Rodina

13. července 2015 v 10:00 | Enqila |  Hetalia
Tak jsem si řekla, že tedy sepíšu něco na tématiku Hetalie. Dlouhou dobu už jsem to chtěla udělat, ale vzhledem k tomu, že o tom anime moc nic nevím (kromě toho, že je to parodie na státy)... Tak jsem to dlouho odkládala. Můj původní plán bylo napsat povídku na Ameriku s Ruskem, ale moje sympatie si více získali němečtí bratříčci Německo s Pruskem. Samozřejmě jsem se nemohla rozhodnout koho z nich dát nahoru a taky si nejsem jistá, jestli jsem úplně přesná v té zápletce. Mám nějaké podvědomí o tom, že je Anglie s Amerikou rozdělili od sebe, než se zase sjendotili. Tak doufám, že si užijete čtení a nebudete se tolik pídit po detailech :)
Pairing: Prussia x Germany
Warning: +18, incest




Devadesát jedna dlouhých let mu bylo zapovězeno jej vídat. Pamatoval si jeho tvář… letmé úsměvy… Když spolu plánovali, jak budou vládnout světu, a něco se pokazilo.
Ještě před pár lety stál před zdí, která jej oddělovala od něj, a poslouchal žvásty ze strany vysokého muže v béžovém kabátu. Ten žvanil už jenom svou mohutností o sobě jasně říkal, že je Rus. Totiž on vlastně reprezentoval samotnou zemi. Pořád mu cpal, že jsou společně s dalšími rodina. Ale on věděl, že rodina nejsou. Jeho skutečná rodina se totiž nacházela na druhé straně zdi… Jemně si otřel prsty v kožené černé rukavici o rty a přiložil je k chladivému betonu.
"Brzy se shledáme," Zašeptal tiše a otočil se čelem k muži, kterého úplně vypustil z hlavy.
"Už ses rozhodl jít domů k rodině? Skvělé. Uděláme si konečně všichni společně fotku." Usmíval se na něj, i když věděl, že ho osoba s krvavě rudýma očima zcela ignorovala.
"S tebou to bylo vždycky těžké, Gilberte… Vůbec se neusmíváš. Ani nemluvíš…" Pokračoval dál, i když jeho slova se nesla chladnou nocí. Sníh se snášel na zem a křupal pod jejich botami.
"Drž hubu, Ivane, nebo dokončím, co jsem podělal." Na to se muž reprezentující Rusko jenom hlasitě zasmál a věnoval druhému svůj obvyklý až přespříliš milý úsměv.
"Chceš si to zopakovat? Byla to docela sranda co? Jak jsi nade mnou držel nůž. Víš… stačilo už jenom, aby ti z pusy odkapávala pěna a uznali by tě za nepříčetného." Smál se dál jako by to byla jenom vtipná vzpomínka a Gilbert nad ním jenom vrtěl hlavou.
"Jsi idiot a nerad s tebou mluvím." Ukončil jejich debatu a byl rád, když se před ním objevilo stavení, kde musel sdílet vzduch s těmi ostatními idioty. S těmi, kteří si říkali rodina. Ach, jak mu to slovo z jejich úst znělo tak směšně…

"Fotku… Uděláme si fotku. Tak pojď, Gilberte," Snažila se otráveného muže s bílými vlasy přemluvit krátkovlasá žena, jejíž barva vlasů byla stejně béžová jako kabát toho Rusa. No ony i mužovy vlasy byly stejné barvy jako jeho kabát, což bylo možná trochu vtipné. Gilbert se otráveně zvedl z gauče a podíval se na všechny, kteří na něj vyčkávavě hleděli. Ivan byl obklopen svými dvěma sestrami. Za nimi se seřadili tři muži v různých oblecích. Vypadali celkem vtipně, protože se seřadili od nejmenšího po největšího.
"No tak dobře no," Řekl nakonec a postavil se vedle nejmenšího muže, nebo spíš chlapce? Nijak zvlášť to nezkoumal a jako jediný se na té fotce nijak neusmíval. Prostě jenom čekal, až se ozve to vysvobozující cvaknutí, a pak si opět šel sednout. Ostatní si společně s úsměvem povídali, než se Ivan zvedl a sáhl po novinách, které se válely na stole. Hodil je vlku samotáři do klína.
"Novinky ze západu." Řekl jen a vychutnal si ten mužův překvapený pohled. Opět se vrátil do úzkého kroužku přátel. Ale rád je nazýval rodinou. Všichni tady přece byli rodina. Hlasitě se smáli, povídali si a ujídali u toho chlebíčky, zatímco Gilbert rozevřel noviny. Byl tam on...! Málem zapomněl jeho tvář. Usmíval se, jenom černobílá fotografie nezachytila průzračně modré oči a zlaté vlasy sčesané striktně dozadu. L… Jak on se jmenoval? Zhrozil se, když si nedokázal vybavit jeho jméno. Pohlédl směrem k hloučku těch pitomců a moc dobře si všiml kradmého pohledu toho muže. Zvedl se a odešel pryč, stejně si toho nikdo nevšiml. Zalezl si do místnosti, která byla jeho skutečným domem. Kouskem soukromí v tomhle neustálém křiku a blábolení o rodině.
"Nejsme rodina!" Zakřičel frustrovaně a hleděl na fotku usměvavého muže. Cožpak on na něj zapomněl? Jak se mohl usmívat, když tam nebyl s ním? Fotografii začaly skrápět slzy raněného. L… Nedokázal si vybavit jméno nejdůležitější osoby ve svém životě. Své skutečné rodiny! L…
"Bratře…" Jakmile to vyslovil, vzpomněl si zcela jasně, kdo na té pomalu rozpité fotografii byl. Jeho druhá část. Násilně rozdělený od západu… Jediná fotografie jeho bratra, kterou nyní držel v ruce, protože ostatní mu byly zabaveny. Ludwig… Jeho drahý mladší bratr! Tohle mu opět dodalo nějakou tu energii k tomu, aby vytrval a čekání se nakonec ukázalo být dobrou volbou.

Procházel čerstvě slavícím městem. Rodiny se po dlouhém odloučení konečně mohly setkat, protože východ se západem se znovu sjednotili. Zeď, která vedla napříč Berlínem, padla. Manžel směl opět obejmout svou ženu, milenec opět mohl spatřit tvář své milenky. A on… Vzpomínal si, jak tu kdysi hrával s dětmi na schovávanou. S jejich budoucností… Zastavil se před jednou z budov a znovu pohlédl na adresu naškrábanou na papíře. Poté zvedl pohled krvavě rudých očí k číslu domu a kývl. Barva se mu však postupně z nich vytrácela, i když toto znamení ignoroval. Věděl, že on upadal do zapomnění a do popředí se dostával jeho drahý malý bratříček. Zastavil se přede dveřmi a ještě jednou zkontroloval popisné číslo namalované na zdi domu. Zhluboka se nadechl, bylo to tak dlouho… Tolik se na toto setkání těšil a zároveň z toho měl hrozný strach. Zvedl ruku v černé rukavici, aby jí vzápětí zaklepal na silné dubové dveře. Na několik sekund skoro ani nedýchal, když slyšel kroky, které ke dveřím mířily, a dveře se začaly pomalu otevírat. Samozřejmě v nich stál on, i když se odněkud z nitra domu se ozvala otázka od někoho dalšího, kdo to je.
"Jsem…" Odkašlal si, když viděl nechápavý výraz ve tváři světlovlasého muže. Snažil se horkotěžko rozpomenout na svůj milovaný jazyk, kterým mluvíval i on sám. Ale posledních několik desetiletí musel mluvit tím ošklivým východním.
"Jsem doma…" Řekl se značnými obtížemi. "Ludwigu," Dodal šeptem, když už jej blondýn se sčesanými vlasy z čela objal okolo krku.
"Bratříčku, můj drahý bratříčku." Zašeptal nadšeně, i když to drsným jazykem jeho země pro cizí uši nebylo nijak radostné.
"Západe…" Zamumlal bělovlásek a konečně se usmál. Pevně dotyčného objímal, než se vymanil z jeho sevření. "Je to taková doba… Vyrostl jsi. Zesílil a ještě zmužněl." Při posledních slovech se oběma mužům začervenaly líce.
"Prosím pojď dál, ale není tady moc uklizeno." Upozornil Ludwig svého bratra, který nad tím zakroutil hlavou. Ano typická německá povaha, napadlo jej a v duchu se nad tím zasmál. Vždyť ten blonďák před ním reprezentoval samotnou zemi. Tohle byla jeho skutečná rodina. Stáhl si kožené vysoké boty a kopl je někam do kouta.
"Ano opravdu nepořádek," Podotkl sarkasticky, když byl veden chodbou, kde se snad ty parkety leskly. Byl zaveden do prostorné místnosti s televizí a gaučem, na kterém seděl jiný mladý muž ve společnosti dalšího. Matně se snažil Gilbert vzpomenout, kdo ti dva jsou.
"Ach… Prusko se vrátil. Veee…" Ozval se zvesela jeden s krátkými hnědými vlasy a jedním netypicky zakrouceným vláskem. Upřel na nově příchozího pohled nažloutlých očí a vřele se usmál, zatímco muž sedící vedle něj si posunul brýle výše po kořeni nosu. Zahleděl se Gilbertovi přímo do očí a mírně se zamračil, ovšem nahlas nic neřekl. Zvedl si k ústům pouze vidličku s dalším kouskem čokoládového dortu.
"Už bylo na čase," Řekl jen, když polkl sousto a zaměřil se opět na hrající televizi. Viděl správně?

"Řeknu ti, že s Ivanem to byla prostě noční můra!" Ukončil své vyprávění Gilbert a zahleděl se na Ludwiga, který byl až moc familiárně objímán mladíkem s netypicky zkrouceným vláskem.
"Haaa… A já si vždycky myslel, že Ivan je taková veselá kopa. Pořád se usmívá a snaží se s námi kamarádit," Podotkl právě mladík a přivřel nažloutlá očka, zatímco se Ludwig opatrně vymanil z jeho objetí.
"Byla to opravdu dlouhá doba, že?" Usmál se tiše na svého bratra a povzdychl si. V průzračně modrých očích měl jisté trápení. Jak moc se toho mezi nimi změnilo, ale nic neřekl.
"Čaj?" Zeptal se a všichni jenom souhlasně kývli.
"Pomůžu ti!" Vypískl nadšeně mladík v béžové uniformě a vyskočil na nohy. Následoval vysokého Němce v černém tílku a o něčem mu začal vyprávět, zatímco tmavovlásek upřel na Gilberta pohled.
"Tvé oči. Ví o tom Ludwig?" Zeptal se vážně, protože jako jeden z mála si uvědomoval, jakou změnou začal právě Gilbert procházet. Tázaný pouze zavrtěl hlavou a natáhl se po jednom z připravených dortíků.
"Ty jsou Ludwigovy oblíbené," Podotkl muž s brýlemi a díval se pozorně na Gilberta.
"Ach opravdu, Roderiku?" Naprosto neupřímně se na osloveného usmál a povzdychl si. Nesnášel toho muže, co před ním seděl. "Vždycky jsem toužil být součást mého malého bratříčka. Tohle…" Ukázal na své oči, které ztrácely původní barvu a měnily se. "Už to začalo. Moje země už je dávno zapomenutá, víš. Západ a východ se po dlouhých letech opět spolu shledali. Jednoho dne se probudím a budu stejný jako on. Ponesu modrou barvu očí árijské rasy, protože to je můj národ. I když jsem už jenom součástí historie. Budu přežívat jako jeho národ." Zmlkl, když uviděl, že se Feliciano společně s Ludwigem vraceli s čajem.
"Doufám, že je ovocný." Ozval se brýlatý muž a už nevěnoval Gilbertovi ani pohled, že se oba dva neměli rádi, bylo všem známo. A tak si mladík začal nenuceně povídat s Roderikem, zatímco bratr se opět dal do řeči s bratrem.

"Ty jsi s tím nepřestal?" Ozval se drsný hlas Ludwiga, když uviděl svého bratra, jak sedí v okně a kouří cigaretu. Gilbert mu věnoval křivý úsměv a přivřel nafialovělé oči, zatímco si potáhl z toho kouzelného válečku napěchovaného tabákem a vyfoukl kouř z okna. Stále byly slyšet zvuky oslav, jako by se snad i samotné město radovalo ze sjednocení. Krátce se zahleděl na pomalu objevující se hvězdy na nočním nebi, dokud se nerozsvítily plynové lampy, které mu ten krásný výhled zastínily. Vždycky se při svých procházkách během chladných zim díval právě na oblohu a přemítal nad tím, jak se měl jeho drahocenný bratr.
"Neboj, nebude ti to tady smrdět," Zasmál se, zatímco muž za sebou zavřel dveře a pohnul klíčem v zámku. Ozvalo se cvaknutí a Gilbert se pro jednou vzdal nedokouřené cigarety a seskočil z okna. Zastavil se přímo před Západem, který k němu za tu chvíli došel a zahleděl se mu do očí. Chvíli tak jenom stáli a dívali se na sebe, jestli to jsou skutečně oni, než Ludwig vzal svého staršího bratra za tvář a sklonil se mírně k němu. Ústy se dotkl těch Gilbertových, a i během polibku se mu díval do očí. Jako by stále nedokázal uvěřit tomu, že skutečně líbal Gilbertova ústa.
"Byly vždycky takové?" Zeptal se jej, když se konečně odtáhl od Gilbertových úst. Konečně si všiml, že oči jeho staršího bratra možná změnily barvu, nebo se pouze mýlil?
"Záleží na tom?" Zatvářil se Východ neurčitě a vykouzlil pro Ludwiga další křivý úsměv.
"Míval jsi je přece krvavě rudé ne?" Šťoural se v tom dál Ludwig, zatímco levým palcem jemně hladil bledou pokožku Gilberta.
"Drž hubu," Zamručel podrážděně bělovlásek, protože tady skutečně nechtěl řešit, že se jednoho dne stane součástí německého protějšku, jemuž byl průvodcem v životě. Vedl jej a učil různým znalostem, které si zažil sám. S úsměvem pozoroval, jak jeho malý bratr roste a sílí. Jak už je více a více způsobilejší k tomu, aby reprezentoval svou říši. Společně chtěli vybudovat Německou říši, ale něco se zvrtlo. Ach… už zase se mu myšlenky pomalu, ale jistě ubíraly k druhé světové válce… Na začátku se jejich společná vize o jedné velké Říši plnila, ale potom. Trest za jejich snahu ovládnout svět byl příliš krutý.
"Ludwigu…" Zašeptal, když se přestal ztrácet v bolestivých vzpomínkách. Oči, z kterých se mu vytrácela předchozí barva, se zvlhčily právě slzami.
"Ach… Gilberte. Udělal jsem snad něco špatně?" Ptal se okamžitě a nechal se k němu přivinout, jakmile ucítil jeho ruce okolo boků.
"Tys nic špatně neudělal. Jenom se mi po tobě tolik stýskalo…" Zamumlal do černého tílka, které měl Ludwig na sobě. Přes které byly vidět jeho vypracované svaly. Stal se o tolik mužnějším, když se tak dlouho neviděli… Samozřejmě si o něj tak trochu otíral projev své slabosti.
"Mě taky, Gilberte…" Začal tedy svého bratra hladit v bílých vlasech a zahleděl se z okna ven do slavících ulic Berlína.
"Ich…" Začal nejistě Gilbert, jelikož se snažil najít vhodná slova v jejich mateřštině. Bylo těžké rozpomenout se. "Ich liebe dich, Bruder." Zašeptal nakonec a nejistě mu pohlédl do očí. Ludwig se pouze usmál a jeho kouzelná slova zpečetil jejich polibkem.
Dnešní noc jistě bude výjimečnou.

Svalnaté tělo muže s krátkými vlasy, které mohly směle konkurovat zlatu, se prohnulo a z úst se mu ozval táhlý sten. Kdyby zde s nimi byl nějaký divák, tak by mu stačilo pouze pohlédnout o kousek níže. Chvíli se pokochat nádherou mužného těla, prohnutého ve slasti, než by viděl pohybující se hlavu se stříbrnými vlasy a divokým pohledem, který tohle zapříčinil.
"Uhn… Gil… Gilberte." Sténal muž a mírně nadzvedl hlavu. Jeho vždycky dokonalý uhlazený účes byl zcela rozcuchaný a neuspořádané vlasy měl nahrnuté v čele, až mohl působit jako úplně cizí. Otevřel své průzračně modré oči, aby pohlédl do tváře muži, který jej právě rozehříval. Bylo to příjemné, ale on chtěl něco jiného.
"Dost bylo mazlení a předehry... Ahn…" Snažil se jej zastavit. Prsty mu vjel do bílých vlasů, které se ve svitu měsíce a plynových lamp stříbřitě leskly. Chytil je u kořínků, aby hlavu svého bratra odtáhl od vztyčeného údu, ovšem zarazil se. Zaklonil hlavu, jak se opíral o levý loket a jeho záda se jenom více prohnula, když právě dosáhl vrcholu.
"N-ne… Jdi… pryč… vždyť…" Snažil se ho nějak odehnat, když vrcholil Gilbertovi přímo do úst. Ten se od něj po chvíli odtáhl a otřel si pouze ústa, kdy schválně hlasitě polkl a věnoval Ludwigovi tentokrát už ne křivý, ale divoký úsměv.
"A proč bych měl?" Vyjel dlaněmi vzhůru přes jeho vypracované břicho s těmi krásnými vypracovanými buchtičkami a krátce sevřel v dlaních Ludwigova vypracovaná prsa.
"Strašně jsi na sobě zapracoval, za to dobu, co jsme se neviděli. Začínám se snad za sebe i stydět," Pokusil se vnést trošku humoru do postele Gilbert, až ho Ludwig plácl do paže. Samozřejmě byl o trochu méně namakanější, než jeho mladší bratříček a to jej svým způsobem zahanbovalo. Alespoň tu soutěživou tvář jeho já.
"Nekaž tuhle nádhernou chvíli," Zavrtěl nad ním hlavou a zrudl, když se o jeho stále naběhnutý úd otřel Gilbertův.
"Ach ano. Ty a ten tvůj humor," Zašklebil se na něj bělovlásek a věnoval mu polibek. Původně chtěl krátký, ale nakonec jej Ludwig sám prohloubil, a tak se nechal. Vnímal, jak bratr zkoumal jeho tělo. Toto si tolikrát představoval ve chvílích naprosté samoty s jedinou fotkou jeho rodinného pokladu. Ach, kdyby tak Ludwig věděl, co všechno s jeho fotografií prováděl, asi by nebyl nadšený.

Žár ho spaloval s každým byť jen letmým dotykem rudookého muže. Cítil hlad ve své hrudi, jak se s každým polibkem rozrůstal. Potřeboval něco, co už dlouho neměl. Potřeboval být zase jedna jediná součást s ním. Celé jeho tělo ty roky prahlo a zároveň chátralo. Navenek by si to snad nikdy nepřiznal, rozdělení s bratrem nesl mnohem více těžce, než si myslel. Byl tak neskutečně šťasten, když se ve dveřích právě objevil Gilbert. Dokázal by počkat třeba jen o pár let déle? Určitě ne.
"Prusko…" Vydechl už dávno zapomenutou zemi, jejíž odkaz on uchovával.
"Prosím…" Přivřel své průzračně modré oči a slabě zasténal s každým pohybem Gilbertova prstu uvnitř sebe. Z hrdla se mu vydral hlasitý sten, když Gilbert přejel po jeho citlivém místečku a nějak nebral ohledy na to, že s nimi uvnitř domu byli i další obyvatelé. Celý se třásl jenom na to, aby už konečně byli s bratrem jeden, ale Gilbert dbal na zatraceně pečlivou přípravu. Vždyť spolu přece tak dlouho nebyli. Možná by se měl Ludwig trochu krotit, ale vzpomněl si na dávná bratrova slova.
"Co když nás někdo uslyší?" Ptal se vyděšeně tehdy a Gilbert mu pouze věnoval obvyklý divoký úsměv, s kterým odhalil své zuby. "Kdyby Gestapo vědělo…" Snažil se dál přemlouvat brášku, aby s tím přestali, přestože to sám tolik chtěl a zrazovala ho erekce. "Jsme země. Nám nic udělat nemůžou a i kdyby. Klidně vezmu zodpovědnost na sebe, tak mě nech slyšet tě… bratříčku."

"Nech mě tě slyšet." Zašeptal Gilbert těsně u blondýnova ouška, které na chvíli požužlal i v ústech. Konečně docházelo k jejich spojení a Ludwig se horko těžko snažil krotit svůj dech. Chtěl být potichu jako by se nenasténal už dost.
"Nghm…" Vydal ze sebe přidušeně a natočil hlavu tak, aby viděl do Gilbertových očí. "Ko-konečně… Hah…" Zašeptal a vjel prsty do jeho rozcuchaných vlasů, aby si jej stáhl k sobě a mohl jej políbit. Zavřel na dlouhou chvíli oči a vychutnával si jenom, jak do jeho nitra Gilbert pronikal, až se v něm ocitl celou svou délkou. Z vlasů pokračoval na jeho záda a nakonec skončil s rukama položenýma na jeho lopatkách, zatímco krk vystavil Gilbertovým opečovávajícím rtům. Občas jej to zalechtalo, ale bylo to příjemné. Snažil se trochu přizvednout boky, když ucítil, že do něj začal bratříček přirážet. Vzdychavě odpovídal a nechával se hýčkat. Gilbert mu pomalu dlaní sjel přes prsa až na břicho, kdy se opět vrátil vzhůru mezi vypracované prsní svaly plavovlasého muže, než dlaň přesídlil na místo určení. Byl jím Ludwigův podbřišek, ke kterému se chvílemi tiskla jeho erekce, kdykoli pohnul Gilbert boky proti bratrovým. Ukořistil si jeho ústa, i když raději slýchával jeho steny naplno. V dlani stiskl ztvrdlé blondýnovo mužství a dlaní pomalu začal pohybovat po jeho délce. Pohrával si s ním a zároveň jej tím stimuloval a pomáhal mu k vrcholu, stejně tak sobě, když zrychloval a prohluboval průniky. Tohle mu však nestačilo, hlavně nijak zvlášť nevyzvedl bratrovo vypracované pozadí, a tak přestal zpracovávat jeho mužství. Chytil jej za svalnatá lýtka a pomalu mu vyzvedl nohy do vzduchu, přičemž dlaněmi sjel na stehna. Ludwig se pouze zmohl na mnohem hlasitější sténání, jelikož se jejich ústa od sebe odloučila. Objal Gilberta, alespoň okolo ramen, jelikož na záda už mu příliš nedosáhl a bylo to takové nepohodlné.
"Ahn… Gil…Gilberte polib mě," Vyzval svého bratra Ludwig, když byl zády přišpendlen k posteli a boky mu byly přizvednuty. I tak se snažil zvednout hlavu, aby dostál svého chtěného polibku. Gilbert mu jej s radostí věnoval, zatímco dále dobýval jeho nitro. Bylo to tak osvobozující a odplavoval tím snad i ty hodiny nekonečného toužení i jen po obyčejném přátelském dotyku ze strany drahocenného brášky…

Rozespale pootevřel oči a jako vždy se chtěl protáhnout. Ovšem nepočítal s tím, že během svého probouzení uhodí někoho vedle sebe. Přece jenom spoustu let spával sám v posteli.
"Au. Čím jsem si to zasloužil?" Ozval se dotčeně druhý muž v posteli a úmyslně šťouchl do časně probuzeného plavovláska.
"Proboha kolik je? Ty vstáváš v takhle nekřesťanskou hodinu?" Zeptal se, zatímco se mu Ludwig snažil omlouvat za násilné probuzení. Gilbert se jenom zašklebil a zvedl k němu pohled.
"Gilberte… tvoje oči." Zhrozil se na chvíli Ludwig, když si všiml, že se z nich vytratila rudá barva krve.
"Co s nima je?" Zeptal se hloupě, i když to tušil. Tiše si povzdychl a prsty si je promnul. Byly stejně průzračně modré, jako je měl právě Ludwig.
"No… totiž… změnily barvu." Odpověděl mu skoro až ztrápeně bratr, načež se Gilbert musel jenom pousmát. Natáhl ruce a přitáhl si mladšího brášku k sobě. Ano, tohle byla jeho rodina…
"Vždycky jsem chtěl být součástí tebe. Už když jsem pozoroval, jak sílíš, Lude." Zašeptal a políbil jej do zlatavých vlasů. "Lidé na mě zapomněli, ale ty neseš můj odkaz dál."
"Znamená to snad, že teď zmizíš, jako kdysi dávno zmizel Feliciánův děda?" Díval se před sebe, protože se náhle neodvážil čelit stejné barvě Gilbertových očí, jako měl on sám.
"Možná ano, nevím, co se mnou bude…" Pokrčil rameny a povzdychl, jelikož Ludwig nedokázal potlačit prvotní vzlyk.
"To ale nesmíš. Dlouho jsme se neviděli a ty bys mě zase opustil?" Prudce se k němu otočil a uchopil ho za ramena.
"To nesmíš!" Zakřičel a snažil se potlačovat vzlyky. Ovšem tváře už mu skrápěly slzy a Gilbert se zmohl jenom na lítostivý pohled. Skutečně nevěděl, co s ním bude dál.
"Neber si to tolik k srdci…" Snažil se Ludwiga uchlácholit, ale moc mu to nešlo, jelikož plavovlasý muž jej pevně objal jako by se snad Gilbert měl rozpadnout právě teď v tuhle chvíli.
"Prosím… neprolévej slzy kvůli mně. Jestli někdy skutečně zmizím. Někam odejdu jako Řím. To nevím…" Prsty ho hladil ve vlasech a povzdychl si.
"I kdyby se tak stalo, mysli na naše společné krásné chvíle." Skutečně, co s ním bude dál? Heh, to jenom kdyby věděl. Opravdu zmizí v propadlišti dějin jako předchůdce Itálie?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Torry Torry | 15. července 2015 v 22:40 | Reagovat

Úžasné, velmi se mi to líbí :-)Mohlo by být pokračování nebo být na tohle téma ještě něco napsané? ;-)  :-)

2 Enqila Enqila | 16. července 2015 v 2:34 | Reagovat

[1]: Musím říct, že v posledních dnech jsme si Hetalii docela zamilovala. Je to příjemné anime na relaxaci a člověk se i zasměje. Prvotně jsem chtěla napsat něco na Germánia x Řím, ale pak jsem to změnila na Germancest. Inu asi počítej s tím, že dřív nebo později se tu objeví další povídky s tímhle tématem :) Určitě alespoň na ty dva zmíněné. Nevím, jestli k tomuhle napsat pokračování, ale tak uvidí se.

3 Azano Azano | E-mail | Web | 19. července 2015 v 9:11 | Reagovat

Hezké, vážně moc hezké! :-D Jak se nakonec "spojili v jednoho" bylo krásné, ovšem Ludwiga mi bylo líto když zjistil, že tím Gilbert nejspíš zmizí :-( Každopádně je to krásně napsané a prostě pecka jako vždy ;-)

4 Enqila Enqila | 20. července 2015 v 2:54 | Reagovat

Ach, abych se tady nezačala červenat :D Inu když se vám to líbilo, tak možná potěším tím, že se snažím napsat pokračování. já už bych ho asi napsaný i měla, ale začala jsem se věnovat výrobě brnění... :D Jinak teda já preferuju, když s ezemě nazývají jmény, ale oni si v anime i v manze říkají "Německo, Prusko, Itálie..." Atp. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama