Křižácká kořist 2

19. listopadu 2015 v 10:00 | Enqila |  Moje tvorba
Příběh se vyvíjí a žije víceméně sám. Já jsem pouhý zprostředkovatel, který se pokouší své myšlenky nějak učesat a dát je do rozumného příběhu. Můj kamarád se k mé připravené kapitolovce vyjádřil, že čtenáři yaoi hledají sex a já ho mám v povídkách spíše méně a snažím se vymyslet nějaké rozumné pozadí, což by mohlo být příčinou i naší nepříliš velké známosti na českém internetu. Inu já jsem možná i radši za to, že nevymýšlím hloupé kraviny, za které bych se v kolika případech měla stydět. Raději si řeknu, jak jsem hezky vymyslela pozadí příběhu, než složitě vypsala, jak se ti dva milovali. Spíše mi to přijde pokaždé, že sex je furt stejný. Akorát v jiné poloze a každý si ho dokáže podle svého představit, a pokud ne... Tak od čeho máme yaoi mangy že? :) Nicméně toto je pokračování k příběhu mezi Zafarem a Arthurem. Připadá mi, že historické věci se mi vymýšlí lépe, než nějaká snaha o klasiku dnešní doby. Chtěla jsem, aby to skončilo jinak, bohužel to tak nebylo.
Warning: +18, násilí



Žít v Arthurově sídle pro něj nebylo tím nejhorším trestem. Rytíř se o něj staral řádně, i když s ním ostatní služebníci jednali jako s podřadným, protože byl jiné národnosti a pán si ho přece dovezl jako zajatce. Co jiného by zajatec měl být? Snažil se zapomenout na všechno, co bylo před příjezdem do Francie. Na to, že předtím měl svůj vlastní život, který neovládal žádný druhý muž, pokud nepočítal svého vládce. Hledal jej bratr, nebo byl odepsán jako mrtvý? I tak se Zafar nemohl ubránit slzám, kdykoliv vešel do svého pokoje, jehož jediné okno ukazovalo přístav a obrovské nekonečné moře, po kterém Zafar s Arthurem připluli sem. Francie, zvláštní to název země. Ovšem tito cizinci se zase mohli podivovat na jménem jeho milované vlasti… Nekonečné hodiny ve svém volnu trávil právě u okna s deníkem v ruce. Pozorujíc lesklou hladinu moře, která dnes byla v přístavu překvapivě klidná. Měl možnost i vidět rudé slunce zapadající za obzor, jelikož s mladým pánem a jeho výukou trávil většinu svého dne. Arthurova žena nakonec usoudila, že by mohl být synovým druhým lektorem. Koneckonců mu tím rozšiřoval obzory i o jiných kulturách, než byla ta, na kterou si Zafar musel zvykat. Neustále oblečený do přiléhavého oděvu, který mu nedával tolik prostoru jako oblečení, jež nosíval mimo službu. Ani se zde nemusel tolik chránit před sluncem, protože zde se nenacházeli na poušti. Zhluboka si povzdychl a setřel ty slané potůčky na svých tvářích. Bratr by se mu jistě vysmál, že byl jako holka. A nejspíš takový byl, rozhodně po matce zdědil více citlivosti, než jeho bratr. Proto se vládcem pravděpodobně stal právě Saladin a ne on. Smutně se pousmál a žluté oči dále upíral do dálky, i když si byl jist, že zde není schopen pohlédnout ke břehům ani k přístavu v Akkonu.

Jenom uslyšel vrznutí pantu, ani se nemusel otáčet, protože věděl, kdo za ním přišel. Taky to byl jeho jediný a častý návštěvník. Též to znamenalo, že žena se synem odešli někam, jinak by za ním ani nepřišel. Zafar natočil tvář k rytíři, který si své vousy po tažení do Svaté země ponechal na tváři. Ovšem plavé vlasy si zkrátil nožem, jenom za sebou zavřel dveře, zatímco se Zafar postavil ze svého místa u okna a deník položil na malý dubový psací stůl. Během chůze ze sebe pomalu svlékal oblečení, aby ulehčil Arturovi práci se svlékáním, až jenom vyčkávavě stál nahý před svým pánem.
"Kéž bych věděl, jak tě rozveselit, Zafare…" Přešel k němu Artur a ovinul si paže okolo jeho pasu, aby jej natiskl k sobě. Arab k němu vzhlédl pouze s tváří bez výrazu.
"Nic už mne na tomto světě netěší, měl bys mě raději zabít." Zašeptal po chvíli, načež ho Arthur raději políbil, aby se z jeho řečí zbytečně nerozzlobil. Zafar jej neustále provokoval v touze, že by snad mohly Arthurovy nakonec prasknout nervy a zabil by jej. Ucítil rytířovy rty na krku, zatímco se jej muž dotýkal po celém těle, i když tady měl Zafara na ukojení svých hříšných chutí. Odešel zemřít do války a místo toho si sebou přivezl jedno tajemství.
"Jsi tak nádherný, Zafare…" Pomazlil se s mužovým jménem na rtech a pohlédl do těch nádherných zvláštních očí. Tolik toužil po tom, aby mu byla tato pokřivená láska nějak opětována, avšak Zafar byl jako z kamene. Rozhodně srdce z něj musel mít. Rytíř si stáhl kalhoty, jelikož jeho nahoty nebylo zapotřebí. Přerušil oční kontakt se Zafarem, aby si jako už tolikrát předtím prohlédl jeho vypracované tělo bojem, kterému předcházel jistě tvrdý trénink. Arab se pouze prohnul v zádech a do dlaní sevřel peřinu, zatímco na něj pomalu Arthur nalehával a nořil se do jeho těla svým vzrušením. Vytočil hlavu do strany a vyhnul se tak Arthurovu polibku, který tedy své rty přesměroval na krk jako by se tím snažil Araba chlácholit. Ale Zafarovi to bylo jedno, ten už nic necítil. Připadal si jako prázdná stránka, schopen cítit snad jenom obrovský stesk. Vnímal pouze Arthurovy první přírazy, a pak svůj pohled upřel k otevřenému oknu, kde viděl stěžně obrovských obchodních lodí. Bylo mu ukradené, že muž nad ním poměrně hlasitě sténal slastí a šeptal mu do ouška, jak moc mu na Zafarovi záleží.
"Kdybys byl dívka, oženil bych se s tebou." Mluvil tiše do Arthur a užíval si teplo Zafarova těla. Kdyby ten kluk pod ním, ale byl holka… tak by o něj asi už neměl takový zájem jako předtím? Zavrtěl nad tím hlavou, on si k Zafarovi vytvořil nějaké pouto a doufal, že on k němu taky. I když dneska mu teda přišlo jako by to dělal s mrtvolou. Mírně svraštil obočí a sevřel Zafarovu tvář, aby mu mohl pohlédnout do tváře, kde mu už zase tekly slzy. Svým způsobem ho to naštvalo, ani nevěděl proč.
"Ty…! Dostáváš všechno, všechno co chceš! Je tak těžké zapomenout, kým jsi byl?! Přijmout skutečnost, že jsi teď můj? Co?!" Snažil se nekřičet, aby nepřilákal služebnictvo, ale neubránil se tomu a vrazil Zafarovi tvrdou facku. Chtěl, aby ho vnímal! Vnímal všude! Sklonil se k němu a vlepil mu hrubý polibek, než ho drsně a tvrdě kousl do krku a pokračoval. Značkoval si ho, jak zvenčí na kůži, tak uvnitř svým ptákem.

Nevěděl, kde se v něm ta agresivita vzala, ale když se Zafarem skončil, tak Arab rozhodně neproléval slzy kvůli své vlasti. Možná to bylo smíšením obojího, jelikož jeho tělo pokrývaly kousance, ale i otisky Arthurových dlaní po bití. Vlastně jeho nitro dopadlo asi nejlépe, protože tam byl pošpiněn pouze několikrát Arthurovým sekretem. Dlouho jenom nehybně ležel na posteli, než se trochu vzpamatoval a setřel si slzy, za které by se mu bratr nejspíše vysmál a se značnou námahou se posadil na okraj postele. Už dlouho plánoval, že by se Arthurovi za tohle všechno pomstil. Věděl, jak moc mu záleželo na dítěti, i když před Zafarem kolikrát svou ženu očerňoval a tvrdil, že ji nemiluje. Při pohledu z okna zjistil, že muselo uběhnout pár hodin jeho prázdného zírání do stropu, tudíž už museli být doma. Natáhl na sebe kalhoty, než se opět ztěžka posadil a prsty si prohrábl své dlouhé černé vlasy, možná by se jich měl úplně zbavit, protože mu taky připomínaly minulost. Ty jeho šťastné chvíle v bratrově paláci… Zavrtěl hlavou, teď nebyl čas přemýšlet nad tím, co by, kdyby. Zhluboka se nadechl, zatímco rukou zalovil pod postelí, odkud vytáhl své staré věci. Rozhalil dlouhý šedivý hábit, v kterém se ukázal nádherná stříbrná dýka. Na čepeli měla vyryté věnování od bratra. Pro Zafara čitelné písmo, pro některé směšná ozdoba. Dýka měla jilec vykládaný drahými kameny, přes které Arab přejel opatrně prsty, než vstal a vydal se ke dveřím. U nich se na chvíli zastavil, váhal, jestli to měl skutečně udělat. On mu sebral všechno, Zafar udělá to samé! Jak pravil Chammurapi. "Oko za oko. Zub za zub." Zašeptal Zafar ve své rodné řeči a vydal se na svou cestu sídlem.

Doprovázely ho pouze jeho vlastní kroky tlumené koženými botami, jelikož se v noci neodvážil jít bosky, aby nakonec kvůli své pomstě nenachladl. Přestože na chodbách nesvítily louče, ani nedržel v ruce svíci, perfektně se vyznal v cestě do pokoje mladého pána. Váhavě se zastavil přede dveřmi chlapcovy ložnice, než s hlubokým nádechem opatrně otevřel. Dveře ani nevrzly a on se tak úspěšně infiltroval dovnitř. Obrovským oknem, které nebylo uzavřeno okenicemi, dovnitř proudilo měsíční světlo. Poměrně silné jako by se na spícího chlapce díval za dne, akorát jeho tvář nebyla zalitá zlatým světlem, ale stříbrným měsíčním svitem. Tiše se doplížil k jeho posteli a prohlížel si jeho klidnou nevinnou tvář. Na čepeli dýky pouze zatančilo světlo měsíce, které se odráželo i v rubínech. Pevně sevřel jilec oběma rukama a držel je nad trupem mladého pána, který byl skryt pod dekou. Byl odhodlaný to udělat, ale najednou v něm hlodaly pochybnosti. Paže se mu začaly třást, jak dlouho váhal, díval se na to nevinné dítě. Vždyť on mu nic neudělal, ne? Dech s emu zrychlil, i přesto se snažil dýchat nějak potichu, aby se neprozradil. Tak už to udělej! Ano… Co ti v tom brání? Nemáš, co ztratit. Všechno je pryč už od začátku. Všechno jsi ztratil už tam na té lodi… Mísily se v něm různé pocity, toužil se pomstít Arthurovi za veškerá příkoří. Nakonec mu dýka vypadla z ruky a zabodla se s tupým zaduněním do dřevěné podlahy. Zafar se zhroutil na kolena a složil obličej do tváří. Už ani nedokázal pořádně projevit smutek. Pouze mu tekly slzy po tváři, než se obrátil za sebe jako by vycítil přítomnost někoho dalšího. Ve dveřích stál se svící Arthur a Zafar se k němu jenom zoufale vrhl. Objal mužovy nohy a rozvzlykal se mu u nich. Neprosil o nějaké slitování, třeba ho tenhle skutek konečně osvobodí, i když to vlastně neudělal. Arthur pouze s neurčitým výrazem pozoroval zlomeného muže u svých nohou, než se sklonil, aby mu pohlédl do tváře. Chytil ho za bradu.
"Toužil jsem po tvé lásce, Zafare. Proto jsem tě s sebou přivezl. Nechtěl jsem, abys byl nešťastný. Proč prostě nemůžeš zapomenout na to, co bylo? Se mnou tě čeká šťastnější život, než zemřít rukou některého z křižáků…" Mluvil tiše, aby nevzbudil svého syna, a jakmile domluvil, pustil Zafarův obličej.
"Vstaň," Odkopl ho od svých nohou, aby mohl dojít pro dýku, kterou si zastrčil do boty.
"Tohle se zabavuje a tobě se zpřísní režim, můj milý zlatý. Chci pro tebe jenom to dobré, ano?" Chytil ho za černé vlasy, které neučesané a ve tmě působily jako chapadla nějaké temnoty. Vytáhl ho tak na nohy.
"Tak pojď…"

Neočekával, že by ho Arthur jenom v klidu odvedl do pokoje. Jakmile vešel, tak za sebou zavřel a svícen s jedinou svíčkou odložil na stůl, čímž prozařoval plamínek Zafarův malý pokoj.
"Máš doma ženu," Snažil se Zafar namítnout, protože nějak netoužil, aby měl styk s Arthurem vícekrát, než jednou za den. V lepším případě to bylo jednou do týdne.
"A? Moje manželka není překážkou, když spí," Přešel plavovlasý muž k Zafarovi a jenom se na něj zlomyslně usmál, když Araba povalil do peřin. Zafar se mu ani nebránil, pouze odevzdaně pozoroval, jak si Arthur svlékal oblečení a pro jednou se ukázal nahý v celé své kráse. Světlo vzdálené svíce mu na těle vykreslovalo dlouhé stíny, a tak Zafar zvedl ruku, aby se opatrně jedno z nich dotkl. Prsty obkroužil oblou vlnku černoty, než zcela položil dlaň na Arthurovo tělo. Bylo to snad úplně poprvé, co se zkusil nějak zapojit, což donutilo rytíře, aby se na svého sluhu široce usmál.
"Zkoumej mě víc, ale někde jinde," Zašeptal a chytil ho za zápěstí, kdy mu ruku přesunul na svůj částečně vzrušený rozkrok. Zafar se pouze zachvěl, když sebou rytířovo mužství lehce cuklo, jakmile se jej snad poprvé dobrovolně dotkl na intimních partiích. Sklonil se, aby ukořistil Arabova ústa v jemném, ale dlouhém polibku, kdy rytíř zavřel své modré oči, avšak Zafar je ponechal doširoka rozevřené. I když příliš svou rukou nepohyboval, jenom neohrabaně hladil Arthurovu chloubu, tak vnímal, jak jeho délka pomalu narůstala. Kdy naposledy se od Zafarova příchodu pomiloval s vlastní ženou? Přestal jej hladit na vzrušení, aby se mu dlaněmi zapřel do ramen a vlastně jej tím od sebe odtáhl.
"Chci se na tobě projet, můj sire…" Zašeptal větu, na kterou Arthur čekal zatraceně dlouho a jenom mu vzrušením škublo v podbřišku z těchto slov. "Položíš se na záda?" Věnoval mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů, který vlastně neměl Arthur možnost vidět nikdy.
"Jo…" Přikývl a položil se ihned na záda, zatímco Zafar vylovil z poházených věcí na zemi šátek. Rytíř podmračeně sledoval Araba, který se mu chystal zavázat oči a odůvodnil to tím, aby to všechno Arthur cítil. Nakonec však po dlouhém zdráhání souhlasil.

Jazykem kroužil po vrcholku údu plavovlasého muže. Pozoroval, jestli si Arthur skutečně šátek nesundával, zatímco mu poskytoval ústní rozkoš, přičemž se prsty sám opatrně roztahoval. Snažil se vyvolat si ty příjemné pocity, i když už věděl, že brzy nebude cítit nic. Sklouzl dolů po Arthurově délce, než jeho úd pokrytý slinami vypustil z úst a přesunul se nad něj. Přidržoval si jej u kořene, kdy si jej lehce otřel žaludem o vstup, než začal velice pomalu dosedat.
"Zafare…" Vydechl mužovo jméno Arthur, jelikož měl pravdu. Skutečně to bylo celé intenzivnější. Poslepu se snažil nahmatat jeho boky, a tak k nim dlaněmi vyjel podél stehen.
"Miluješ mě, Arthure?" Zeptal se s vážnou tváří Zafar, zatímco sáhl do peřin, kde ho v dlani zastudila dýka, jež mu zabavil Arthur, když chtěl zabít jeho syna.
"Zemřel bys pro mne?" Nepočkal na jeho odpověď, kdy tato otázka Arthura poměrně zarazila. Zafar opatrně zakroužil boky kolem dokola, než se jednou dvakrát nadzvedl.
"Ano…." Vydechl po chvíli váhání muž a jednou dlaní mířil vzhůru po Zafarově trupu, aby jej stáhl k sobě a mohli se políbit, avšak Arab se tomu bránil.
"Tak půjdeš první!" Zakřičel, přičemž se mu v tváři objevil široký zlý úsměv. Křik donutil Arthura, aby si strhl šátek z očí, ale už nestačil zareagovat dostatečně rychle. Dýka mu vjela masem do hrudi skrze mezery v žebrech se podařilo Zafarovi nejspíše probodnout plíci, když muž pod ním začal chroptět a cukat sebou. Nevěřícně se díval do těch nádherných žlutých očí svého nádherného Araba.
"Co…?" Vydechl tázavě, i když si plně uvědomoval, co se dělo. Zafar se ho pokoušel zabít, vlastně to už dělal.
"Chcípni!" Věnoval muži další bodnou ránu dýkou do hrudi a další a další. Prudce oddychoval, zatímco byl celý od krve od Arthurovy krve a jeho křik očividně přilákal nechtěnou pozornost. A Zafar netoužil z tohoto vyjít živý, odplivl si na mrtvé tělo rytíře a slezl z něj. "Sbohem... bratře."

Na schodech do věže se ozývaly hlasité kroky, než se rozevřely dveře a služebná leknutím upustila svícen. Jenom hlasitě zakřičela, když se jí naskytl pohled na krvavou scénu. Její pán i ten druhý muž leželi v těsné blízkosti u sebe. Arab měl na tváři klidný smířený výraz, zatímco Arthur měl doširoka otevřené oči společně s ústy a spoustu bodných ran v hrudníku.
"Uhni!" Odstrčil kdosi služebnou, aby si to též prohlédl. "Radši se jdi postarat o mladého pána s lady. Tohle skutečně vidět nepotřebují…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 18:19 | Reagovat

Nádhera! Krásně jsi to ukončila a popravdě,... Zafar udělal dobře, že se zabil, alespoň nemusel trpět dál a Artur? Jeho problém :D To je důvod, který dává jasně najevo, proč nevěřit sluhovi, kterého sexuálně týráš nějaký čas :-D  :D Prostě krásné ;-)  :-)

2 Enqila Enqila | 19. listopadu 2015 v 18:56 | Reagovat

Awhm :3 Roztomilý komentář ;3 Krásné... asi začínáš být stejně zvrácena jako já? :D

3 Azano Azano | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 19:28 | Reagovat

[2]: Byla jsem ještě dřív než jsem na tebe narazila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama