Mé pravé já

4. prosince 2015 v 20:05 | Enqila |  Moje tvorba
Poslední dobou jsem nějaká aktivní, což je vcelku neobvyklé, ale ne že by to mně nebo snad vám vadilo, že? Nejspíš to bude Azano, která ve mě trochu toho spisovatelského ducha rozhýbala, když si vezmu, že t jedeš jako drak a já jsem jenom líná veš, co má spoustu myšlenek, ale nechtějí se jí zapisovat. Pro jednou je to psané v ich formě, tu jsem hlavně používala kdysi ve svých začátcích. V povídkách, jež jsem teda sem vůbec neuploadovala. Inspirace přišla a pomohla mi stvořit toto, tak si užijte čtení. ;3
Warning: +18, násilí


Pomalu jsem sestupoval po schodech a za chůze si vyhrnoval rukávy černé košile po lokty. Sako jsem ponechal nahoře přehozené přes křeslo a jenom jsem se usmíval. Co si to pro mě asi připravil? Přemítal jsem v duchu, zatímco jsem slyšel jeho hlas ze suterénu. Zatím jsem nerozeznával slova, ale nijak jsem nespěchal, abych si jeho monolog vyslechl. Když se jeho slova snažil přerušit vyděšený křik, tak jsem se tiše zasmál. Zastavil jsem se u dveří a opřel se o ně. Skláněl se nad ocelovým stolem a přelepoval muži na něm ústa šedivou kobercovkou.
"Nesmíš tolik křičet, víš. Rozdráždí ho to. Chceme si to přece užít všichni ne?" Přiložil prst na lepenku, kterou měl cukající se muž přes pusu. Už takhle na dálku jsem v jeho očích rozeznal strach. Ach, kdo by se nebál, kdyby na něj mluvil někdo cizí a on byl svázaný na operačním stole v suterénu. I tak se dotyčný nepoučil a huhlal. Jeho pohled přistál na mě, prosil mě jím, abych mu pomohl. Ale kvůli tomu jsem zde nebyl… Muž stojící u stolu se vzpřímil a otočil se ke mně čelem.
"Mohl jsi říct, že už jsi tady… Tadáá…" Roztáhl s úsměvem rty od sebe a zamáchal rukama jako by mi představoval nějaký výstavní obraz.
"Máš opravdu můj vkus. Je hezký, kde jsi ho sehnal?" Zeptal jsem se a přestal se opírat o futra dveří. Měl na sobě pro jednou obyčejné tričko se sepraným smajlíkem a rozedrané džíny.
"Hmm… to je moje osobní tajemství. Já ti to řeknu, a pak tam budeš chodit lovit místo mě." Vypadal jako rozpustilý puberťák, když se tak rošťácky usmál, přestože byl starší než já. Pomalu jsem došel k němu, abych ho objal a chytil za zadek, ovšem když jsem ho chtěl políbit, tak mě zadržel. Dotkl se ukazováčkem mých úst a zavrtěl hlavou.
"Víš, jak to u nás funguje. Když budeš hodný kluk, tak ti to možná dovolím." Rukou mi sjel do rozkroku a jeho úsměv se rozšířil.
"Nejdřív máme práci tady. Pak se můžu věnovat ukojení tvých potřeb, čubko." Odstrčil mě se smíchem od sebe, nic jsem mu na to neřekl a pouze na něj upíral pohled svých světle modrých očí. On byl moje všechno, pomohl mi porozumět mým potřebám. Odhalit sebe samého.

Ozvalo se zaskřípání koleček, jak ke mně dotlačil chirurgický stolek s různými pomůckami. Pohlédl jsem k němu, pozoroval mne s jistým očekáváním.
"Je to pedofil. Ciť se volně cokoliv s ním provést," Špitl tiše, když viděl nejistotu v mých očích.
"Jak to víš?" Sáhl jsem po dlouhém noži. Svém oblíbeném nástroji, než jsem si svou volbu rozmyslel a vyměnil jej za pilku. Chvíli jsem ji hodnotil pohledem a on se na mě jenom usmíval, když jsem se nedokázal rozhodnout, co udělat první.
"To se ptáš ty mě? Ty tady jsi policista a máš doma různé záznamy, které si nosíš z práce. Našel jsem ho v nich jako několikrát obviněného, ale vždy osvobozeného. A teď… dost bylo tlachání. Chci tě vidět, jak bereš spravedlnost do svých rukou! Ukaž mi to." Vybídl mě jako už tolikrát předtím, protože jsem se vždycky nedokázal rozhoupat. Stačilo, ale jeho dalších několik slov a už jsem neváhal. Nakonec jsem zvolil zahradní nůžky, aby trpěl. Sahal tam, kam neměl… Místností se rozezněl tlumený křik, který se smísil s klidnou vážnou symfonií. Nedokázal jsem ji přesně identifikovat, vážnou hudbu tady měl rád on. Kdyby to bylo na mě, tak by mi u toho asi hrály tvrdší písničky. Cítil jsem vzrušení z toho, jaký měl strach. Vlastně teď už jenom cítil bolest. Pohlédl jsem na svého druha, který v ruce držel injekční stříkačku.
"Ty je rád vidíš v bolesti co?" Musel jsem se zeptat, protože jsem moc dobře věděl, co v tom měl za drogu. Takovou, která jenom zintenzivnila bolest mučeného, jenom výmluvně pokrčil rameny a zabodl ji surově muži do krku a vstříkl mu tekutinu dovnitř.
"Ty to taky máš rád a neříkej, že ne. Vidím to na tvým ptákovi," Obešel stůl, jenom aby mě provokoval svou dlaní a zase si odešel sednout. Nenáviděl jsem ho a zároveň miloval. Ty jeho podivné nálady…
"Jsi na mě tak zlý…"
"Jste!" Opravil mě ihned s výhružným zavrčením. Vyměnil jsem zahradní nůžky za nůž a zabodl jej muži do hrudi, pomalu jsem otevíral jeho tělo, aby sám mohl pohlédnout na své orgány. Bijí srdce… Na chvíli jsem se zaposlouchal, když symfonie dosáhla svého vrcholu, než jsem pohlédl k němu. Nadšeně se usmíval a kopal nohama ve vzduchu, jelikož se uvelebil na druhém stole, kde byla řada dalších a mnohem horších pomůcek. Ten sepraný nezřetelný smajlík mi v tuhle chvíli přišel ironický, musel jsem se tomu prostě zasmát, i když zde nebylo nic vtipného. Pohlédl jsem na mužovu tvář zkřivenou bolestí a nakonec jsem mu strhl pásku z úst. Potřeboval jsem ho slyšet trpět a ta izolepa mi to odpírala. Stejně jako já odpíral své oběti právo na to zemřít. Musel trpět, zasloužil si to.

Ale ne vždy jsem byl takový. Dřív to bylo zcela jiné. Měl jsem a stále mám rodinu. Vlastně jsem ženatý, ale poslední dobou to šlo s ženou od desíti k pěti. Dlouho do noci jsem pracoval na svých případech, snažil se dopadnout pachatele, abych nakonec viděl, že byli propuštěni. Jednou to na mě dolehlo až moc. Musel jsem se jít někam napít a na chvíli si připadat jako normální člověk. Už toho bylo na mě moc. Zašel jsem do jednoho ze zapadlejších barů a tam byl on. Připojil se ke mně během pití. Nejprve jsem odmítal se s ním jakkoliv bavit, ale nakonec jsem se otevřel. Jeho úsměv byl okouzlující, své světlé vlasy měl rozcuchané a působil jako mladší než já. Pak jsem se dozvěděl, že rozhodně nebyl. I když byl menší, než já a o dost drobnější, tak se ukázalo, že se v něm skrývá mnohem větší démon. A on probudil ty mé… Jeho jméno jsem zjistil díky vizitce, kterou mi dal i se svým firemním a soukromým číslem. Wilhelm Knaak.

Nikdy v životě bych svou ženu nepodvedl, ale byli jsme si více a více cizí, až jsem nakonec skončil u něj doma. Vlastně nevím, jak se to stalo, naše první vážnější setkání si tolik nevybavuji. Klečel jsem před ním na kolenou a díval se do země, než mne vybídl, abych pohlédl vzhůru. Snad nikdy se nemračil a jeho pohlednou tvář zdobil stále úsměv, ať už znamenal cokoliv. Liboval si ve vážné hudbě, která se kolikrát k tomu, co jsme dělali, ani nehodila. Napoprvé zapnul Beethovena a pomalu kousek po kousku odhaloval mé skutečné já. Podřizoval jsem se mu ve všem. Líbal jeho nádherné nohy, když mi to bylo povoleno, tak i později rty. Nechal jsem se bít a zkoušel nové. Něco, co se mi líbilo! S ženou jsem nikdy nezakusil podobné pocity vzrušení. Čím častěji jsem se s Wilhelmem scházel, tím více mi docházelo, že jsem celý život čekal na něj. Dobrovolně jsem pokořoval svůj práh bolesti a posouval náš vztah dál a dál. Byl hlavně založený na naší důvěře, když jsem byl hodný… Nechal mě, abych ho objímal, mazlil se s ním, i když tyto způsoby odměn příliš nepreferoval. Neměl to rád, potěšení nacházel jenom v násilí páchaném na jiných. Když mne viděl bezmocného, vždycky mi během našich hrátek popisoval, co cítí. Ale nikdy jsem si ho nevyprofiloval jako jednoho z nejhledanějších sériových vrahů… Možná kdybych se déle a lépe zabýval psychologií, tak by mi to došlo.

Všechno jsem zjistil jeden osudný den, když jsem k němu přišel nečekaně. Dveře nezamykal, tudíž jsem ani nemusel zvonit. Chtěl jsem ho jednou překvapit, ale spíš se mi to vymstilo, protože nebyl nikde k nalezení. Tedy ani v přízemí, ani v patře… Po dlouhé chvíli váhání jsem zkusil sejít dolů do suterénu. Možná to byla chyba, protože jsem se pouze zaraženě díval na výjev, který se mi naskytl. Úplně jsem vyděšeně zalapal po dechu a vlastně se tím prozradil. Wilhelm se ke mně obrátil a já pevně sevřel rty k sobě, protože byl celý od krve a nevypadal, že by mu to vadilo.
"Promiň. Je tu trošku nepořádek…" Pokrčil s ledovým klidem rameny, zcela nevzrušeně a zase se otočil ještě k žijícímu člověku na ocelovém stolu.
"Proboha Wilhelme… uvědomuješ si, co to děláš?" Mým prvním reflexem bylo, že jsem sáhl po pistoli a natáhl ruku před sebe. Zamířil jsem na muže, do kterého jsem se během posledních týdnů možná zamiloval, i když Wilhelm na lásku a podobné kecy nevěřil.
"A jsi si jistý, že to co vidíš, je pravda, Dereku?" Zasmál se tiše, zatímco oběť na stole bolestivě zakřičela. Nadskočil jsem leknutím a vystřelil, trefil jsem se do hlavy oběti a ukončil její trápení.
"Hej! Vzal jsi mi moji zábavu, co teď budu dělat?" Otočil se ke mně a sundal si chirurgické rukavice, které měl celé od krve. Vyhodil je do koše k nespočtu dalších takových rukavic a uhladil si rozčepýřené světlé vlasy. Zvědavě sledoval moji služební zbraň, ze které jsem místo na něj vystřelil na mučenou ženu, po chvíli však jeho tvář nabrala vážnější výraz a on se zadíval do mých očí těmi svými exoticky šedivými.
"Nepřibližuj se!" Vykřikl jsem, když se pohnul, a tak jenom rezignovaně zvedl ruce a prohlížel si mě.
"Tohle bys přece neudělal… Podívej se znovu na ni. Byla to žhářka a lhářka, nic jiného. Podpálila několik sirotčinců a mnoho dětí umřelo na těžké popáleniny. Sama tomu říkala zredukování chudoby." Výmluvně pokrčil rameny jako by mi tím odhalil veškeré své motivy. Ani jsem si nevšiml, že by šel a už svíral mé zápěstí a já skláněl zbraň k zemi.
"Společně můžeme vzít spravedlnost do vlastních rukou," Postavil se na špičky, zatímco jsem se začal třást nad hrůzou, kterou na té ženě napáchal.
"Jsi vrah." Odstrčil jsem ho od sebe a znovu na něj namířil pistoli. Jenom se zasmál a nevypadal, že by měl příliš strach ze smrti.
"Tak jsem. Zavrhneš mě kvůli tomu snad? Nejsem náhodou tvoje spřízněná duše? Blesk, na který jsi čekal celý život?" Vytasil na mě moje postelové řeči, co jsem mu šeptal, když bylo po všem a já jenom dýchal vůni jeho těla. Mírně jsem sebou škubl, bylo to tak nefér! Zesměšňovat mé řeči, a poté je používat proti mně.
"Jsem detektiv. Nemůžu tě jen tak nechat vyklouznout z mých rukou. Budeš předveden před soud."
"A máš důkazy?" Naklonil hlavu ke straně a moc dobře věděl, že žádné nemám.
"Co kdyby sis jednou zkusil, jaký to je být mnou? Ukážu ti krásu braní spravedlnosti do vlastních rukou." Něco se ve mně muselo zlomit, protože jsem tuhle zvrhlou nabídku přijal s podmínkou, že se poté Wilhelm přizná na policii sám. Avšak k něčemu takovému nedošlo, stal jsem se totiž jeho druhem v zabíjení. Posunulo to náš vztah opět o něco výše. Dovoloval mi více věcí, směl jsem se ho i dotýkat, jestliže byl v dobrém rozpoložení. A to obvykle býval po vraždách. Pomohl mi najít moje skutečné já, protože jsem věděl, že mi něco v životě chybělo. Nikdy bych však nečekal, že by to bylo zrovna vraždění. Akceptoval jsem jeho minulost vraha a on zase mé občas moc měkké potřeby ho hladit a jenom se s ním zdlouhavě líbat.

"Nekochej se krásou těch bílých kachliček. Máš tady práci!" Probral mě tlesknutím před očima Wilhelm z myšlenek a já pohlédl na rozdělaného muže na stole. Umíral a velice pomalu a bolestivě, než jsem se rozhodl mu uštědřit ránu z milosti. Už mě nudil, nebyl zajímavý, protože nekřičel. Hlasivky už mu dávno vypověděly službu, když jsem ho zaživa otevřel a vykastroval. Samozřejmě ne humánním způsobem, ale jako kdysi dávno ve středověku. Rozdrcením těch jeho nenasytných koulí svěrákem, protože si nic jiného nezasloužil. Odplivl jsem si na jeho nehybnou tvář s pohledem upřeným ke stropu. Prožíval naprostou agonii a část mého já vnitřní orgasmus. Necítil jsem žádné výčitky z toho, co jsem dělal. Prostě jsme společně s Wilhelmem drželi spravedlnost ve vlastních rukou. Plavovlásek slezl ze stolu a přešel ke mně. Zkoumavě si prohlížel můj chladný výraz.
"Zbavím se těla. Jdi se zatím připravit nahoru. Pak možná dostaneš odměnu." Začal udávat rozkazy, co by se mělo dít dál.
"Ne. Já chci svoji odměnu hned." Vymrštil jsem ruku, abych si ho přitáhl k sobě.
"Dereku!" Vykřikl varovně, ale já ho umlčel. Přitiskl jsem se svými ústy k těm jeho a pevně sevřel v pažích jeho boky. Jazykem jsem mu vnikl do úst. Měl sílu, protože musel hýbat těly mrtvých, ale pořád jsem byl trénovanější a větší. Nedokázal se mi vzpírat a to jsem si uvědomil, až teď… Natlačil jsem ho ke stolu, jehož okraje se Wilhelm křečovitě chytil jednou rukou a druhou se mi dál zapíral do hrudníku, než se mi odtrhl od úst.
"Něco jsem ti řekl! Nechceš, abych na tebe vytáhl opasek, že ne?" Zrychleně oddychoval a podmračeně zakláněl hlavu, aby mi viděl do očí. Ihned jsem se stáhl, jakmile řekl slovo opasek.
"Jistě… už jdu." Ustoupil jsem od něj a raději vyrazil nahoru do přízemí. Netoužil jsem dneska po bolesti. Ne po bolesti, která by nebyla spojena s rozkoší.

Interiér domu měl skutečně vkusné zařízení. Wilhelm rozhodně nepostrádal cit pro módu, nebo jak bych to nazval. Do člověka, jehož výzdobu domu tvořil empírový nábytek a byl velice úspěšným podnikatelem, by skutečně nikdo neřekl, že měl tak zvláštní koníček. Dokonce kolikrát ten nábytek byly originály a on se o ně samozřejmě s láskou staral, možná s větší než o mě. Uchechtl jsem se do tiché chodby a zastavil se před dubovými dveřmi. Vzal jsem za mosaznou kliku. Pomalu jsem otevřel dveře, které vedly do jedné z obrovských ložnic, a zhluboka se nadechl. Jako vždy zde byla cítit vůně santalového dřeva smíšená s aromatem květin. Na chvilku jsem si připadal na rozkvetlé louce. Už mi tady chyběl jenom Wilhelm. Přesunul jsem se ke starožitné posteli vyřezávané ze dřeva, matrace se pode mnou mírně prohnula. Zabírala obrovskou část této místnosti a byla zde vlastně jediným kusem nábytku. Posadil jsem se na tmavě povlečenou peřinu. Pohled mi padl na kožený obojek s pouty. Zamyšleně jsem vzal kus černé kůže na krk a chvíli po obojku palcem jenom přejížděl, než jsem si ho nasadil. Jakmile jsem dopnul přezku, tak jsem si pomalu začal rozepínat knoflíky u košile. Odložil jsem černou látku a prohlédl si sám sebe v zrcadle. Tohle byla jedna z těch zvláštních Wilhelmových ložnic obložená zrcadly. Mohl jsem se vidět ze všech stran a ze všech úhlů. Dřív jsem se neuvěřitelně styděl a preferoval zavázané oči, ale společně s vraždami a Wilhelmovým vedením jsem svůj stud hodně rychle ztratil. Věděl jsem, že já byl sice otrokem plavovlasého muže, avšak on byl zase zajatcem mého těla, kdykoliv jej viděl nahé. Vstal jsem, abych se zbavil zbytku oblečení na sobě. Poté jsem si k obojku přicvakl řetěz, než jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou. Takhle nebudu mít možnost užít si to po svém, ale tuto námitku jsem hodlal vznést, až se Wilhelm zbaví těla a přijde za mnou. Zamyšleně jsem se rozhlížel po ložnici a jenom jsem se uculil na dva černé reproduktory. Každý v jiném rohu u stropu a byly zde, aby si Wilhelm přišel na svou úchylku s vážnou hudbou. Po chvíli jsem se položil zase na postel a natáhl se pro ovladač, jenž byl pod polštářem. Stiskl jsem tlačítko on a nechal tady znít jakoukoliv hudbu, jenom jsem tu nechtěl být v tichu.

"Trvalo ti to trošku dlouho ne?" Musel jsem si rýpnout, když konečně Wilhelm přišel nahoru do ložnice. Věnoval mi široký úsměv se slovy, že se musel převléknout do pohodlnějšího. Sjel jsem ho pohledem a zavrtěl hlavou. Svlékl si tričko a rozedrané džíny potřísněné čerstvou krví si na sobě z nějakého důvodu ponechal. Přemístil se ke mně a sáhl po řetězu, s kterým jsem si celou dobu pohrával.
"Jak se zdraví pán, když přijde? Je to přece čest na mne čekat." Namotal si většinu délky řetězu na svou svalnatou paži a jenom jím cukl, aby mě dostal na zem. Nenechal jsem se.
"Nechci mít obojek, Wilhelme. Víš, co mám rád." Vzdorovitě jsem mu hleděl do šedivých očí, vědom si toho, že mám silovou převahu díky mému policejnímu výcviku, přestože jsem pracoval jako detektiv u kriminálního oddělení.
"Já vím, co máš rád, ale nejdřív se uspokojují potřeby pána, pak přicházíš na řadu ty." Vycenil na mě své dokonalé zuby a propaloval mě pohledem tak chladným, až mi vstaly vlasy na zátylku. Uhnul jsem nakonec svým pohledem a slezl z postele. Poklekl před něj a upřel pohled do země, zamumlal jsem naučenou frázi.
"Hodný chlapec," Pohladil mě ve vlasech, které sevřel a jemným tahem dozadu mi zaklonil hlavu, aby mi viděl do tváře.
"Že ti to ale trvalo!" Zavřel jsem oči, protože mi nepříslušelo hledět na něj bez dovolení.
"Omlouvám se. Čiň, jak se mnou uznáš za vhodné." Přímo jsem jeho zlý úsměv před zavřenými víčky viděl, jeho dech mi ohřál rty, jak se ke mně skláněl a mluvil.
"Jsi najednou tak poslušný, ale udělám, co říkáš. Zní to totiž zábavně!" Vždycky byl taková herečka a všechno hrozně prožíval, vychutnával si svou roli mého pána. Vzpřímil se a zapřel mi podrážku boty doprostřed hrudi. Odstrčil mě, až jsem se zády položil na dřevěné parkety. Stále jsem držel oči pevně zavřené u sebe a jenom ztěžka oddychoval, jak mě tohle zacházení vzrušovalo a to Wilhelm teprve začal. Zvýšil hlasitost hudby a místností se rozléhaly hlasité tóny klavíru. Byly temné a pomáhaly dokreslovat atmosféru v této místnosti. Wilhelm si ke mně přiklekl, ucítil jsem jeho pevný stisk na rukou. Obrátil mě na břicho a já se jenom naoko snažil bránit, když mi zkroutil paže za záda. Stimulovalo mě tohle tvrdé zacházení. Byl jsem svázaný, ale zároveň svobodný! S manželkou jsem se nikdy takhle volně necítil, mohl jsem si říct o cokoliv a on mi vyhověl. Kdybych řekl, aby mě pochcal, tak toho byl určitě schopný. Slastně jsem vydechl, jakmile mi trochu moc utáhl provazy na zápěstích.

"Takhle se brání oběť?" Popíchl mě pobaveně. Otevřel jsem oči, abych se sám na sebe podíval. Můj otec jako policista by se za mě moc styděl. Zemřel ve službě vlasti a já poplivával jeho památku. Zabíjel jsem lidi a ještě k tomu mi tvrdě stál z jiného chlapa. Takhle po uvolnění jsem toužil jedině s Wilhelmem! Mírně jsem sebou škubl a pokusil se vytvořit iluzi bránící se oběti, když už si tak plavovlasý muž rýpl. Nakopl jsem ho do stehna, načež mi odpovědí byl hrozivý široký úsměv. Zaškubalo mi v mužství, stejně jako Wilhelmovi začalo cukat v koutku oka, čím déle jsem ho provokoval. Postavil se, aby mi tvrdě šlápl na hrudník a ztížil mi tak dýchání. Přivřel jsem oči a mělce se nadechoval, on zatraceně dobře věděl, čím mě ještě víc nažhavit! Zesílil váhu své nohy na mé hrudi, než se přesunul pro jeho oblíbenou hračku.
"Koukám, že tady si to někdo pěkně užívá, i když se ho chystám týrat." Zakroužil mi ledovým koncem tyčinky po vrcholku, než se zastavil u štěrbinky, z které vytékal můj preejakulát.
"Ne…" Upřel jsem na něj prosebný pohled.
"Mám rád, když škemráš…" Zajel polovinou tyčinky do mého vzrušení a já se mu pokusil vzepřít, vykopl jsem proti němu, ale tuto reakci už očekával. Četl ve mně jako v otevřené knize, stejně tak já v něm. Jenom jsem ho tím vyprovokoval k tomu, aby mě zlomyslně podráždil. Několikrát zajel katetrem dovnitř, než celou jeho délku ponechal uvnitř mé močové trubice. Celý jsem se třásl a pozoroval svého milence. Čím dalším se mě asi chystal mučit? Zatáhl za řetěz, aby mě donutil postavit se na nohy. Nařídil mi otevřít ústa a já poslušně poslechl. Očekával jsem, že mi do nich strčí roubík, a tak jsem poslušně skousl bílou kuličku. Odvedl mě k jedné ze zrcadlových stěn a paži mi omotal okolo boku.
"Podívej se na tebe. Ve dne spořádaný detektiv a v noci taková nestydatá děvka!" Vzdychl jsem, když mi uštědřil ránu na pozadí a surově zmáčkl moji levou půlku. Opřel bych se o zrcadla a vybízel se mu, ale s rukama za zády jsem neměl možnost. Jenom jsem se přivřenýma očima pozoroval, třáslo se mi samou touhou mužství, a tak jsem natočil hlavu do strany. Věnoval jsem Wilhelmovi toužebný pohled, chtěl jsem od něj ten výprask, chtěl jsem od něj cokoliv.

Žužlal jsem roubík v ústech, protože jsem ani nic jiného nemohl dělat, svíjel jsem se s každým jeho přírazem a díval se čočky zrcadlovky, kterou držel v obou rukou, protože s mým tělem dostatečně manipuloval díky provazům. Zápěstí mi přivázal ke kotníkům a hrudník společně s břichem mi ozdobil pevně utaženým rudým lanem. Zakláněl jsem hlavu už jenom kvůli tomu příjemnému pocitu utažené okolo krku.
"Jsi tak rozkošný Dereku…" Zrcadlovka opět vydala cvaknutí, než ji odložil, aby konečně ukojil i moje chutě. Záda i se zadkem mě sice pálily od jeho výprasku, ale pořád mi to nestačilo. Už jednou mě dovedl k vrcholu, ale chtěl jsem víc. S ním jsem se stal nenasytným. V rámci možností jsem pohyboval boky proti němu, i když jsem si tím rozedíral kůži na kotnících i zápěstí. Bylo mi to jedno… Jemně se dotkl mého hrudníku a prohlížel si svou dokonalou práci. Přejel mi bříšky prstů po bradavkách, než je surově sevřel a hleděl mi napjatě do tváře. Potřeboval vidět, že mě to bolelo, protože to v něm vyvolávalo příjemné pocity jako ve mně bolest… Pomalu přejel vzhůru přes klíční kosti a objal dlaněmi můj krk. Začal jsem nosem zrychleně oddychovat a už takhle se mi nedostávalo kyslíku, jak jsem pořádně přes roubík nepřijímal vzduch. Vytřeštil jsem oči, jakmile mi začal tlačit na hrdlo škrtit mě. Vydával jsem skrze roubík tlumené chroptivé zvuky, a ne že by mi to bylo nepříjemné. Čím víc mi tlačil na hrdlo, tím blíže jsem byl svému vrcholu. Pevněji jsem ho svíral uvnitř sebe a pohled upíral ke stropu, než jsem pohlédl do jeho tváře. Jeho výraz byl tak chladně klidný, letmo se u toho usmíval, když mě viděl, jak trpím. Jak mě tím naoko mučí, protože si byl vědom, že já tohle chtěl… Zatmělo se mi před očima a s tím přišel i ten příjemný pocit vrcholu. Můj orgasmus byl silný, ale výstřik ani tolik ne. V té tmě jsem nad sebou viděl ruce, přízračné… Natahovaly se po mne. Měl jsem pocit, že vidím i jejich tváře. Obličeje těch, které jsem zabil. Dnes jsem spatřil smrt, jak moc jsem sám se sebou riskoval.

Probral jsem se pozdě ráno, sám v posteli. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal. Možná jsme to s Wilhelmem včera trošku přepískli, protože jsem si nevzpomínal na nic, co bylo po mém druhém vrcholu. Kůži na zápěstí i kotnících jsem měl sedřené od lana, cítil jsem to, protože se o mě Wilhelm postaral a ošetřil mě. Prsty jsem si vjel do vlasů a nakonec vstal. Začal jsem se oblékat, přičemž jsem během toho zkontroloval zprávy na telefonu. Několik nepřijatých hovorů od ženy a pár zpráv. Wilhelm jí za mě musel napsat, že se mi to v práci protáhlo, jinou výmluvu už jsem ani nepoužívám, když jsem u něj zůstal moc dlouho. Zastrčil jsem si mobil do kapsy a uhladil si sako. Vylezl jsem z ložnice a jenom nasál příjemnou vůni smažené slaniny, bylo s podivem, že jsem se po včerejším řádění mohl hýbat, ale už jsem si za tu dobu uvykl. Opatrně jsem slezl po schodech, abych nakoukl do kuchyně. Wilhelm jako by vycítil moji přítomnost a jenom se na mne s úsměvem otočil. Stáhl pánev s prskajícím olejem z plotny, aby mě mohl přivítat. Byl ve velice dobré náladě a já toho ihned využil, abych ho políbil na ústa.
"Budu muset jít."
"To se se mnou nenajíš?" Upřel na mě zklamaný pohled a já zavrtěl hlavou.
"Promiň. Musím jet domů a trochu to tam napravit. Omluvit se ženě, a tak…" Začal jsem vysvětlovat, proč tak najednou pospíchám a Wilhelm si povzdychl.
"Už několikrát jsi mi slíbil, že se s ní rozvedeš," Odtáhl se ode mě, aby se vrátil k přípravě snídaně jenom pro sebe.
"To tady ještě jsi? Utíkej domů za ženuškou." Byl naštvaný, možná i smutný, když mě takhle vyháněl a já se pouze slabošsky podřídil. Nevnímal jsem Wilhelmův pohled, kterým mě propaloval s jasným cílem, že bylo třeba zbavit se toho, co mě ode něj odtrhovalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 18:54 | Reagovat

Hm.. poněkud jiný styl že? :-D Hodně zvrhlé a nápadité, ale líbí se mi tento námět. Má to něco do sebe :D  :-D

2 Enqila Enqila | 5. prosince 2015 v 23:39 | Reagovat

Tak lehce už jsem podobný věci psala, jenom nejsou zveřejněný a nemají sexuální námět :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama