Bratři ve smrti

10. června 2015 v 10:00 | Enqila |  World of warcraft
Tak tady je ta slibovaná povídka na tématiku WoW. Měla jsem ji rozdělanou už dříve, ale nějak jsem se zatím nedostala k jejímu dopsání... Tak tady je :) Je to o drahých rytířích smrti, kteří samozřejmě páchali paseku všude, kam jim nařídil Arthas/Lich king. Víceméně, co se tam odehrává je zčásti oficiální linie a zčásti moje patvary. Asi každý, kdo trošku zná příběh těchto dvou rozpozná, co bylo přímo v komiksu/wowwiki. Je trošku složitý vyznat se v osudech všech hrdinů, co se komu stalo a nevypadat blbě, že jsem třeba "řekla" o někom něco špatně. Akorát tyto dvě postavy mi přijdou celkem zanedbávané a pro lidi, co nejedou na lore skoro neznámé. I když Thassarian a Koltira jsou reprezentanti rytířů Ebenového ostří, kteří se přidali k oběma frakcím jako pomoc proti Lich kingovi a později Deathwingovi... Samozřejmě zde figuruje i velitel těchto rytířů Darion Mograine. Toho jsem prostě nemohla opomenout, i když vyznat se v jeho osudu bylo docela dost složité. :D
Čili užijte si čtení, snad se to bude uhm líbit. Taky jsem trošku zauvažovala nad tím, že bych se mohla pokoušet vlastní tvorbě. Muhahaha jak jinak, než s yaoi tématikou. Třeba se časem dopracuju k pořádným povídkám bez sexu.
Pairing: Thassarian x Koltira
Wanring: +18
Thassarian and koltira by startime2


Nad krajinou, kterou už dávno opustil jakýkoliv bůh, a byla všudypřítomná pouze smrt ve všech možných formách, se vznášela citadela, jejíž obyvatelé měli veškeré utrpení této části země na svědomí. Už od pohledu se stavba velice podobala nerubiánským zikkuratům, a přesto její stavbaři do ní vtiskli utrpení a bolest, kterými sužovala tuto zemi a nadále i sužuje.

Z jednoho z mnoha oken, či daly se zašpiněné malé tabulky skla vůbec tak nazývat, pozoroval muž krajinu pod sebou. Prohlížel si zdevastovanou zemi, jež byla zamořená a kompletně zbavena veškerého života, vyjma násilně vzkříšených služebníků krále Lichů. Muž si tiše povzdychl a zvedl se ze židle, přičemž ji dotáhl opět nazpět ke stolu, kam se i usadil.
Říkal, že bude co nejdříve zpátky… Prohlížel si ebenově černé dřevo, jak na něm pochodoval nějaký pavouk. Rychlostí blesku zvedl ruku a zamáčkl toho otravného osminožce do dřeva. Zvuk, kterým pleskla jeho dlaň o stůl, očividně probudil dalšího obyvatele tohoto pokoje, jelikož se z jakéhosi provizorního pelíšku ozval šramot a jeho obyvatel se z něj nemotorně vyhrabal. Se skřekem, jenž vydal z hrdla, roztáhl křídla, na kterých by člověk jen horko těžko hledal membránu. Viditelné byly pouze kosti a mezi nimi jakási modrá záře, která vyplňovala i hrudní koš. Malý mrazivý wyrm, jenž teprve nedávno procitl k druhému životu, neohrabaně vzlétl, snažíc se dostat k muži za stolem. To se mu i podařilo, ovšem zvládl narazit do jeho obličeje, než se usadil na stole. Jeho pohled ledově modrých očí, jež slabě zářily, se střetl s identickýma očima osoby sedící na židli.
Jenom dva měsíce… a ty už jsi v depresi, Koltiro. ozval se hlásek, který se zabodával do Koltirovy mysli jako dýka. V jeho tváři se objevil mírný úšklebek.
Nejsem v depresi… a jsou to mimochodem čtyři měsíce, odvětil s mírným otrávením v hlase. Přejel dlaní po stole, aby smetl zamáčknutého pavouka, a pak ji zvedl, kdy si prsty prohrábl dlouhé vlasy ve snaze jim zabránit v padání do obličeje. Mírně zaklonil hlavu, než opět pohlédl na wyrma a zavrtěl hlavou.
"Zbytečné…" Zamumlal sám pro sebe a pohlédl opět k malé špinavé skleněné tabulce.
"Půjdu spát a ty bys měl taky, ať jsi brzy na úrovni prvních wyrmů a můžeš se prohánět nad enklávou." I přestože jako mrtvý spánek nepotřeboval, byl to takový přetrvávající zvyk z jeho kdysi šťastného života. S těmi slovy se ozvalo zaskřípění dřevěných noh židle na kamenné podlaze a muž se z ní zvedl, kdy se pomalu vysvlékl z košile a odhalil vypracované tělo poseté jizvami z bojů a ledově modrými ornamenty v oblasti paží a hrudníku. Sundal si i plátěné kalhoty a bez dalších průtahů si vlezl do prostorné postele.

Wyrm jej chvíli pozoroval, kdyby mohl tvářil by se nadutě, ovšem jeho tlama byla pohyblivá ve chvílích, kdy ji rozevíral kvůli občasné potravě, či řevu... a v pozdějším "věku" ke chrlení ledového ohně. Pokusil se prve vzlétnout, ale podařilo se mu žuchnout na zem, tak se tedy vydal po ní a opět se zahrabal do svého pelíšku, kdy ani nepohlédl na svého společníka.
Ten se pokoušel usnout, ovšem jeho mysl se neustále stáčela k jeho vrahu - Thassarianovi. Muži v němž zkoušel znovu probudit lidskost během invaze Pohromy na jeho bývalý domov Quel'Thalas. Nakonec on sám skončil úplně stejně jako ten člověk, nad kterým neustále přemýšlel. Prve k němu cítil nenávist, ovšem na rozdíl od něj v sobě nezabil ty zbytky milosrdenství a odpustil mu… Stali se z nich bratři ve zbroji a časem i milenci, jejichž vztah byl a je pouze založený na fyzické potřebě obou mužů, a přesto tady nyní Koltira ležel a připadal si neskonale osamělý, bez studeného objetí svého milence. Opět další přežitek z minulého života a kdysi dávných radovánek…

Obrácen zády ke dveřím a k nejspíše už spícímu wyrmovi se mu v lících rozlila mírná červeň, ale jednoduše si nemohl pomoci. Přes několik týdnů už neulehl společně do lože s Thassarianem a jeho tělo toužilo… Přejel si dlaní zlehka přes vypracovaný hrudník až do rozkroku, kdy zaplul okamžitě pod látku svého spodního prádla a hned se uchopil. Pokojem se ozvalo tichounké zasténání a oslovení imaginárního Thassariana, než po pár minutách opět vše ztichlo, až do následujícího rána.

Širokou chodbou citadely se rozléhalo dunění těžkých okovaných bot. Za pochodujícím mužem vlál jeho částečně rozervaný tmavě modrý vlněný plášť a celé tělo měl skryté v masivním černém brnění. Jediná část z této zbroje, jež sundal, byla černá matně se lesknoucí helma se sklápěcím hledím, která měla po stranách malá netopýří kovová křídla. Tudíž ten kdo by toho muže potkal, měl možnost vidět sinavě bledou pokožku tváře. Orámována šedivými vlasy, brada pokrytá šedivým udržovaným vousem, se stálým výrazem ve tváři. Možná až skoro znuděným pokud nešlo o bitvu, kdy ledově modré světélkující oči nabíraly jakousi předchozí jiskru života a krvežíznivost. Tyto nepřirozené oči byly orámovány symetrickými ornamenty, které vedly od obočí do půlky tváře v tmavé purpurové barvě. Kdo ví, jak se mu v obličeji objevily… jestli to není pouze válečné pomalování, či je to na té kůži trvale vytetováno. U pasu se mu pohupovaly dva meče, které byly pro nyní ve svých pochvách, ovšem i z nich se linula ona zlověstná záře run, kterými byly obě zbraně poznamenány. Muž se zastavil přede dveřmi jedné z ložnic. Kvůli omezenému místu byl nucen sdílet lože ještě s dalším obyvatelem této citadely. Ovšem nemohl si nijak stěžovat… s Koltirou velice dobře vycházel, i když začátky byly krušné. Sáhl po klice a tahem od sebe otevřel ebenově černé dveře.

Muž v posteli sebou škubl, když uslyšel zaskřípění dveří, než se s dalším trhnutím zvedl do sedu na posteli a pohlédl směrem ke dveřím, ve kterých se objevil jeho spolubydlící.
"Thassariane!" V jeho bledé tváři se objevil mírný úsměv, kdy pohodil mírně rozcuchanými vlasy a odhalil tak své dlouhé špičaté uši elfa. Vylezl z postele a bez nějakého ostychu pouze ve spodním prádle zamířil k němu.
"To je mi, ale přivítání…" Řekl oslovený muž hlubokým hlasem, když se na něj nemrtvý elf zavěsil. Jednu paži mu omotal kolem boku, zatímco vstoupil dovnitř, aby za sebou zavřel dveře.
"Taky že tě rád vidím…" Odvětil Koltira a dál se tiskl k Thassarianovi. Kdyby byl smrtelný nejspíš by se třásl zimou, ale v tomhle druhém životě absolutně necítil žádný chlad či teplo… Jeho tělo reagovalo pouze na bolest… a bolest.
"Koukám, že nejsi jediný, kdo mě rád vidí…" Podotkl člověk, přičemž pohlédl směrem k pelíšku, odkud ho pozoroval malý mrazivý wyrm, než mrskl ocasem a opět se do něj zavrtal, aby nebyl vidět. Thassarian mírně pozdvihl obočí, přičemž pohlédl na Koltiru, který výmluvně pokrčil rameny.
"Thasariane," Špitl opět nemrtvý elf mužovo jméno a pohlédl do ledově chladných prázdných očí druhého nemrtvého.
"… Včera se mi po tobě stýskalo… nejvíc." Pokračoval dál, až se tomu druhý musel zasmát.
"Takže tobě se až tak stýskalo?" Smál se pobaveně dál a pustil Koltiru, přičemž si začal pomalu svlékat své těžké plátové brnění. Povoloval různé řemínky, zatímco byl po očku sledován Koltirou. Až si malý mrazivý wyrm prostě musel rýpnout, jak je Koltira nenápadný, a že by se měl stát spíše špionem pro krále Lichů, než jeho válečníkem. Kdyby Koltirovi v těle kolovala krev, tak by nejspíše jeho tváře znachověly. Takto ale jenom zpražil mrtvého dráčka pohledem, a poté ostýchavě sklopil pohled ke svým nohám. Thassarian se opět jenom zasmál a pomalu věšel kus po kusu zbroj na prázdný stojan, který byl vedle Koltirova brnění. Opřel o stěnu své dva runové meče, jejichž záře byla vidět i přes pouzdra. Pohlédl stále s úsměvem na Koltiru. Nikdo zde v Acheru neměl příliš důvodů se usmívat. Ale tento elf byl právě velice ceněným důvodem k úsměvu, alespoň pro Thassariana. Posadil se na postel, když se na ni usadil dlouhovlasý muž. Uchopil jej za bradu, kterou mu nadzvedl a zadíval se do těch prázdných očí, jakými se pyšnil on sám.
"Taky jsem se bez tebe cítil podivně sám. Prcka si nevšímej. Vždycky měl takovéhle poznámky," Thassarianova první věta rozzářila více tu chladnou modř v elfově už dávno králi Lichů odevzdaném pohledu. Neřekl ani slovo a vyčkávavě pootevřel ústa, než konečně po dlouhých čtyřech měsícíh okusil ústa svého mrtvého milence. Chladný dotyk studených rtů, který jemným třením rozehříval ústa obou mužů. I přestože to byl polibek na poměrně krátkou dobu, dokázal mladšího elfa vzrušit a navnadit… Jemně hladil Thassariana přes látku plátěných kalhot na stehnu a pozoroval jeho reakce. O to víc jej zklamalo, když byl odmítnut jemnými slovy.
"Ale, ale… Nebuď tak nedočkavý…" Zašeptal vousatý muž, když se odtáhl od jeho rtů a chytil ruku, jíž byl hlazen. Pomalu ji vrátil na Koltirovo stehno a postavil se.
"Kdokoliv sem může přijít. Nesmíme dopustit, aby se o nás vědělo." Výmluvně pokrčil rameny a Koltira jej zklamaně pozoroval. "Jsem rád… že jsem doma..?" Jeho hlas při posledním slově mírně zakolísal. Matně si vzpomínal, že Acherus nebyl jeho domovem od počátku žití. Čím dále byl od krále Lichů, tím více se mu vracely vzpomínky na předchozí život. Ale byly zmatené a on jim příliš nerozuměl. A nyní byl opět přímo u jádra, epicentra moci svého jediného vládce, a i ty matné vzpomínky byly zcela potlačeny. Jediná vůle byla pouze ta Arthasova, na ničem jiném nezáleželo.
"Taky tě zde rád vidím." Usmál se váhavě elf a nervózně se ošil, přičemž se rozhlédl po tmavém a chladném pokoji, jednom z mnoha této citadely.
"Vyprávěj mi o tvé výpravě. Král mě za ty čtyři měsíce skoro nikam nevyslal." Vybídl Koltira Thasssariana a ten pouze přikývl.
"Byl jsem vyslán do ruin Lordearonu, abych zjistil, co dělá odboj." Odpověděl mu celkem stroze a Koltira se na chvíli zamyslel. Opuštění… skupina Nemrtvých vedená královnou smrtonošek Sylvanas, která usilovala o zabití Arthase.
"Král mi dal více svobody, abych nezpůsobil rozruch a nebyl jsem zajat jako jiní." Odmlčel se a prsty si začal lehce tahat za pečlivě udržovaný krátce střižený sivý vous.
"Je to zvláštní, ale čím dál od něj jsi… Tím jeho síla a vliv slábne. Dostalo se ke mně něco, co nemělo." Snažil se matně vybavit, co uvnitř něj bylo právě teď uzamčené, zatímco elf ho napjatě sledoval.
"Opravdu?" Zeptal se překvapeně a pozoroval staršího z rytířů smrti. "A co?" Vyzvídal dál, přestože bylo na Thassarianovi vidět, že si najendou nedokáže vzpomenout. A ten začal luskat i prsty.
"Ach… tak to nech být. Pověz mi dál, co se tam odehrávalo?" Odmávl to rukou elf a trošku naklonil hlavu ke straně.
"Ah jistě." Přestal třít prsty o sebe a posadil se opět vedle Koltiry.
"Opuštění vyvinuli nějaký jed proti nám. Slyšel jsem křik uvězněných bratří, když to zkoušeli. Je to účinné… Zabije tě to okamžitě, leptá to a ani to vlastně nemusíš pozřít. Možná něco jako kyselina…" Dopověděl Thassarian a Koltira mírně lapnul po dechu, který ani k životu nepotřeboval.
"Vskutku děsivá představa," Podotkl ta samá slova jako král Lichů. Jenom s tím rozdílem, že v Arthasových slovech byl slyšet silný sarkasmus.
"Doufej, že to na tebe nepoužijí. Nesnesl bych pohled na mrtvolu tak dobrého válečník." Thassarianovy prsty si nalezly cestu do jeho sivých vlasů. Byl rád, že audienci u krále Lichů měl za sebou. Odpočinek nepotřeboval, ani jídlo, ani pití. Nic. I když část jeho psvobodné vůle si uvědomovala, že bez Koltiry by to zde bylo ještě prázdnější.
"Král Lichů má v plánu zahájit nějaké tažení." Prozradil člověk, co slyšel, než byl odvolán.
"Ach… skutečně?" Pohlédl elf do Thassarianovy tváře, zatímco si mezi prsty mnul bradu s pečlivě udržovanou bradkou.
"Tak to bychom se měli trochu před tažením pobavit." Přivřel Koltira chladně modré světélkující oči a vyzývavě se usmál na lidského přítele.
"Máme přece celou noc…" Sváděl ho slovy, nebo se o to snažil a mírně přejížděl přes vázání Thassarianovy košile… Až mu nakonec muž pro tuto noc zcela podlehl.

Další den byli všichni rytíři smrti svoláni ke králi Lichů, který stál na jedné z teras této citadely. Samozřejmě to nebyla celá úderná síla mrtvých rytířů, jež se zde shromáždila, jelikož většina už byla dávno pod nimi v rozlehlém táboře nemrtvých. Ten byl rozvit na kopci, kde stačilo jenom sejít dolů a tam zuřila bitva mezi nemrtvými a Scarletskými rytíři, kteří bránili svou pevnost. Bojovali už dávno prohranou bitvu.
Všichni uposlechli a jeden po druhém přivolávali mrtvé gryfony, aby mohli slétnout ke shromážděné armádě. Byli mezi nimi další rytíři smrti, ghoulové, různí kostlivci, obyčejní mrtví rolníci, ale i různí padlí bojovníci Aliance či znetvoření muži z Koltirova lidu. Dokonce zde bylo i několik podivných kreatur, které byly sešity z několika těl.
"Slyšte mě mí služebníci!" Ozval se mrazivý hlas jejich vůdce, který proplouval myslí všech přítomných, ale zároveň to bylo mluvené slovo. Thassarian pohlédl na Koltiru a na elfovi bylo vidět, že se nemohl dočkat, až bude prolévat krev živých.
"Pod kaplí Světla a naděje leží tisíc už dávno mrtvých a většinou zapomenutých hrdinů Aliance." Pozvedl ruku v těžké rukavici a ukázal na muže, jenž stál v čele shromážděných.
"Generál Mograine vás povede a padlé hrdiny si vyžádáte pro posílení našich řad!" Jeho mrazivý hlas se zařezával do myslí všech svobodně myslích rytířů a nekromancerů.
"Já se zbytkem dorazíme Scarletské rytíře." Thassarian by přísahal, že pod přilbou jejich krále zahlédl krutý úsměv. Koltira se vedle něj otřásl, i když byl na rozdíl od Thassariana maximálně nadšený z toho nadcházejícího boje. Smrt živých… to bylo teď jedné, co hladilo prázdnotu Koltirovy duše. Pokud nepočítal to zvláštní teplo, když jej po sexu držel Thassarian ve svém náručí.

Stanuli před opevněním kaple Světla a naděje, která zároveň byla jakousi malou základnou pro obě frakce, nejenom hřbitovem. Částečně sjednocené frakce proti dalšímu společnému nepříteli, přestože od zažehnání hrozby Plamenné legie už nebyla Horda s Aliancí tolik semknutá. Obě strany byly vůči sobě oprávněně podezřívavé. Několik mužů zahlédli na hradbách, než se ozvalo dunění rohu a na cimbuří vylezl nějaký muž v lesklé plátové zbroji s varkočem, který prozrazoval, k jakému řádu obránci patřili. Přesto odpor byl marný. Jakmile měla Pohroma zadaný cíl, tak jej dosáhla. Muž z hradeb něco křičel. Asi vyhrožoval, ale vlastně ho poslouchal pouze generál Mograine, který se tomu zlověstně smál.
"Deset tisíc mých vojáků proti hrstce vás! Obloha zrudne krví padlých a my získáme, co žádáme!" Zakřičel svým nepřirozeně znějícím hlasem. Skoro jako by promlouval člověk už dávno mrtev. Sám velitel obrany pozvedl v odpověď své kladivo, které se rozzářilo zlatavou září.
"Vlož svou víru ve Světlo a dokážeš nemožné!" Zahřměl paladinův hlas a tímto započala bitva už předem prohraná pro rytíře Stříbrného rozbřesku.

Hradby padly poměrně brzy, ani nestihla padnout desítka útočníků pod šípy hrstky obránců. Dřevěná železem vyztužená brána se rozlomila, když do ní tlačila ta obrovská monstra sešitá z několika těl. Ozval se křik několika obránců. Nejspíše nováčků a skutečná bitva započala. Tam, kde padl jeden nemrtvý, nastoupili další dva. Bohužel pro obránce to tak nebylo…
Thassarian máchal svými runovými čepelemi ve smrtícím tanci a zcela se soustředil na svůj úděl - zabíjet. Černé brnění do sebe vpíjelo krev zavražděných obránců.
Kolikrát vyšlehla na náhodném místě zlatá záře a byl slyšet křik nemrtvých společně s pronikavým hlasem muže. Vybízel své spolubojovníky, aby i oni vložili svou víru ve Světlo a pomalu si klestil cestu k veliteli tohoto útoku.
Sám Koltira se nadšeně oháněl svým obrovským obouručním mečem, který byl též pokrytý runami a mírně světélkoval.
Tirion se dál probíjel ke generálovi, i přestože už dávno padla třetina obránců, až konečně stanul tváří v tvář muži, který v ruce svíral zničený Ashbringer… A jakmile paladin otevřel ústa, všechny oslepila silná záře světla.
Thassarian sebou cuknul a odvracel zrak před světlem a společně s ním i další rytíři smrti. Každý si připadal jako by zrovna hleděl do slunce na vrcholu jeho cesty - při pravém poledni. A dle toho byli všichni nemrtví na chvíli oslepeni, což vlilo další energii do žil obránců.

Koltira jenom zmateně zamrkal a rozhlížel se okolo sebe, než si vyměnil pohled se svým milencem. Oba pohlédli ke generálovi Mograinemu, přestože při každém mrknutí měli mžiky před očima. Jejich generál právě vydal rozkaz k ústupu?
"Co…?" Vydal ze sebe nechápavě Koltira a Thassarian společně se zbytkem armády to nechápali též. Dokud nezahlédl někoho… s kým Mograine mluvil. Nebyl to ten uřvaný paladin s válečným kladivem… Přízračný muž z minulosti v honosném brnění rytíře Světla. Hýbal ústy a něco generálovi říkal, a ten poté klesl na kolena. Thassarian byl slabostí svého velitele velice překvapen…

"Thassariane…" Ozval se, až povědomě známý hlas a rytíř smrti překvapeně pohlédl doleva a strnul hrůzou. Přízrak znovu vyslovil jméno rytíře, zatímco se ostatní na povel generála Mograineho pomalu stahovali. Vyděšeně se díval do problikávající tváře ducha, který se Thassarianovi zjevil.
"O-otče?" Vydechl šokovaně a na bedra mu pomalu dolehla tíha toho všeho, co vlastně provedl.
"Ach… můj synu…" Natahoval k němu světlovlasý duch ruce. Oděn byl v brnění, v kterém padl jako hrdina a varkoč se znakem Lordearonu. Za toto království padl a nyní hleděl do sivé tváře syna s válečným pomalováním.
"Ach… Thassariane, co ti to udělali?" Jeho hlas se zařezával do mysli mrtvého rytíře, který bojoval sám se sebou, než hystericky vykřikl, že nyní byl Arthasův věrný služebník.
"To není pravda. Byl jsi zaslepen. Stačí znovu prozřít." Promlouval dál jeho zesnulý otec a snažil se jej přesvědčit, zatímco jeho elfí přítel na něj křičel.

Duch k němu dál promlouval, ale jeho hlas slábl a Thassarianovu mysl opět pomalu vyplnila ledová přítomnost krále Lichů. Cítil jeho temnou sílu dunícího srdce a nespoutanost jeho zuřivosti.
"Není cesty zpět. Jsme Pohroma!" Stál si Thassarian na svém, ale slábnoucí hlas mrtvého otce jej přesvědčoval o opaku.
"Světlo tě může zachránit. Stačí prozřít," Šeptal dál. "Stačí si uvědomit, kým jsi býval." Řekl ještě, než vítr pomalu rozehnal jeho tělo jako by byl písek.
"Miloval jsem tě. Matka též. Světlo ti nabízí rozhřešení."

Tirion stanul tváří v tvář generálovi v ebenové plátové zbroji.
"Darione," Oslovil jej a zhluboka oddychoval, nazlátlá aura obíhala hlavici jeho zbraně a zároveň i tělo.
"Jenom ty můžeš zvrátit tohle všechno. Zabránit králi Lichů v jeho cíli a bojovat proti němu!" Odrazil nějakého ghoula, který po něm vystartoval. Až jeho válečné kladivo opsalo půl kruhu navíc.
"Tirione…" Oslovil chraplavým hlasem generál paladina naproti sobě a pohlédl na obrovský meč ve svých rukách, který kdysi dávno sloužil k zabíjení těch, jako byl Darion sám. Hodil k oslovenému paladinovi po vnitřním souboji svou zbraň, ale rozhovor s osvobozeným duchem jeho otce… Alexandros… Meč zářil nalezenale a v malém orbu se skvěla též nazelenalá lebka. Tedy do chvíle, než se jilec meče dostal do ruky člověka věřícího ve Světlo.
Ze zkaženého meče vyšlehl záblesk zeleného světla, které se vzápětí změnilo v nazlátlé. A v tu chvíli všichni viděli, jak sám král Lichů odvrátil zrak od tohoto Světla.
"Musíš se rozhodnout. Kdo jsi, Thassariane?" Naléhal na něj kdosi. Muž, kterého ani neznal, nebo to byl snad nepokojný duch jeho otce? Kdo jsem? Ptal se sám sebe a ucítil, jak s ním někdo cloumal. Mluvil na něj známý hlas s elfským přízvukem, že zněl jako zpěv slavíka. Přidal se k němu další hlas. Hluboký chraptivý, který vzýval osvobozené rytíře k smrti k boji proti králi Lichů!

"Ach Thassariane, co nyní budeme dělat?" Ptal se už poněkolikáté mrtvý elf se sinavě bílými vlasy, které měl po ramena. Nepokojně pochodoval citadelou, kterou nyní obsadili osvobození rytíři smrti. Rytíři Ebenového ostří, které vedl padlý Darion Mograine.
"Arthasovi už nesloužíme. Můžeme dělat cokoliv…" Zhluboka se nadechl a přivřel své ledově modré oči, zatímco Koltira rozrazil dveře jejich společného pokoje.
"Mám v plánu… Nabídnout své služby králi větru a bouří. Se zítřejším úsvitem vyrazím do hlavního města lidí." Určil nakonec sám sobě nemrtvý člověk a pevně sevřel helmu ve svých rukách. Čekal na reakci elfského přítele, který na něj nespokojeně pohlédl.
"A co já Thassariane? Mám tě následovat, nebo se vrátit ke svému lidu? Nabídnout své služby Hordě?" Pokládal své další otázky, nevěděl… byl postaven před těžké rozhodnutí. Najednou měl opět svou vůli a nikdo mu nevnucoval své vlastní cíle. Thassarian za sebou zavřel dveře a odložil helmu s netopýřími křidélky na dřevěný stůl, zatímco se elf kousal do rtu a nedokázal se rozhodnout. Mrtvý rytíř k němu přistoupil a chytil jej za bradu.
"Kolikrát jsem ti říkal, aby sis nekousal svůj spodní ret…" Zachraptěl a upřel svůj pohled do jeho očí bez života.
"Nutíš mě, pak myslet na samé neslušné věci…" Bylo trapné, že elfa převyšoval člověk, ale toto Koltiru v tuto chvíli skutečně netrápilo. Zíral na Thassariana a jeho dech pomalu pod upřeným pohledem lidského přítele těžkl. Jeho předchozí starosti se mu náhle vykouřily z hlavy a on snad ještě více úmyslně sevřel svůj spodní ret horními zuby, než jej uvolnil.
"Opravdu?" Zvedl pomalu ruku, až jeho těžká plátová zbroj zachrastila a jemně se dotkl ledovými prsty tváře druhého. Zlehka přejel prsty po levém purpurovém obrazci na jeho tváři a usmál se.
"Tak mi předveď. Na jaké neslušné věci to myslíš…" Vyslovil větu, která dala Thassarianovi pomyslnou zelenou a pokojem už se pouze rozléhalo chrastění padajících plátů na studenou podlahu. Řemínek po řemínku byl pomalu povolován, až na Koltirovi nezbyl jediný kus oceli, který by chránil jeho křehké tělo a to samé i Thassarianovi. Oba dva se bez brnění cítili… jako nazí… moc zranitelní, ale i tak přestali být tímto trápení, když se jejich rty konečně setkaly. Zbroje na zemi se promíchaly a působily jako ochrana pro některou z těch obrovských zrůd sešitých z několika těl.

Thassarian pánovitě prohlašoval Koltirova ústa za svá a pevně svíral jeho sivé dlouhé vlasy u kořínků. Sám se snažil tento kouzelný okamžik příliš neuspěchat. I když to měl být sex jako každý jiný, který praktikovaly předtím… bylo v tomto mnohem více vášně. Oba byli svobodní, mohli volně uvažovat… Cítili, co už dlouho ne. Příjemné hřejivé teplo pomalu prostupovalo Koltirovým tělem, kdekoliv Thassarian přejel svými prsty, když z něj svlékal oděv. Dával si s tím poměrně na čas a sám Koltira nikam nespěchal. Přece měli celou noc… a pak celé věky ne? Nedovolil myšlenkám o tom, že toto je jejich poslední milování, aby mu vstoupily do hlavy. Bránil se jim a Thassarian mu pomáhal v tom je odrážet. Svou přítomností… vědomím, že pro něj byl schopen položit život. Když byl konečně svůj, uvědomil si, co pro něj Thassarian tolik znamená… Pomalu byl laskán Thassarianovými rty. Každičký centimetr jeho těla byl jen slabě zahřán ledovými rty lidského milence. Přesto na to jedna část jeho těla velice živě reagovala…
"Dneska se nechci mazlit. Nechci žádnou předehru." Zašeptal elf a zvedl hlavu, aby pohlédl na Thassariana, který rejdil v okolí jeho vztyčeného kopí. Ale cukajícího údu touhou se ani zatím nedotkl.
"Chci jenom a jenom tebe…" Dostal vlhký polibek na podbřišek, než se Thassarian navrátil obličejem na úroveň Koltirova.
"Jak si přeješ,"

Zaryl mu nehty do obnažených zad, zatímco se jejich nahá těla tiskla k sobě a pomalu jimi táhl dolů, až Thassarianovi způsobil stopy po nich na pravé lopatce. Prohýbal se pod svým lidským milencem, kterým byl hrubě kousán do spodního rtu a zplna hrdla dával najevo, jak si tohoto jejich spojení v jednu bytost užíval. Vyklonil hlavu do strany a zcela zavřel své prázdné oči, zatímco jeho boky byly dobývány Thassarianem. Uvnitř sebe si připadal tak podivně živý… Vykřikl, když ucítil zuby na krku, jak jej to zatraceně zabolelo! Ale další kousavé polibky, které vzápětí přilétly na smrtelně bledou pokožku už jej tolik nebolely.
"Ach… Thassi… víc… dej mi víc…" Křičel dokonce Koltira do ticha pokoje, kdy ani jeden z roztoužených mužů nedbal na pohoršení třetího obyvatele. Malého wyrma, který je zpod rozedraných hadrů pozoroval. Nechápal tohle chování vyspělých ras. Proč vlastně toto dělali? A nejspíše ani nikdy nebude schopen toho pochopit. Pohnul hlavou do strany, aby na ně lépe viděl. Dneska vlastně ani moc nedbali na tu… jakže se tomu říká? Předehru?
"Dám ti víc…" Ozval se Thassarianův chraptivý hlas a zvuky dvou těl, jak do sebe náražely se jenom o něco zrychlily. Člověk se upřeně díval na elfovu tvář staženou slastí, přestože mu obě dvě ruce tiskl do polštáře na úrovni hlavy.
"Ach… nghn…" Vzdychal pod ním dál elf a začínal být hlasitější a hlasitější. Malý wyrm jenom zvědavě natahoval hlavu a stále se snažil přijít na to, co tohle vlastně bylo. To se ti dva spolu páří?

Vnímal ho úplně všude, ani nepotřeboval, aby se jej Thassarian dotýkal. Prostě jeho přítomnost cítil. Celé jeho tělo bylo podivně prohřáté a s každým dalším přírazem Thassariana, si připadal opět jako živý. Rozevřel své oči, aby na něj pohlédl a pokusil se vymanit své ruce zpod těch jeho.
"Líbej mě… miluj mě!" Zakřičel a tvář se mu stáhla slastí, zatímco nehty si zaryl do dlaní, aby nebyl ještě hlasitější. Už teď by přísahal, že je odposlouchávala celá citadela. V koutku duše se cítil neskutečně trapně za své představení, ale tento malý trn byl vytržen. Koltira se konečně přehoupl přes svou hranici. Jeho vrchol byl neočekávaně intenzivní, jak mu vlastně bylo celou dobu zabráněno, aby stimuloval sám sebe… A jeho mužství vypudilo poměrně dost velké množství horkého bílého semene, které mu nyní stékalo po pravém boku. Ale stále i tak bylo do jeho těla dál divoce přiráženo, dokud neucítil to dobře známé teplo uvnitř… Thassarian se následným stažením Koltirových svalů okolo jeho délky udělal sám. Nyní nad tím zhluboka oddychoval, než se na něj položil. Ani Koltirova ústa vlastně nelíbal, jak jej elf před svým vrcholem žádal. Sobecky si šel za svým cílem… Strnul, když uslyšel tichá slova, která zněla jako líbezná souhra několika tónů harfy. Zvedl pohled z Koltirova hrudníku, jestli slyšel správně a muž pod ním pouze ta slova zopakoval…
"Miluji tě," Šeptal Koltira, ale dokázali rytíři smrti skutečně milovat? Byli toho ještě schopni?
"Koltiro…" Vydechl jeho jméno člověk a políbil jej mezi jeho vypracované prsní svaly. "Já… tebe taky,"

Slunce ještě nepohladilo chladný kámen citadely svými zářivými paprsky, když spolu stály dvě postavy na jedné z teras. Bývali by tam byli sami, kdyby si nepřivedli své mrtvé gryfony, na kterých se rozhodli opustit tuto stavbu. Bohužel každý úplně jinam… Jedním z přítomných byl o hlavu menší elf, než jeho lidský společník. Vzájemně se dívali do svých chladných očí, a přes brnění halící jejich těla se objímali.
"Thassariane…" Zašeptal Koltira, když konečně sebral dost sil odtáhnout se od člověka, kterému včera otevřel své černé srdce, kde se našel poslední kousek citu.
"Doufal jsem, že to takhle neskončí," Smutně se usmíval, zatímco pomalu přešel k mrtvému zvířeti a pohladil jej po ebenovém zobáku.
"Tebe volají staré závazky a mě také, Koltiro." Promluvil druhý muž a zhluboka se nadechl. Sám došel ke svému zvířeti a nasedl na něj, zatímco elf jej napodobil.
"Pravdu díš, bratře." Zašeptal muž s dlouhými vlasy a donutil zvíře, aby došlo k Thassarianovu. Vyklonil se ze sedla a políbil ústa člověka. Ještě včera volal jeho jméno ve slastné křeči. A dneska se s ním loučil…
"Horda potřebuje mě a mé služby. Tebe potřebuje tvůj král" Zhluboka se nadechl, bylo to pro něj překvapivě tolik těžké…
"Přesto ti slíbím, že se jednou opět setkáme. Bude záležet jenom na tobě… kdy. Kdykoliv mě zavolej, kdybys potřeboval mou pomoc. Okamžitě za tebou přiletím, můj drahý." Z úst mrtvého to oslovení možná znělo směšně, ale Koltirovo nebijící srdce to zahřálo.
"A já ti slibuji, že navždy budu milovat jen a jen tebe," Zašeptal elf a trhl otěžemi. Pokopl žebra mrtvého gryfona. Déle už by nevydržel stát u Thassariana… Zvíře zachrčelo v protest a vzneslo se do vzduchu. Thassarian pozoroval svého milence, který mu mizel v dáli, než sám pobídl své a vydal se opačným směrem.
Kdyby jen věděl, že byl Koltira pronásledován duchy své minulosti. Kdyby jen Thassariana zavolal… Kdyby jen upřednostnil lásku před svou povinností.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama