Nový zrak

5. října 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Tak byla tu prosba, že bych k tomu mohla napsat pokračování. Vlastně jsem to příliš neplánovala, ale rozhodla jsem se to pro Azano udělat. Možná si bude říkat, že jsem vymyslela hroznou sračku a radši jsem to neměla dělat, ale tak kdo ví :3 třeba se bude líbit, když už jsme ji víceméně psala pro tebe a byl zájem z tvé strany :) Čili tato povídka je věnovaná tobě :D
Jako obvykle překlepy, vážně bych si to už po sobě měla číst, omg. Vypadám pak jako idiot (nevypadám, jsem :D)
Warning: +18, možná moc zidealizované


Toho rána byl vzduch neobvykle chladný, až se psovi i muži, který jej venčil, srážela pára v okolí úst a tlamy. Vítr se líně proháněl korunami stromů, až listí ševelilo a při každém kroku muže se ozvalo doprovodné cvaknutí hole. Ovšem nesloužila jako podpora pro jeho tělo. Sloužila mu jako náhrada zraku, přestože ji už po několika letech žití zde ani nepotřeboval, jak si zdejší okolí a stejnou cestu procházky i v té neustálé temnotě vryl do paměti. Vlastně by mohl spoléhat na svého psího společníka, ale taky chtěl velkému zlatému retrívrovi dopřát jakousi svobodu, když pes musel neustále nahrazovat jeho zrak. V mužově ostře řezané tváři byl spokojený úsměv. Koneckonců mohl opět usnout v jeho náruči. Cítit teplo jeho těla na svém, se kterým stále směle mohl obstát proti mladším konkurentům. Na rozdíl od duše, která mu každým dnem odloučení chřadla více a více. Skoro jako by uvnitř jeho těla usychala nádherná rudá růže.
"Lucky," Zavolal na svého psa, který se nejspíš moc vzdálil, protože neslyšel retrívrovy kroky. Když se za ním však na výzvu chlupaté stvoření nepřiřítilo, tak znejistěl a zakřičel znovu. Viditelně se mu ulevilo, když se za ním psovy kroky nakonec ozvaly. Možná se jenom zdržel u očuchávání čehosi na zemi, jak mívali psi ve zvyku. Tiše se zasmál své vlastní hlouposti, jak si mohl myslet něco takového, kdyby tu s nimi někdo byl, tak by přece Lucky štěkal. Dál pokračoval, než zahnul vlevo a uslyšel šustot trávy, jak do ní vkročil. Vnímal, že na jeho lýtka byla naložena trošku větší práce, než když šel po rovince, tudíž pomalu stoupal na malý kopeček, kde se nakonec usadil na trávě a naslouchal svému okolí. Představoval si, jak by to tady mohlo vypadat, jestli už se stromy barvily nebo ještě byly monotónně zelené. Kéž by to tak mohl vidět, jistě to tu bylo nádherné… Posmutněle si prsty vjel do tmavých vlasů, aby je trochu upravil. Lucky si vedle něj pouze udělal pohodlí, když očuchal všechno, co tu šlo a pozoroval ostražitě okolí.
"Léto končí a s ním se ztrácí krása zeleně, která je pomalu ale jistě nahrazena pestrobarevným podzimem. Tvorové se připravují na zimní období. Koně spásají ještě zbytky té nádherné zelené trávy všude okolo tebe… Tahle část roku má své kouzlo, ale mnohem raději mám jaro, kdy se vše probouzí k životu." Pozoroval nevidomého muže před sebou a jenom se podivoval, že na něj labrador nezačal štěkat a neupozornil na něj. Artur ani nevypadal překvapeně, když uslyšel ten hlas.
"Jak?" Zeptal se tiše a otočil se za osobou, která mluvila. Tázaný se jenom ušklíbl a vylovil zpod saka pistoli.
"To není důležité," Chytil glock ráže dvacet dva za hlaveň a udeřil nevidomého do hlavy. Ten se pouze po ráně bezvládně zhroutil na zem, což vyvolalo reakci u retrívra, který ho měl chránit. Postavil se na všechny čtyři a začal vrčet na osobu, která ublížila jeho pánovi. Dokonce proti němu vyrazil, aby ho pokousal, ale místo toho, aby se mu zanořily tesáky do mužova masa, tak se ozvalo zakňučení, jak dostal varovnou ránu do levé tlapky.
"Odneste ho a psa nechte být, problémy dělat nebude." Nevěnoval zraněnému zvířeti ani pohled a shýbl se pro jedno skleněné oko, které vypadlo z Arturovy hlavy během rány a následnému pádu na zem. Vždycky si myslel, že se dělaly jenom ubohé skleněné náhrady, ale ta čočka… Přejel prstem po obou kamenech. Smaragd a obsidián, skutečně drahá náhrada. Muselo mu na něm záležet, jinak by ho přece nedržel ani od svých vlastních lidí.
"Tak co jsi schopný udělat pro jeho záchranu?" Zašklebil se na mistrovskou práci umělého oka, než si nasedl do černého Mercedesu a odjel s úlovkem pryč.

Šokovaně se díval na zprávu s fotografií, která mu přišla. Vlastně by nikdy nečekal, že by snad někdy někdo odhalil, kde se Artur nacházel. A to se ještě před cestou sem snažil své stalkery zmást, aby nikdo nevěděl, že skutečně mířil sem. Do dávno zapomenutého letního sídla jedné ze šlechtické rodin, od které jej odkoupil. Jenom pevně sevřel dlaň v pěst. Kapitulace? Nemysleli si trochu moc? On se přece nikdy nevzdával a o něčem jako bylo tohle, rozhodně nehodlal vyjednávat! Vstal, aby se oblékl a rozhodl se zburcovat všechny ve své organizaci. Hlavně bylo třeba najít tu špinavou krysu, která je prozradila. Vymlátit z něj všechno, co o soupeřích věděl… Zhluboka se nadechl, jelikož se kromě zdlouhavého obvolávání ostatních hodlal vydat tam. Požádat jej o pomoc i sílu, aby zachránil svého drahého. Koneckonců jediný Artur zcela rozuměl jeho pokřivené osobnosti. Namačkal na telefonu číslo a vyrazil neupravený z pokoje.
"Christiane, máme mezi sebou krysu. Jo… Zkus zjistit, kdo to je. Někdo ze zasvěcených, já si ještě musím vyřídit něco. Potom mi napiš nebo zavolej." Svraštil obočí, když jej zastavila Beatrice a nabízela mu snídani, která už byla hotová. Rázně ji odmítl. "Nebo mi napiš, to bude lepší. Pak ti zavolám, jakmile se ozveš." S těmi slovy ukončil hovor a zahleděl se na usměvavou ženu.
"Ach… madam!" Vykřikl kdosi a v chodbě se objevila služka s bílou zástěrou od krve.
"Proboha, co se stalo?" Spráskla nad tím neštěstím ruce Beatrice, protože v tom viděla pořádnou práci s odstraňováním krve.
"Luckyho někdo postřelil a pan Artur se s ním nevrátil." Žena pohlédla na Jamese, který pevně svíral rty k sobě.
"Postarejte se o psa. Dělejte jako by tu Artur pořád byl. Musím si zařídit spoustu věcí." Neupravený a neumytý vyrazil ven a s podmračeným výrazem se rozhlédl okolo sebe, než se ohlédl za sebe a prohlédl si krásné renesanční sídlo.

Jeskyně byla temná a vlhká, i když slunce už dávno vycestovalo z říše snů, aby pohlédlo na tento svět. Muž v obleku, který se sem rozhodně nehodil, se pouze dlaní opřel o vlhkou stěnu této jeskyně a snažil se přivyknout okolní tmě, než vylovil z kapsy malou baterku a posvítil si do ní, když zde nebylo nic jiného, než pár kostí na zemi, tak se rozhodl postoupit dále, než stát pouze na okraji. Příliš se nevzrušoval nad ostatky lidí, kteří sem přišli jistě před lety osvobodit obyvatele tohoto místa, aby si jeho moc ukradli pro sebe. Cukl však sebou, když pod jeho levou nohou, jedna z kostí překvapivě praskla, jak byla křehká. Ještě pořád se mohl vrátit zpátky, aniž by vyslovil svou žádost. Jelikož poté už nebylo cesty zpět a měl dvě možnosti. Buď odtud bude odcházet jako živý muž v přítomnosti ještě někoho dalšího, nebo se připojí k těmto ostatkům. Bylo třeba se jenom správně vyhnout nachystaným pastím, které měly komukoliv zabránit osvobodit zrůdu uvnitř tohoto místa. Ale on jej potřeboval, musel využít jeho moc, aby mu pomohl zachránit Artura. Zastavil se, aby si bedlivě prohlédl, jestli zde nebyla nějaká nachystaná past. Možná už těmi staletími přestaly fungovat, ale jistota byla jistota. Opět mu křupla nějaká z kostí pod nohama a tak tak se mu podařilo uhnout z dosahu nabroušeného disku, který se sotva dotkl pokožky na jeho hrdle. Dech se mu okamžitě zrychlil a žilami mu začal kolovat adrenalin, když skutečně vstoupil do zóny, kde šlo o život. Nebo toto mohla být pouze náhoda, i tak se snažil dávat pozor. Pečlivě si prohlížel zemi, na kterou šlapal. Okolní stěny, jež působily přirozeně jako by do nich nezasáhla žádná ruka, a přece kdyby šlápl vedle, tak by se ze zdi mohla vyřítit nějaká smrtící zbraň. Nutno podotknout, že zde byl poměrně zatuchlý vzduch, čím více se blížil ke svému cíli.

"Už dlouho se mě nikdo nepokusil navštívit. Smrtelníci na mě v průběhu století už zapomněli," Ozval se po nekonečných minutách hromový hlas, jenž se rozléhal zmenšujícím se prostorem.
"Možná bych byl i rád, kdybys překonal veškeré pasti. Přesto ta netěžší tě čeká, až nalezneš mne." Pokračoval nepřirozený hlas ve svém rozmlouvání, zatímco se muž pomalu plazil po kolenou, jak se prostor pomalu zmenšoval, než prolezl do obrovské jeskyně. Té dominovalo nádherné průzračné jezírko, rádoby nasvícené světélkujícími houbami, které rostly na jeho dně. Byl to taktéž jediný zdroj světla zde, pokud se nepočítala slabá baterka muže s bradkou.
"Smím znát jméno toho, kdo se mě pokusí osvobodit?" Položil neznámý příchozímu otázku.
"James… Lauren," Odpověděl tak trochu nejistě a snažil se jej zrakem nalézt. Opět vložil zhasnutou baterku do kapsy u kalhot a zhluboka se nadechl, když se démon obývající toto místo rozhodl ukázat. Tím se Jamesovi ukázalo, co mělo být tou poslední zkouškou. Na to však byl připraven, když ke spoutanému muži s dlouhými vlasy pomalu kráčel. Zastavil se u něj a musel si řádně prohlédnout tvář, která si jej taktéž zkoumavě měřila. Dlouhé sinavě bílé vlasy, mezi kterými vykukovaly malé ostré černé výrůstky. Oči celé ebenově černé bez jakéhokoliv bělma a do širokého úsměvu roztažené rty od sebe, jež odhalovaly nažloutlé tesáky.
"Myslíš si, že zlomíš kouzla těchto provazů, které mě drží tady?" Zvedl pohled ke svým spoutaným dlaním. Po pažích mu stékala překvapivě rudá krev jako člověka, stejně tak se vsakovala do provazů v okolí démonových stehen.
"Vysvoboď mě a já ti pak splním všechno. Stanu se tvým služebníkem. Budu plnit tvé rozmary, dokud nezemřeš a já budu propuštěn do své domoviny." Pootevřel ústa více od sebe, aby mu vzápětí z nich vystřelil fialový rozeklaný jazyk jako by ochutnával okolní vzduch.
"Nemáš strach a pohání tě jasný cíl. Tak to udělej." Pohnul sebou a vzápětí toho zalitoval, jak se mu provazy jenom zaryly více do masa.
"Tvá nabídka je velice lákavá. Proč jinak bych sem vážil cestu, že?" Ušklíbl se James a vylovil ze saka nůž. Nejprve se pokusil provazy přeříznout, ale pouze to mezi povrchem nože a lanem jiskřilo. Pevně sevřel rty k sobě, skutečně to nebylo snadné, jak doufal.
"Pokud odejdeš, tak už tuto jeskyni nenajdeš. Každý totiž dostává pouze jednu šanci," Upozornil muže démon a tiše se zasmál, i když toužil po jakési svobodě… Mohl mu poradit, kdo tyto pouta stvořil, ale nikdy se ho nikdo neptal na nápovědu, pokud sem vůbec došel. A tak jenom s úsměvem pozoroval, jak se muž zuřivě snažil přemýšlet a zvažoval své možnosti, co ještě jako použitelnou věc mohl mít. Možná se na to měl lépe připravit a ne si vzít jenom kapesní vystřelovací nůž v dobré víře, že by se snad démon nedokázal osvobodit z provazů. Zamyšleně si strčil ruce do kapes, než v jedné z nich nahmatal zapalovač. Že by…? Ale nebylo to moc jednoduché, aby to fungovalo? I tak to mohl zkusit, a tak se přesunul opět zpátky k démonovi a snažil se lano přepálit. Chvíli se nic nedělo, než se ozvalo nepříjemné prskání, jako když to lano zkoušel řezat a po chvíli ve světle zapalovače mohl vidět, jak se pomalu trhalo, až osvobodilo pravou ruku vězněného.
"Ha!" Vykřikl nadšeně a to samé zopakoval ještě třikrát. Naprosto spokojeně se usmíval, když si prohlížel démonovo osvobozené tělo, které se pomalu začalo regenerovat. O žádné kapitulaci vyjednávat nebude!
"Jsem tvým dlužníkem, až do konce tvých dnů…" Obrátil hlavu k smrtelníkovi, který už dávno spřádal plány, jak jeho moc zneužít ke svému prospěchu.

"Ach… Lauren! Je tady!" Vykřikl jeden z mužů a pustil tmavý závěs, který zatemňoval místnost se zajatcem.
"Už? A já doufal, že nám dá čas na hraní. Očividně se chce své organizace zbavit brzy." Usmál se spokojeně druhý muž v místnosti a pustil zajatcovy tmavé vlasy. Chtěl se s ním alespoň trošku pobavit, ale byl nudný. Nevydal ze sebe ani hlásku, i když ho to všechno muselo bolet ještě více, než člověka se zrakem.
"Pošli ostatní, kdo by chtěli… Ať si s ním pohrajou. Je roztomilý, i když možná krapet nudný." Uhladil si své světlé krátké vlasy a zamířil z místnosti ven. Během cesty do přijímací místnosti si uhlazoval stříbrné sako a ještě se prohlédl v zrcadle, jestli vypadal dobře. Inu typický narcis, který viděl jenom sebe jako nejdokonalejšího člověka na světě. Brýle, které zakrývaly světle modré oči si posunul blíže ke kořeni nosu a sáhl do kapsy, aby z ní vylovil svoji momentálně nejlepší antistresovou hračku - skleněné oko, vykládané smaragdem a obsidiánem. Jeho muži mu ustoupili stranou, když rozevřeli dvoukřídlé dveře obrovské místnosti s knihami přeplněnými regály. Zamířil k velkému dubovému stolu, za který se posadil do pohodlného koženého křesla na kolečkách a položil skleněné oko na rovnou plochu tmavě natřeného dřeva. Zhluboka se nadechl, protože už cítil ve vzduchu vůni vítězství. V pohledné tváři s vystouplými lícními kostmi se jenom objevil široký úsměv, který zamrzl, jakmile uslyšel křik mimo místnost. Že by se odhodlal k tak bláznovskému kroku v jámě lvové? Nevydržel sedět a jenom poslouchat střelbu zbraní a následné chroptění. To musel zmobilizovat celý svůj gang, který čítal mnohem více lidí, ale to přece nebylo možné. Ještě si po pečlivém špehování zvolili právě tyto dny, jelikož většina jeho mužů byla mimo zemi… Prudce otevřel šuplík, z kterého vytáhl magnum, do které zarazil zásobník a sám se vydal ven, aby toho všivého parchanta zastřelil!

"Kde je? Cítíš ho?" Ptal se démona, který na sebe převzal lidskou podobu a nechal se obléknout do lidského oblečení. Podobného jako měl na sobě jeho pán - černý oblek a bílé dlouhé vlasy si těmi otravnými ženami nechal splést do dlouhého francouzského copu, aby mu příliš nevadily během likvidace Smithových mužů. Bylo mu nařízeno vyhledat v domě osobu, která byla slepá a ostatní bez milosti zabít. A tak se podle pánova přání zařídil a šel v první linii, střely mu sotva ublížily… I tak se jim vyhýbal, protože nebylo nic příjemného, když jím proletěly a pokožka ho začala nepříjemně šimrat, kdykoliv se potřebovala obnovit. Ani se za sebe neohlédl, byl si vědom, že jeho pán ho se spokojeným výrazem následoval. Ani se neobtěžoval vytáhnout zbraň a pouze tomuto masakru přihlížel.
Náhle se ozval hlasitý výstřel a kulka ze zbraně vysokého blondýna proletěla démonovou hlavou. Konkrétněji spánky, nějak nečekal, že by na něj někdo vyskočil z postranních dveří.
"Ahahaha… a tohle je všechno, co tady máš?" Vylezl muž ze své pracovny a namířil zbraň na svého drahého nepřítele. Ten si v klidu s rukama v kapsách pokuřoval cigaretu jako by mu právě nezavraždil jeho poskoka.
"Řekl bych, že docela slušné na to, že byl jenom jeden." Potáhl si z cigarety a nebojácně hleděl přímo smrti do očí, zatímco blondýn bělovlasého muže překročil a zuřivě se šklebil.
"Jsi blázen. Chtěl jsem s tebou jenom vyjednávat, abys mi předal svoji organizaci a já bych ho propustil."
"Myslíš si, že já o takových věcech vyjednávám? Rozhodl jsem se tě zlikvidovat, protože postrašit tě pro výstrahu by nepomohlo."
"Zlikvidovat? A jak? Ani zbraň nemáš," Ruka se mu značně klepala, jak se snažil ještě tu spoušť nestisknout a díky jeho váhání měl on čas.
"Xaverie, co kdyby ses zase zvedl a nehrál si na mrtvého," Vytáhl z úst zbytek cigarety James a znuděně pozoroval svého úhlavního nepřítele. Jak snadné bylo rozdrtit jiné… Mít takovou sílu, tak vládne světu. Hodil nedopalek na koberec a zašlápl ho.
"Co? On je mrtvý! A ty taky!" Stiskl spoušť černé mamby jeho protivník, jak se zbrani také přezdívalo a šíleně se smál. Ovšem ten smích ho přešel, když se před Jamesem objevila jakási stěna z černé hmoty, od které se kulka jenom odrazila a trefila svého vlastního střelce.
"Že ti to trvalo, než ses zvedl…" Zamračil se na svého služebníka a Xaverius se mu pouze pokorně omlouval, že to byla přece jenom silnější střela, než ty předchozí a už vůbec nečekal, že by ji dostal zrovna do hlavy.

Slyšel jenom střelbu a křik, cítil na sobě nenechavé ruce ostatních, kteří si mysleli, že nebezpečí bylo zažehnáno, když se ozvaly dvě mocné rány. Ty určitě musely být z šéfovy zbraně a on byl ve své mušce neomylný. Musel je zabít na první pokus, a tak se příliš nevzrušovali, když najednou vše utichlo. Věnovali se pouze tomuhle muži.
"Chlapi… jsem z něj celej vzrušenej. Chci být první." Ozval se někdo s chraplavým hlasem a Artura polilo čisté zoufalství. Už nikdy by se nedokázal přitulit k Jamesovi, aniž by pomyslel na to, jak ho tito muži pošpinili. Ucítil, jak se mu některý z nich svým vzrušením otřel o tvář a pokusil se dostat z jeho dosahu, ale on mu své mužství stejně nacpal do úst. A tak se rozhodl bránit, jenom se potěšeně ušklíbl, když muž bolestí zavyl, jak se mu zakousl do jeho pýchy a nehodlal se pustit.
"Ta svině!" Křičel a snažil se ho donutit, aby pustil, přece ho takhle nemohl vykastrovat…
Dveře se prudce rozrazily a křičící schytal kulku do hlavy. Téměř okamžitě Artur vydechl jméno svého milence.
"Jamesi! Jamesi jsi to ty?" Volal, ale nikdo mu neodpovídal. Nejdřív bylo třeba to tu celé vyčistit. Některý z těch hadů prosil, aby to nedělal, ale zmlkl stejně tak rychle, jako klesl na kolena.
"Vyčisti zbytek domu, ať po nich nic nezůstane," Nařídil démonovi a sám zamířil za svým drahým, značně pomlácených Arturem.
"Jamesi." Usmíval se radostně nevidomý, i když měl napuchlé rty a monokly od bití. Vlastně mohl být rád, že mu nezlomili nos. James se ani neodvažoval pohlédnout na zbytek jeho těla a sňal ze sebe sako, které přes Artura přehodil, jakmile ho odpoutal od židle.
"Počkáš na mě v autě, pak tě odvezeme do nemocnice, ano?"
"Ne. Chci být s tebou." Postavil se proti němu, přesto se jím nechával odvést pryč ze sídla.
"Chci to tady podpálit, tak tady prostě počkáš!" Musel zvýšit hlas, aby se nepokusil Artur cokoliv namítat, a tak muž jenom pokorně svěsil hlavu dolů.
"Ano… počkám tu na tebe," vysoukal ze sebe příliš neochotně, i když by se nejraději Jamese držel a už se ho nikdy nepustil.
"Prosím. Vrať se mi brzy,"

Ani nevěděl, jak dlouho v tom autě zavřený čekal, když se konečně ozval zvuk otevírajících se dveří.
"Jamesi," Usmál se ihned nevidomý s šátkem přes důlky, který mu dali, aby neděsil ostatní svým znetvořením, jelikož mu byly jeho umělé oči odebrány.
"Nejsem James," Zamumlal dotyčný a zahleděl se temným pohledem na bezbranného muže.
"A kdo…?" V Arturově tváři se objevilo mírné zděšení, že snad někdo přežil a teď toužil Jamesovi ublížit a zbavit se Artura.
"Jeho věrný služebník," S těmi slovy zavřel dveře spolujezdce a otevřel ty u Artura.
"Posuň se prosím. Podívám se, co s tím zmůžu,"
"S čím?"
"S tvým zrakem," Natáhl ruku, aby mu strhl šátek z obličeje a nepříliš vzrušeně si prohlížel prázdné důlky.
"Co s mým zrakem? Nevidíš, že to už napravit nepůjde?" Pokusil se bránit proti neviditelnému nepříteli a jenom ho rukou plácl přes obličej.
"Jamesi…" Vydechl tiše a skoro až prosebně Artur, když se otevřely dveře po třetí. "Prosím. Ať toho nechá. Není mi příjemné, když se někdo dívá, že jsou mé oči pryč…" James za sebou jenom zavřel dveře a otočil se na ty dva.
"Buď v klidu. Přece mě toužíš zase vidět, ne? Může ti propůjčit svůj zrak, na jak dlouho budeš chtít. Možná by dokázal zařídit, abys opět viděl. Není to úžasné? Taky bych chtěl mít magickou moc." Artur jenom zaraženě prázdným pohledem koukal směrem, kde by se měl jeho milovaný James. Pravda, toužil ho zase vidět. Ale to by bylo jako před vykastrováním eunucha, mu dát okusit nádhery pohlavního styku. Dokázal by se zase za tu chvíli, co by se mohl orientovat v prostoru sám, vrátit k tomu, aby žil jenom v temnotě?
"Nechci. Nechci, aby to udělal. Naučil jsem se být, jaký jsem. Bylo by to jako okusit ambrózii a pocítit nesmrtelnost, která by opět během pár dní zmizela." James pootočil klíčkem v zapalování a nastartoval motor, zatímco Xaverius stáhl své ruce z muže. Pravda, mluvil celkem rozumně, přesto v něm cítil tu potlačenou touhu po novém zraku.
"Mohu ti opatřit nový zrak. Budeš zase moct vidět svého Jamese už navždy." Šeptal přímo do jeho ucha sladká slova, která zněla pro Artura až moc dobře. To přece nebylo možné.

Bylo to tak zvláštní a nádherné. Dlouhou dobu žil v neustálé tmě a nyní se rozmrkával a pozoroval Jamese, jak se před ním pomalu, ale jistě odhaloval. Za ta léta mu jeho drahý zmužněl… Pohlédl vzhůru do jeho tváře. Přibylo tam pár vrásek a na tváři mu skutečně rostla pečlivě upravovaná bradka, která působila elegantně. Sice se původně možnosti znovu vidět bránil, ale bylo to nádherné. Celý svět okolo něj byl krásný, manželská ložnice, jenž byla přepychově vyzdobená. Zavřel na chvíli oči, ale po chvíli je opět rozevřel. Skutečně znovu viděl a zvedal pohled k Jamesovi, který se nad ním nahý skláněl.
"Jsi jako malé dítě, které poprvé spatřilo svět," Musel tiše poznamenat a zasmát se černovlasý muž, načež mu Artur odpověděl jenom úsměvem a dlouhým pohledem do očí. Nehodlal je teď zavřít, dokud unavený nepadne do postele vedle Jamese. Dokud se nenabaží krásy jeho těla, která znal po hmatu zpaměti. Každou jizvu po kulce, jednotlivý sval, jeho citlivé erotogenní zóny… Bylo to tak úžasné opět vnímat tímto smyslem, který zpracovával nejvíce informací z okolního světa. Jemně se otřel o Jamesovy vykrojené rty a stále nepřerušoval jejich oční kontakt. Slabě vydechl, když mu jeho milenec vklouzl jazykem do úst a druhou rukou jej objal okolo krku. Teď už ho nemusel tak intenzivně hladit a dotýkat se jej neustále… I když mu bylo příjemné, jak na něj James reagoval, a tak po chvíli sjel dlaní z krku na jeho mužná svalnatá záda a vychutnával si pod bříšky prstů každičký centimetr jeho opálené kůže. Měl teď oči jen pro něj, zbytek místnosti ho nezajímal, možná jej bude zkoumat později… Prohnul se v zádech, aby se boky vybídl proti dlani, kterou ucítil, jak se mu dobývala pod látku boxerek… Ani si nevšiml bělovlasé postavy, která je zamyšleně pozorovala sedící v otevřeném okně.

Zhluboka oddychoval, zatímco opatrně dosedal na Jamesů vztyčený úd. Dneska toužil být tím nahoře on. Vidět, jak se jeho krásná tvář bude křivit slastí, jakmile oba dosáhnou svého vrcholu… Rukama se zapřel do jeho vypracované hrudi a věnoval mu další ze svých dlouhých pohledů, zatímco si svým nitrem zvykal na jeho přítomnost uvnitř sebe. Sice jeho zajetí netrvalo ani dva dny, přesto si připadal dnes neskutečně úzký. Sklonil se, aby opět spojil své i jeho rty v dlouhém polibku, zatímco mu James dlaněmi pomalu vyjel po stehnech až na boky. Jemně mu zaryl nehty do opálené pokožky a užíval si ten výhled na jeho stále okouzlenou tvář. Jenom přivřel oči, jakmile se Artur pohnul, jak pevně ho dneska svíral! Bylo to tak příjemné… S mlasknutím se odloučil tmavovlásek od úst černovlasého a zapřel se mu do hrudi i druhou rukou. Pomalu se na něm začal pohybovat, prve to byly skutečně pomalé pohyby, které se postupem času zrychlovaly. Společně s tím se proti němu snažil hýbat pánví a viditelně si to užíval, kdykoliv Artur vyjekl slastí, jak hluboko do něj zajížděl. Pevně svíral jeho boky a ještě mu dopomáhal k tomu, aby Arturovy pohyby byly agresivnější.

Na čele mu perlil pot a v zádech se prohýbal. Zavřel oči, jako by ho zrak ochuzoval o to potěšení, které nedávno se svým drahým prožíval mnohem intenzivněji. Slabě vydechl, když se mu konečně černovlásek začal svým mužstvím otírat o ono citlivé místečko, které ho po každé během milování dohánělo k šílenství.
"Sevři mě," Vybídl Jamese a nasměroval si jeho ruku na svůj ztopořený úd, z kterého prozatím vytékala čirá tekutina a tvořila na jeho svalnatém břiše malou loužičku, jež se brzy měla změnit v horké bílé sémě.
"Ano… Jamesi…" Zatnul mu nehty do vypracovaných prsních svalů a zrudly mu tváře při několika rychlejších a prudších přírazech.
"Už…" Upozorňoval jeho nebo sebe. Koho? Bylo to vlastně jedno. Tělo se mu pomalu začalo třást a v naběhnutém pohlaví mírně škubat, než se z jeho těla uvolnil obrovský tlak a vypustil ze sebe vše, co za ty dva dny či méně pro Jamese nastřádal. Ten se jenom uvolněně usmál a přetočil Artura pod sebe, když na něm jenom tak seděl a nehýbal se.
"Ještě přece já. Zapomněls?" Zazubil se a začal prudce pohybovat svými boky. Postříkaným břichem se otíral o to Arturovo a jenom mu rozmazával na bříšku dávku jeho genetického materiálu, zatímco svou dávku právě uvolňoval uvnitř jeho nitra. Na pár vteřin snad i znehybněl a s široce otevřenýma očima se díval do Arturovy tváře. Ten ho jenom pozoroval a snažil se krotit svůj dech. Vypadal takhle vždycky? Díval se do těch prázdných mrtvých očí? Vztáhl dlaně k jeho obličeji, aby jej uchopil do dlaní a stáhl jej k sobě dolů. Věnuje mu polibek na ústa, zatímco rozdýchává jejich poměrně vášnivé milování. Měl by se jít vysprchovat, ale příliš se na to necítí. A tak se nechává částečně zalehnout Jamesem, který zase nevypadal, že by se mu příliš chtělo z něj vystoupit, což nakonec i udělal.
"Jamesi… jaký dar to je. Smět opět pohlédnout na tvou tvář." Snažil se potlačit slzičky štěstí, které se mu objevovaly v očích. Bylo to jako nádherný sen. Nádherný sen, který měl podle démona trvat už navždy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 6. října 2015 v 19:13 | Reagovat

Úžasná "kapitola" :-D Krásně jsi to napsala a ten konec... OMG! :-D  :-D  :-D Prostě dokonalý a myslím si, že to prostě říct můžu :-)
Prostě to je krásně napsané, Artur je roztomilý, James je dokonale zpracovaná postava a vložení nadpřirozena... no úchvatný!!! :D  :D Děkuji, že jsi ji věnovala mé maličkosti. Jsem poctěna :-D

2 Enqila Enqila | 6. října 2015 v 23:47 | Reagovat

[1]: Přežilas moje překlepy. Máš u mě za to malé bezvýznamné plus :D Vážně bych si to po sobě měla číst, ale já ti chtěla jako oddanému čtenáři udělat radost :D Jsem ráda, že se líbilo, i když jsem se bála, že s tím démonem ti to bude připadat spíš jako kravina. Vlastně všem, kdo měli odvahu to číst.

3 Azano Azano | E-mail | Web | 7. října 2015 v 16:54 | Reagovat

[2]: Náhodou mě se to takhle líbilo :D Opravdu :-) No překlepy, každý je může mít no ne? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama