Das Tagenbuch

22. října 2015 v 20:00 | Enqila |  Hetalia
Enqi se ozývá po týdnu plném testů a různých sraček. Bývala bych to napsala delší, rozvinutější, hlavně ten konec. Ale skutečně se omlouvám, ale vážně už jsem na to nějak neměla energii. Na každý den alespoň dva testy, jako by se ti učitelé zbláznili, když máme před prázdninami. Doufám, že jsem ty překlepy alespoň trochu podchytila. Dneska se ponoříme zpátky k mé nové posedlosti, která silně konkuruje AC a to Hetalii. Překvapivě to nebude germancest, i když tam jisté náznaky toho jsou, jelikož je to s mým oblíbeným Gilbertem.
Pairing: Russia x Prussia
Warning: +18, nostalgie



Procházel místností s plnými regály knih. Jak dlouho to vlastně bylo, co sem naposledy vkročil? Určitě uplynula dlouhá doba, když mu na černé kožené rukavici ulpěl prach. Nikoho nezajímala historie dávno zaniknuté země. Jen on sám zde v tichosti mohl vzpomínat nad svými osobními úspěchy. Dorazil na konec místnosti a rozhlédl se. Pohled mu padl na malý stůl se zaprášenou plochou. Křeslo někdo vzal nebo bylo v tak dezolátním stavu po těch letech, že ho Západ raději vyhodil? Došel ke stolku a mírně se pousmál, když si přečetl zlatá písmenka na koženém obalu knihy. Kolik let to bylo od jeho posledního záznamu? Sáhl na knihu, aby ji rozevřel, samozřejmě byl opatrný, protože nechtěl, aby se zničila nejdůležitější literární památka po něm. Nalistoval jeden z posledních zápisů a pohlédl na osudné datum.

9. listopad 1989
Milý deníčku, dnešním dnem padla Zeď. Jsem neskutečně šťastný. Bratr je naživu!

Strohý zápis, ale pro Gilberta vyjadřující spoustu emocí. Západ a Východ se opět spojili a bratrové se směli vidět, přestože byl dávno neexistující stát, tak neodešel pryč jako ostatní zaniklé státy. Vlastně mu to ani nevadilo. Svět přece nemohl přijít o někoho tak úžasného, jako byl právě on! Zavřel s opatrností starou knihu a setřel dlaní stále v rukavici prach z deníku. Možná by si mohl něco málo přečíst a zavzpomínat na staré dobré časy, když se ještě Ludwig schovával za jeho záda a nechával Gilberta bojovat. Jaký roztomilý chlapec to býval, a jak moc se teď odlišoval od malého blonďatého chlapečka s vyjukaným pohledem průzračně modrých očí na celý svět.

Zamířil z obrovské knihovny, kde se nacházely všechny vzpomínky sepsané historiky, ale své vlastní držel pod pravou paží. Odložil knihu na konferenční stolek v obýváku, který sloužil jako společenská místnost pro návštěvy. Momentálně neměl, co na práci, protože jej tu Ludwig nechal samotného. Tak si alespoň z lednice vzal jedno z jeho piv v plechovce a vrátil se ke svému deníku. Pohodlně se usadil do černého koženého křesla, přičemž se ozvalo syknutí, jak si otevřel plechovku s pivem. Pořádně si z plechovky přihnul a zatvářil se blaženě, jakmile se mu na jazyku rozlila příjemná chuť chmelového nápoje. Pořád měl Ludwig to nejlepší pivo! Odložil plechovku a s váháním pohladil vyražená písmena v černé kůži, poté knihu rozevřel na náhodné stránce.

Vzpomínky jsou to nejcennější, co každý člověk má. Ať už jsou dobré nebo špatné. Tvoří naši osobnost a bez nich bychom byli ničím.
Nevím, kolikátý den už tady jsem. Čas tady ubíhá jinak a dělí se na dvě části. Čas o samotě a čas s Ludwigem. Nechápu, proč mě sem zavřel, ale snažil se mi to objasnit svými rozkazy - eliminovat odpůrce režimu.

Zhluboka se nadechl, jelikož se pustil do pročítání zrovna těch nešťastných vzpomínek, které tvořily jeho úžasné já.

Věděl však, že by to nedokázal, a proto mě uvěznil daleko od ostatních. V nějaké pevnosti. Nemám se nejlépe, ale ani nejhůře. Je to těžké být někde sám. Myslím si, že brzy z těch obyčejných přírodních zvuků a neustále ticha zešílím. Potřebuju lidi. Potřebuju jeho!

Možná by to měl zavřít, než by se ponořil do těchto vzpomínek naprosto. Nebylo to nic šťastného. Byla to doba, kdy pro něj existoval pouze mladší bratr. Zhluboka se nadechl a raději se rozhodl, že přeskočí několik desítek stránek, kde popisoval své dojmy z té neustálé samoty. Celkem výživně tam popisoval i… co se dělo během bratrových návštěv. Jak ho pevně svíral v objetí. Nechával se jím znova a znova dobývat, zesměšňovat, ponižovat. Ten starší tady byl vždycky on. Proč měl být zavřený jako v nějaké kleci? Jako nezkrocené zvíře? Věděl, že po těchto stránkách taky nebude nic veselého, protože po pádu bratrova režimu byl odvlečen na východ. Do země, kde vládly kruté zimy a všudypřítomná vodka místo piva.

První den tady a už mě to dohání pomalu k šílenství. Otravuje mě svou přítomností a tím milým úsměvem, za kterým se skrývá zatraceně velký sadista. Větší, než Západ. Nevím, co je lepší. Být zavřený tam nebo být tady?

Tváře mu hořely studem, když byl nucen vyhovět jeho požadavkům. Oči planoucí potlačovaným vztekem upíral na vysokého Rusa, jež byl v dlouhém béžovém kabátu s bílou šálou okolo krku. Vysmíval se Gilbertovi, že byl jako země zrušen. Toužil vidět utrpení v Gilbertově tváři. Nějaký… alespoň maličkatý náznak ponížení. V tom si liboval, a proto by vymyslel cokoliv, aby toho docílil. Jenom pokynul rukou, aby k němu bělovlasý muž přistoupil. Gilbert jenom pevně zatínal nehty do dlaní a skřípal zuby, zatímco vystoupil z hromádky oblečení, jež byla uniforma tmavé pruské modři.
"Udělej si na mě pohodlí. Chci si tě prohléhnout." Chytil vzteklého Prusa za pravé zápěstí a cukl mu rukou směrem k sobě.
"Scheise!" Vyprskl nadávku ve své rodné řeči, nebo spíš potřeboval si tím ulevit, protože mu to stejně moc nepomohlo, když se jeho trapitel pouze zasmál.
"Jsi tak roztomilý. Toužím v tvojí tváři vidět zoufalství." Fialové oči upíral na jednu z mnoha jizev na bělovláskově těle. Jemně po ní přejel prsty v bílých látkových rukavicích, když se nedočkal žádné rozkošné slovní reakce ze strany Gilberta. Ten na něj hleděl pouze s nenávistným pohledem, jak mohl takové věci říkat s naprostým klidem?
"Tak si ten zoufalý výraz budeme muset něčím vydobýt, viď?" Prsty z levého boku, kde se nacházela stará jizva, se pomalu přesunul po linii páteře bělovlasého muže vzhůru. Zastavil se až v Gilbertových stříbrně zbarvených vlasech, které pevně sevřel do hrsti a začal mu na hlavu mírně tlačit, aby ho donutil před ním pokleknout. Ten se tomu prve bránil, než Rus sedící v černém koženém křesle s vysokým opěradlem hlasitě štěkl, aby to udělal. S obrovskou neochotou svému vězniteli vyhověl a ihned toho zalitoval, když mu Ivan přitiskl obličej k rozkroku.
"Nic lepšího tady stejně mít na práci nebudeš." Smál se, zatímco se jeho úsměv více a více rozšiřoval, když se v tváři Gilberta objevily první náznaky ponížení. Konečně nějaká emoce kromě nenávisti! Hahaha, nebyl z ledu!
"No? Tak co bude? Postarej se o mě a nečum jako bych si vymýšlel!" Popleskal Gilberta po tvářičce a byl moc spokojený, když čelil jiskřícím plamínkům nenávisti v rudých očích dávno zaniklého státu. Tolik plné života, přestože byl zrušen. Chtěl pořád žít, a pokud bude hodný… Ivan mu byl ochoten vyhovět.

"Třeseš se jako děvka. Hmmm…" Zasmál se tiše, který mluvil silným legračním ruským přízvukem Gilbertovou milovanou mateřštinou. Tolik ji tím prznil! Vůbec se mu nelíbilo, že měl Ivanovu bílou šálu přes horní část obličeje ovázanou okolo hlavy a vnímal ho tím uvnitř sebe ještě více. Pevně svíral své svaly okolo ztopořeného údu Ruka, kterým byl donucen nejprve ke kuřbě. Rukama se zapíral o jeho stehna a pevně v dlaních svíral jeho černé kalhoty.
"Ahnn…N-nenávidím tě… Iva-ne." Ich hasse dich…Ivan. Dostal ze sebe, zatímco se tomu oslovený jenom smál. Fialové oči mu zářily neskrývaným potěšením, když viděl Gilbertův roztomilý bolestný výraz. Zcela mu dlaněmi roztáhl nohy od sebe, aby měl dobrý výhled na bělovláskovo vzrušení v zrcadle, které bylo přímo naproti nim. Zvláštní, že měl v kanceláři obrovské leštěné zrcadlo, eh… Že by si jeho mladší bratříček staršího proškolil?
"Nastavoval ses mu taky tak? Říkal ne a ne a nakonec byl šíleně nabuzený? Ahahaha. Líbí se ti to… Řekni, že jo!" Poslední větu mu panovačně štěkl do ucha, zatímco se kochal výhledem na bělovláskovo tělo a pravou dlaní zkoumal, jak měkkou měl kůži ve vnitřních stranách stehen. Chtěl vidět jeho slzy, bolelo by ho to, kdyby táhl nožem od kolene po třísla? Ahn… Prosil by o odpuštění, zatímco by se nůž nořil do jeho nejdelšího, krejčovského svalu na noze? Druhou rukou jej chytil za bílé vlasy se stříbrným nádechem a nutil ho, aby řekl, jak moc se mu to líbí. I kdyby to byla lež, tak to chtěl slyšet, avšak Gilbert zarytě mlčel. Jemně kroužil svými boky v koženém křesle, aby ho Gilbert cítil uvnitř a konečně si uvědomil, jakou moc nad ním měl. Teď byl Ivan strůjcem jeho osudu. Strhl mu šálu z očí, protože toužil vidět v Gilbertově tváři stud.
"Taky se tě tak dotýkal? Měli jste spolu nezdravý druh sourozenecké lásky?" Fantazíroval Ivan o tom, co se mohlo dít v centru Třetí říše, zatímco dlaní obemkl obvod bělovláskova údu, až sebou vzrušení cuklo, jak toužilo po nějaké pozornosti a stimulaci. Rozhodně tohle už někdy předtím dělal. Avšak slovně na něj nijak nereagoval, až tím Ivana zklamal, protože doufal, že bude Gilbert právě ten divočejší. Možná by byla větší sranda s Ludwigem.
"Jsi nudný…" Zašeptal, až mu dechem otíral krk, ale nebyl nijak teplý. Spíš jakoby Gilberta právě ovanul venkovní studený vzduch a vzápětí se ozval přidušený výkřik. Bolestí rozšířil své rudé oči, zatímco v zrcadle viděl, jak mu dolů přes pravé prso pomalu tekla pramínek krve, jakmile se od jeho krku Ivan odtáhl. Rty měl od krve a jenom věnoval Gilbertovi milý úsměv, zatímco ten sotva popadal z náhlé bolesti sotva dech.
"Ach? Pláčeš? To je tak roztomilé…" "Nestačí mi na to koukat jenom v zrcadle! Chci tvoje slzy slíbat…" Donutil tak Gilberta, aby se položil zády na studený stůl, jenž byl vyložen černým tónovaným sklem.
"Jo…" Vydechl jenom spokojeně, když identifikoval veškeré emoce, které se odrážely v mužově tváři. Bolest, ponížení, stud a hlavně nenávist. Ta roztomilá emoce, kterou byl Ivan sám přeplněný k ostatním, i když to držel v sobě. Ale teď tady měl Gilberta, aby to mohl ventilovat a po svém. Avšak nenávistí i bolestí se třesoucí muž ležící na stole se nevzdával naděje, že se odtud jednoho dne dostane. Západ na něj čekal, musel to vydržet. Jenom zavřel úplně oči, zatímco vnímal tvrdé přírazy skoro jako ty Ludwigovy… Ale v nich byla jistá něha, láska. Ten Rus byl jenom surovec… Zaťal nehty do dlaně a snažil se pod ním ležet jako mrtvola, ale s tím měl očividně Ivan problém, protože do něj začal kousat. Aby z něj slyšel jakýkoliv projev, ať už bolestný nebo slastný.

"Gilberte?!" Ozval se tázavý křik do nitra domu, když se vrátil vysoký plavovlasý muž ze sezení a nebyl tady sám. Vzal s sebou návštěvu. Ten výkřik samozřejmě vytrhl Gilberta ze vzpomínání, a tak zavřel deník, vstal z křesla a s plechovkou piva vyrazil za bratrem, který přišel a konečně se s ním přivítat.
"Ahoj… Lude." Zamračil se, když zahlédl osobu za bratrovými zády, která byla ještě o hlavu vyšší, než jeho mladší sourozenec.
"Kolikrát jsem ti říkal, ať si po sobě boty uklízíš, když se vracíš? Jo…" Ohlédl se za vysokým mužem, který se jenom mile usmíval, a ve fialových očích mu zlověstně jiskřilo. Ugh… děsivý, napadlo plavovlasého muže.
"Máme návštěvu… Ivan." Představil ho pro jistotu, i když moc dobře věděl, že zrovna tuto osobu bratr neuvidí nijak zvlášť rád.
"Ach… moje boty jsou moje boty, tak je nech, no." Vyplázl na něj dětinsky jazyk. "Nepotřebuju si uklízet boty, když jsem úžasný." Dopil zbytek piva v plechovce a pro jistotu s ní zatřásl.
"Ahoj, Gilberte…" Zubil se vysoký Rus na staršího z bratrů, ale odpovědi se nedočkal.
"Je tu nějak zima," Podotkl Gilbert a připadalo mu, jako by si tu zimu Ivan nosil všude sebou.
"Tak zatopím. Zatím odveď návštěvu do společenské místnosti," Pověsil si zelenou bundu na věšák a odebral se pořešit dřevo na krb, který se též nacházel ve společenské místnosti.
"Dlouho jsme se neviděli." Ozval se mile Rus, natáhl ruku, aby pohladil Gilberta po tváři, když si sundal bílou látkovou rukavici. Ten však ucukl před jeho dotykem pryč. Hodlal ho pouze odvést do obýváku, a pak zmizet. Koneckonců tam přece měl něco vyjednávat se Západem, proč by ho jinak přivedl Ludwig?
"Drž hubu. Co se stalo, už dávno nic neznamená. Nenávidím tě, rozumíš?" Neočekával, že by se snad zatvářil Ivan šokovaně a taky že se tak netvářil. Jenom se dál blbě usmíval a následoval Gilberta.
"Vážně to nic neznamenalo? Je pravda, že kdybych tě trápil v temné kobce jako tvůj bratr, tak bys mi taky říkal, že mě miluješ." Udeřil do Gilbertova citlivého místečka. Ještě si živě v paměti pamatoval jeho až moc živé sny s bratrem.
"Ahaha… Jak jsi pak musel lízat prostěradla, abys je alespoň trochu očistil. Chci si to všechno zopakovat!" Chytil bělovlasého muže za ruku.
"Vrať se ke mně, Gilberte."
"Nikdy!" Cukl rukou a vytrhl si ji z Ivanova sevření. Došel ke křeslu, kde se nacházel jeho rozevřený deník, zatímco plechovku od piva cestou vyhodil do koše.
"Nejsem jediný, kdo tady vzpomínal…" Zhluboka se nadechl Ivan, když to pronesl, jelikož si jeho bystrý zrak všiml naškrábaných slov o Gilbertově zajetí v Rusku. To byly příjemné časy. Bělovlásek došel ke svému deníku, který možná až moc prudce zaklapl a přitiskl si ho na hrudník.
"Tady se posaď, kam chceš a pak zase vypadni, až s bratrem skončíte debatu." Ivan se skutečně usadil na nejbližší volné místo, kterým byl velký kožený gauč do tvaru písmena U. Jednou paží se opřel o jeho vršek, kdy se tak lehce natočil čelem ke Gilbertovi.
"Přišel jsem, abych viděl tebe. Ludwig byl jenom zástěrka." Promluvil, když už se bělovlasý muž otáčel k odchodu.
"Nemám zájem si s tebou o ničem povídat." Odvětil na to Gilbert podrážděně, jak ho rozčilovalo se na něj jenom dívat!

"Opravdu? To je ale smutné…" Prudce vstal a chytil Gilberta za pravou ruku. Cukl jí směrem k sobě, až druhému muži vypadl deník z ruky a na zemi se stránky doslova vylily z desek, jak praskly švy držící starou knihu u sebe.
"Ty! Zničils mi…!" Dřív, než to stačil říct, tak byl umlčen polibkem vysokého Rusa, který se příliš nezměnil, pokud nepočítal, když byl ještě malým chlapcem pod nadvládou Tatarů. Jazykem vnikl do Gilbertových úst, který se mu snažil bránit.
"Bez bratra bys nikoho nedokázal ani porazit!" Vysmál se mu, když se od sebe jejich ústa odloučila. Byl vzrušený a toužil po Gilbertovi! "Ani mě od sebe nedokážeš odstrčit…"
"Nech mě být!" Pokoušel se bránit svalnatému Rusovi, ale byla pravda, že jeho síla už dávno byla pryč. Lidé na něj postupně zapomínali, zatímco Ivan byl velice diskutovaným tématem… Tudíž když svými pažemi zabral on, bylo to jako by do Gilberta strčil kůň, až neudržel rovnováhu a skončil na dřevěné podlaze. Oči se mu leskly nenávistí, ale zároveň v sobě potlačoval i další emoci. Měl strach. Strach z toho, že by byl oddělen od svého bratra. Věděl, že muž shýbajíc se nad ním toho byl schopný, a když mu bezdůvodně vrazil jednu pěstí, tak se sotva pokoušel bránit, jaká velká rána to byla, až ho napůl omráčila.
"Uděláme to jako za starých časů, любимец …" Zašeptal do mužova ouška Ivan, když byl ještě bělovlásek při vědomí, než lehl celým tělem bezvládně na zem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 23. října 2015 v 18:18 | Reagovat

O můj bože to je skvělý! Ivan je dokonalý sadista :-D  :-D

2 Enqila Enqila | 24. října 2015 v 0:39 | Reagovat

Ehehe . Snazila jsem se jeho povahu vystihnout. Jde pochopit uz v prvnim dile Hetalie. Prateksky se skrytou touhu vsechny videt plakat a prosit ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama