Křižácká kořist

12. listopadu 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Čili další taková moje tvorba. Původně jsem měla v plánu tam vůbec nedávat sex. Nijak to nerozvádět, že by to byla taková oddychovka z jiného soudku, ovšem nějak mi to nedalo... Pokud se k tomu rozhoupu, tak dopíšu i pokračování, které mám načnuté po psaní ve škole, protože co jiného tam o matice, chemii, fyzice dělat... spát a nebo psát :D Naše postavy se setkávají během křížových výprav do Svaté země jako nepřátelé. Doufám, že se bude líbit. Koneckonců... i kamarád mi řekl, že hrozně ráda z dobrých zakončení nakonec sklouznu k těm tragickým a špatným. nevím, proč je tomu tak :D Možná se mi má mysl snaží něco číct, kdo ví. Samozřejmě nějaký ten ohlas do komentáře pod jakoukoliv povídku potěší :3 A doufám, že má tvorba zas těší vás.
Warning: znásilnění, +18


Vítr se prohnal pohybujícím se šikem vojska a rozevlál pláště několika výše postaveným důstojníkům a rytířům oděných do čistě bílé varkoče s rudým křížem na hrudníku. Většina z těchto mužů jela na válečných koních, jejichž postroje slabě cinkaly s každým krokem. Muž v čele šiku zvedl paži a sevřel dlaň v kovové rukavici v pěst, čímž zastavil rytíře za sebou.
"Tady," Zašeptal a podíval se směrem dolů z písčité duny, která vedla k úzkému průsmyku, kudy měl procházet ozbrojený doprovod společně se sultánem Saladinem. Muž otočil svého hřebce čelem k vojenskému šiku a sundal si hrncovou helmu, která poskytovala kompletní ochranu jeho hlavě a měla dvě škvíry pro oči a pouze ventilační otvory. Na lesklém kovu se zatřpytilo slunce a muž párkrát pohodil hlavou, aby dal volnost delším vlasům.
"Tady dnes dokážeme slávu našeho řádu! Tímto skutkem dobijeme Svatou zemi pro sebe!" Vykřikl zvučným hlasem a začal udávat rozkazy. Všichni se na jeho povel přesunuli pod písečnou dunu, aby nebyli ze začátku vidět. Nikomu nezáleželo na tom, že slunce pralo do jejich zbrojí, nejhůře to snášeli seržanti, kteří měli černou varkoč, ovšem nikdo si nestěžoval. Všichni dychtivě očekávali boj, aby očistili tuto zemi od muslimské hrozby… od kacíře Saladina.

Mezi muži vládla uvolněná nálada, jejich národ byl u vrcholu moci, panovníkem charismatický muž, který zvládl pouhými slovy rozbouřit davy a získat pro sebe přívržence a přetavit nepřátelství v přátelství. Muž s dlouhým černým plnovousem, mladistvou tváří a turbanem na hlavě jej ve středu vojska a povídal si s jedním ze svých starších rádců. Zrovna se oba dva něčemu smáli, tudíž jeho ozbrojená jednotka mohla slyšet zvučný hlas mladého panovníka.
Většina mužů zde byla oděna do obvyklé mamlúcké zbroje skládající se z kroužkové helmy, brnění z drobných spojených plátů a jejich koně byli podobně odění. Ne levé či pravé ruce se jim leskl ve slunci malý kulatý štít a většina z nich držela v ruce kopí a u pasu se jim pohupovala krátká zahnutá šavle. Pár jedinců mělo i luk.

Volným tempem se blížili k úzkému průsmyku, přičemž nikdo z nich neměl ani tušení, že by se tam mohlo skrývat nebezpečí v podobě odhodlaných křesťanských bojovníků.

Rytíři ve zbrojích si stáhli pohyblivá hledí svých přileb a vyčkávali na rozkaz generála. Většina koní začala nervózně frkat, jelikož jejich jezdci na ně své citové rozpoložení přenesli. Vznešení rytíři na ořích měli být jakýmsi předvojem této malé skupiny, kdy se měli s nepřítelem utkat jako první a dát tak možnost pěším bojovníkům vydržet déle. Jinak by byla většina jejich pěchoty ihned pobita mamlúky a neměli by nejmenší šanci je porazit a dostat se k Saladinovi. Pár se zvířat krátce zařehtalo, jeden kůň se i vzepjal s jezdcem, který to neočekával, ovšem udržel se v sedle, další pohrabávali kopyty v horkém pouštním písku.

Jeden z jezdců se zadíval do dáli a loktem drcl v rámci možností do nejbližšího spolubojovníka, přičemž ukázal směrem vzhůru. Nacházel se tam nějaký muž ve zbroji, který pozvedl čistě bílou standartu s rudým křížem. Látku uchopil lehký větřík a pohrál si s onou vlajkou, než se přes vojáka přelila první vlna bojovníku. Jezdecká složka oddílu templářských bojovníků zahájila útok.
Bojoví oři během chvíle seběhli písečné duny, za kterými se skrývali, a než stačili mamlúkové řádně zareagovat a vzpamatovat se z prvotního překvapení, několik z nich už padlo k zemi.

Bitva skončila stejně tak rychle, jako začala. Ovšem Saladinovi se podařilo prchnout, a tak aby na tom rytíři alespoň nějak vydělali, si vzali z těch přeživších a lehce zraněných zajatce. Později by je mohli prodat do otroctví, koneckonců dobře stavění muži, se vždy prodávali do kamenolomu a na těžké práce za velice tučné peníze. Velitel této malé jednotky pouze přihlížel, jak se jeho armáda formulovala do jakéhosi uspořádaného obdélníku a pomalu mířili nazpět do tábora. Cílem této akce bylo zničit Saladina, to se jim však nepovedlo. Bylo tedy třeba být ve střehu a očekávat útok z pomsty. Spousta nepřátel zahynula, někteří prchli se svým vládcem a zbytek byl vlečen za nejrůznějšími rytíři na koních s rukami v železech či provazech. Sundal si helmu, aby osvobodil své světlé vlasy, které už zoufale dlouho potřebovaly zkrátit nožem. Stejně tak tvář zarůstající jemným vousem. Slunce pálilo a uvnitř brnění bylo nesnesitelné horko, ovšem sundat si jej byť jenom na chvíli zde znamenalo zpečetit si osud. I tak si muž za svými zády nevšiml plazícího se nepřítele, přestože jej prozrazovalo cinkání kovových destiček mamlúcké zbroje, které se však ztrácelo v hluku pochodujících vojáků. Někteří se šourali, jiní leželi taženi na provizorních nosítkách. Jenom málo koní přežívalo bitvy a ani tahle krátká nebyla výjimkou. Překvapeně vyjekl, když ho náhle někdo chytil za kotník a stáhl z koně. Ten se samozřejmě splašil a vyrazil cvalem od místa, kde ležel v rozpáleném písku jeho jezdec a soupeř, který ihned muži vrazil jednu pěstí.
"Hajzle!" Oplatil mamlúkovi ránu pěstí sám rytíř, o to tvrdší byla, jelikož ji měl v nablýskané kovové rukavici. Snědý muž jenom vyplivl krev z úst, jak se mu tam ihned po ráně do brady začala hromadit. Vylovil nůž, který už však nestihl zarazit do škvíry rytířova brnění, jelikož svému veliteli přiběhlo na pomoc několik vojáků a uzemnili útočníka pořádnou ránou do hlavy. Rytíř se chvíli vzpamatovával, než za pomoci jednoho ze svých mužů vstal. Pohlédl na bezvládné tělo mamlúka. S těmi dlouhými černými vlasy vypadal spíš jako dívka, vůbec nebyl ošklivý.
"Chci ho. Bude to můj osobní otrok, však já už z něj tu touhu zabít mě vymlátím." Zamručel a nakopl mladíkovo bezvládné tělo. Rozhlédl se po svém koni, který však nebyl nikde, a tak si s povzdychem sebral helmu ze země a vytřepal z ní písek. Poté si ji nasadil na hlavu a po svých zamířil do zpátky do tábora s ostatními v patách.

Na tváři ucítil ledovou tekutinu, a poté tlumený smích. Znova mu kdosi do obličeje chrstl studenou vodu a to ho už probralo. Všechno bylo zřetelnější, alespoň zvuky a neskutečně ho bolel pravý spánek. Ještě chvíli trvalo, než se mu zrak navrátil stejně ostrý jako před bezvědomím. Skoro až nepřirozeně žlutýma očima pozoroval okolí.
"Tak jsme vzhůru?" Objevil se mu v zorném poli muž, jehož tvář vůbec neznal. Kde to byl? Pokusil se pohnout a postavit, ovšem ruce měl pevně svázané k sobě a nohy na tom nebyly o moc lépe.
"Ahahaha… holka už je vzhůru," Ozval se tentýž muž, který se ptal, jestli už je probraný.
"To není holka, ty debile." Reagoval některý z jeho společníků, kteří seděli u ohně, i když zde v poušti bylo nebezpečné na sebe upozorňovat ohněm. Ovšem pod příkrovem hradeb města Akkon to nikomu nijak zvlášť nevadilo.
"No co… vypadá, jak ženská. Bůh ví, co s ním bude velitel dělat." Zachechtal se a přešel ke svým přátelům u ohně, aby se zahřál douškem dobrého vína z měchu, i když jako šiřitelé křesťanské víry, by si takové neřesti života jako byl alkohol, měli spíše odpírat.
"Neříkal náhodou, že jakmile se probere, tak ho k němu máme odvést?"
"Tak tam jdi. Já ho probudil," Muž, který se na to ptal, neochotně vstal a přešel ke svázanému, aby mu alespoň uvolnil nohy. Vysloužil si za to kopnutí do obličeje okovanou botou.
"Ty parchante!" Zvedli se hned ostatní, a aby svého kamaráda pomstili, tak do svázaného muže začali kopat hlava nehlava. Na několika místech promáčkli jeho hrudní plát, a tam kde byly jenom kovové destičky, jej nechránilo před tvrdými kopy nic. A těžkými plátovými botami, co měli všichni rytíři na sobě, to taky nebylo nic úžasného. Býval by si chránil alespoň hlavu, ale s rukama za zády toho nebyl schopen, a tak skončil s natrženým rtem a potlučeným tělem, když tuhle pomstu za kamaráda utnul tvrdý hlas jejich velitele.
"Jsme spasitelé této země. Ne násilníci!" Věnoval každému tvrdý políček, než jim rozdělil hlídky za trest. Všichni se sklopenými hlavami odešli hledat své zbraně, aby se mohli jít skutečně postavit v okolí tábora, jelikož štvát nadřízené se nevyplácelo.
Muž si přidřepl k vězni, aby si prohlédl jeho tvář.
"Nevypadá, že by ti zvláštně ublížili," Uchopil provaz, který byl omotaný okolo kůlu a zatáhl za něj, jakmile uvolnil uzel. Donutil snědého muže, aby se postavil na nohy a vedl jej před sebou k jednomu z větších velitelských stanů, i když si jako vysoko postavený mohl dopřávat pohodlí některého z měšťanských domů v Akkonu.

Přímo zajatce vhodil do svého stanu, až muž přistál s chřestící zbrojí na měkkých teplých kožešinách, zatímco rytíř se pouze ohlédl za sebe, než zmizel ve stanu i on.
"Jak se jmenuješ?" Položil mu základní otázku, a když na něj dotyčný nechápavě koukal, tak si jenom povzdychl a rozžhnul několik svící, aby na něj lépe viděl.
"Jak… ty… jmenovat?" Řekl hodně velice lámanou arabštinou s přízvukem a ukázal pro jistotu na mamlúka, i když zde nebyl nikdo jiný. Muž s dlouhými havraními vlasy stěží potlačoval smích, než konečně svému vězniteli prozradil jméno.
"Zafar... Zafar Ali." Přestal se smát, když viděl rytířův nabubřelý výraz a jenom ho pozoroval, co se chystal udělat.
"Já jsem sir Arthur Lorgason." Představil se mu už jenom ze slušnosti rytíř a poškrábal se na bradě, kde měl světlé strniště. Jak ho ty vousy zatraceně škrábaly, a to ještě nenarostly v pořádný plnovous. Měl by si je alespoň nějak nožem zkrátit, stejně jako ožvýkat vlasy. Nelíbilo se mu, že se Zafar smál jeho lámané arabštině, ale nejspíš by se zase on smál cizinci, kdyby zkusil mluvit jeho mateřštinou. Pro jednou se rozhodl ze sebe sundat svou zbroj, až zůstal pouze ve vlněném kabátci a kalhotách společně s vysokými koženými botami, když z nich sundal plátové náholenice. Vše si ukázkově kousek po kousku pověsil na dřevěný stojan a na vršek dal hrncovou přilbu. Za celou dobu nevěnoval zajatci ani slovo ani pohled. Teprve osvobozen od brnění se posadil naproti Arabovi v poničené zbroji. Ten se psychicky připravoval na to, že by jej muž zkoušel vyslýchat, ale když své zbraně zanechal též u stojanu, tak se mu celkem ulevilo. Možná to ale nebyla výhra…
"Co… to děláš?" Zeptal se rytíře zmateně, když mu začal sundávat poničenou zbroj z nohou a pomalu postupoval vzhůru, až klečel mezi Zafarovými stehny a zubil se na něj.
"Proč… si jinak myslíš, že bych tě… ušetřil?" Přeskakoval mezi jednotlivými slovíčky, ale význam věty doplnil zlým úsměvem, že to víceméně Arabovi došlo. V jeho pohledné tváři se pouze objevilo zděšení.
"Jsi křesťan a pácháš taková zvěrstva na mých lidech?!"
"Ne… jenom na tobě. Cekni a nedožiješ se zítřka," Očividně mu výhružky v arabštině šly velice dobře, jelikož tentokrát ani nezaváhal s volbou slovíček. Zafar pouze něco ještě poměrně zmateně přihodil v arabštině, ale to se ztratilo v látce, kterou mu Arthur narval do úst. Ať už chtěl nebo ne, teď bylo jeho povinností místo Saladinovi sloužit někomu jako tenhle perverzní sir.

Jemně se dotkl špičkou ukazováčku té jemné snědé kůže na krku a pomalu postupoval směrem dolů. Prohlížel si mužovo nahé tělo, jak teď byl naprosto vzrušený. Ovládal ho naprostý chtíč a ne zhnusení jako, když vídával svou ženu nahou. Příčilo se mu s ní vůbec sdílet dům, natož pak lože… Jediné, co od ní chtěl, bylo dítě a tím to pro něj haslo. Prudce nasál vzduch do nozder a zahleděl se do těch zvláštně žlutých očí. Jako by se díval do dvou miniaturních sluncí s černými panenkami. Položil na mladíkovu hruď celou dlaň a málem se udělal jenom z toho, že konečně viděl kompletně něco, co jej přitahovalo. Vychováván v přísné rodině, a stejně se někde musela stát chyba. Možná to bylo tím, že někteří otcovi šlechtičtí přátelé, byli jako Arthur. Ženatí s překrásným mladíkem jako bokovkou. Nejblíže ze všech mu byl jeden už dávno mrtvý lord, který mladého Arthura učil tomu, jak se se svou zvláštní zálibou vypořádat. Jak být 'normální' a spořádaný křesťan. Přece jenom by jej jako prvorozeného rodina těžko přijala ruku v ruce s nějakým mužem. Uchopil do druhé ruky látku v Zafarových ústech a trhnutím ji vyňal ven. Sklonil se k němu, až mohl Arab cítit jeho rozrušený teplý dech na svých rtech. Jenom polkl a poddal se svému osudu, protože mu stejně nic jiného nezbývalo, přestože se mu příčilo, že se jej dotýkal muž… Nebo spíš by se mu to správně mělo příčit… Arthur ochutnal Zafarovy rty, jeho úplně první polibek s mužem a bylo to pro něj o tolik víc vzrušující, než polibky jeho ženy! Sevřel v dlani Zafarovy dlouhé černé vlasy, zatímco jeho ústa tvrdě dobýval jazykem a nedbal na to, jestli se to zajatci líbí. Tady šlo o něj, o jeho pudy. Dlaní pomalu mířil po vojákově těle, až se poprvé dotkl jiného údu než vlastního. Nutil Zafara, aby zakláněl hlavu a on mu mohl hladovými polibky zasypávat hrdlo, zatímco se s naprostou opatrností dotýkal černovláskova mužství, jako by stále nemohl uvěřit tomu, že pod ním skutečně ležel muž. Kolenem se mu vnutil mezi stehna, což mladíka samozřejmě vyděsilo, když se Arthurovy prsty dotkly prstýnku svalů, kam očividně plánoval zasunout i něco dalšího krom prstů.
"Ne... prosím… prosím…" Začal škemrat a cítil se neskutečně poníženě, že vůbec toho rytíře napadlo něco takového.
"Ústa… použij má ústa!" Mírně sebou začal cukat, rozhodně si nepřipadal připravený na to, že by se měl nechat až natolik ponížit jiným mužem. Světlovlasý muž se zarazil a vzhlédl k Zafarově tváři.
"Huh? Bojíš se snad?" Lehce mu cuklo obočí směrem vzhůru, ale za Arabových neustálých proseb, se nakonec přestal dotýkat jeho vstupu do těla.
"Uvědomuješ si… svoji pozici, ne? Nemusím… pokaždé vyhovět." Tahem za vlasy, jej donutil, aby se posadil a potykal si s rytířovým vzrušeným údem, samozřejmě se vůbec neodvážil mu uvolnit ruce.

Příjemná a mírná noc se pomalu změnila v ještě stále tak nějak umírněně teplé ráno. Arthur byl samozřejmě probuzen zvuky zvenčí, kdy se tábor pomalu probouzel k životu. Trochu překvapeně sebou cukl, když si uvědomil, že pod kožešinou neležel sám. Opatrně se zpod ní dostal, ve snaze svůj nový majetek neprobudit, ale nakonec stejně po chvíli pohlédl do dvou žlutých očí, když se po jakési ranní hygieně oblékal do zbroje.
"Myslel jsem, že dneska do bitvy nepůjdeš," Podotkl lehce zmaten Arab, přece jenom včera měli obrovskou ztrátu na koních, i když příliš vojáků Arthurova jednotka neztratila. Světlovlasý muž jenom výmluvně pokrčil rameny, protože moc Arabovi nerozuměl, možná by ho měl naučit jejich jazyk. Koneckonců si ho toužil odvést k sobě do Francie jako sluhu. Vzal do ruky přilbici, kterou si dal pod paži a bez nějakého dalšího slova ponechal Araba samotného ve stavu. Ten mohl slyšet, jak udával rytíř rozkazy ve svém rodném jazyce. Škoda, že jim nerozuměl. Možná by pak mohl předávat informace Saladinovi a být užitečný, i když byl zajatec. Snažil se opět usnout a už vůbec… nechtěl myslet na události včerejšího večera. Bylo mu slíbeno, že si během dne Arthur sežene mast, aby se tolik o sebe Zafar nebál. I tak nemohl říct, že ho ten světlovlasý templář alespoň fyzicky nepřitahoval. Byl pěkný a nejspíš se nechoval jako ta zvířata, co ho včera málem skopali do kulaté krychličky. Chvíli se jenom pokoušel pracovat na provazu na svých rukou, než se odhrnula plachta a Zafar sebou přestal hýbat a snažil se působit jako spící. Kdosi do něj kopl a trefil se do jedné z podlitin.
"Jídlo," Zabručel nevrle voják, v kterém při pohledu do tváře s monoklem poznal toho, jehož včera nakopl. "Ale mezi námi, tobě bych leda tak do talíře nablil a naplival, abys měl co žrát. Je to zbytečný plýtvání!" Položil talíř na zem vedle Zafara a pobaveně se šklebil, protože čekal, co udělá, když nemá volné ruce. Arab mu pouze věnoval vražedný pohled a odmítal pozřít sousto, dokud tam ten voják byl.

Během dne ho ten voják navštívil ještě dvakrát. Podruhé ještě jednou s jídlem a potřetí, kdy na něj hodil nějaké hadry. Podle tónu hlasu se mu vysmíval, ale Zafar mu nerozuměl ani slovo, tak ho vlastně ani nevnímal. Jenom dál ležel pod kožešinou, na které byly ty divně páchnoucí věci. Podmračeně si to prohlédl, než mu došlo, že to bylo oblečení nejspíš z nějaké mrtvoly. Jestli tohle měl nosit, tak to ať ho raději zabijí… Samozřejmě nepřestával pečlivě zpracovávat provaz, kterým byl spoutaný, i tak nechtěl a nechtěl povolit. Když zase ten idiot odešel i s těmi smradlavými věcmi, tak se dál snažil, až se horké odpoledne změnilo v příjemně chladný podvečer. Zafarova tvář se rozzářila úlevou, když se mu konečně podařilo zbavit provazu. Nejprve si opatrně promasíroval ztuhlá zápěstí, než vstal na nohy. Před stanem byla stráž, podle toho co vypozoroval podle zvuků zvenčí… Rozhlížel se po stanu, než prostě vzal ze země kus dřeva, který asi držel plachtu stanu na místě, aby dovnitř nenafoukal vítr písek. Položil se zpátky na své místo, kde byl zanechán Arthurem a vyčkával jeho příchodu.

Dneska to nebyl ani tolik náročný den, jako spíš neuvěřitelně únavný. Generál odmítl jeho pomoc při jednom z útoků na Saladinovu armádu, tak byl nucen strávit den v táboře a nudit se. Nakonec raději vyrazil do Akkonu, aby něco nakoupil. Do oka mu tam padly nádherné šaty z průsvitného hedvábí. Lehké a nic nezakrývající… přímo si je představil, jak jimi prosvítala Zafarova snědá kůže, a tak je nakonec koupil a společně s nimi i něco lepšího k jídlu, aby si trochu zpestřil jídelníček. Poté se snažil zabíjet čas i tím, že se vyptával stráží města Akkonu, jaká zde vůbec byla služba. Od spousty toho neslyšel moc zajímavého, tudíž to shledal spíš tak, že být obráncem Akkonu a městskou posádkou je za trest. Opravdu nečekal, že by se snad Zafar nějak záhadně dokázal osvobodit, tudíž dal pohov strážím a odvolal je kvůli tomu, co s ním chtěl dělat, avšak místo pohledu na spícího Araba, se mu dostalo pořádné ráně do hlavy. Upustil věci, co nakoupil na trhu a pohlédl na muže, kterého viděl díky té ráně dvakrát. Několikrát zavrávoral, až málem upadl na zem. Vnímal, že mu po tváři a ve vlasech tekla krev, ale jak se dokázal osvobodit?
"Ty zmetku…" Zanadával a vyrazil proti němu, jelikož dřevo nebylo efektivní proti jeho brnění, tak se Zafar snažil jej udeřit do hlavy. Vůbec nechápal, že vůbec Arthur ustál takovou ránu, ale asi byl pěkně tvrdý oříšek.
"Ne!" Vykřikl vyděšeně, když byl čapnut za vlasy a dřevo mu vyrval Arthur z rukou a odhodil někam do volného prostoru stanu od kožešin. Mrštil štíhlým černovláskem do kožešin, stěží se držel při vědomí a krev z jeho rány stále prýštila, ale to teď skutečně nevnímal. Měl rudo před očima už jenom z toho důvodu, že se Arab pokusil vůbec utéct. Čapl rukou v ocelové rukavici po provazu, z kterého se Zafar vymotal, ten jenom zoufale křičel. Byl si stoprocentně jistý, že tohle vyjde a vůbec nepočítal s tím, že by byl Arthur odolnější.
"Proboha ne…!" Cukal sebou, snažil se kopat, ale byl obrácen na břicho a ruce mu Arthur bolestivě zkroutil za záda, aby je vzápětí tentokrát opravdu pevně svázal, až to muže bolelo.
"Chtěls mi utéct?! Co otroku?!" Zdůraznil úmyslně poslední slovo a donutil Araba, aby nadzvedl boky a vlastně hrudí ležel v kožešinách a své pozadí nastavil Arturovi jako nějaká coura.
"A já blbec sháněl různé věci, abych ti udělal radost! Leda tak hovno!" Procedil naštvaně, že se vůbec o něco takového ten kluk pokoušel. Pořádně mu zaryl koleno mezi lopatky, aby ze sebe mohl sundat brnění. Trvalo mu to docela dlouho, ale vztek z něj za tu dobu rozhodně nevyprchal, avšak Arab pod ním se víceméně smířil s tím, co ho čekalo. Jenom bolestně zalapal po dechu, když se do něj Arthur prodral bez jakékoliv přípravy, jinak se však snažil mlčet. Nedát najevo slabost a přijmout svůj trest hrdě. Po tvářích mu stékaly slzy bolesti ale i ponížení. Co by si o něm pomyslela rodina, kdyby jej viděli, jak nastavuje sám sebe nepříteli a ještě to s pokorou přijímá? Stanem se rozléhal Arthurův ztěžklý dech, který občas doplnil i sten. Jeho tělo naráželo do Arabova a pěkně tvrdě si jej podával a zároveň tím dobýval. Možná by jej měl vytrestat i jinak, než jenom tím, že ho ojede… Ale netoužil po tom, aby se jeho krásná kůže poničila bičem…
"Rozumíš svému místu?!" Zasyčel těsně u Arabova ucha rytíř a pořádně tvrdě do něj přirazil, aby svá slova podtrhl akcí.
"Hračka… děvka… šukání…" Vyrážel ze sebe arabsky, až samou zuřivostí bolestivě zakláněl Zafarovu hlavu tahem za jeho dlouhé černé vlasy, zatímco v druhé dlaní pevně svíral jeho snědou hedvábnou kůži na boku. Zarýval do ní nehty, až kožešiny skropilo několik rubínových kapiček. Ignoroval Zafarovo vzlykání, přece si za to mohl sám, a tak když došel svého vrcholu, tak se od něj jenom odtáhl. Doslova jej odhodil jako použitý kapesník a jenom si ho prohlížel, než si na něj odplivl.
"Ještě jednou… a předhodím tě ostatním," Nakopl jej schválně do břicha, až Zafar bolestivě vyhekl a jenom to spustilo další potůčky vinoucí se po jeho nádherné tváři.

Celé dny jenom ležel pod kožešinou ve stanu, nad ničím nepřemýšlel. Vlastně ani neviděl smysl ve svém bytí. Když bojoval za Saladina, tak ho měl, ale nyní? Byl otrokem… Arthurovým, ale i svým vlastním. Rytíř se ho snažil naučit jejich řeč, aby se spolu mohli nějak dorozumívat, ale jeho mateřština byla tak zvláštní. O tolik rozdílná, než Zafarův krásný jazyk. Vážně se měl vzdát toho jediného, co mu vlastně zbylo? I tak se poslušně učil, vlastně mu ani nic jiného nezbylo. Jednoho dne ho beze slova prostě Arthur oblékl do něčeho teplejšího, než byly ty průsvitné hedvábné šaty. Se svázanýma rukama vysazen na rytířova koně před sedlo, zatímco stan strhli nějací Arthurovi podřízení a rytíř se s notnou dávkou obtížnosti a pomoci ostatních vyhoupl do sedla k němu. Rozhlédl se po písečných dunách, než jeho pohled utkvěl na městě Akkon, do kterého se vzápětí vydali, kde se nalodili na loď. A na její zádi ve společnosti Arthura pozoroval, jak jeho milovaná vlast mizela z obzoru. Tohle bylo naposledy, co svůj domov viděl. Samozřejmě, že nechtěl před těmi cizinci plakat, ale neudržel se a ten rytíř to jenom zhoršoval, i když se ho snažil uchlácholit slovy, že u něj doma se bude mít o dost lépe. Jistěže nebude! Protože to nikdy nebude jeho domov… Stále byl spoutaný jako nějaký otrok, až když zakotvili u břehů Francie, mu byla pouta sňata dolů, protože tady přece neměl kam utéct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 12. listopadu 2015 v 17:46 | Reagovat

Krásně napsané a jako vždy dosti zapeklité! :D  :D No každopádně se mi to opravdu líbilo! Bylo to zase něco docela jiného, ale hezkého :-D Jinak škoda, že nemůžu vidět jak ti dva doopravdy vypadají, možná bych si ty dva dokázala lépe představit, ale to je jen opravdu malý detail :-D  :-D

2 Enqila Enqila | 12. listopadu 2015 v 22:10 | Reagovat

[1]: Boom :D to mi nenápadně naznačuješ, abych třeba uhm... nakreslila svoji vlastní šit ilustraci? :D Neumím zas tak dobře kreslit, bro :D U "vlastních" povídek vždycky musí trošku zapracovat fantazie :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama