Gladiátorovy city <2/2>

7. července 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Tak jsem se konečně dokopala asi po roce? Napsat pokračování a zároveň konec k této povídce. Inu máme tu prázdniny! Jsem za ně ráda. Člověk už si potřebuje trochu odpočinout od tý denní rutiny ve škole, ale zároveň mě děsí, jak vlastně docela rychle plynou roky a člověk to ani moc nevnímá. Připadá mi to jako včera, kdy jsem nastupovala na ten zatracený gympl no a teď je ze mě předmaturitní ročník.... Docela děsivé... No, přeneseme se o 25. století +- zpátky v čase do antického Říma. Přesněji k dvěma gladiátorům - Corneliovi a Magnovi, kteří si vyznali své city. Bohové jim však příliš nepřáli, jelikož musí o příštích kalendách bojovat proti sobě. Tedy trocha oživení toho, co jsem napsala před dlouhou dobou :D Jestli tam budou nějaké nesrovnalosti ohledně barvy očí, tak si vážně nepamatuju, jaký odstín jsem dala Corneliovi :D Tak snad mi tohle odpustíte a užijete si čtení.
Warning: +18


"Proboha Cornelie, to je nádhera!" Vyjekl Magnus a rozhlížel se kolem sebe, zatímco ho Cornelius vedl uličkami té honosnější části Říma. Konečně se mu podařilo přemluvit lanistu, aby dal Magnovi dvoudenní propustku. Možná si k tomu trošku připomohl svým jměním. Zatímco Cornelius ji jako auctorat nepotřeboval, mohl se volně pohybovat, kde chtěl. Ani nemusel bydlet v gladiátorské škole, jenom musel docházet na tréninky a vždy, když byl povolán do služby.
"Jsem rád, že se ti tu líbí." Reagoval na jeho nadšení Cornelius s úsměvem a držel si mladíka u sebe, aby se mu nikde neztratil.
"A kam to teď míříme?" Zeptal se Magnus a pořád kolem sebe roztržitě koukal a snažil se toho, co nejvíce vidět.
"Vezmu tě do amfiteátru, abys taky viděl něco z naší kultury," Odpověděl blonďák a nepřestával se usmívat, když viděl, jak je Berber nadšený.
Všude kolem nich se procházely davy lidí, až z toho byl mladý Berber k nevytržení. Nikdy v životě neviděl tolik lidé pohromadě. Při téhle nádheře ho napadala spousta otázek.
Mezitím došli k honosné nezastřešené budově z bílého kamene. Každý z helénského světa by poznal, o jakou budovu se jedná. Divadlo bylo v této době jedním z hlavních zdrojů zábavy v Římě, ať už mezi bohatými nebo chudými. Masy lidí se postupně usazovaly na klasicky kamenné dřevěné lavice, zatímco Magnus stál v úžasu před budovou. Nikdy římskou kulturu nechápal, ale dokázal si představit takhle trávit každý den. Cornelius do něho nepatrně šťouchnul, aby jej následoval, přičemž se na něj zamilovaně usmál.

"A co se tu bude dít?" Zeptal se Magnus a rozhlížel se kolem sebe, když usedli na jednu z kamenných lavic. Měli to štěstí, že se dostali na celkem dobrá místa. Cornelius se na něj jenom nevzrušeně podíval. Přítomnost té spousty lidí mu nepřipadala nijak cizí, ale chápal Magna, jak se nejspíš cítí.
"Dnes by měli hrát komedii. Jmenuje se to. Čí je to dítě?. Je to velmi oblíbená komedie, i když už je poměrně dosti stará." Odpověděl po chvíli Cornelius a očima pozoroval muže, který vystoupil, aby oslovil ostatní. Všichni na něj výborně viděli, a i kdyby ne, tak zvuk jeho hlasu se rozléhal amfiteátrem jako by mu k tomu dopomáhala snad nějaká magie.
"O čem to je?" Vypustil další otázku Magnus.
"Dozvíš se," Odvětil stroze Cornelius ve snaze ho umlčet, což se Magna možná trošku i dotklo, že s ním najednou nechtěl mluvit. Radši tedy zmlkl a pozoroval, co se bude dít dál. Objevili se další dva muži a na obličejích měli zvláštní masky, které byly velice výrazné. Očividně by je dobře viděl, i kdyby seděl na nejvyšších místech. Ale co měly značit? Brzy pochopil, že se převážně jedná o náladu té postavy. Někdy nepochopil, čemu se lidé smějí, moc veselé mu to nepřipadalo, ale když se zcela ponořil do děje, tak začal chápat v čem je ta pointa.
Cornelius vedle něj uvolněně seděl a popíjel víno, co si přinesl sebou. Taktéž se smál s ostatními. Nakonec bylo po všem a Magnus to zjistil teprve, až ve chvíli kdy se lidé začali zvedat z lavic. Cornelius na něj koukl a vřele se usmál, ovlažený taky něčím jiným, než věčnými cvičnými souboji a hádkami mezi gladiátory.

Cornelius s mírným úsměvem vedl Magna ulicemi Říma. Sem tam se koukl po snědém mladíkovi, který byl přímo okouzlený, i když tohle nebyla ta nejlepší část Říma.
"Máš hlad?" Magnus pohlédl na svého průvodce a jenom přikývl. Cornelius zabočil do vedlejší ulice. Věděl, že ho bude Magnus následovat. Před nimi se objevil jeden z mnoha hostinců, ale tenhle připadal Corneliovi slušný a i pěkně zařízený, že by se v něm dalo přespat. Na vývěsním štítu byla liška schoulená do klubíčka. U spící lišky, bylo pod tím ozdobným písmem, i když už byly barvy značně vybledlé, stále se to dalo přečíst. Cornelius vešel dovnitř, pár mužů od výčepu ho pozdravilo. Zjevně zde nebyl poprvé. Magnus se zmohl jenom na otevřenou pusu. Moc si toho ze své minulosti nepamatoval, ani nevěděl, jak už to vypadalo v jiných budovách a tahle ho uchvátila, i když výčep byl vcelku jednoduše zařízený. Stěny do půli obložené dřevem, jinak šedivé a někde na nich byla i prasklinka. U většiny dřevěných stolů seděli muži, co popíjeli z korbelů nějaký nápoj. Cornelius luskl svému společníkovi prsty před obličejem, aby se probral a věnoval mu malý úsměv.
"Posaď se," Vyzval ho a ukázal k nejbližšímu stolu. Černovlásek ho poslušně poslechl a díval se na staršího, jak jde k výčepu. Chvíli mluvil s nějakou ženou, která zde očividně ostatní obsluhovala. Mladík se zavrtěl a rozhlížel se kolem sebe. Jeho pozornost upoutaly dřevěné schody, kam asi vedou?

"Tady máš," Usmál se Cornelius na svého společníka a podal číši s vínem. To Magnus spolehlivě poznal, když se napil, tak ho překvapilo, že nebylo míšené. Cornelius si sám s úsměvem upil ze své číše a pozoroval Magnovu nadšenou tvář. Byl tak roztomilý, i přestože oba byli vlastně už dospělí muži.
"Řím je nádherný… velkolepý," Zašeptal Magnus, než se ho stihl Cornelius optat na dojmy.
"To máš tedy pravdu," Přitakal blonďák a byl rád, jaké dojmy z tohoto místa Magnus… ne Hassan měl. Přece jenom nádheru Říma spatřil jistě jedinkrát a to ještě za mřížemi vozu, když ho vezli na trh s otroky. Tehdy mu to město ani tak úžasné připadat nemohlo. Lehce se otřásl jenom při představě toho, jak s ním museli nakládat. Oproti tomu byla i gladiátorská škola vysněným místem pro otroky. Možná ještě někomu sloužit, ale hlavně nebýt na nucených pracích.
"Není to ani smíchané s vodou," Podotkl Magnus, co bylo zjevné a šťouchl do už dávno vyprázdněného poháru. Cornelius se tedy až nějak moc zamyslel.
"Tak že bylo o trošku dražší, než obyčejné," Přikývl a mírně přivřel světlé oči, zatímco do sebe nalil též zbytek rudé tekutiny v poháru. Jako krev, napadlo jej, přičemž se mu vybavilo, že brzy proti Magnovi bude nucen bojovat. Nebo měl však jinou možnost, aby se nezostudil? Zvedl se, aby jim znovu došel pro další víno. Chtěl, aby Magnus poznal snad veškeré neřesti obyčejného života římského občana.

Cornelius se hlasitě zasmál, když viděl Berbera, jak leží s hlavou na stole, ale rukou stále pevně držel v pořadí už čtvrtý pohár vína, které nebylo ředěné. Tento celkem nevinný nápoj nezkušeného gladiátora naprosto položil na lopatky a on se opil sotva z třetího poháru.
"Ty padavko," Šťouchl do něj přítel, až Magnus nesouhlasně zamručel. Zvedl hlavu a pozoroval ho zakaleným pohledem, než na něj dětinsky vyplázl jazyk se slovy, že padavka je tady Cornelius. Blonďákovi zlomyslně blýsklo v očích, když viděl, jak na tom snědý mladík byl, a tak vstal a hodil na stůl pár zlatých, než si přebral muže do své péče a odvedl jej po schodech nahoru do pronajatého pokoje. Černovlásek se mu možná lehce vzpíral ze začátku, že ještě přece nemá dost a dal by si ještě trochu vína, ale jakmile skončil položený na měkké obrovské posteli, tak s povykem přestal. Pustil svalnatého Cornelia, jehož se držel okolo krku a rozhlédl se trošku zmateně okolo něj.
"Tohle není moje…" Pohlédl do tváře muže se světlými vlasy, který mu přiložil jenom prst na rty.
"Zasloužíš si jednou poznat, co je to skutečný život." Odvětil na jeho vlastně nevyslovenou otázku a usmál se, zatímco Berber jej pozoroval s lehce zakaleným pohledem zelených očí. Nádherných a uhrančivých očí, které vypadaly jako dva vsazené šperky do Magnovy tváře. Kdo ví proč, ale dech snědého mladíka ležícího na zádech začal být v tomto možná lehce trapném tichu hlasitějším a zrychlenějším. Skoro jako by přímo vyčkával, co se chystá zkušenější gladiátor nad ním udělat.

Cornelius ještě chvíli setrval prstem na rozpálených Magnových rtech, než jej pomalým pohybem, kdy přejel od koutku přes tvář až na krk, sňal z úst Berbera. Sklonil se tváří blíže k té jeho, čímž se zlehka otřel o Magnovo tělo svým a mírně na něj i nalehl. Přitiskl své rty k mladšímu a neustále mu hleděl do těch očí jako dva zelené drahokamy, dokud Magnus na chvíli nepřerušil jejich oční kontakt, když je zavřel. Tělem mu projel ten nový pocit, ta touha po dotycích staršího. Omámení z nějakého alkoholu z něj naprosto vyprchalo a on vjel prsty do Corneliových jemných plavých vlasů. Sevřel je u konečků, zatímco staršímu hladově oplácel polibky. Sice se jím nechával vést, ale po chvíli se zapřel dlaněmi do vypracovaných prsních svalů druhého muže, které se skrývaly pod čistě bílou tunikou. Trochu silnějším tlakem donutil Cornelia, aby se odloučil od jeho sladkých a naběhlých rtů z jejich hravého líbání a položil se na záda vedle něj. Jejich pozice se tímto změnily, když se nad ním Berber vztyčil. Snědá tvář se mu lehce barvila do červené z rozpaků, přesto cítil za povinnost oplatit Corneliovi tu zvláštní péči. Nyní musel zahnat svůj hlad po gladiátorových mozolnatých rukách, které dokázaly obratně skolit útočníka ať už obyčejnou pěstí či za pomoci meče. Ucítil, jak mu Cornelius položil své horké velké dlaně na boky, když jenom přemýšlel a zatímco nic neudělal. I tak starší vyčkával a pomalu mu putoval levou dlaní po zádech vzhůru. Táhl dlaň přesně v místech, kde se nacházela Magnova páteř, až mu vjel prsty do černých krátkých vlasů.
"Hassane," Vyslovil jeho skutečné jméno s neskutečnou něhou. "Líbej mě…" Vybídl jej k nějaké akci a Berber se tak podle něj zařídil. Sklonil se nad ním a opět spojil jejich rty. Vnímal, jak mu Cornelius celkem agresivně podebíral vlasy a trochu bolestivě tahal i za jeho konečky. Sám se mu opatrně opíral do prsou, než pomalu sklouzl k opasku, který držel část tuniky staršího vytáhlou. Takto naslepo s ním zápasil a bylo celkem těžké rozepnout bronzovou přezku. Úlevně vydechl do Corneliových úst a s mlasknutím se od nich opět odloučil. Sám blondýn se mírně přizvedl a vzápětí bílá tunika společně s opaskem letěla na zem vedle postele. Odhalil tak snědému muži své svalnaté tělo, které kolikrát vídá při tréninzích. Ale nyní pohled na Corneliovo tělo dělal s Magnem něco úplně jiného. Mladík nasucho polkl a neubránil se pohledu mezi nohy staršího gladiátora. Sice byly jeho intimní partie zakryté, tak pod nimi byla vyrýsovaná naběhlé vzrušení, které je jistě tvrdé jako ostatní Corneliovy ocelové vypracované svaly. Sám Magnus měl podobný problém… Moc nevnímal slova, které druhý vypouštěl z úst, ale když zvedl pohled do tváře blonďatého muže, tak jasně viděl netrpělivost v ocelově modrých očích. Možná ho i Cornelius němě vybízel k tomu, aby se ho už konečně začal dotýkat. A tak se Magnus vydal na svoji průzkumnickou cestu. Nejprve věnoval staršímu krátký polibek na ústa, než mu jemně ústy přes tvář a bradu na krk. Snažil se, aby se to druhému líbilo a soudě podle občasného vzdychnutí nejspíše ano? Byl celkem nejistý. S Corneliem byl celkově jednou a to si to ještě užil on sám, a tak se snažil napodobovat, co dělal starší. Jemně mu rty křižoval hrudník. Jenom chvilku se pověnoval bradavkám, které i při jeho nezkušeném cumlání a mnutí ztvrdly. Sice Cornelius nereagoval podle Magnových představ, ale to mu vůbec nevadilo. Pomaličku se dostával níže a níže, dokud nesvlékl poslední kus oblečení, který halil jeho mentora. Zrudl snad ještě více, když stanul tváří v tvář erekci blondýna.

Sice nebyl Magnus úžasný jako kdejaký zkušený prostitut, kterých si Cornelius zaplatil ze svých peněz spousty, tak s ním vlhké polibky po celém těle dělaly divy. Byl vzrušený už jenom na maximum, když se Magnus poprvé dotkl jeho erekce. Sakra… proč nad ním přemýšlel stále jako nad Magnusem?
"Mag… Hassane…." Vzdychl a zapřel se lokty do měkkých polštářů na posteli. Více vypnul boky proti ruce, která ho uspokojovala, zatímco se prohýbal v zádech a zakláněl hlavu. Musí se nechat, že pohyby Magnovy ruky byly, dá se říct zkušené? Zašklebil se při myšlence, že by snad chudák osamělý Berber uspokojoval sám sebe v noci, když ani nepoznal rozkoše ženského těla. Ale to je možná vlastně dobře… Takhle si ho mohl ukrást Cornelius pouze do své náruče a pevně ho v ní svírat. Tiše si povzdychl, ale to se změnilo v slastný sten, který zakončila sprška bílé tekutiny na Magnovu ruku a Corneliovo břicho.
"Ach…" Vydechl znovu a hrudník se mu divoce vzdouval. Navrátil hlavu opět do původní polohy a viděl Magnův malý úsměv.
"Pojď ke mně," Natáhl k němu svou dlaň a Berber mu vyšel vstříc. Nechal se pohladit po tváři a přitáhnout se, aby si spolu opět vyměnili několik žhavých a dravých polibků. Avšak snědý mladík nijak nežádal o laskavost, kterou právě prokázal Corneliovi. Bylo mu příjemné se s ním i líbat a bral to jako, že si se starším nyní byl kvit a nic si "nedlužili".
"Tohle ale ještě není konec," Ozval se Cornelius, když sidával oddych, aby mohl pobrat nějaký dech. Magnus mu totiž už připadal nějaký vlažný.
"Ne?" Trochu zmateně se na něj podíval a vzápětí slabounce vzdychl, když mu Cornelius stiskl mužství přes látku tuniky i spodního prádla.
"S tímhle se něco musí udělat. A já moc dobře vím co."

Neočekával, že to bude příjemné. Už jenom, když v něm měl Cornelius prsty a jimi roztahoval jeho nitro. Ovšem nakonec ty prsty byly o tolik příjemnější, než právě gladiátorova úctyhodná délka, která se pomalu tlačila do Magna. Ten se třásl, hlavu vykláněl do strany a snažil se bojovat s bolestí. Cornelius ho sice upozorňoval, že poprvé to vždycky bolí… Ale nakonec i useknutí ruky během boje, kdy tělo bylo plné adrenalinu by bylo asi příjemnější. Přes tvář mu stekla jedna slzička, kterou ihned Cornelius olízl. Snažil se svého mladšího partnera utišovat. Šeptal mu sladká slůvka, odváděl jeho pozornost jinam. Chtěl, aby si to Magnus užil stejně jako Cornelius sám. A přesto.... Zatímco mladšího trápila bolest jeho svěračů, starší se zaobíral nad tím, co bude. Stále ho trápil onen nadcházející souboj v aréně. Ucítil zatahání za vlasy a Magnovo váhavé pokývnutí, že už se může pohybovat.
"Skutečně?" Optal se pro jistotu a shrnul mu vlhké vlasy z čela, kam ho políbil.
"A…ano…" Dostalo se mu kňouravé odpovědi a Cornelius se tedy chopil otěží. Pomalu začal hýbat boky proti svému úzkému milenci. Jindy by se rád díval na to, jak jeho penis rozráží ten prstýnek sevřených svalů, ale věděl, že Magnus nebyl na polohu na čtyřech ani zdaleka připravený. Dnes mu šlo o to Hassana…. Něžně pomilovat. Ukázat mu, jak úžasné je míti milence. Že to není pouze o bolesti. Rukama se prozatím zapíral u Magnovy hlavy, ale když mladík pod ním konečně přestal skuhrat a pomalu bloudil dlaněmi po Corneliových vypracovaných zádech, tak konečně starší získal nějakou tu jistotu a mohl si snědého mladíka podrobovat tvrději. Pravou dlaní mu sjel po zpoceném hrudníku a uchopil Magnovo změklé mužství.
"Hassane…" Zasténal jeho jméno a po tomto se malá místnost tohoto hostince vyplnila steny obou mužů. V ulicích hlučeli jiní občané, byla slyšet hlasitá hudba z výčepu hostince, ale ti dva měli oči jenom pro sebe. Vnímali pouze čas v jejich bublině, ostatní neexistovalo…


V gladiátorské škole už se o vztahu mezi Corneliem a Magnem vědělo. Nikdo na to však příliš nepoukazoval jeno Scipio si pořád z mladého Berbera dělal zlou srandu, kdykoliv u toho nebyl Cornelius, který by se za Hassanovu čest klidně i bil s šampionem. Ano, jako jediný oslovoval Magna jeho pravým jménem. Hlavně během jejich společných soukromých chvilek mu s radostí to jméno mazlivě šeptal do ouška. Sliboval Magnovi, že k žádnému souboji nedojde a on jej vykoupí. Přece jenom má dostatečný obnos na to, aby si Magnuse koupil pro sebe. Ještě pořád Berber nebyl skvělým válečníkem, tudíž by se jej mohl lanista zbavit za celkem slušnou cenu. Magnovy se tyto nádherné vize líbily a pomalu v nich žil. Nedokázal si představit, že by byl svobodným, ale byl by s Corneliem. S jeho úžasným blonďatým bohem války, který by pro něj i do podsvětí šel. Tuhle se opět přitrouble usmíval, ovšem o Corneliových plánech se prořekl špatnému člověku. Což on sám nevěděl, a tak se pouze bezstarostně dál usmíval a nechával se unášet představami o svobodě s Corneliem, kdykoliv koukal z okna své kobky na hvězdné nebe. Když ho zrovna nedržel Cornelius ve svém hřejivém náručí…

Dny pomalu ubíhaly a Magnus ani nevěnoval pozornost tomu, že se blíží jeho soudný den. Ovšem den před arénou si je zavolal lanista. Působil rozčarovaně, snad i naštvaně. Snad i sami bohové vycítili, že se mělo stát něco špatného, protože se náhle roztrhla mračna a obrovské kapky deště dopadaly na střechu lanistova domu. Společně s Corneliem seděli v jeho kanceláři a blonďák po Berberovi nervózně pokoukával.
"Vím, co chceš udělat, Cornelie." Ozval se po dlouhé odmlce lanistův hlas. Prudce vstal od stolu a začal přecházet po místnosti, než vyzval oba dva gladiátory, aby jej následovali ven. Sice všichni okamžitě zmokli pod provazci deště, ale to zjevné nikomu nevadilo.
"Prý chceš Magna vykoupit ze zítřejšího souboje. Ale cena za svobodu tohohle pacholka je mnohem větší, než si myslíš." Pokračoval dál a nesnažil se nijak překřičet déšť, který se tříštil o zem.
"Že spolu šukáte jsem tak nějak překousl. Ale že budeš intrikařit a chtít utéct…" Magnus se zmateně podíval z jednoho na druhého, než pohlédl za lanistu, kde se za ním mihla nějaká postava v plášti. Muž středního věku, který byl o dost slabší a tenčí než Cornelius vytasil dýku a chytil plavovlasého muže za mokré vlasy. V momentu překvapení mu kopl do kolene, až srazil svalnatého gladiátora na zem a bez milosti mu podřízl hrdlo.
"Nech si své špinavé peníze!" Zakřičel na chroptícího Cornelia, který byl samozřejmě v šoku, ale příliš času mu nezbývalo. Pouze vyděšeně pohlédl na Berbera, držíc se za krk, než skonal s očima dokořán. Ležící v blátě, avšak ne v písku arény. Jaká to hrdinská smrt, pomyslel by si Cornelius ironicky sám nad sebou, ale už dávno nebyl mezi živými. Nevnímal mladičkého muže, který se k němu zoufale vrhl. Snažil se probrat, než ho jenom držel v rukou a díval se na vraha jeho milence. Člověka, který mu do života vnesl naději a jiný Říman ji zadupal do země.
"Teď jsi svobodný! Sbal si jeho i svoje věci a vypadni odtud!" Avšak svobodu, jak si ji představoval Magnus s Corneliem vypadala zcela jinak...

Kráčím tady sám a sám,
Co mi zbylo? Nic. Jen oči pro pláč mám.
Na rukou krev partnera svého nesu.
Kolik toho ještě snesu?
Vina a minulost ruku v ruce mě provázejí,
lidé mnou jakoby procházejí.
Ach svobodo, jak hořká jsi,
vůbec nechutnáš tak sladce, jak říkal mi.
Až budu mít odvahy setkám se opět s tebou,
nebo mě boží mlýny předtím semelou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 7. července 2015 v 11:36 | Reagovat

To je hezký :-D  :-D
Gladiátora si teď moc nepamatuji, ale tenhle pár je rozkošný :-P  :-P  :-)  :-)

2 Enqila Enqila | 7. července 2015 v 11:56 | Reagovat

Awhm... Říkám si, jestli jsem to neměla pro Magna zakončit dobře, ale pak jsem z rozmaru nechala COrnelia umřít xD Je fajn, že se ti to líbí :'D A ano taky mi přišli jako rozkošný pár. Psaní na ně dva mi přišlo svým způsobem neskutečně zábavné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama