Die Familie

20. července 2015 v 10:00 | Enqila |  Hetalia
Rozhodla jsem se napsat tedy pokračování k té předchozí povídce. Asi je to celkem smutné, kdo ví. Alespoň mě to docela smutné přišlo, když jsem to psala. Víceméně je to pokračování k předchozímu příběhu "Rodina" a asi i zakončení, protože, co by mohlo být potom... kdo ví. Třeba mě někdy napadne nějaký spásný nápad. Každopádně téma Hetalie je poměrně inspirativní. Omlouvám se těm, co by rádi nějakou povídku na assassiny. určitě se budu snažit nějakou dodat. přinejlepším alespoň další kousek k Leovi a Eziovi. Zároveň si zde prozkouším svoje skilly němčiny! Ne, kecám. Miluji tě v němčině umí napsat každý pablb.
Warning: +18, incest, asi smutné :D
Pairing: Prussia x Germany

"Ahn… G…Gil-..berte…" Vydal ze sebe trhaně plavovlasý muž jméno druhého, který se jenom zlomyslně usmíval.
"Hm? Nelíbí se ti to? Chtěl bys to raději takhle?" Přetočil tělo druhého na břicho a vyzvedl mu s menší námahou boky do vzduchu, čímž byl druhý nucen se vzepřít na čtyři. Natočil hlavu, aby viděl Gilbertovi do očí. V nově modré barvě mu tančily šibalské plamínky, a tak raději muž s plavými vlasy opět zabořil hlavu do polštáře. Už takhle byli s bratrem hlasití dost…
"Ach…" Vydal ze sebe, když do něj začal Gilbert mučivě pomalu přirážet celou délkou. To určitě dělal schválně! Cítil, jak se mu jeho rty otřely o ucho, když na něj bělovlásek nalehl a dál pokračoval ve svém pomalém tempu.
"Hmm… takhle se ti to líbí viď?" Ujišťoval se, i když sám moc dobře věděl, co měl Ludwig nejraději. Jemně přejel bratrovi přes rozložitý hrudník, až ke krku, kdy mu prsty zachytil bradu a donutil jej zvednout hlavu.
"Chci slyšet, jak moc se ti to líbí," Zašeptal a polibky začal zasypávat Ludwigův krk, zatímco mladší bratříček se pod ním třásl a snažil se potlačit steny, kdykoliv do něj Gilbert zajel až po kořen.
"Víc…" Zakňoural prosbu, přičemž v dlaních sevřel bílé povlečení polštáře. "Rychleji…" Vydal ze sebe chvíli poté, bylo pro něj příliš složité mluvit i takhle primitivně. Gilbert se jenom tiše zasmál a přestal jej trápit tím, že by mu nadále hlavu držel ve vzduchu. Vzpřímil se a chytil bratříčka za boky, kdy mu věnoval ještě jeden mučivý pomalý příraz, než skutečně zvýšil tempo svých pohybů. Okamžitě to mělo efekt na Ludwiga, když z něj byly steny víceméně vyrážený v rychlém tempu. Znovu zabořil hlavu do polštáře a opřel se o loket pravé ruky, zatímco levou se začal uspokojovat. Cítil, jak mu Gilbert zarýval nehty do kůže, ale nebolelo jej to díky vášni, která mezi nimi hořela skoro každou noc. V těchto dnech snad možná ještě více, jelikož si moc dobře uvědomovali, že Gilbert mohl kdykoliv prostě zmizet… Nebo ne? Snažil se nad tím příliš nepřemýšlet. To byly tíživé myšlenky, které se hodily k nějakému smutnému zimnímu večeru. Prohnul se více v zádech, než strnul a ucítil dobře známý tlak. Jeho pouť dnešní noci byla u konce. Završená bílou tekutinou, kterou se tak nějak snažil zachytit do dlaně, aby nemusel tak často měnit povlečení. Zapřel se hrudníkem o postel a zhluboka oddychoval, zatímco se jeho tělo stahovalo okolo Gilberta, který se zmohl na ještě rychlejší a tvrdší přírazy. Jakmile bylo po všem, odtáhl se od Ludwiga a padl vedle něj do peřin bratrovy postele. Přerývaně oddychoval a věnoval Západu zubatý úsměv, kdy si plavovláska přitáhl k sobě, aby jej políbil na ústa.
"Ich liebe dich…" Zašeptal Ludwig udýchaně a Gilbert se jenom usmál.
"Ich auch…" Zamumlal v odpověď a nechal bratra jít, jakmile mu bylo řečeno, že by si rád ještě před spánkem dal sprchu.
"Já to dneska oželím," Reagoval Gilbert a zachumlal se do deky. Položil se na Ludwigovu polovinu postele a dýchal jeho aroma.

Zvedl hlavu, jakmile uslyšel šramocení a zazubil se.
"To jsi dneska tak brzy ze sprchy?" Pohlédl ke dveřím a zarazil se, když v nich uviděl muže s dlouhými plavými vlasy a tváří stejně ostře řezanou jako měl sám jeho bratr.
"Ty…" Vydechl tiše Gilbert a kousl se do rtu. "Co tady děláš?" Zeptal se skoro až hloupě, přičemž si prohlížel germánskou zbroj, do které byl dotyčný oděn. Jednoduchá, ale účinná. Tohle už byl dávno zapomenutý stát, který jenom mlčky pozoroval Gilberta průzračně modrýma očima. Uslyšel tichý dětský smích, a pak slova malého chlapce v černém oblečení s kloboukem na hlavě.
"Mám strejdu Gilberta rád. Budeš si se mnou hrát?" Znovu se zasmál a vykoukl zpod nohou mlčícího muže. Usmívající se… Svatá říše římská. Germánie.
"Je čas." Promluvil konečně muž s dlouhými vlasy. Mírně naklonil hlavu do strany, než se shýbl pro chlapce v černých šatech.
"Budeš si s námi hrát. Je tam i Řím… A taky si tam s námi hraje matka Řecka a Egypta. Mám je všechny rád…" Vyprávěl chlapec dál a nevšímal si, že se Gilbert tvářil spíše zděšeně. Nemohl přece teď bratra opustit. To čekal skoro sto let na to, aby byl po půl roce povolán do zapomnění?
"Ještě za vámi jít nemůžu. Tak mi přece nejde čas." Chlapec se zarazil ve svém povídání a hleděl na Gilberta identickýma očima, jako měl Germánie. Stačilo by, aby se k nim postavil Ludwig a všichni by si mohli potřást rukou, protože byli spřízněni.
"Ale je. Vezmi své věci a pojď s námi. Stejně nemáš na výběr. Pokud mu nechceš způsobit větší bolest. On to časem překoná. A přece…" Ukáže na chlapce s černým kloboukem, kterého bez problému drží na jedné ruce.
"Svým způsobem ti ho bude připomínat on… A občas se budeš smět podívat, jak se mu daří. Stejně jako to dělá Řím, když chce vidět své vnuky." Gilbert věděl, že neměl příliš na výběr a ten vizigót nebo ostrogót… no prostě gót? Kdo ví, co on byl vlastně zač. Měl pravdu. Zhluboka si povzdychl, ale nakonec vylezl z postele a oblékl se do tmavě modré uniformy, kterou měl složenou vedle bratrovy zelené.
"Přišli jste v nejnevhodnější chvíli…" Podotkl a tiše si povzdychl. Snažil se být silný, ale jeho pohled zavadil o fotku s Ludwigem. Alespoň nějakou památku na něj bude mít. Fotografie, které zachytil, když objevil kouzlo moderní doby. "Ještě chvíli…" Vydupal si nakonec a skutečně mu rozházení fotek po Ludwigově posteli netrvalo příliš dlouho. Na jednu jejich společnou, kde se jeho bratříček mračil, dokonce připsal jejich oblíbenou větu v mateřštině. Ich liebe dich. Preußen. Ještě si k tomu dovolil připsat dlouhou větu o tom, že díky těmhle fotkám na něj nezapomene, a nakonec si jednu z těch povedenějších strčil do náprsní kapsy, než uchopil za ruku vysmátého chlapce. Sám nevěděl, kam se to teď vlastně vydal…
"Auf Wiedersehen, Liebe." Zašeptal tiše.


Ludwig povytáhl obočí, když se slova záhadně dostala k jeho uším jako nějaký šepot, i přes rachocení vody, která dopadala na její dno. "Gilberte?" Ohlédl se za sebe, jestli se náhodou jeho bratr nakonec neuráčil přijít. Nakonec ze sprchy vylezl, když se řádně očistil, jakmile se usušil, tak si sesbíral své věci a zamířil nazpět do ložnice. Samozřejmě nečekal, že by tam Gilbert udělal takový nepořádek a utekl od toho. Ta spousta rozházených fotek ho přímo bila do očí!
"Gilberte! Jestli je tohle nějaký vtip…!" Začal a hodil své věci na zem. Jenom s ručníkem okolo boků se vydal do bratrova pokoje. Prudce otevřel dveře a zarazil se, když byl zcela prázdný. Pečlivě složená postel. Vlajka Pruska pověšená nad postelí, jinak místnost zející prázdnotou.
"Tohle ale není vtipné!" Vykřikl a rozhlížel se okolo sebe jako by tohle všechno byl jenom oční klam. Došel k vlajce, kterou strhl ze stěny a sevřel ji v rukách.
"Gilberte. TO snad není pravda…" Zašeptal tiše, když si pomalu uvědomoval hrozivou pravdu. Vrátil se zase do svého pokoje jako by tam na něj bratr měl čekat se zlým úsměvem na rtech říkající překvapení. K ničemu takovému však nedošlo. Jeho pohled prvně padl na fotografii, kterou si s bratrem udělali po vynálezu digitálních barevných fotoaparátů. Protřel si oči, jestli viděl správně… Na té fotce byl pouze on sám? Ale vždyť se s ním fotil i Gilbert. Pustil vlajku na zem a vrhl se k rozházeným fotkám na posteli. Na každé někdo byl, ale zároveň nebyl. Itálie… Francie… Španělsko… Já… A kde byl Gilbert? Nikde jako by se po něm zem slehla. Sáhl po fotce, která byla otočená naruby. Byl tam text, a když ji otočil, tak byla prázdná čistě bílá plocha fotopapíru. Přečetl si, co stálo na rubu fotky a konečně si připustil, co že se to vlastně stalo. Shodil všechny fotky na zem, protože uvnitř sebe najednou cítil neuvěřitelnou prázdnotu. Zároveň byl tak zoufalý… Jenom půl roku. Šest měsíců měl na to, aby Gilberta viděl, a pak mu ho odebrali. Úplně ze všeho! Proč jenom museli zapomenout?! Mohli za to lidé! Bezmocně udeřil pěstí do polštáře a zmuchlal prázdnou fotku s textem. Hodil jí, co nejdál od sebe a odmítal si připustit pravdu. Natáhl se po černobílé vlajce s orlicí a pevně ji zmuchlanou sevřel ve svých rukách. Devadesát jedna let čekal na to, až se konečně setká s bratrem a budou spolu šťastní. A žádný zasraný happy end jako v Hollywoodských sračkách od Alfreda se nekoná! Místností se po chvíli začaly ozývat vzlyky. Všechno, co mu po bratrovi zbylo? Jenom vzpomínky a tahle vlajka. Všechno ostatní bylo pryč…
"Kam jsi jen šel… Proč jsi mě opustil?" Ptal se muž schoulený v klubíčku, že mu pomalu nebylo rozumět. Jenom tiše vzlykal do vlajky dávno zapomenutého a to bylo taky to jediné, co mohl dělat. Časem… časem se to možná spraví. Čas spraví všechno...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 20. července 2015 v 13:01 | Reagovat

:-(  O_O To je krásný :-)  :-D Ovšem Ludwiga mi je líto, je škoda, že Gilberta nenechali ještě chvíli s Ludwigem, ale tak odejít prostě musel :-( Krásně napsané ;-)

2 Enqila Enqila | 20. července 2015 v 13:43 | Reagovat

A představ si, že jsem to psala ještě hodinu potom, co jsem dostříhala srágory na brnění :D Ale tak nastal čas Prusko a musel už odejít :D Ach danke :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama