Leonardova děvka | Kapitola 7 - Návštěva Říma

21. června 2015 v 13:17 | Enqila |  Leonardova děvka
Musím se přiznat. Jako každý školák i já jsem ráda, že konečně... Konečně jsou za týden a pár dní ty pitomý prázdniny! S kamarádkou jsme se shodly na tom, že z nás ta škola vysává duši. Už jenom tím, že se tam přijdeš podívat... Už tím z tebe ta hnusná stará budova, co by potřebovala rekonstrukci a zoufale dotyk vyspělé moderní technologie, z tebe odčerpá tvoji životní energii. Jak jsem si všimla, tak chodit sem mě vyčerpává a já místo toho, abych odpoledne na něčem pracovala usínám. Ještě mi od učitelky na češtinu bylo řečeno, že se jí nelíbí moje slohy a to je tak povzbuzující k dalšímu psaní. No tak dobře, dost brečících vět.
Další kousek z kapitolovky, co jsem si rozpracovala na téma AC. Třeba se o prázdninách zmůžu na něco z vlastní tvorby, když už jsem si rozepsala tolik věcí. Ale když to tak čtu, tak mi to všechno přijde nehorázně stupidní, že by to nemělo vidět světlo světa. No projednou je to nic moc... Ale tak aspoň něco :D


Skutečně takového Leonarda vůbec neznal… A naháněl mu strach, i když zrovna nyní u něj nebyl. Tentokrát ho samotná potřeba výzvěd zavedla až do kdysi se slávou lesknoucího Říma, který dnes byl spíše v troskách, a bývalá vznešenost města byla pošpiněna korupcí vysoko postavených. Sice neměl tolik času. Nebo spíše jej neměl zahazovat tím, že by se proháněl dávno zapomenutými katakombami, ale onen Romulův poklad byl poměrně lákavou odměnou pro zchudlého šlechtice jako byl Ezio. Jestli měl vyléčit jejich milované hlavní město, jako to udělal se svým rodným… Potřeboval k tomu peníze, nové rekruty a víru všech spojenců v jejich věc.

Odrazil jednoduchou dýku muže, jehož tvář se skrývala pod zpracovanou hlavou mrtvého vlka. Tito následovníci Romula skutečně nebyli žádnými protivníky. Bylo jich sice mnoho, ale Ezio sotva sám utržil několik ran, zatímco už většina mužů, kteří se skrývali pod maskou vlka a v rukou drželi kostěné dýky, už dávno leželo mrtvých na zemi. Nakopl posledního muže, který stál před ním a bránil mu v dosáhnutí na poslední klíč, kterým by osvobodil bohatství z podzemí. Protivník bolestivě zaskučel a zmohl se na poslední útok. Jako jediný ze všech snad nejvážněji poranil assassina, když mu zabodl dýku z opracované kosti do ramene a vzápětí byl probodnut. Ezio si odfrkl a díky adrenalinu, který mu koloval v žilách, nevnímal ani, že mu z ramene trčela dýka. Všiml si toho, až když přišlápl mrtvolu, aby z ní vytáhl meč, který chtěl očistit. S bolestivým zasyčením vytáhl dýku z ramene a bílá látka jeho róby se okamžitě zbarvila krví. Zanadával, a tak mu nezbylo nic jiného, než vytáhnout z kožených brašen u opasku provizorní lékárničku. Potřeboval si to alespoň nějak přes látku obvázat, a pak s tím mohl obtěžovat dottoreho. Zapojil do této jednoduché činnosti i svá ústa, aby utáhl uzel na bílém plátně. Potom se opět mohl věnovat svému úkolu.

Přešel ke kamenným dveřím a byl rád za osvěžující vzduch, který zde proudil skrze další dveře, jež jasně prozrazovaly, že vedou ven. Prohlédl si tuto vlastně kryptu? Kam se dostal a jeho pohled okamžitě padl k pavučinami oblepenému oltáři, kde byla malá krabička. Pohybem zápěstí tasil skrytou čepel a chvíli se pral se zámkem, než se ozvalo uspokojivé cvaknutí. Otevřel víko malé skříňky, kde se ve světle dvou loučí zaleskl klíč na pergamenu. To byla věc, kterou potřeboval! Podvědomě si radostí poskočil a sevřel v dlani klíčem s římskou číslicí šest. Ano! Nechal se vést temnou chodbou, kterou proudil dovnitř čerstvý vzduch a vzápětí jeho jantarové oči oslepil sluneční svit. Zastrčil klíč do uvolněného místa v brašně. Pergamen, ke kterému byl připojený, tím nejspíše zmuchlal, ale to jej tolik netrápilo. Přiložil si prsty k ústům a pronikavě zahvízdal. Z dálky se ozvalo zaržání, které začalo být doprovázeno klapotem okovaných kopyt, než přímo k Eziovi skoro odnikud přiběhl jeho věrný kůň. S lehkostí a elegancí kočky se assassin vyhoupl do sedla a podle paměti a možná s trochou pomoci staré mapy se nejprve vydal k tunelům, které by ho měly zavést ke chtěnému pokladu.

Skutečně to nečekal, ale do základny na Tiberském ostrově šel spíše jako nějaká chrastící pokladnička společně s brněním, které bylo překvapivě u onoho pokladu. Ovšem bylo moc zateplené, než aby si ho Ezio bral na sebe. Už tak mu stačilo, že se vařil ve zbroji po otci, kdykoliv byl teplejší den. Nejprve zamířil ke stájím, které kdysi dávno s Machiavellim zrekonstruovali, když se poprvé dostal do Říma a předal koně podkonímu, jakmile z něj sejmul všechna břemena. Dál pokračoval obtěžkaný zlatem, že by se snad mohl stát i kořistí zlodějů, ale zde… Na území, které ovládal se svými spojenci, si nikdo nedovolil okrást obyčejné lidi, natož nějakého cinkajícího muže v podezřelém oblečení. Proplétal se uličkami, až prošel okolo dobře známé banky, která byla zamřížovaná. Prošel už jenom okolo několika domů, než stanul před sídlem, které zvolil jako základnu svých assassinů. Zde se sdružovali noví rekruti, kterým byly posílány rozkazy skrze poštovní holuby. Několik si jich povídalo v hloučku, ale jakmile se otevřely dveře a do nich vešla velká legenda, tak si přiložili pravou pěst k srdci a jeden po druhém přivítali svého vlastně velmistra. "Ach Ezio…" Ozval se kdosi a z místnosti se stolem, kde původně dotyčný vyřizoval papírování, vyšel Eziův starý dobrý známý - Niccolo Machiavelli.
"Koukám, že mise byla úspěšná." Podotkl, když viděl, že assassin v ruce drží nějakou zbroj a Ezio pouze přikývl.
"Mám to zlato," Řekl, co už dávno Niccolovi došlo.
"Dobrá tedy, konečně můžeme odkoupit pozemky a zrekonstruovat na nich budovy. Nakoupit vybavení pro budoucí rekruty… Ezio tvá snaha přináší konečně své ovoce. Mise v klíčových městech mimo Itálii nám pomáhají rozšířit vliv. S každým úspěchem jsme o krok blíž našemu cíli. Brzy Cesareho porazíme!" Rozhohnil se černovlasý muž a Ezio přikyvoval.
"Pane…" Ozval se nějaký z mladíků, když se Ezio zbavil té zátěže zlata a brnění. "Přišel vám vzkaz z Florencie." V assassinovi zatrnulo, přesto jej přijal s kývnutím a poděkováním. Do své snahy získat poklad vložil sám sebe, že už se dlouhé týdny s Leonardem neviděl… A nyní mu vynálezce psal, jak nevděčný Ezio je. Že si na něj ani jedinkrát v Římě nevzpomněl. Nenapsal, jak sliboval…
"Musím vyrazit na cestu. Machiavelli ty to tu zvládneš, že?" Pohlédl Ezio roztřeseně na muže, který seděl za stolem a zapisoval výši jejich kapitálu.
"Ach jistě. Úkoly volají. Jen běž Ezio."

"Nevděčník jeden…" Mumlal si pod vousy vynálezce a chodil po celé dílně jako šelma v kleci. Jak bláhově doufal, že i s ním bude pravidelně psát… Že možná ze strany Ezia uvidí nějaký zájem. Jistě se tam zapletl s nějakou ženou! Nic jiného v tom být ani nemohlo! Mračil se na celý svět, zatímco Nicco za Maestra dodělával jednu ze zakázek. Raději se neptal, co jeho mistra tolik rozčilovalo. Nemohl snad na něco přijít? Občas ho zajímalo, nad čím Leonardo tolik usilovně přemýšlel. Pochody mistrových myšlenek byly pomalu jako zapovězené bludiště… Smíchal dvě barvy dohromady a dle Leonardových instrukcí, které dostal minulý den, pomalu dodělával pozadí. Sám se pohroužil do své práce natolik, že ani nepostřehl, jak Leonardo vzteky bez sebe hodil o zem nějakým modelem létajícího stroje. Inu zítra toho jistě bude litovat, jestliže to bylo něco jeho oblíbeného… Ani si neuvědomil, že se jasný sluneční den pomalu přelil do tmavého večera. Až když dokončil poslední mrak na jinak blankytně modrém pozadí oblohy, si konečně všiml, že maestro někam odešel. A tak ponechal dokončený obraz na stojanu a sám po sobě začal sklízet. Pečlivě omyl paletu s namíchanými barvami a několik štětců, které využil. Jenom polohlasem se rozloučil s mistrem, který nikde nebyl a odešel z dílny.

Sám Ezio se bál. Bál se toho, že mu Leonardo napsal a on mu ani jedinkrát neposlal zprávu, jak sliboval. Měl ale strach i z toho, jaký umělec bude. Nejspíš pořádně naštvaný a zlý… Což by znamenalo další špatné vzpomínky pro mladého muže. A pro Leonarda by to naopak bylo další zklamání, jelikož doufal, že se s Eziem budou spolu milovati. Jako dvě spřízněné duše… Avšak… ten proutník si tam jistě našel další ženu! Určitě a bylo jedno, jestli to byla jenom prostitutka. Zapomněl na Leonarda, i přes všechno, co mu sliboval… A to si žádalo jenom jediné. Vrýt řádně tomu nevěrníkovi do paměti, komu on náleží. S kým jediným on smí ulehnout do lože.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 24. června 2015 v 16:52 | Reagovat

Tak to vidím tak, že příští kapitola bude pro Ezia asi hodně drsná že? :-D :D No chudáček můj milovaný, ale tak Leonardovi se nemůže vyhýbat do nekonečna. :-)  :-(
Jen doufám, že brzy zase něco vyjde! Baví mě číst tvé povídky ;-)

2 Enqila Enqila | 25. června 2015 v 13:33 | Reagovat

[1]: Tak aspoň, že je tu nějaká osůbka takovým tím pravidelným čtenářem. Snad už jenom kvůli tobě se zasnažím o těch prázdninách být produktivnější :D Určitě to bude pro Ezia drsná kapitola, Leo už je chudínek zoufalý a chce si ho monopolizovat xD :D

3 Azano Azano | E-mail | Web | 25. června 2015 v 16:03 | Reagovat

[2]: Monopolizovat? :-D Je mi ho líto, vážně :-( Ezio je hold moc krásný a nesobecký muž a Leonardo zřejmě zase moc majetnický a snadno zamilovaný typ. :-D  :D Každopádně se těším na další kapitolky. ;-)

4 Enqila Enqila | 26. června 2015 v 16:02 | Reagovat

Nah tak charakter je takový jaký si ho každý udělá víceméně sám. Myslím si, že se ani moc nedržím herní předlohy a jedu si podle sebe :D

5 Azano Azano | E-mail | Web | 26. června 2015 v 19:53 | Reagovat

[4]: Tak to je jasné :D  :D Máš pak volnější ruku v tom, jak se kdo zachová :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama