Oběti války

20. září 2015 v 15:00 | Enqila |  Moje tvorba
Takže po dlouhé době jsem se rozhodla k nějaké vlastní tvorbě. No, prostředí příliš nerozepsané jedné zásadí světové války. Už dlouho jsem něco s vojáky chtěla napsat, jenom jsem nevěděla, jak to navléknout. Někdy si říkám, že by bylo snažší umět kreslit a tvořit si mangu sama pro sebe nebo tak :D Člověk nemusí příliš popisovat prostředí, protože si ho sám plácne na papír a dialogy mu pak jdou od ruky. Ano, moje slabá stránky, proto se je snažím, co nejvíce omezovat. Samozřejmě se mi to lépe píše rukou, takže je to kolikrát butthurt přepisovat a číst po sobě. Taky mi přijde, že začínám být více a více zažraná do uniforem, jelikož ten dlouhý officerský kabát, co má týpek vpravo na sobě vidět... Taky chci! A že to bude pěkná palba do peněženky už vím.
Nom možná očekáváte něco jenom bez back story se sexem. Což by většina jednoduchých lidí rád, ale pokud mě napadne něco, co chci rozepsat, tak kolikrát ani nevím, jak to skončit, so enjoy ;3
Každopádně teď budu moji drazí milí týden bez internetu. Ano, taky to nechápu, když i na Mount Everestu je vysokorychlostní internet, tak proč v tý pitomý chatě, kam to na ten cyklisťák jedem. Stejně ho nakonec promarodím, protože mě bolí v krku. Tak třeba ze sebe něco vymáčknu alespoň ručně, když u sebe nebudu mít žádné rušivé elementy.
Warning: +18




Obrovským honosně vyzdobeným sálem se nesla veselá melodie, která se mísila s hlukem bavících se lidí. Někteří tancovali a proškolovali nově položenou dřevěnou podlahu. Páni svými jezdeckými okovanými holínky, zatímco každý krok dámy byl doprovázen klapnutím mnohdy nebezpečně vysokého štíhlého podpatku. Mnozí si povídali nad sklenkou šampaňského či dobrého červeného vína a v tuto chvíli nikdo neřešil válku, která zuřila venku mimo tuto místnost. Dalo by se říci, že nebýt hlasité hudby, tak by díky směru větru byli schopni slyšet střely tanků a různé exploze granátů. I když během noci byly boje méně líté, jelikož se obě strany snažily odpočívat a nabírat nové síly. Pohlaváři se scházeli, aby vymysleli novou taktiku. Avšak tento zámeček jako by na chvíli byl ve své vlastní bublině a ignoroval veškerou tu všudypřítomnou smrt. Většinou se zde dali zahlédnout pouze muži s vysokým postavením, které značily výložky na svátečních bílých uniformách. Sem tam se někde mihl někdo s obyčejnou černou či zelenou, obě symbolizovaly jinou jednotku. Všichni sem přišli, aby se bavili v tomto soukromém zabraném sídle.
"Hmmm…" Zamručel muž v černé uniformě, kdy dlaní v kožených rukavicích stejné barvy dotkl pozadí jednoho z vojínů, který měl díky své rodině tu výsadu zde být.
"Hej! Ty pra- " Zarazil se mladík drobnější postavy, než byl muž, který jej s klidnou tváří a samolibým úšklebkem dál osahával. Okamžitě mu zrudly tváře, přičemž pohledem zavadil o výložky a bylo mu jasné, že na něj si otevřít hubu nemohl. Ani jej nahlásit. Zahleděl se do jeho tmavě modrých očí, když byl chycen za tvář a prohlížen jako nějaký dobytek na trhu. Skoro jako by ho posuzoval, jestli si ho k sobě odvést nebo ne.
"Takovéhle krásy bych si ve své jednotce všiml. Jsi tu nový?"
"Proboha! Pane Arture!" Ozval se někdo další za mužovými rozložitými zády a chytil svého flirtujícího svěřence za límec uniformy.
"Neměl byste mluvit s takovými lidmi. Nejsou vás hodni." Zadíval se očividně jeho mentor do safírově zbarvených očí svého chráněnce. Upravil mu černou brigadýrku, pod kterou měl muž plavé vlasy a zcela odpovídal profilu dokonalého Árijce. Svalnatý, výškou přesahující většinu bohatých tintítek ve své jednotce, krátce střižené blonďaté vlasy a oči dominující pohlednému obličeji generála jedné z elitních jednotek. Na rozdíl od něj měl jeho mentor smaragdově zelené oči.
"Jsi tak otravný, Gabrieli." Odstrčil staršího muže od sebe. "Léta mého mládí a dětství skončily. Přestaň na mě pořád dohlížet." Navrátil brigadýrku do původní polohy, kdy ji měl více do čela a zakrývala tak jeho podmanivé nádherné oči.

Vydal se k prázdnému rezervovanému stolu a posadil se na polstrovanou málokdy vídanou historickou židli. Přehodil si nohu přes nohu a vyčkával, až jej někdo přijde obsloužit. Vytáhl by si cigarety a utišil svůj hněv trochu válečkem s tabákem, ale někdo by si na něj mohl stěžovat, i když tento celý komplex měl společně s přilehlou vesnicí na povel zrovna on.
Jmenovaný si jenom povzdychl a položil si dlaň na svůj stříbrný drobný křížek. Když se podíval zpátky v čase, tak se mu vybavil mladý pán, který byl zdvořilý a poslušný. Pamatoval si tu jeho touhu ve tváři, kdy se chtěl učit novým věcem a nikdy nebyl drzý na svého vychovatele. Pohlédl k němu a zamračil se, když naproti jeho svěřenci už seděl ten mladík a o něčem si spolu vášnivě povídali. Neměl by se s někým jako ten kluk zahazovat.
Znovu vyrazil překazit, že by se snad něco mělo stát. Vojíni by měli znát svou pozici a neměli by si s generálem, tak klidně povídat.
"Pane." Mladý muž protočil své safírové oči, když uslyšel Gabrielův hlas.
"Ach… kapitán." Vydechl jenom drobný mladíček, který se svému nadřízenému představil jako Kurt Dietrich.
Byl roztomilý a krásný. No a do této jednotky se dostal, jak jinak, než díky vlivu a penězům rodičů. Jinak by přísnou selekcí neprošel už jenom kvůli malé výšce a drobné postavě.
"Omlouvám se, ale generál Bergmann si mě ke stolu pozval." Snažil se vysvětlit svou přítomnost u generálova stolu. Kapitánem byl však ignorován, jelikož ten se věnoval zdlouhavému vysvětlování Arturovi, že by se měl bavit s lidmi stejného postavení.
"Jsi tak hrozně otravný. Už nejsem dítě, tak to sakra pochop!" Zkazil mu veškerou radost z toho, že tu měli svůj vlastní malý svět oproti té zuřící válce okolo.
"To máš špunty v uších nebo klapky na očích? Snaž se to pochopit!" Vstal prudce a naštvaně od stolu, aniž by si o něco řekl. Klidně půjde spát na lačno, jenom aby se vyhnul tomu otrapovi. Gabriel se pouze zahleděl na záda svého svěřence a povzdychl si. Pořád bylo lepší, když byl naštvaný na něj, než aby skončil někde v posteli s tím pochybným mladíkem.

Včera v zámečku panovala uvolněná nálada a dnes, když se lidí opět vraceli ke svým jednotkám, jelikož to povětšinou byli vysoce postavení armádní příslušníci, se odtud ta veselá atmosféra pomalu ale jistě vytrácela.
Sám Artur zamyšleně pozoroval odjíždějící vozidla z tohoto pozemku a nijak nespěchal. Stále oděn v dlouhé noční košili čekal na svou snídani, kterou mu obvykle přinášel Gabriel. On společně se svými jednotkami setrvával zde. Dohlížel na vesnici a zároveň v případě potřeby měl vyrazit podpořit nedávno otevřenou frontu zde. Bylo to pomalu, co by člověk kamenem dohodil a nejspíš by trefil některého z vojáků do helmy, která jim chránila hlavu.
Tiše si povzdychl, jelikož příliš nevěřil ve věc, za kterou se tu prolévala krev mladých mužů. I tak se nepříliš nadšen stal vůdcem právě jedné z elitních jednotek, které v tuto věc věřili a museli ji podporovat.
Zahleděl se z okna na jednoho z mužů, který se věnoval svému tanku. Nebyl si jistý, jestli jej natíral nebo snad něco spravoval. Hmph, ten hňup má zpoždění. Tak si řekl, že by pro jednou mohl snídani vynechat. Začal se tedy pomalu oblékat do své uniformy, jelikož ranní hygienu provedl ještě předtím, než se postavil k oknu a díval se na přilehlé okolí. Jakmile dopnul poslední stříbrný knoflík a nazul si jezdecké holínky, tak si na hlavu dal černou brigadýrku a zamířil ven.

Ihned si to namířil k tomu osamělému vojákovi, který měl svlečený maskáčový svršek. Zvědavě zpod děla tanku vykoukl na Artura muž s helmou na hlavě. Na hlavni měl pověšenou svou maskáčovou bundu a jenom se na generála zazubil, přičemž se vzpřímil a opřel se o hlaveň a pozoroval svého nadřízeného. Jak se během spravování zapotil, tak mu zpod bílého tílka prosvítaly svaly.
"Hmm… ať se neumažete. Ještě jsem ho neumyl. Přece byste nechtěl mít umazanou tu svoji nažehlenou uniformu." Artur mu opětoval ten samolibý úšklebek, s kterým vojín přežvykoval suché stéblo v ústech.
"Líbí se mi tvoje neohroženost, i když si moc dobře uvědomuješ, s kým to mluvíš." Stáhl si koženou rukavici, aby mohl uchopit muže za umazanou ostře řezavou tvář s několikadenním strništěm.
"Jak se jmenuješ?" Položil mu otázku.
"Haha. Jméno není důležité, přece jsem jenom pěšák…" Dostalo se mu sebevědomé odpovědi a neměl z generála žádný strach. Neohroženě se mu díval do očí a to jenom Artura podněcovalo k tomu, tohohle vojáka odtáhnout nahoru a podívat se té nebojácnosti na kloubek.
"Oh? Tak to můžeme přeskočit ty otravné formality, co myslíš?" Přiblížil se svým obličejem k tomu jeho. Už se chystal jej políbit, ale jako v případě toho roztomilého chlapce, jehož jméno už dávno zapomněl, byl odtažen od muže u tanku.
"Pane Bergmanne!" Zadíval se přísně na svého svěřence pár zlostí sálajících zelených očí.
"Neměl byste- "
"Nejsem dítě! Můžu si povídat, s kým chci! Být s kým chci!" Ušklíbl se a vlastně mu nepřišlo neslušné, že ho nenechal domluvit. Místo toho mu zašpiněnou rukavicí vrazil facku, až od něj kapitán odvrátil hlavou.
"Můžeš mi udělat laskavost?! Vrať se zpátky k rodině do Frankfurtu. Nechci tě tady. Jenom mi všechno zakazuješ, i když jsem dospělý." Rozkřičel se na něj jindy chladně klidný Artur.
"Kapitáne, měl byste přestat. Zníte jako chůva." Přisadil si pěšák a jenom se zachechtal, což hnulo Arturovou žlučí ještě více. Otočil se na podpatku a svižným tempem vyrazil zpátky do zámečku. Potřeboval se zatraceně uklidnit cigaretou.
"Pane počkejte! Nesnídal jste!" Rozeběhl se Gabriel za ním, když sebral ze země ušpiněnou rukavici a zcela ignoroval muže, který se tomu jenom pobaveně smál. Vážně jako chůva.

"Řekl jsem ti, ať se vrátíš za rodiči. Nepotřebuju tě tady." Byl už večer a ten otrava tady ještě stále setrvával. Měl přece celé dopoledne, aby si zabalil a odpoledne, aby vyrazil.
"Chtěl jsem ještě jeden den setrvat s vámi, pane." Snažil se vysvětlit, proč zámeček neopustil již dnes odpoledne.
"I za cenu toho, že mě naštveš?"
"Ano. Plně si uvědomuji, že mě máte plné zuby. Jistě to přežijete ještě den… můj pane." Všiml si, jak zvláštně ho pozoroval, když se tak postavil k otevřeným francouzským dveřím a vyšel na balkón, aby si zapálil. Samozřejmě ihned musel zakročit.
"Pane…" Došel k němu, aby mu vzal cigaretu z úst.
"Proč? Proč na mě dohlížíš jestřábím zrakem a nenecháváš mě užívat si neřestí života? Kdo by podle tebe pro mě byl dostačující partner?" Nijak na něj nekřičel, teď toužil po odpovědích, zatímco cigareta padala z balkónu na zem. V této době poměrně vzácné zboží.
"Ne. Odpovím si sám, jediný partner, který by se ke mně podle tebe hodil jsi ty sám…" Teď už téměř šeptal, i když nebyl důvod. Včera byla veselice vysoko postavených mužů a dnes měli zase celý zámeček pro sebe Arturovi vojáci a patřičně toho využili. Každý se snažil nemyslet na to, že příštím dnem možná mohli položit život za jejich věc.
"Proč mlčíš, Gabrieli? Protože kdo mlčí… Souhlasí." Prsty se zachytil kravaty, kterou měl muž uvázanou pod uniformou a stáhl si jej k sobě, jelikož se opíral o zábradlí balkónu a nestál tak ve své plné výšce.
"Tohle je snad poprvé, co nemáš slov." Zasmál se, než se jeho rty setkaly s těmi mentorovými. Byl to takový nevinný dotyk rtů dvou osob a Gabriel stále nemohl uvěřit tomu, že by se snad něco takového skutečně dělo. Potřeboval více důkazů, že nespí… Natiskl se více ke svému žákovi a prsty mu prohrábl jeho krátké vlasy. Pevně jej sevřel jako by se bál, že by snad Artur mohl zkusit utéct a jenom se mu vysmát, že to všechno byl jenom krutý žert. Srdce mu bušilo, čím déle zkoušel, co všechno si mohl dovolit. Jazykem opatrně zkoumal vnitřek úst druhého, který se mu pouze poddával. Pustil jeho kravatu a opřel se mu do vlněné uniformy, kdy hledal stříbrné knoflíky, které po chvíli začal rozepínat.

Pořád tomu nedokázal uvěřit, že tohle byla skutečnost. Viděl tělo svého pána tolikrát a po každé musel odvracet zrak, jak myslel na nestydaté věci, kdykoliv jej tak viděl. A ještě více se sám za sebe styděl, jelikož nad Arturem jako nad svým partnerem přemýšlel už dávno, když to byl ještě mladý chlapec. Nádherný… S těma neuvěřitelně tmavýma modrýma očima. A teď do nich hleděl opět. Měl možnost se jej dotýkat po celém těle a nemusel se bát, že by jej zvuk budíku probral z tohoto krásného snu. Opatrně si položil dlaň na pravý vypracovaný prsní sval světlovlasého muže a sklonil se k němu.
"Byl jsi někdy s mužem?" Zeptal se váhavě, celý nervózní, že by snad něco mohl pokazit, jestliže byl Artur nedotčený.
"Odpověď už znáš. Nikdy jsi mě nenechal. Ani se ženou…" Odvětil tiše na jeho skoro hloupou otázku. Vždycky jej od potenciálních partnerů přece odehnal. Jemně se dotkl jeho kůže na levém rameni a pomalu postupoval směrem ke krku, aby přejel po Gabrielově ostré čelisti a stáhl si jej opět k sobě. Teď přece nebylo potřeba slov, teď už jenom stačily činy.
"Mlč a líbej mě." Nařídil mu tiše, a také Gabriel udělal. Toužil se v Arturovi ztratit a ta možnost se mu nyní naskytla, když se tiskl k jeho vypracovanému tělu svým. Na rozdíl od svého chráněnce měl při polibcích oči doširoka otevřené a dlaněmi pomalu sjížděl do míst, která byla ještě nikým nedotčená.
"Pane…" Šeptl tiše, když přitiskl jejich vzrušené délky k sobě a pevně je sevřel v dlaních.
"Artur…" Opravil jej tiše. "Říkej mi teď Artur. Není třeba formalit…"
"Arture…" Oslovil jej tedy tak ihned váhavě Gabriel, zatímco dlaní uspokojoval, jak sebe tak mladého pána. Snažil se držet zpátky a neudělat se už jenom z toho, že se mu splnily sny. Přece byl tady ten starší, a kdo tohle celé vedl… Celé vzepření se řádu, jelikož jejich přesvědčení bylo striktně i proti homosexuálům.

"Arture…" Špitl znovu tiše pánovo jméno a mazlil se s ním na jazyku, jako se mazlil i s jeho celým tělem, než se rukama zapřel u jeho hlavy a přisál se opět k jeho rtům, zatímco se pomalu dobýval do jeho nitra. Snažil se jej konejšit právě svými rty, aby tolik nevnímal bolest z jejich prvního spojení a mohl se zbláznit už jenom z toho, jak jeho délku více a více obemykala těsnost a teplota Arturova těla. Samozřejmě jeho pán byl takový, aby svou bolest nijak nedal najevo. Zatnul nehty do jeho zad a okolo boků si obmotal své nohy, jako by jej snad chtěl cítit ještě hlouběji uvnitř sebe. Gabriel to bral jako tichý souhlas a povolení k tomu, že mohl začít pohybovat boky. Nejraději by se odtáhl od Arturových úst, jelikož hudba se rozléhala celým zámečkem společně se smíchem už dávno opilých vojáků Arturovy jednotky. Jestli se něco zítra semele, jakože na potvoru nejspíš ano, tak to nebude nic příjemného pro jeho podřízené po opici…. Měl by přestat přemýšlet nad takovými věcmi! Vyhuboval sám sobě Artur a snažil se, si tohle spojení užívat stejně jako se to líbilo jeho mentorovi. Po chvíli začal místnost vyplňovat svými prve tichými opatrnými vzdychy, než našel Gabriel sladké místečko uvnitř jeho těla a Artur se nijak nekrotil v projevování se. Konečně se mu to začalo líbit a bolest ustupovala, musel to přece dát najevo. Byl zadýchaný podobně jako starší, i když vlastně nic nedělal, jenom mu dovoloval, aby do něj přirážel a přijímal to.
Mírně nadzvedl hlavu, aby se opět přitiskl ke Gabrielovým ústům a opět se utišil, protože už si začal připadat jako nějaká děvka. Tělo se mu po neustálé stimulaci prostaty i jeho mužství začalo třást, přičemž nehty do zad druhého muže zatínal více a více, jak se blížil ke své neúnosné hranici.
"G-ga… Gabrieli… Už… Ahn… Hah…" Tlak v podbřišku pomalu mizel, jak třísnil semenem svůj podbřišek společně s břichem. Teď Gabriela vnímal o dost více uvnitř sebe, jak se kolem něj stahoval. Jak se tělo chtělo navrátit do "původního" stavu, ale nemohlo, jelikož Gabriel se ještě nepřehoupl přes svůj limit a dále přirážel do Artura v ostrém tempu. Funěl mu na rty a hypnotizoval svým pohledem jeho oči, zatímco pevně svíral povlečení polštáře v dlaních, o který se celou dobu opíral.
"Můžu vyvrcholit v tobě…" Položil tichou otázku, protože se vlastně nezeptal na začátku a teď už bylo možná trochu pozdě?
"Ne…" Odmítl rázně Artur a zadýchaně ho pozoroval. Jaká škoda, napadlo jeho mentora, ale podřídil se příkazu či přání svého učence. I tak to měl natěsno, když z něj vystoupil a nepotřeboval se ani dodělávat rukou, jak skoro okamžitě přidal na Arturovo břicho dostatečnou dávku svého semene.
"Pane…"
"Arture," Opravil ho tiše, ale na to Gabriel nedbal. Pro něj to byl pán a bude….
"Miluji… vás... tě… vás…" Výrazně znejistěl, až se jenom Artur znaveně zasmál a shrnul si dlaní vlasy z čela.
"Já tebe taky. Ani bys mi nikoho jiného nedovolil milovat." Rýpl si tak trošku do něj, jak se ho Gabriel už od začátku snažil monopolizovat jen pro sebe a zaobaloval to v nižší postavení všech okolo.
"Měl bych se jít opláchnout…" Řekl Artur, když na něm začalo horké sémě jich obou usychat a nic příjemného to nebylo.
"Až ráno, připravím vám koupel," Stáhl si muže zase k sobě Gabriel, když se začal jeho pán zvedat z postele. Neochotně se k němu Artur přitulil a snažil se nemyslet na ten nepříjemný pocit na břiše. Dostal od staršího polibek na čelo jako, když býval malý, což jeho mimické svaly donutilo k úšklebku.
"Nejsem malý, dej mi pořádnou."
"Jak si přejete…" S přáním dobré noci mu věnoval dlouhý hluboký polibek na ústa.

Artur si přiložil dalekohled k očím, aby si prohlédl, jak na tom byli nepřátelé. Docela malá úderná jednotka, která se vydala osvobodit vesnici společně se zámek. Směšné…
"Zničte je!" Nařídil jediný rozkaz svým vojákům, jelikož zde to bylo, zabij nebo budeš zabit. Obdivoval své vojáky, že dokázali poměrně ihned reagovat na poplach, když se podle sčítání včera vypily nejméně tři sudy vína a spousta z nich měla krví podlité oči, jak se nevyspali. Na některých bylo vidět, že jim střely provrtávají svým zvukem uši i bolavou hlavou. V duchu se uchechtl, jeho jediného trápila pichlavá bolest v bocích, když to sdělil ráno Gabrielovi, tak se mu za to neskutečně omlouval. Měli jste vidět jeho kajícný pohled… Vstal, čímž se dal na odiv svým nepřátelům, ale lépe si potřeboval prohlédnout jejich linie.
"Pane! Takhle se tu vystavovat nemůžete!" Stáhl ihned Artura zase k sobě.
"Nech toho, nejsem malej." Zabručel naštvaně a odstrčil Gabriela od sebe. Potřeboval sám vidět velitelský můstek. Nejjednodušší je vždy odstřelit generála a zbytek. Většinou vojáci bez pevného velení z bitevního pole utečou. Znovu se postavil a odměnou za tuhle neopatrnost byla salva kulek po něm.
"Pane!" Vykřikl Gabriel a chtěl jej k sobě stáhnout znovu, ovšem schytal střelu do paže, kterou si instinktivně překryl dlaní a už měl pouze možnost vidět, jak Arturovo tělo bezvládně dopadalo k zemi nakrmeno kulkami spojeneckých jednotek.
"Arture… Arture ne…" Okamžitě se ke svému pánovi přesunul, ale díra po kulce, která mu perfektně od odstřelovačů proletěla čelem, byla jasným důkazem, že Artur už nikdy neotevře své nádherné hluboké safírové oči.
"Ne… Říkal jsem to... To se nemělo stát. Byl jste tak moc mladý." Zvedl si jeho bezvládné tělo k sobě, i přes prudkou bolest v paži při každém pohybu. Nebýt té díry v čele působil by jako spící. Jak se měl postavit čelem panu Bergmannovi? Jeho otci, když nedokázal splnit tak jednoduchý úkol, aby na něj dal pozor. Snažil se potlačit příval slz, jelikož jako Arturova pravá ruka musel zastát jeho roli.
"Všechny je rozstřílejte!" Zakřičel a vylovil z kapsy granát, který odjistil. Napřáhl se a hodil jej směrem k nepřátelům. Ozvala se ohlušující rána a Gabriel v ruce už svíral samopal po některém ze zesnulých vojáků. Musel pomstít smrt svého pána a v lepším případě se k němu připojit, jelikož člověka, který dokázal zabít několik mužů najednou bez mrknutí oka si musel každý všimnout. Zaslepen emocemi ani nedával pozor, že se na něj zaměřili na rozkaz druhé strany většina vojáků. Ucítil, jak mu některá z kulek škrtla pod pravou lícní kostí a další se mu zakousla opět do ruky. Nehledě na bolest se těch hajzlů snažil vzít, co nejvíce s sebou. Jestli měl zemřít jako Artur… Přece jenom hněv je nejhorší pomocník, jelikož se Gabriel nechal neopatrně odkrytý a po chvíli i on pomalu ale jistě opouštěl tento svět. S krví v ústech se jenom usmál na mrtvé tělo svého Artura. Jediné osoby, která pro něj kdy něco znamenala. Pro kterou by bojoval a zemřel… Vlastně se mu promítal celý jeho život před očima, zatímco zavíral spokojeně oči s myšlenkou, že se brzy setká se svým milovaným.

"Probírá se! Žije! Proboha…" Volal úlevně kdosi, zatímco muž na lůžku pomalu rozlepoval oči od sebe. "Zvládli jsme to." Smál se dotyčný a objímal očividně někoho, kdo mu pomáhal se záchranou dotyčného.
Zvládli jsme to? Muž zmateně zamrkal a pohnul hlavou do strany. Ležel v nějakém pokoji a podle strohé výbavy byl nejspíše v nějaké nemocnici. Pomalu ale jistě si uvědomoval vlastně svou smůlu, jelikož přežil smrt svého pána. Snažil se polykat slzy, protože vůbec nedokázal pohnout tělem.
"Ne…" Zašeptal tiše, protože to musel být krutý životní žert. "Já nechci…" Mumlal tiše sám pro sebe, zatímco se mu všechno, na co viděl, rozmazalo. Proč nemohl zemřít a shledat se tak s Arturem? Se svým nádherným Arturem… Už nedokázal potlačit vzlyky, když ošetřovatel společně s ostatními odešel z jeho pokoje.
"Arture…" Zašeptal tiše a pokusil se vstát, což se mu povedlo, ale jenom na chvíli, než se mu podlomily a on skončil na zemi. Pomalu se plazil k oknu, aby si prohlédl okolí, které vůbec neznal. Zamřížovaná okna? Válečná nemocnice? Kde to byl?
"Ach… pan Engel se má čile k světu." Promluvil kdosi ve dveřích, zatímco si Gabriel snažil setřít slzy, aby nebyla vidět jeho slabost.
"Kde je můj syn?" Zeptal se ihned muž s pěstěným knírkem.
"Pane Bergmanne…" Vydechl tiše a zhluboka se nadechl. "Já… zklamal jsem." Zašeptal tiše a schoulil se pod oknem do klubíčka, i přes hrozbu, že by se stehy na jeho těle mohly roztrhnout.
"No to není potěšující zpráva..." Snažil se zachovat si chladnou tvář.
"Prosím. Zabijte mě, nesplnil jsem úkol." Pohlédl na rozmazaného postaršího muže a snažil se přesunout od okna k němu, až se nakonec držel jeho bot.
"Ne." Odkopl Gabriela od sebe a byl rád, že s ním nešla žena, která by to nejspíš neunesla, takhle se tu špatnou zprávu dozví, až doma.
"Nechť je ti život dostatečným trestem za zklamání při ochraně mého syna." S těmi slovy se otočil a za doprovodu cvakání okované hole se pomalu vzdaloval nemocniční chodbou pryč. Gabriel se nezmohl na nic, pouze se opět schoulil na studené zemi do klubíčka a snažil se ventilovat svůj smutek skrze slzy a nářky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám zde? :3

Yes sir!
Aye sir.
Nope sir.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 20. září 2015 v 17:28 | Reagovat

To je opravdu smutný konec :-( Chudák Gabriel, Arturův otec mu to řekl jasně a on zklamal. :-(
Je to krásně napsané, ostatně jako vždycky. ;-)

2 Enqila Enqila | 20. září 2015 v 23:48 | Reagovat

Meeh :D Tak to se ti pak nebude líbit asi ta připravovaní kapitolovka :D Jsem sluníčkový člověk, ale když píšu, tak do toho svůj optimismus nějak nevkládám :D

3 Azano Azano | E-mail | Web | 22. září 2015 v 17:18 | Reagovat

[2]: Tak to chápu, jsem na tom stejně :-D No každopádně na kapitolovku se budu těšit ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama