Nový svět <1/2>

23. prosince 2015 v 10:00 | Enqila |  Ostatní ff
Sama jsem byla na vážkách, jestli to sem vůbec dát. Koneckonců osobě, pro kterou jsem to psala, už to bylo dodáno. Ale tak abyste si nemysleli, že nepíšu občas i na nějaká jiná témata, i když zde šlo opět o skloubení dvou světů. Psalo se mi to celkem dobře, i když vlastně jeden z těch dvou světů mi absolutně nic moc neříkal. Znala jsem to teda spíš z filmů a teď jsem více než dobře obeznámena s hlavním hrdinou a jeho roztomilým rudookým protivníkem (Možná se v dalším díle vrátí, muhahaha). Podle párů asi poznáte, co jsem to spojila dohromady ;3
Nemohla jsem najít obrázek, kde by někdo spojil ty dva dohromady, aniž by to bylo pikantní, tak... tady máte Alberta :D
O této osůbce už jsem se jednou zmiňovala (Azano), případně můžete navštívit její blog. Píše hrozně dobře, má skvělé nápady (zajímalo by mě, kde je bere :D). Mít takovou múzu jako ona, tak je tady povídka asi každý druhý den.
Warning: +18, míchání světů, mindfuck
Pairing: Albert x Ezio, Chris x Ezio
- vzhledem k omezení textu na 40 000 znaků, tak jsem nucela to rozpůlit :D


Ledový chlad se mu zakousl do místy odhalené pokožky. Jantarově žluté oči zkoumaly okolí, zatímco se mu zima prokusovala koženou černou bundou, jelikož už dlouhou dobu stál opřený o antický sloup římského Pantheonu. Okolo něj sem tam prošel nějaký pár a kolikrát mu nikdo nevěnoval ani pozornost. Vypustil z úst kouř a odklepl si z cigarety, přičemž hodil očkem po osamělém muži, jež okolo něj prošel. Dotyčný na něj pohlédl, ale slušně jej odmítl se slovy, že je ženatý. I tak se tmavovlasý muž snažil svést svého potenciálního klienta. Avšak kravaťák ho vytrvale odmítal, než druhý resignoval a opět se opřel o antický sloup. Snad pomalu o jedinou zachovanou památku v tomto majestátním městě. Ani Koloseum už nevypadalo tak jako dřív. On si ho pamatoval v ještě zachovalém stavu, stejně jako to že v okolí Pantheonu nebývaly domy. Lidé nosívali jiné oblečení, velice neobvyklé pro něj bylo, že ženy této doby měly i kalhoty. Další neobvyklostí této éry byli takzvaní živí mrtví. Moc se v tomhle nevyznal, ale co se proslýchalo, tak z toho všeho si poskládal jakousi představu o těchto zvláštních lidech. Určité vytipované osoby, které někdo úmyslně nakazil virem a změnil tak v monstra, vypustil mezi ostatní.
Zatím měl štěstí, že se do jeho milovaného Říma žádní takoví nedostali. S povzdychem odhodil cigaretu a zašlápl ji. Přitáhl si koženou bundu blíže k tělu, ani cigareta ho nezahřála, a tak už to vzdal. Dneska měl neúspěšný den. Doba se sice změnila, ale jediná věc ne. Peníze byly stále potřeba, a přestože byl kdysi hrdý, teď ležel na samotném dně.

"Tady by měl proběhnout další útok." Zapíchl prst do virtuální mapy promítané na obrovské obrazovce muž s krátkými hnědými nagelovanými vlasy. Na sobě měl výzbroj, ovšem o dost lehčí, než další osoba, která vyslovila přímo jméno místa.
"Řím. Proč zrovna tam?"
"Si myslíš, že já jim vidím do hlavy? Je to metropole, je tam spousta lidí." Mužovy prsty klouzaly po dotykové obrazovce, až před mapu vyhodil několik fotek všedního života v Římě.
"Zkus trochu přemýšlet, Chrisi. Já vím, že je to pro tebe těžké, protože jsi naše horká hlava a všechno nejradši rozstřílíš a zničíš..."
"Ježiši k věci Piersi!" Utnul jeho pošklebky jmenovaný.
"No… prostě testovací subjekty?" Dokončil svou myšlenku, zlobit Christophera se mnohdy nevyplácelo. Uměl to šeredným způsobem oplatit.
"Spousta z nich jsou magoři. Rádi koukají, jak lidi panikaří a nakonec jsou těmi obludami sežráni." Ozval se další člověk sedící v… řekněme zasedačce. Piers i Chris k dotyčné osobě obrátili hlavu, přičemž stojící muž u obrazovky luskl prsty.
"Jo. Přesně. Sherry má pravdu. Můžou vidět, co to udělá s lidmi a zároveň pozorovat, jak agresivní věci z nich budou, když se nakazí. Vlastně nic novýho."
"Fajn, víme dobu, kdy by se to mělo stát?" Optal se Chris a už sahal po své zbrani, že by se rovnou mohl jít sbalit.
"Nevíme. Zkusím to zjistit, tak do osmi hodin bych se jim mohl napíchnout na systémy?" Tohle nebyla zrovna dobrá zpráva, alespoň ne pro Chrise. Nesnášel nic nedělání. Jeho kariéra začala službou vlasti a v ní dál chtěl pokračovat. Koneckonců mu ani nic jiného nezbývalo.
"A tos to jako nemohl zjistit, když jsi tam už jednou byl?" Štěkl naštvaně po Piersovi, protože to byl buď idiot, nebo debil. Mohl si vybrat.
"Vyhodily mě jejich bezpečnostní sračky. Za to fakt nemůžu." Snažil se nějak bránit hnědovlásek, než se do toho vložila Sherry, že by neměl Chris tolik Pierse šikanovat, že zjistil alespoň něco.
"Bože…Jestli do tý doby umřu nudou. Můžeš za to ty!" Ukázal na Pierse, než si vzal pistoli s tím, že si půjde vyventilovat vztek na střelnici.

Jeden úsměv, letmé pohlazení. Nabídka drinku, prohození několika slov. Vyrazit lovit do lokálu se mu pro jednou celkem vydařilo, i když se k němu ten muž během cesty do hotelu příliš neměl. Možná kvůli tomu, že byl den a ne noc. Možná ho pořádně neopil, i tak se divil, že by střízlivá osoba souhlasila jít s někým, kdo se prodával. Na to, aby si jej odvedl k sobě, byl příliš nedůvěřivý a upřímně se mu ten člověk příliš nelíbil, tak zvolil raději cestu do nejbližšího a cenově dostupného hotelu.
"Co tě přivedlo sem… do Říma?" Zeptal se muž s jantarově žlutýma očima, přičemž se k druhému natiskl, když stáli společně ve výtahu a čekali, až dojede do pátého patra.
"Práce," Odvětil neurčitě blondýn s černými slunečními brýlemi, které by se daly odhadovat i na dioptrické. Byl celkem podobně stavěný jako on sám, když si ho tak prohlížel. Možná o krapet vyšší, a na to že bylo docela teplo, se tu procházel v dlouhém černém kabátě.
"A… tvoje jméno?" Položil tmavovlásek další otázku, přičemž se zachvěl, když na něj muž s plavými vlasy sčesanými dozadu upřel pohled. Skoro mu přišlo, že byl probodáván.
"Albert… zbytek vědět nepotřebuješ. Ty?" Odpověděl nakonec společně s cinknutím výtahu a vylezl z něj jako první. Zdál se mu docela odtažitý, proč souhlasil, aby s ním šel?
"Ezio… Ezio Auditore…" Sdělil mu svoje jméno, i když mu nepřišlo, že by to nějak druhého muže zajímalo.
"Co děláš?" Nedalo mu to stejně, aby se nezeptal ještě do třetice všeho dobrého, načež se vysoký blondýn zastavil a věnoval mu jenom pohled na jeho zamračený obličej.
"To tě nemusí zajímat. Na kurvu se podle mě moc ptáš ne?" Uchopil ho za zápěstí a prudce jím cukl k sobě.
"Odemkni," Přirazil ho pomalu ke dveřím pokoje číslo 238. Páni, ten má ale páru, blesklo Eziovi hlavou, přičemž dle přání klienta tedy odemkl a vešel do pokoje jako první.

"Nejdřív platba předem. Během cesty jsem ti víceméně řekl, co kolik stojí." Natáhl dlaň k muži s černými brýlemi a jenom si prohlížel jeho tvář bez výrazu.
"A nemám čekat, že si vezmeš peníze a utečeš mi?" Povytáhl nad tím světlé obočí Albert a pozoroval tmavovláska. Trošku zamyšleně si prohlížel jeho zarostlou tvář vousem, i když ny něm bylo vidět, že o sebe pečoval. Pečlivě střižené polodlouhé vlasy, čisté oblečení. Nejspíš byl kurva pracující sama ne sebe a ne v nějakém hrozném bordelu. Nakonec s povzdychem zalovil v kabátu a vytáhl koženou peněženku. Podal mu tři sto eurové bankovky.
"Když budeš opravdu dobrej, tak možná dostaneš dýško," Zašklebil se a zamířil k manželské posteli. Interiér netřeba popisovat, stejně nebyl ničím zajímavý. Obyčejný pokoj v levném hotelu, snad jenom ne tak špinavý jako by tomu tak bylo v motelu. Ezio si strčil peníze do bundy, kterou odložil na věšák a zamířil za blondýnem k posteli.
"Už jsi to s chlapem dělal?" Posadil se vedle něj, přičemž dlaň si položil na jeho pravé stehno.
"Nalákáš mě, necháš si zaplatit, a až pak se ptáš, jestli jsem byl s chlapem?" Uchechtl se plavovlasý muž a jenom nad tím zavrtěl hlavou. "Byl, ale už je to dlouho." Potvrdil mu nakonec, zatímco se Ezio pomalu naklonil k němu, aby mu věnoval takový ten rozehřívací polibek na ústa. Opíral se o jeho stehno a druhou rukou se zlehka dotkl Albertova obličeje. Chtěl mu sundat jeho sluneční brýle, ovšem když to udělal, byl zaražen jeho rukou v rukavici.
"Nech je být. Nejsou tak velkou překážkou," Povalil Ezia do peřin a jenom se ušklíbl. Rozhodně mu netoužil ukázat svou krvavě rudou barvu očí.
"Dobrá…" Nechal sebou libovolně manipulovat tmavovlásek a snažil se z Alberta alespoň sundat oblečení, aby si mohl prohlédnout to krásné tělo a ne si pouze představovat. Alespoň takové se zdálo, když mu pomalu rozepínal černou mikinu a jemně se jeho hrudi dotýkal přes látku trika.

Vnímal jeho ruce na svých bocích, jak jej pevně přidržoval a vypomáhal mu v přírazech. Ztěžka oddychoval, na čele mu perlil pot, přičemž se dál v ostrém tempu vozil po úctyhodné délce plavovlasého muže, který odložil své tmavé sluneční brýle. Ovšem pod podmínkou, že si tmavovlásek ty své převázal šátkem, aby neměl možnost vidět tu nepřirozenou barvu Albertových očí se zúženými zorničkami jako u plaza. Blondýn se jenom křivě usmíval a hověl si v měkké posteli. Pohledem zkoumal prostitutovo vypracované tělo, které místy brázdila jizva. Přemítal nad tím, jak se k nim mohl dostat. Kdo mohl zničit tak atraktivní tělo? Levou ruku přemístil z jeho boku na pravý prsní sval. Ten krátce sevřel, jelikož jeho pozornost upoutala jizva po kulce o něco výše nad klíční kostí. Přejetím tak přesunul svou ruku k ní a zlehka se jí dotkl bříšky prstů. Kůže tam byla napjatá už dávno s podobnou barvou, jež měla normální pokožka Eziova těla. Pro vozícího se muže to spíše působilo jako náhlý letmý dotyk, na který zareagoval tichým zasténáním a jenom se Albertovi více vybídl, zaryl nehty do jeho svalnaté hrudi. Blonďák si pouze odfrkl. Líbilo se mu, jak se tmavovlásek nesnažil přehrávat a rozhodně nezněl jako ukvičená laciná štětka. Koneckonců muž nemohl přehrávat, protože musel podat důkaz o klientově úžasnosti, ač by byl dotyčný sebehorší a odpornější. Viděl na něm, že se blížil k vrcholu. Eziovo svalnaté tělo se začalo mírně třást, dech se mu o něco ztěžkl a pohyby dosedání ještě zrychlil. Ano, teď byl ten správný čas. Řekl sám sobě Albert, kdy vytáhl injekci s jedovatě zelenou tekutinou uvnitř. Vrcholící muž nad ním skutečně nic nepocítil, jelikož mocně vystříkl na Albertův hrudník. Už to byla dlouhá doba, co si svou práci tak trochu užil. Rudooký muž se jenom uchechtl, odhodil stříkačku na koberec u postele a stáhl Ezia pod sebe, aby i on dosáhl svého klimaxu. Tmavovlásek ho zmámeně pozoroval, jelikož si sundal šátek a vůbec mu nepřišlo divné, že by obyčejný člověk měl rudé oči. Vztáhl ruku k Albertově tváři, aby mu věnoval hluboký polibek, než se jejich cesty nadobro rozejdou.
"Když to přežiješ. Můžeš si vzít z nočního stolku něco navíc," Odtáhl se od něj plavovlasý muž a nasadil si brýle, jakmile si natáhl triko. Ve tváři neměl nic jiného, než chlad ani ten úsměv. Eziovi to připadalo děsivé, zároveň s tím se mu rozostřovalo vidění. Pozoroval odcházejícího muže zahaleného v černém, než zavřel oči. Nechápal jeho slova. Když to přežije? A co měl přežít?

Dojeli včas nebo pozdě? Piersovi se nepodařilo nic vyšťourat ani za těch pitomých osm hodin! Byl naštvaný, protože nenáviděl, když se měl do něčeho vrhnout po hlavě. Vždy to chtělo dlouhý a promyšlený plán, jinak by se taky mohlo stát, že by z toho nemuseli vyjít živí. Ovšem, když procházel se svým parťákem prázdnými ulicemi Říma, došlo mu, že možná dorazili pozdě. Lidnaté město působilo jako vymetené. Uvnitř něj se svářely různé pocity, byl naštvaný! Vždycky se mu podařilo předejít tomu nejhoršímu, ale jednorázové vyhlazení takové spousty lidí? Strnul, když zabočili na náměstí s fontánou čtyř velkých řek. Válela se zde spousta mrtvých těl, obvykle neskutečně zohyzděných s četnými množstvími kousanců převážně na hrdle.
"Bože…" Zamumlal Piers a rozhlížel se okolo sebe. Viděli horší věci, ale vždycky to byla rána do jejich psychiky.
"Popravdě jsem myslel, že po Albertovi veškerý teror skončí," Cítil potřebu to hnědovlásek říct.
"Tak to jsme si oba mysleli mylně," Přizvedl svou zbraň Chris, když uviděl v dálce nějaký pohyb a zastavil se, aby na objekt mohl zamířit. Zbraň opět ale sklonil, jakmile se očividně zdravý jedinec v dálce zhroutil.
"Prohlídni to tady, případně doraz někoho z nakažených. Já se půjdu podívat tam," Ukázal na místo, které bylo na druhém konci náměstí.

Ústa měl od krve, společně s tím i celé šaty, obličej… Ale vypadal, že se mu masakr vyhnul. Chris si k ležícímu muži přiklekl, aby zkontroloval jeho tělesné funkce. Zarazilo ho, že přestože tmavovlasý muž dýchal, nedokázal nahmatat jeho puls. To byl takový jelito?
"Hej…" Poplácal ho po tvářích s udržovaným vousem. "Víš, co se tu stalo?" Ohlédl se za sebe, když uslyšel střelbu. Považoval Pierse za dostatečně schopného, že s hrozbou zvládne zatočit sám a dál se snažil toho muže probrat. Byl si jistý, že ho vnímal, protože se mu pohybovaly oči pod víčky. Nakonec je dotyčný konečně otevřel.
"Monstra… všude…" Vydal ztěžka ze sebe a nechával své oči přivřené, jelikož se mu levé částečně shora zbarvilo do krvavě rudé, jako měl ten muž, kterého předtím svedl. I tak se jeho pohled zaměřil na krk muže v neprůstřelné zbroji. Konkrétně na Chrisovu krkavici, cítil na sobě jisté změny, ale nedokázal si vybavit, co je mu přivodilo.
"Někdo vypustil na jihu Říma do vzduchu vir a nakazil lidi tam. Pak už to šlo samo…" Řekl toho o trochu víc, přičemž se zvedl. Zadíval se na hnědovláska a jenom sešpulil rty k sobě.
"Ty jsi…?" Muž celý od krve jenom zavrtěl hlavou a svedl to na nějakou genetickou mutaci.
"Obvykle nosím brýle, ale…" Koukl do strany, kde se vedle něj válely rozbité tmavé sluneční brýle.
"Jak se jmenuješ, bydlíš tady nebo… jsi zde na návštěvě?" Začal ho Chris vyzpovídat, zatímco k nim pomalu došel Piers, jakmile se vypořádal s přeživšími zrůdami.
"Ezio… Auditore. Žiju tady už pár…" Zarazil se, protože toužil říct století, ale nemohl. "…let," Dodal po chvíli. Piers si s Chrisem vyměnili pohledy.
"Já jsem Chris. Tohle je Piers. Bylo by dobré udělat si tu někde zázemí." Začal Chris a postavil se na nohy. Natáhl ruku k Eziovi, aby mu pomohl na nohy.
"Ale nemůžeš do toho zatáhnout civilistu, proboha." Začal mu ihned Piers oponovat a přiložil si prsty ke sluchátku, když mu něco hlásil další tým, že narazili na několik monster, ale zdravého člověka ne.
"Myslíš si, že by tohle nosil civilista?" Povytáhl obočí a vyhrnul Eziovi rukáv od krvavé mikiny, pod kterým se nacházela připevněná skrytá čepel. "Sice trochu staromódní." Pokrčil rameny a nechal Ezia, aby si čepel opět skryl pod rukáv.
"Nevím. Nevěřím mu, když má…" Ukázal na své oko, myšleno tím bylo samozřejmě Eziovo.
"Hele… zná to tu. Může nám pomoct, no ne?" Tmavovlásek pouze souhlasně přikývl. Snažil se netřást nadšením, protože připojit se k dobru a být nějak užitečný…. To by pro něj bylo skvělé!
"Uvidíme, co na něj řeknou ostatní," Měřil si tmavovláska s narudlou duhovkou Piers podmračeně. Nelíbil se mu, a když na něj civilista zaměřil svůj pohled, tak se jenom podvědomě otřásl.

"Ten dům je obrovský!" Vykřikl nadšeně, kdosi z té skvadry, kterou si sem Ezio společně s Chrisem přivedl. Mnohem radši by byl jenom, kdyby s ním šel pouze Chris, ale… jak už předtím podotkl, tak zde potřebovali nějaké zázemí.
"Celé přízemí je volné. Můžete si tu rozložit věci a vybudovat základnu." Ohlédl se po nich. Ten dům byl obrovský a Ezio v něm žil už několik století, pokud by se odmyslil ten časový posun. Úkryt jeho milovaného řádu, avšak všechny úspory už dávno vyčerpal na to, aby udržel dům pohromadě a nespadl mu na hlavu. Zároveň placení elektřiny a všechny ty nové věci. Mírně potřásl hlavou.
"V patře mám svůj pokoj. Je tam koupelna, ale to i tady dole. Takže…" Pokrčil rameny a rozhlédl se po ostatních. Vůbec by mu nevadilo, kdyby ho nahoru do patra přišel otravovat Chris, ale tak to byl jediný muž, na kterého měl náladu.
"Budu rád, když mi to tady nezdemolujete. Mám k tomuhle místu zvláštní vztah," S těmi slovy přešel ke schodišti a vydal se nahoru, aby se konečně naložil do vany a smyl ze sebe tu krev. I tak cítil, že nějakou potřebuje, že jí potřebuje více. A teď tady měl minimálně šest živých a zdravých jedinců. Co to s ním ten Albert udělal?

"Fajn…" Zamumlal Chris a rozhlédl se po luxusním vybavení jedné z místností, když se vydal na průzkum domu. Aby mohl Piers zpracovávat informace, potřeboval přísun energie a tady měl tu možnost.
"Hej Chrisi," Ozval se za ním mužský hlas, v kterém ihned poznal svého přítele Leona, aniž by se musel otáčet.
"Hmm?" Dal mu najevo, že ho poslouchá a přešel ke skříni, na které se válelo pár svitků. Jeden z nich opatrně rozvinul.
"Piers říkal, že chceš, aby se ten podivín přidal k nám."
"A proč ne? Každá ruka dobrá. V týhle době umí střílet každý idiot." Leon pouze svraštil obočí a založil si ruce na prsou.
"Nepřijde ti to divný, že nás sem bez větších otázek vzal? Co když je s nimi? Má něco s okem. Nelíbí se mi, Piers má určitě pravdu."
"No ještě ty tady s tím začínej. Děláš jako by to byl druhý Albert Wesker, ale ten je mrtvý. Ezio nevypadá jako někdo, kdo by chtěl vládnout světu." Snažil se porozumět textu ve svitku, ale nedávalo mu to smysl. Tak si tedy alespoň prohlížel ty nákresy. Muselo to mít neuvěřitelnou hodnotu a očividně tady toho byla spousta.
"I tak se mi nelíbí. Až nás zradí a někoho zabije, tak jestli to nebudeš ty. Tak já zabiju tebe, jasný?" Chris jenom protočil očima.
"Beru si tenhle pokoj." Řekl jako by neposlouchal Leonovy výhružky, protože mu nepřišlo, že by se měl toho muže bát. Přešel k posteli, na kterou se posadil a začal si sundávat svou výbavu.
"Řekni Piersovi, ať se napíchne na jejich systémy, jestli tam nevytáhne nějaký informace. Nemáme tady žádnou základnu. Musíme být rádi aspoň za tohle." Zul si glády a uvolněně se natáhl na postel, aby chvíli jenom tak prázdně koukal do stropu, než pohlédl ke dveřím.
"To jseš ještě tady?" Posílal ho touto větou pryč. "A Leone… neudělejte s Piersem žádnou blbost. Je vám to jasný?" Druhý muž jenom přikývl, i když si hodlal toho chlapa proklepnout, protože mu prostě nevěřil.

Vylezl z koupelny zrovna, když nahoru do patra vstoupil hnědovlásek se strništěm na tváři. Zalovil v paměti, než si tu tvář přiřadil ke jménu Chris.
"Něco se děje?" Povytáhl tmavé obočí a nijak se nepokoušel zahalit. Župan ponechal volně, jelikož na sobě měl černé spodní prádlo a něco, co by Chris neviděl, mu taky neukazoval.
"Chtěl jsem se tě zeptat ohledně té spolupráce." Usmál se na něj. I když vyměnil oblečení a sundal ze sebe vestu, tak si většinu zbraní ponechával u sebe, až na pušku, která zůstala v pokoji, co si zabral.
"Udělám, co mi řekneš." Oplatil Chrisovi úsměv a prohlížel si ho. Skutečně byl přitažlivý a stavbou těla se podobal tomu plavovlasému muži.
"A víš, proti čemu bojojujeme?" Položil takovou základní otázku, načež Ezio odpověděl, že proti těm monstrům.
"A taky lidem, kteří to z těch lidí dělají." Na to už se samozřejmě tvářil bývalý assassin docela překvapeně.
"Jo. Tak to mi asi řeknete proti komu jít ne?" Prohrábl si navlhlé rozpuštěné vlasy, které působily jako černé. Chris pouze přikývl a prohlížel si ho. Jednu jizvu měl tmavovlásek přes rty a další na hrudi.
"Jak jsi přišel k těm jizvám?" Přešel na úplně jiné téma, protože ho sem nahoru ani tolik netáhla touha domlouvat se na spolupráci, ale lépe poznat tohoto muže. Tahle otázka donutila Ezia, aby se zahalil.
"Řekl bych ti to, ale nevěřil bys mi, víš." Prošel okolo Chrise, který se za ním ihned otočil, aby ho chytil za zápěstí.
"Jestli mi můžeš potvrdit pravdivost svých slov něčím, tak bych ti určitě věřil." Ezio se zarazil a jenom se zhluboka nadechl. Hnědovlásek mu byl až moc blízko.
"Pusť mě." Snažil se mu vytrhnout ruku ze sevření, než Chris povolil a tmavovlásek se urychleně odebral do svého pokoje. Bylo jasné, že ho ten muž fyzicky přitahoval, a taky tlukot jeho srdce, byl až nesnesitelně hlasitý.
Chris jenom pozoroval dveře, ve kterých Ezio zmizel a povzdychl si. Že by mu nevěřil? A co když ano? Vůbec se mu to nepokusil vyprávět a prostě ho odbyl, ale rozhodl se tomu dát čas.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama