Koloběh života

27. září 2015 v 19:00 | Enqila |  Z trochu jiného soudku
Pro jednou tady mám něco bez sexu. Takovou vlastně povídku o ničem, kterou jsem byla nucena sepsat do školy, jelikož máme každý rok odevzdat alespoň dvě slohové práce. Samozřejmě se mojí češtinářce nelíbila, protože ona a fantasy nebo tomu podobné věci nejsou kamarádi. Člověk by ji nejradši ušmikl palici řezačkou na papír, když věci, co ji nezajímají projede za jednu hodinu a pak bere klidně ruský romantismus x měsíců - nasrat.
Povídka je krátká, protože když ze sebe něco nutím, tak to obvykle moc dlouhé a asi ani kvalitní není. I tak cítím nějakou menší povinnost sem přidat něco malého bez sexu, protože mi přijde, že nápad to asi mělo dobrý.


Existuje něco jako přirozený koloběh života. Všichni to známe… Jak kdysi dávno řekl slavný mistr Da Vinci. "Náš život je stvořen smrtí ostatních." Každý z nás jednou zemře, ať už přirozeně či tragicky. Záleží jen na jeho hodinách života, kdy samy přestanou tikat. A pak přichází má práce. Odloučit duši od těla člověka a předat ji do rukou andělů. Já jsem poměrně podstatný článek udržení tohoto koloběhu, aby byl ve světě, jaký dnes známe pořádek. Během staletí jsem dostával spousty jmen. Řekové mě nazývali Hádem, zatímco pro jejich římské bratry jsem byl Plutonem. Egypťané si mě vykreslili jako muže se šakalí hlavou - Anubise a lidé dnešní moderní doby si mě sjednotili pod jednoduchým slovem Smrtka nebo Smrt. Každá z civilizací měla svou představu jejich boha smrti, ovšem nikdy jsem nevypadal podle jejich představ. Hlavně lidé starých civilizací bývali překvapeni, že nejsem tím, koho vykreslovali na fresky. Inu rozhodně nemám žádnou šakalí hlavu, jsem prostě 'normální' jako oni sami. Obyčejný muž s neobyčejným posláním, které značí prsten na mém levém ukazováku. Stříbrný kroužek s velkým leštěným černým onyxem vsazeným do něj, jenž kolikrát působil jako by sám žil. Kolikrát se mě mrtví ptají na ty samé otázky: Proč? Co to znamená? Co bude dál? Na to jsem se naučil obyčejně odpovídat, ale v začátcích to skutečně bylo otravné! Pokusím se vám tedy přiblížit něco málo z mé práce, kolikrát stále v sobě cítím občas bodnutí citů jako bych stále býval člověkem. Přestože jsem sám absolvoval cestu do podsvětí a zrodil se po smrti svého předchůdce. Ano, ani Smrt nemívá věčný život. Jednou nadejde čas nás všech, a až mě uvidíte stát vedle sebe. Můžete si být jisti, že to je konec vašeho života. A musím vám přiznat, že i já nejsem bezchybný… Jednou jsem se pokusil vzepřít koloběhu a následky byly… řekněme tragické.

Měl jsem již poměrně dost staletí za sebou, jeden by řekl, že takovou chybu šlo udělat někdy v začátcích… Přesto jsem se pokusil změnit řád světa, až v této moderní době. Tehdy jsem byl pro jednou v doprovodu jednoho z andělů smrti, kteří převáděli duše mrtvých na druhý břeh. Můj úděl mě poslal do jedné z nemocnic. To nebylo nic nového, i když věda moderní doby velice pokročila, stále nebylo možné zachránit veškeré pacienty. Ovšem jakmile jsem uviděl, že by se mnou měl odejít mladý chlapec… Nedokázal jsem k němu přijít a odebrat mu život. Ještě tam byl v přítomnosti svého otce, dívali se na fotky, a přes vážnou srdeční vadu se oba dva usmívali.
"Měl bys to udělat. Už jsi přece zabil mnoho dětí," Ozval se chladný ženský hlas za mnou.
"Vždyť už je doba tak daleko. Proč by sakra mělo zemřít otci dítě? Vždyť je jeho jediné." Černovlasá žena jenom potřásla hlavou jako by najednou nechápala, proč tolik váhám.
"Dostane se z toho, tak zkrať tomu chlapci utrpení," Naléhala na mě pomalu a rozhlédla se okolo sebe. "Není dobré zasahovat do věcí, které už byly dány předem. Prostě to udělej," A já odmítl, nemohl jsem to přeci tomu otci udělat… Nemohl jsem mu odvést jeho jediné dítě. Skoro jako kdyby se ve mně probudil ten minulý člověk a jeho emoce, přestože jsem nic necítil. Odešel jsem z té nemocnice, abych se dále věnoval své práci. Nijak jsem neposlouchal nesouhlasná slova své společnice. Až další den se ukázalo, jaká to byla chyba.

"Je to ojedinělý případ… Srdce vašeho syna je zcela zdravé," Mluvil nevěřícně postarší muž v bílém plášti k otci, zatímco oba stáli před chlapcovým pokojem.
"Takže operace není třeba?" Dotázal se otec syna a doktor mu to odsouhlasil jednoduchým kývnutím. Stále jsem byl v přítomnosti anděla smrti, který nejspíše čekal, jak se tohle celé ještě vyvrbí… Na mé tváři se objevil malý úsměv, když se tu zprávu o svém záhadném vyléčení dozvěděl i chlapec Stále tomu nikdo v nemocnici nemohl uvěřit, zatímco já se otočil k odchodu, abych se dále věnoval své práci. Avšak to bylo vzápětí přerušeno náhlou pohotovostí. Sestřička, která byla určena pomáhat při operaci chlapce, měla těžkou autonehodu.
"Už to začíná…" Ozval se ledově chladný hlas za mnou a já se otočil přímo s očekáváním, že si žena k tomu všemu vzala nějaký ten popkorn. Ale neměla jej.
Skrze mě i okolo mě pobíhali doktoři, kteří se ženu snažili zachránit, než se jeden z nich naprosto zoufale ozval, že ji ztrácí.
"Zabij to dítě, nebo se stane ještě něco horšího… Narušuješ řád." Začala na mě znovu naléhat, zatímco jsem se dotkl těla mrtvé sestry. Její duše se objevila vedle nás se stejnou otázkou na rtech jako každý mrtvý. "Proč?" Na to jsem jí nedokázal odpovědět, ale anděl smrti to zvládl za mě.
"Protože to posral," Odpověděla jí a uchopila ji okolo ramen, zatímco se jí ze zad vyrašily obrovské černé perutě. A se slovy, že je čas odvedla její duši předčasně do podsvětí. A já tam mohl jenom stát a pozorovat nějakého saniťáka, který lkal nad ztrátou své ženy. Proklínal kohokoliv. Boha, v kterého ani nevěřil i samotnou smrt, než ho ostatní vyvedli, že by se měl jet uklidnit domů. On však udělal to, co se od kohokoliv jiného dalo očekávat. Sedl do auta, ale nejel domů… Zapříčinil autonehodu, která vyústila ve smrt dalších lidí. Jejich duše se pomalu objevovaly vedle mě, kdykoliv jsem se dotkl mrtvého znetvořeného těla nehodou… Objevilo se několik dalších andělů, kteří je jednoho po druhém odváděli a sami mi říkali, že bych měl napravit, co jsem udělal.

Za tu dobu mého vzepření se koloběhu života, jsem zvládl zabít přes několik tisíc lidí různě po světě. Všichni se ptali na tu samou otázku, na kterou jim nikdo neodpovídal, a tak jsem uprostřed noci stál opět na prahu nemocničního pokoje, kde ležel chlapec, který měl odejít až se zítřejším dnem. Zhluboka jsem se nadechl a pozoroval otce, který u svého dítěte s úsměvem na rtech usnul v křesle. Promlouval jsem k tomu muži, aby se probral. Naposledy promluvil na svého kloučka, ale zmohl jsem toho asi tolik jako zbloudilá duše. Nic. Zastavil jsem se těsně u chlapcova klidného obličeje a skoro až něžně jsem ho po něm pohladil. Přístroje okamžitě prozradily, že duše opustila tělo a po boku náhle probuzeného muže stála spirituální podstata chlapce. Ten se díval na svou tělesnou schránku, a pak pohlédl na mě.
"Co táta?" Položil mi otázku, kterou jsem čekal i nečekal. Protože každý mrtvý se mě ptal nejprve proč. "Bude v pořádku," Odpověděl jsem jednoduše, zatímco nějaký přivolaný doktor konstatoval klukovu smrt a snažil se utěšit zoufalého otce. Za zády chlapcovy duše se rozevřel prostor a v něm se objevil tentokrát anděl smrti mužského pohlaví. "Udělal jsi správně," Sdělil mi jen, zatímco ovinul chlapci paže okolo boků a vyzvedl jej vzhůru k sobě. Možná by se na něco ještě zeptal, ale jeho slova byla umlčena portálem, kterým zmizel společně s andělem. A tak jsem opět osaměl. I moje společnice zmizela do podsvětí a já se opět vydal vstříc další špinavé práci svého rádoby života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 28. září 2015 v 7:58 | Reagovat

Zajímavé. Tentokrát jsi to opravdu pojala trochu jinak a popravdě to je možná i příjemná změna vzhledem k tomu, že násilného sexu je u tebe stále dost :-D Líbí se mi jak je to napsané a hlavně jak je to pojaté ;-)

2 Enqila Enqila | 28. září 2015 v 18:18 | Reagovat

To je pravda :D A ani v další jednorázovce tomu nebude jinak, maybe :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama