajové čtvrti. Vešel na verandu a zaklepal na dveře, přičemž mu po chvíli přišla otevřít stařenka s milým úsměvem. Malá a shrbená se snažila pohlédnout do tváře mladíkovi, který si ji stáhl.
"Ach Tazime… dlouho jsem tě neviděla," Usmívala se dál ta žena, přičemž Malik se zasmál a zavrtěl hlavou. Víceméně sdělil stařence tu smutnou zprávu, že jeho otec mezi živými už dávno po jedné misi není. Po uvítacích formálnostech a popřání upřímné soustrasti je konečně stařenka pozvala dovnitř.
"Tady přítel potřebuje ošetřit. Jeho rána je na tom špatně a už ošklivě hnisá. Nejspíš to budete muset i zašít." Objasnil jí konečně důvod jejich návštěvy a usmál se na ni. Altair se celou dobu cítil dobře… ale náhle se mu zhoupl celý svět okolo a z Malika se stařenkou se staly nezřetelné obrysy, dokud se nepraštil hlavou o zem.

První, co při svém probírání viděl, byla rozmazaná tvář někoho snědého, z které se o pár chvil vyloupla právě Malikova. Zrovna mu pokládal na čelo vlhký chladný hadr.
"Jak se cítíš?" Zeptal se jej tiše, přičemž pomlčel o tom, že zde jsou sami… mohl to využít k jistým účelům, když byl Altair ještě omámený. Přijít si na své, a pak se tvářit jako by bylo vše v pořádku.
"Co se stalo?" Zmateně se rozhlížel Altair okolo sebe a chtěl se posadit, ale Malik ho opět zatlačil do postele.
"Upadl jsi na chvíli do bezvědomí. Museli jsme ti pročistit pořádně ránu. Teď už můžeš doufat, že Alláh má rád jako každé své dítě a nenechat místo zasáhnout gangrénou." Odpověděl mu Malik a na chvíli přivřel oči, než se k Altairovi sklonil. Jemně se otřel o jeho špičku nosu tou svou a usmál.
"Nebo tě konečně zasáhl Amor a ty sis přiznal, že ke mně něco cítíš." Usmíval se jako sluníčko, přičemž stále omámeného přítele políbil na ústa. Proč by Malik říkal takový nesmysl? A proč jej právě teď líbal na rty?! Pokusil se ho od sebe odstrčit, ale Malik se jen tak nedal. Měl větší sílu, než právě probuzený Altair, kterého zároveň ještě stále bolela ta ruka. "Měl bys dávat pozor na své zranění," Podotkl černovlásek a chytil Altairovu zdravou ruku společně se zraněnou a svázal mu je kusem lana k sobě. "Takhle to bude lepší," Vydechl s úsměvem a odhrnul peřinu, pod kterou byl hnědovlásek nahý. Jeho vypracované tělo nehyzdila prozatím žádná jizva… Pouze tvář měla na ústech ještě načervenalou jizvu, která se tak nějak zhojila…
"Maliku? Co to děláš?" Zeptal se celkem vyděšeně Altair a uhýbal pohledem svých jantarově žlutých skoro oranžových očí. "Proč to děláš? N…nech toho…" Pokusil sebou alespoň cuknout, když pozoroval jeho dlaň, kterou Malik mířil z hrudníku pomalu do jeho klína.

"M…maliku…prosím… ne," snažil se přivést slovy Altair k rozumu černovlasého mladíka, který už si notnou chvíli pohrával a mazlil s jeho tělem. Už mu zavázal oči a před chvílí začal vyhrožovat i roubíkem…
"Radši se začni chovat, nebo ti ten roubík do tý tvý pusy opravdu nacpu!" Zasyčel Malik, protože už ho ty samé prosby dokola a dokola štvaly! Též Altaira přesunul do ještě více ponižující pozice pro něj jako pro muže - kdy byl Altair nucen klečet a zároveň ležet hrudníkem na posteli, jelikož mu byly ruce přivázány ke sloupku postele. Vnímal Malikovy rty na svých zádech, jak pomalu mířil přes lopatky a jel přesně po linii jeho páteře, dokud neuchopil jeho zadek do dlaní a neroztáhl mu půlky od sebe, kdy se špičkou jazyka otřel o jeho vstup. To donutilo hnědovláska, aby se zmohl na poslední odpor, kdy sebou cuknul a znovu zoufale zaprosil. To už Malika dopálilo a místo toho, aby přestal… Prostě vzal Altairovo spodní prádlo a nacpal mu ho do úst, které převázal rudou šerpou, kterou míval pod opaskem. Opět se začal věnovat jeho pozadí. Prve líbal jeho levou půlku, než pomalu vklouzl do rýhy, kde jazykem pečlivě kroužil okolo jeho dírky, kam se jím pokusil, i přes přidušené protesty zlehka vniknout.
"Ach… ani nevíš, jak tě miluji," vydechl Malik a přejel mu dlaněmi na boky. Vychutnával si každý pohyb rukou na jeho hebké kůži. Teď bylo na čase se o něj trošku postarat pomazlit se ještě více, i když jej poměrně tlačil čas. A tak vylovil jednu z mastí, která byla cítit silně po jasmínu.
Snažil se jakkoliv dostat z této situace, ale jakmile mu bylo zamezeno i mluvit, tak pouze mohl zmateně koukat do tmy. Nesrozumitelně huhlat a jenom čekat na svůj osud. Proč mu tohle Malik prováděl? Neřekl právě, že jej miluje? To se v dnešní době vyznává láska takhle? Napnu se, když ucítil, že jej Malik jemně kouše do krku, zatímco se natiskl k boky k těm Altairovým a prostředníčkem si našel cestu do jeho nitra. Vklouzl tam celkem snadno, i když Altairova dírka musela být nepoužívaná, nikdy jistě nebyl s mužem…
"Jsem tak rád, že jsem tvůj první," Zašeptal do jeho ucha, na které jej políbil, zatímco se Altair začal zuřivě bránit. Snažil se kopat a vymanit z provazů, až si otevřel ránu na rameni. Ale příliš mu to nepomáhalo, protože prudkými pohyby spíš nechával Malikův prst prokluzovat uvnitř sebe. Zoufale se do té látky snažil křičet, než mu do očí vhrkly slzy ponížení, které se vpíjely do šátku na jeho očích, zatímco pomalu pomalu přidával prst po prstu… Až se uvnitř Altaira ocitly tři jeho dlouhé štíhlé prsty a on jej líbal rty na kříži, přičemž jimi přirážel do jeho nitra.
"Buď opatrný, nebo si ublížíš…ů promlouvá k němu a ve tváři se mu snad na chvíli objevuje zlý úsměv… vystoupí z něj prsty a začne roztírat mast po svém mužství, přičemž se natahuje, aby si prsty otřel do plátna.
"Určitě sis tohle taky představoval viď?" Zašeptá, když se na ním pomalu sklání a přiklekává si těsně za něj, přičemž nastaví své mužství proti jeho úzkému otvoru. Snažil by se říct ne… prosit. Škemrat, ale to už vyděšením rozšiřoval oči a cukal rukama, až se mu lano vrývalo do kůže. Cítil nesnesitelnou bolest, která přicházela právě z jeho intimních partií… A ani nedostal příliš času na uvyknutí, protože byl Malikem chycen za boky. Poraženecky sklopil pohled a vnímal ten ponižující zvuk nárazu Malikových boků o Altairovy, když si starší podmaňoval jeho útroby. Jeho hrdost byla neuvěřitelně pokořena, ale ta zakořeněná láska hluboko uvnitř něj toto nevnímala jako nějaké zostuzení. Ovšem toho bylo tak málo, bylo to tak nevýrazné… Škubl sebou, když cítil jeho dlaň na svém mužství. Proč o něj pečoval? Proč se prostě neudělal a nešel od něj?!

Po svém vlastním vrcholu se cítil ještě více pokořeně, jak si to vůbec sakra dokázal užít natolik, že se z toho dokázal i udělat? To přece? Po vysvobození z provazů se jenom svalil na břicho na postel a po chvíli se stulil do klubíčka. Stáhl si pásku z očí a vytáhl roubík. Věnoval Malikovi jeden jediný pohled, než tiše začal povzlykávat a staršímu konečně došlo, co vlastně udělal. Vždyť si právě podmanil jeho tělo, aniž by požádal o povolení. Aniž by to bylo vzájemné.
"Altaire já…" Chtěl ho pohladit po tváři. Prosit o odpuštění.
"Jdi ode mě," řekl tiše hnědovlásek, když se však Malikova ruka přibližovala k jeho tváři, tak skoro zoufale zaryčel.
"Ani se mě nedotýkej!" To už se ozývalo klepání na dveře, odkud se ozval hlas stařenky, jestli se něco nestalo….
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Torry Torry | 30. května 2015 v 20:06 | Reagovat

Úžasný, jako vždy. Je mi líto Altaira, ale jinak je to dobře napsaný. Povídky od tebe se mi hodně líbí. Jen tak dál. :-)

2 Enqila Enqila | 30. května 2015 v 21:08 | Reagovat

[1]: Awhm komentáře potěší, jak zjišťuju :3 :D Grazie amigo :3 K dokopání se sepsání tohot jste mě právě dokopali vy ostatní, co jste zanechali nějaký ten koment na starších kusech :D

3 Azano Azano | Web | 3. června 2015 v 17:02 | Reagovat

Velmi pěkně napsané, ovšem Altaira je mi velmi líto, chudáčka :/ :3 Malik je trochu horlivý, ale tak jestli ho tolik miluje tak se s tím dalo počítat ne? :D  :D Skvělá práce ;-)

4 Enqila Enqila | 4. června 2015 v 16:39 | Reagovat

[3]: I tak mi přijde, že kolikrát co čtu práce od jiných tak jsem spíš ten shit pisálek :D Ale danke schön :3

5 Azano Azano | Web | 6. června 2015 v 10:59 | Reagovat

[4]: shit pisálek? Tak to nevím :D To jsem spíš já a to Yaoi/Slash moc nevydávám, píšu spíš normálněji ovšem některé kapitoly a tak jsou výjimkami, ale ne tak výraznými, jen trochu :-D Píšeš dobře, mě to moje taky přijde jako totální hovadiny, ale jiným se to líbí (asi) :D  :D

6 Enqila Enqila | 7. června 2015 v 14:13 | Reagovat

[5]: Mě štve, že nedokážu napsat nic, aniž bych do toho nenacpala sex nebo násilí :D Ale něco na tom bude no xD protože když si pročítám svoje díla tak si připadám s wat výrazem, jak jsem to jako mohla vůbec napsat :D
Hah už bych si taky něco mohla přečíst :P A pak už se vidím, jak budu depkařit, že jsem naprd :DD ALe už dlouho si říkám, že bych mohla sepsat nějakou vlastní kapitolovku jenom se k tomu zatím nějak nemám. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama