Arachnid

18. srpna 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Dlouho jsem váhala, jestli to sem dát. Vlastně takovou menší upoutávku, třeba jenom kratičký kousek, abych nevypadala jako neaktivní. Četla jsem si to po sobě a docela se vlastně sama sebe bála, že... to úplně nepsala asi moje osoba, nebo jsem v tu dobu musela být skutečně na někoho naštvaná. Ovšem motivem tohoto je pomsta, není tu zatím žádný sex. Jenom násilí a násilí v obrovské míře, takže věková hranice bude asi určitě stanovena na 18+. Kdo ví, jestli toto někdy dokončím, každopádně, kdo by si mohl myslet. Toto není projekt, který jsem měla v plánu, o němž jsem se zmiňovala v Craps číslo pět. Toto je už delší dobu válející se mi v počítači docela nerozvinutý nápad. Dávám sem malý kousek z toho, abych věděla, jestli to vůbec bude mít nějakou odezvu, jestli někdo z vás tady bude mít ten zájem i o podobnou tematiku povídek. Sama mám pocit, že má hlava dokáže buď stvořit povídky se sexuální tematikou, nebo násilně zaměřené - v lepším případě se skloubí obojí dohromady, ehehehe. Takže toto je spíš čtení pro odvážné s trochu jiným stylem psaní, než je u mě obvyklý.
Warning: +18, násilí



Přivřené dveře… Křik ženy, který nahrazuje jenom ženské chroptění. Skrz skulinku vidím vše. Nějaký muž s rozšklebenou jizvou přihlíží tomu, jak nějací nohsledi podřezávají mým rodičům hrdlo. Proč? Ptám se… Chce se mi křičet, ale nemůžu…
"Vyčisti dům." Říká ten muž se silným ruským přízvukem. Vyděšeně utíkám od dveří a běžím se skrýt…, ale kam?
Zadýchaně se probouzím. Tahle vzpomínka mě stále děsí…, ale to bylo tehdy…

Jmenuju se William Heathmann… Jsem dospělý muž s příšernou minulostí… V podsvětí po celém světě jsem známý svou přezdívkou Arachnid, nemám se komu svěřit. Nikomu se nedá věřit. Všichni jsou špiclové… špiclové toho muže, který mi zabil rodiče. A proto píši tohle… jako tichou vzpomínku na obávaného nájemného vraha Arachnida, až tohle někdo najde… Bude si říkat, jaká zrůda jsem, ale zrůda je ten hajzl! Mě jenom pohání pomsta… Pomsta, která mě dovede ke zdárnému konci…

Jsem nájemný vrah, dalo by se to podle té nové počítačové hry, kterou jsou dneska pobláznění teenageři říct, že jsem takový moderní assassin. Dnešní teeni jsou pobláznění nějakou tou počítačovou hrou, s ničím takovým si mě nespojujte. Co se mého vybavení týče, rozhodně nenosím, tak nápadné oblečení jako on. Můj arzenál zbraní je víc modernizovanější, než jeho. Rozhodně nenosím dvě masivní skryté čepele na rukou, tím bych fakt neupoutal pozornost… Ano skrytou čepel mám, ale je přidělaná v rukávu mých šatů… Mojí nedílnou součástí jsou ocelová lanka, kterými líčím své pasti a prudký jed, který pomalu sžírá své oběti zevnitř. Těla, pak rozkládám díky chemikáliím. Otec pracoval v chemické laboratoři a občas si vzal práci sebou domů, a pak mi ukazoval různé pokusy. Ukázal mi, jak namíchat roztok, který do několika minut rozpustí lidské ostatky. Doteď nechápu, jak mohl vědět, že se mi to hodí. Vždy s sebou nosím několik vrhacích dýk a jeden krátký meč, který není moc nápadný. Pro případ, že by se něco posralo, mám i svoji oblíbenou pistoli ráže 22 dal jsem jí jméno Chladná děvka. Sám ani nevím proč. Nosil bych u sebe i Kalašnikova, ale ten by byl nápadnej… ale stejně jen si to představte… Jak se tělo mašíruje kulkama a všude crčí krev… haha… A teď k mé přezdívce.

Proč zrovna Arachnid? Když mi zemřeli rodiče, přesunul jsem se ke svému dědečkovi do Sýrie. Táta mi kdysi říkal, že dědeček má velice zajímavou minulost, tak jsem se rozhodl ho proklepnout. Zjistil jsem, že děda byl za války špión, a tak jsem po něm chtěl, aby mě naučil nějaké ty jejich finty. To také udělal, ale své zabijácké schopnosti jsem nakonec začal pilovat sám. Začínal jsem nepotřebnými žoldáky té mafie, které vládl TEN kápo. Dopracoval jsem se k tomu, že na ně buď líčím pasti, a nebo je jednoduše otrávím za pomoci čepele. A proto Arachnid. Jsem jako pavouk. Nalíčím past a ve stínech vyčkávám, až se oběť chytí. Jo to je vždycky pohled, jak se ta ocelová lanka napnou přes těla těch hajzlů, a pak z nich jsou krvavé hranolky. Docela se vyžívám v tom, aby ta past byla pomalá a oni trpěli… Možná jsem zrůda, ale co. To mě nijak netrápí…
Myslím, že víc toho o sobě neřeknu. Nejasnosti možná doplní můj příběh a nebo ne… kdo ví?

Sedím na střeše budovy, která je označená pro demolici. Skrývám se ve stínech a vyčkávám. Shlížím dolů a spokojeně se dívám na své dílo. Ocelová lanka jsou nastavena do dokonalého symetrického útvaru podobného pavučině. Už se nemůžu dočkat, až toho člověka rozsekaj. Ten pohled je vždycky boží…! Kusy masa válející se v obrovské kaluži krve. Všímám si za sebou skřípavého zvuku. To jsou dveře vedoucí sem na tuhle střechu. Kouknu za sebe a vidím nějakýho člověka, co má slušně připito. Je mi ukradenej. Tohle není můj cíl… Nebezpečně se potácí, až nakonec skončí na zemi. Ušklíbnu se, jak někdo může chlastat, aby z něj byl takovejhle ochechule, co se může snadno zabít. Zamračím se. Jestli spadne dolů a spustí past a bude všechno v hajzlu. Musím se ho zbavit a nebo bezpečně odvést někam. Soustředěně hledím, jak se znovu zvedá a potácí se ke kraji střechy.
"Blbeček," Procedím tiše. Vstanu a nenápadně k němu přijdu. Jediným rychlým pohybem mu podřezávám hrdlo.
"Můžeš si za to sám," Říkám spokojeně a dívám se, jak ta krev stříká všude kolem. Zamračím se. Normální člověk by sem nelezl, ani takhle ožralej. Vyhrnu mu rukáv a hledám znamení, které by značilo, že je z nějakého gangu. Nacházím pouze spousty podlitin a vypálených půlkruhů. Rozhrnu mu košili, která je celá od krve. Spokojeně zamručím, když nasávám ten kovový zápach krve. Mrtvý má přes celá prsa vyrytý hákový kříž. Jak tak koukám, tak ta rytina není nijak stará. Udělali mu to nedávno. Odplivnu si, náckové… odpad týhle zkorumpovaný "svobodný" země.
"Byls pouhá oběť, ulehčil jsem ti život, měl bys mi děkovat." Zasměju se soukromému vtipu. Vždycky mi připadalo směšný všechno, co nikdo nechápal ani já sám a to jsem býval vzorný student. Tatínkův a maminčin pokládek. Pohlédnu k večernímu nebi. Docela byste koukali, co se ze mě stalo, pomyslím si a pousměju se. Vytáhnu hliníkový obal, který se používá na deodoranty a postříkám jím mrtvolu. Během chvíle už tam nic není. Vracím se na své původní místo a čekám dál.


Další zaskřípání dveří.
"Kde jsi?" Ptá se někdo. Ohlédnu se za sebe. Tohle je moje oběť. Nafintěný Němec v šedém kvádru a úlisným ksichtem s poměrně výbornou znalostí angličtiny, i když ten tvrdý přízvuk se nedá zakrýt. "Tak dneska žádná řežba…" Povzdechnu si smutně.
"Kdo to řekl?" Zeptá se a rozhlíží se kolem. Vstanu a vystoupím na světlo měsíce. Vidím, jak si mě měří.
"Tak jak chceš chcípnout, ty prašivá svině?" Ptám se a přemýšlím nad tím, že bych ho hodil ze střechy a díval se, jak padá. Jakmile by se dotkl ocelového lanka, rozsekalo by ho to. Tahle možnost se mi zamlouvá. Velice, velice se to zamlouvá mé pokřivené zvrhlé a sadistické mysli. Pomalu k němu jdu. "Jedinej, kdo tu chcípne, seš ty." Odvětí a dál mě pozoruje.
"A vůbec, co jsi zač?" V odpověď mu krčím rameny a zasměju se nad představou, že bych mu třeba pomalu upižlal nějakou tupou pilkou ruce a nohy. Ten výraz utrpení by byl k nezaplacení. Slastně si povzdechnu.
"Takže? Jak ses rozhodl. Mám tě shodit a nebo pomalu a trýznivě mučit, aby sis svou smrt vychutnal, ale vlastně… asi se rozhoduju pro druhou možnost. Máš informaci, co by se mi velice hodila." Mluvím tichým, ale ostrým hlasem. Chlápek si mě pečlivě měří. Utrousí něco německy a já se zamračím. Sáhne do saka a vytahuje dvě pistole. Zasměju se, líbí se mi, když se bráněj. O to víc si vychutnávám, že je zabiju.
"Pořádně se rozhodni, co odpovíš… Kde je tvůj kápo? Doufám, že tady v Americe, protože jsem se neplácal přes půlku světa, abych zabil jednoho ustrašenýho němčoura. Řeknu ti… zabíjení Rusáků to má něco do sebe. Ten jejich hnusný přízvuk, ale žádný není tak silný jako toho zmrda, co vás vede. Jeho smrt si velmi vychutnám. Takže, jak zní tvá odpověď?"
"Takhle." Odpoví a vystřelí. Je vidět, že se mu klepou ruce a proto úplně mine cíl. Pomalu se k němu blížím.
"Neplatná odpověď." Řeknu tiše a vyrazím proti němu. Obratně ho zbavuju jeho pistolí a pacifikuju na zemi. Nadává na mě v tý jeho zasraný němčině, ale mě je to fuk.
"Dočkám se odpovědi, nebo k tomu potřebuješ přesvědčivý důkaz? Z rukávu mi vyjede čepel. Kroužím mu s ní po obličeji. Objevují se mu na něm krvavé linky. Jemně slíznu krev z čepele a nechám ji zajet zpět do rukávu.
"Co třeba tvoje oko… to by tě mohlo přesvědčit. Nebo počkej, mám lepší nápad." V očích se mi zračí šílenství.
"Co ti takhle urvat prsty jeden po druhém. To je švanda ne?" Hrozivě se začnu smát. Chytám ukazováček.
"Dobře si promysli, jestli odpovíš. Čím déle budeš odolávat, tím víc tě to bude bolet." Velice pomalu ho ohýbám, až se ozve uspokojivé křupnutí. Němec bolestivě zavyje. Pouštím přelomený ukazováček a dívám se, co bych mu mohl udělat. Napadá mě tolik věcí, ale ulámat mu prsty jeden po druhém by bylo příliš ošemetné… Příliš no... předvídatelné.

"Jsi vskutku vytrvalý." Říkám potichu, když vidím, že se pomalu rozednívá. Němec přerývaně oddychuje. Po těle mu stéká krev. Všude na těle má drobné řezné ranky. Je to čínská metoda smrti nazývaná lingchi… Už přišel o jedno oko a ruku má přelámanou nadvakrát a stejně nic neřekl. Myslím, že je čas skončit hru nebo mě objeví… Zvedám se a táhnu ho za kabát ke kraji střechy. Znuděně ho přehazuju přes ni a pozoruju, jak se jeho tělo mění na krvavou kaši. Spokojeně mlasknu. "Tak nakonec to mělo šťastný konec." Zabroukám a otevírám dveře, abych sešel ze střechy a odstranil tělo. Spokojeně si smotávám zakrvácené drátky a ukládám je do brašny. Jdu směrem k mému černému Landroveru, který je zaparkovaný o pár ulic dál. S klidem do něj nasedám a beru tlustou složku ze sedadla spolujezdce. Na začátku je seznam se jmény. Odškrtávám další a dívám se, kdo je na řadě. Nějakej Rusák. "To si užiju." Řeknu tiše a pohnu klíčkem v zapalování. Motor zapřede a auto se pomalu rozhýbe směrem pryč z města.

Dá se říct, že nějak takhle vypadala moje práce… snažil jsem se získávat informace, abych nalezl bosse, ale on se vždy přesunul, když jsem zjistil, kde je… Po každý mě to tak nasralo, že jsem mu pokosil několik jeho informátorů a ani se neobtěžoval plýtvat na ně chemikálii na rozpuštění těla. Vždycky z nich zbyla taková pěkná červená břečka se zbytky oblečení a válejícími se orgány. Nikdy jsem si nemyslel v mládí, že bych mohl být takhle krutý, ale časy se mění…

Parkuju u nějakého levného motelu. "Čas prospat se." Říkám a vycházím z vozu. Mám na sobě dlouhý černý kabát a černý klobouk. Svůj kabát nikdy neodkládám. Teda pokud není fakt strašnej hic, ale jelikož pracuju v noci, tak ani nemusím. Nebo pokud nejdu spát. Mám v něm vlastně skoro všechno... Chemikálie, vrhací dýky… Jeho dlouhý střih perfektně zakrývá meč a je v něm pouzdro na moji Chladnou děvku a vrhací dýky. Vcházím do recepce, kde to zapáchá kouřem a levnou pálenkou.
"Chci se ubytovat," Říkám lhostejnému portýrovi. Znuděně mi podává klíče od pokoje a chce po mě peníze. Zaplatím mu a jdu do přiděleného pokoje. Zamykám se v něm. Stahuju rolety. Odkládám klobouk a kabát. Jdu do malé špinavé koupelny se osprchovat. Na chvilku se zastavím u zrcadla. Moje kdysi krásně měděná pleť nyní září totálně bledostí z toho, jak mám přehozenej režim. Neupravené polodlouhé tmavě hnědé vlasy mi ledabyle rámují obličej. Šedivé oči jako dva bouřné mraky. Menší orlí nos a jemně vykrojená ústa, která kdysi laskala spoustu dívek. Pousměju se. Býval jsem to proutník za mlada, ale když jsem probudil v sobě sadismus… Málokterá se mnou vydržela a momentálně nemám žádnou ženskou. Občas si zaplatím děvku, ale nijak extra nelpím na sexu. Mám oválný obličej. Díky tomu, že jsem byl od přírody poměrně hezký, jsem i takhle vypadal pěkně. Tak fajn kecám. Vypadám jako zombie, co právě vylezl ze své kobky. Ani nevím, co se ženám na mě líbí, že se občas nějaká odváží a osloví mě, a pak když zjistí, co se mi líbí, tak radši zdrhá…

Po sprše si čistím zuby a opět se pozoruju v zrcadle. Nakonec se vydávám do ložnice, kam jsem si přenesl malou telku. Zapínám ji a nechávám ji puštěnou. U jejího hluku pomalu usínám. Díky tomu, co jsem. Nemívám zrovna dvakrát krásné sny s jednorožci, duhami a podobnými kravinami, ale člověk si na své démony zvykne… I já jsem se naučil žít s tím, že mě ve snech pronásledují tváře mrtvých. Stejně, co zmůžou, když jsou mrtví? Budím se, když noc výrazně pokročila. Mrknu na hodinky. Půl dvanácté. Znovu vstávám a jdu si vyčistit zuby. Oblékám se. Zametám za sebou jakékoliv stopy, že jsem tu byl. Natahuju si kožené rukavice. Přepasávám si meč kolem boků a natahuju na sebe černý kabát. Na hlavu si dávám klobouk. Pomalu vyrážím a házím portýrovi klíče. Mířím ke svému Landroveru a odemykám ho. Vyrážím směrem Michiganu, kde by se měl zdržovat ten Rusák.

Někdy okolo jedné hodiny vjíždím do města. Zastavuju u jedné zapadlé hospody. Tady by se měly odehrávat ty jejich překupnické obchody. Vcházím dovnitř a objednávám si whisky u baru. Rozhlížím se kolem sebe. Kromě pár lidí si tu nevšímám ničeho podezřelého. Když přede mě barman dává whisky, ptám se ho, kde je Nikolaj. Pokrčí rameny, že nikoho tohohle jména nezná. Přitáhnu si ho k sobě.
"Tak hele. Mám s ním tady vyjednat obchod, a jestli tady je a ty mi to tajíš, tak z tebe nadělám nudličky…" Vidím, jak barmana polévá pot. Nakonec mi pokyne, ať ho následuju. Upravuje si svoje oblečení a já beru whisky do ruky. Barman mě vede do zadní části hospody, která je soukromá. Rozechvěle klepe na nějaké dveře. Někdo mu otevře. Je to nějaký plešoun v kvádru a kolem pasu má hned několik pistolí. Barman mu něco říká a kýve směrem ke mně. Já poklidně dopíjím svou whisky a podávám prázdnou sklenici odcházejícímu barmanovi. Dívám se na toho plešouna. Je vysoký a mohutný… Určitě je to jedna z Nikolajových goril.
"Co tak čumíš? Máš to zboží nebo ne?" Vyjede po mně. Kupodivu nemá ten otravný ruský přízvuk. Pousměju se. "C-co je ti k smíchu, skrčku?" Ptá se mě. Krčím rameny a vytahuju Chladnou děvku.
"Vyřiď Nikolajovi pozdrav od Arachnida." Špitnu potěšeně a mačkám spoušť. Plešoun se tváří vyděšeně… Skutečně mě znají všichni z týhle mafie. Ozve se uspokojivé cvaknutí, a pak už jenom vidím, jak mrtvý leží na zemi. Překračuju ho a vcházím dovnitř. Namíří se na mě hned tři hlavně pistolí. Nepatrně zahýbám prsty. Ocelová lanka se rozbíhají a tvoří past. Sebemenší pohyb a všichni skončí jako hromada masa.
"Tak pozdravy od Arachnida…" Slyším hlas s ruským přízvukem. Potěšeně se otáčím od těch tří. Už nejsou zajímaví. Stačí, aby se jeden pohnul a odsoudí ostatní k smrti. Drátky se jim obmotaly kolem prstů, ale to oni necítí. Někdy si říkám, jak můžou být ti bodyguardi tak pitomí, že mě nezastřelej hned a jenom vyčkávají…, ale co.
"Taky rád vidím někoho, kdo zabil tolik mých spolupracovníků. Tvou smrt si velice vychutnám." Říká muž. Má na sobě teplákovou soupravu. Má pečlivě udržované dlouhé vlasy a plnovous. Malá černá krysí očka se k němu přímo hodí. V ruce nemá žádnou zbraň… zatím.
"Víš něco, co by se mi velice hodilo." Říkám k arogantně tvářícímu se Rusákovi. "A jak už o vás všech vím… Nejlepší způsob, jak dolovat informace z takový špíny je mučit je… A zvlášť mě baví mučit vás Rusáky… Ale dám ti vybrat. Odpovíš-li zemřeš rychle, a když ne, tak tě prostě umučím a budu se bavit tvým zoufalým pohledem, aby to skončilo. Má otázka zní: Kde je tvůj boss?" Rusák si odfrkne.
"Odpověď ze mě dostaneš, až tu budeš ležet sám v tratolišti krve. Zabijte ho…" Pokyne rukou těm třem chlápkům. Nejspíše kývnuli, protože slyším uspokojivý zvuk, jak ocel přeřezává maso a cinkavý dopad zbraní. Začnu se šíleně smát, když vidím, jak Nikolaj zbledl ve tváři.
"Takže?" Ptám se ho a znuděně si prohlížím špínu na své kožené rukavici.
"Nic ti neřeknu." Zasyčí, a pak už mě jenom častuje ruskými nadávkami. Odněkud z jeho soupravy se mu povedlo vytáhnout dva nože. "Nikolaji s tebou je zábava." Procedím nadšeně. Miluju, když se specializují na nože a podobné sečné zbraně. To je, pak legrace, řezat je jejich vlastníma zbraněma.

Po krátkém boji a Nikolajově chabém pokusu zabít mě, ho přidržuju kolenem na zemi.
"Ubožáku." Říkám znechuceně a beru jeho dva nože do ruky. Pokývám hlavou nad jejich vyvážeností. Prská na mě ty jeho ruské nadávky, ale já to ignoruju. Přemýšlím, jak z něj vymlátím odpověď. Strčím si jeden nůž do kapsy. Dívám se na něj. Pro začátek mu zlámu ruce, aby se o nic nepokusil… řeknu si nakonec a beru jeho levou ruku. Zkušeně ji lámu v lokti. Rusák kupodivu nevydává ani hlásku, jenom sebou škube. Ušklíbnu se na něj a beru jeho pravačku. Ano, mohl bych mu přeřezat důležité šlachy, ale to by bylo moc jednoduché a nebolestivé. Haha, co to povídám. Bolestivé je všechno. Taktéž ji lámu v lokti a dívám se na Rusákův škubající se výraz.
"Tak co?" Zeptám se ho a spokojeně se dívám na jeho ruce zkroucené do nepředstavitelných úhlů. Nic… Mlčí. Fajn, tuhle hru můžou hrát dva, říkám si v hlavě a rozepínám mu bundu. Nožem přeřezávám tričko a odhaluju jeho hrudník. Děsivě se usměju a zvedám ho za krk do vzduchu. Zahýbám prsty u druhé ruky a jeho trup začínají obmotávat ocelové drátky. Jsou o něco tlustší, než ty které používám do pastí. Jemně se stáhnou, ale ne tak, aby ho rozřezaly. Po těle mu začíná lehce stékat krev. "Prozraď mi, kde se ti hadi ukrývají a nechám tě s klidem odejít na věčnost." Procedím a házím ho na zem. Poprvé ze sebe vydává bolestný skřek, když se jeho zlámané ruce dotýkají země. Pokynu ukazováčkem a drátky se mu zaryjou více do těla.
"Takže? Jak zní tvá odpověď?" Zeptám se již po několikáté. Prskne na mě ruskou nadávku. Vytahuju jednu jeho dýku a prudkým pohybem mu ji bodám do pravého stehna. S klidem ji vyndám a olíznu krev, která na ní ulpěla.
"Chutnáš stejně hnusně, jako vypadáš." Procedím a dívám se na něj. Nakonec si povzdechnu.
"Z tebe taky nic nedostanu, co?" Pokynu ukazováčkem a lanka mu pomalu mizí v těle, ale ne natolik, aby ho zabila. Vidím, jak se mu orosilo čelo a přemáhá se, aby neřval.
"Budeš mluvit nebo ne?" Zabodne do mě pohled.
"V New Jersey…" Zachrčí.
"Do prdele! Musí bejt tak daleko?!" Zařvu naštvaně. To mi zabere minimálně tři dny, než se tam dostanu. "Jseš mi k ničemu…" Řeknu nakonec, ale zarazím se. New Jersey je velké město.
"Kde přesně?" Ptám se ho. Odpovídá, že neví. Stisknu ruku v pěst. Lanka ho přesekaj a udělají z jeho trupu nudle do polévky. Pokynu prsty a lanka se mi natahují zpět do rukavice. Tuhle schopnost jsem v sobě objevil teprve nedávno. Dokážu ovládat ocelová lanka, jakoby byla součást mě samého. Vytahuju sprej a zbavuju se těla. Zůstává zde pouze jeho oblečení. Prohrabávám ho a nacházím peněženku s velmi tučnou sumou uvnitř. Pousměju se. Prachy se hoděj vždycky. Strkám si peněženku do kapsy. Má u sebe i mobil.
"Ti mafiáni si ale žijou, řeknu tiše a dívám se do kontaktů. Nikde není přímý kontakt na bosse, ale mohl bych vylákat, některého z jeho vnitřního kruhu… Strkám si ho též do kapsy a rozhlížím se po místnosti. Zbavuju se krvavých hranolek a prohlížím si pistole. Takový šunty…, pomyslím si a smotávám lanka. Nakonec se zbavím toho největšího. Z brašny u opasku vytáhnu bombu. Má dostatečnou sílu, aby vyhodila tuhle část hospody do povětří a přitom nezničila předek, a i kdyby se zhroutil i předek… Je to problém těch lidí, co sem přišli. Jak se říká. Ve špatný čas na špatném místě… Odjišťuju ji a svižným krokem vycházím z hospody. Ozývá se uspokojivý zvuk výbuchu. Odemykám své auto a nasedám do něj. Beru tlustou složku do ruky a odškrtávám si Nikolaje ze seznamu. Na GPS nastavuju kurz na New Jersey. Po cestě se někde vyspím…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 18. srpna 2015 v 10:38 | Reagovat

No musím říct, že to je zajímavé :D Určitě to není špatný nápad, mě by to docela i bavilo číst.
Arachnid je poněkud magor, ale tak to už se někdy stává :D

2 Enqila Enqila | 18. srpna 2015 v 16:50 | Reagovat

No o to šlo :'D Aby to byl magor :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama