Nový svět <2/2>

23. prosince 2015 v 10:00 | Enqila |  Ostatní ff
Tak druhá část a no... zítra počítejte se specialistkou, nebo spíš s Vánočně naladěnou povídkou, když bude ten Štědrý den. ;3


Místnost osvětlená pouze slabým světlem vyhasínající svíce. Snažil se snad tímto potemnělým světlem navodit nějakou atmosféru? Cítil na svých rtech letmý úsměv. Ležel v posteli nahý, na boku otočený ke dveřím. Zakryté měl pouze intimní partie. Někoho očekával a velice se na něj těšil. Dveře se otevřely a v nich se objevil nějaký muž. Zprvu dotyčného nedokázal poznat, i když se jeho tělo při pohledu na postavu zahalenou v oblečení zachvělo. Zatrnulo mu vzrušením v podbřišku, protože s ním vždy zažíval jenom krásné pocity.
"Už ses mne nemohl dočkat, Chrisi?" Posadil se k němu na postel a jenom se sklonil, aby spojil jejich rty.
"Taky jsem se tě nemohl dočkat. Stýskalo se mi," Oslovený sebou mírně pohnul, aby muže objal, přestože jeho tvář byla stále skrytá ve stínech. Uslyšel zacinkání, jak se pohnul a zarazil se při pohledu na řetěz, který měl připevněný k levé noze.
"Ty už si nevzpomínáš? Chtěl jsi mi utéct. To jsem přece nemohl dopustit," Dotyčný si ze své stínem zahalené tváře sundal brýle. Když je odložil, tak se v jeho tváři rozsvítily dvě krvavě rudé oči jako dva rubíny. "Albert…" Vydechl skoro až vyděšeně nahý Chris první jméno, které ho při pohledu do těch očí napadlo.
"Měl bys mě tak oslovovat, když si tě hýčkám. Jinak jsem pro tebe jenom pán, Chrisi… Ale už tě hledají, víš. Je mi to opravdu líto. Nemůžu jim dovolit, aby tě osvobodili. Ale bylo to tu krásné ne? Zamiloval ses do mne, stejně jako já do tebe." Usmíval se, až odkrýval své dokonale bílé zuby, zatímco vylovil z obalu na stehně zbraň. Přiložil ji uvězněnému ke spánku. Chris se nezmohl ani na slovo. Pouze to pozoroval svýma vlastníma očima, zatímco jeho ústa vyslovila větu, kterou by on sám nikdy neřekl.
"Rád zemřu vaší rukou, Alberte… Vidět jako poslední vaši tvář je nesmírná čest." Zvedl ruce, aby objal paži, v které držel Albert zbraň a doputoval jednou dlaní na tu jeho. Přiložil ukazováček k Albertovu a jenom přivřel oči.
"Navždy váš…" S těmi slovy se ozval i výstřel.

Srdce mu bušilo a oči rozevřel dokořán. Jeho mysl si s ním pohrávala už nějaký ten pátek. Zvedl se do sedu a natáhl ruku k levé i pravé noze, aby se ujistil, že to byl pouze sen. Poté vstal a vydal se do kuchyně. Potřeboval si dát vodu na svlažení hrdla, jak mu v něm z toho úleku vyschlo. Vyšel ze svého pokoje a zamířil do vzdálené kuchyně, která se nacházela v zadní části přízemí. Chvíli ve tmě tápal po vypínači, než si rozsvítil a osvětlil tím moderní vybavení. Natočil si do sklenice chladnou vodu z kohoutku a vyprázdnil ji na ex. Poté jenom zamyšleně pozoroval svůj odraz v okně, než zachytil tiché kroky nad sebou v patře. Opláchl a otřel sklenici, než se tiše vydal nahoru do patra.

Jakmile tam dorazil, jeho pohledu neunikly otevřené dveře do Eziova pokoje a studený vzduch, který proudil do domu a obměňoval jej za vydýchaný a teplý. Zvedl se mírný vítr, který si pohrával se záclonami, zatímco Ezio stál opřený pouze ve spodním prádle o zábradlí na balkoně a pokuřoval si cigaretu. Ozářený měsíčním světlem vypadal tak nadpozemsky… Natočil hlavu k nově příchozímu a jenom se usmál.
"Nemůžeš spát?" Vytrhl otázkou Chrise ze zamyšlení.
"Hmm… ne no." Potvrdil mu to hnědovlásek a vydal se za ním.
"Taky nemůžeš?" Zeptal se na oplátku Ezia, který zavrtěl hlavou.
"Jsem noční tvor spíš. Nepotřebuju tolik spánku jako dřív, protože hlavně pracuju v noci, víš." Vylovil ze svého spodního prádla krabičku s cigaretami, aby nabídl Chrisovi. Ten se podíval na značku a udělal znechucený výraz.
"Díky, nechci." Odmítl Eziovu štědrou nabídku, protože cigarety byly v těžkých časech pomalu vyváženy zlatem.
"Zbyde víc pro mě," Zasmál se svému vtipu Ezio a zastrčil si opět krabičku za okraj spodního prádla, zatímco pustil nedopalek dolů z balkonu.
"Co tě sem vůbec přivedlo? Myslím sem ke mně nahoru, ne do Říma. To už vím," Natočil se ke Chrisovi a bez ostychu mu ukazoval své vypracované tělo pokryté jizvami. Sám sjížděl pohledem Chrise od hlavy, až k patě.
"Nevím. Slyšel jsem kroky v kuchyni a řekl si, že bych si třeba mohl přijít popovídat," Odpověděl a raději stočil pohled stranou a zadíval se na obrovskou zahradu, kterou osvětloval svit měsíce v úplňku.
"Špatný sny co? Na to znám nejlepší lék," Přistoupil o krok blíže k hnědovláskovi a pozoroval jeho tvář z profilu, i když k němu Chris stáčel své oči, aby pozoroval, co se chystal udělat.
"Vážně a jaký?" Musel znít asi blbě, ale potřeboval se zeptat, aby mezi nimi nebylo trapné ticho. Tmavovlásek se pouze pousmál a mírně se sklonil, aby dosáhl na ústa Chrise opřeného o zábradlí.
"Sex," Zašeptal do jeho ucha, když mu věnoval krátké políbení, načež hnědovlásek zareagoval zalapáním po dechu. Zachvěl se, protože to vlastně byla nabídka, ale nebránil by se tomu. I když s mužem ulehl do lože jedinkrát, Ezio se mu líbil.
"A pomáhá to?" Mírně se od Ezia odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do tváře.
"Pojď a vyzkoušej," Natáhl k němu ruku s úsměvem. Chris ji nakonec po chvíli váhání přijal a nechal se pomalu odvést z balkonu do postele.

"Budu tě vést…" Zašeptal do ticha místnosti tmavovlásek, když se vrátil ode dveří, které zavřel. Prohlížel si pasivně ležícího vojáka na posteli, než k němu Chris obrátil tvář.
"Už jsem předtím s někým byl." Zamumlal tiše a přizvedl se, jakmile ho Ezio pohladil po tváři.
"Ah… tak to je pozitivum pro tebe." Sklouzl z jeho tváře na krk a na malou chvíli se zastavil na tepně, kudy protékala čerstvá krev, než sjel na hruď, aby si osahal ty svaly.
"Tolik mi připomínáš jednoho muže. Byl stejně svalnatý a krásný jako ty. Měl… plavé vlasy." Sevřel v dlani lem jeho černého trička a začal mu jej pomalu vyhrnovat.
"Byl opravdu pohledný, ale chladný. Nechtěl bych s tím člověkem přijít do křížku. I když možná ano. Toužím po odplatě, Chrisi…. Něco mi udělal a já věřím, že já pomůžu tobě. A ty zase pomůžeš mně," Jenom ho poslouchal, ale nic na ta slova neříkal. Nejspíš popisoval některého ze svých ex milenců. Nebylo důležité vědět, kdo to byl. Nechal si stáhnout triko a přitáhl si Ezia k sobě. Toužil dobývat jeho svalnaté tělo, prozatím začal tmavovláskova ústa prohlašovat za svá.

Prsty vjel do jeho krátkých vlasů a tiše se zasmál. Hnědovláskovo strniště ho skutečně lechtalo, kdykoliv se tváří otřel o tu jeho. Pevně ho objal okolo krku, když ucítil, jak špičkou svého údu zatlačil na jeho navlhčený a uvolněný vstup.
"Nghm…" Vydralo se mu z úst, než byl umlčen, zatímco se Chrisův horký úd prodíral do jeho útrob. A byl zatraceně velký! Ne, že by v sobě už pořádně stavěného chlapa neměl, ale i tak to musel v duchu říct sám sobě. Nechtěl znít trapně, kdyby to řekl nahlas. Hnědovlásek nad ním ani příliš dlouho neotálel s přírazy, když Ezio nevypadal, že by ho to nějak bolelo. On sám si prošel stejnou rolí, a buď uměl Ezio jenom dobře skrývat své pocity, nebo už si na to uvykl, protože on sám už by se do pasiva nikdy po hlavě nevrhl. Zatraceně z toho bolela prdel, ale teď ho jedna pevně svírala. Takže tohle byl ten lék na špatné sny? Jenom se zlomyslně pousmál. Očividně Ezio nějak potřeboval upustit páru a využil toho, že Chris působil jako sexuálně frustrovaný. Koneckonců se mu poslední dobou zdály jenom ty nesmysly s ním. Sklonil se, aby ho políbil na ústa a zadíval se do jantarových očí druhého muže, i když rudá barva už byla zřetelnější, než první den, co se potkali. Chtě nechtě mu tím připomínal tak trochu jeho. Ucítil nehty zatnuté do své pokožky, když se jeho tempo zrychlilo. Tmavovlásek pod ním se nijak nekrotil se svými steny a dával Chrisovi dostatečně najevo, že je dobrý a nezapomněl pořádně šoustat. I když s ženskou už taky pěkně dlouho nesdílel lože. Pištivé výkřiky slasti skutečně tolik nelaskaly jeho uši, jako právě Eziovy občasné slabé vzdechy zhrublým hlasem. Sjel dlaněmi o trochu níže a zanechal tak Chrisovi na zádech deset rudých pruhů. Hnědovlásek pouze bolestivě zasyčel a odpověděl mu na to prudšími přírazy, až se ozývaly nestoudné zvuky čvachtání, při kterých se červenal i Ezio. Použili až moc lubrikačního gelu na zvlhčení, nejspíš. Ezio vytočil hlavu do strany, aby se konečně mohl nadechnout pořádně, jak mu příliš příležitostí Chris nedával, když se ho furt snažil držet uvězněného ve svých ústech. Jako by nestačilo, že už byl vězněn jeho tělem na posteli. Sklouzl levou dlaní z jeho zad, aby vtěsnal ruku mezi jejich těla a sevřel pevně svůj vlastní úd, který se vzrušil díky neustálému otírání Chrisova svalnatého břicha o něj.
"Víc…" Zašeptal Ezio a zavřel své oči, zcela se oddával té rozkoši, když se Chrisovi povedlo narážet na jeho sladké místečko. "Ach… Chrisi…" Ani se nemusel pořádně uspokojovat dlaní, když si na ni zcela nečekaně vyvrcholil. Na to mu hnědovlásek odpověděl jenom zlomyslným úsměvem a jeho přetočením na břicho. Sevřel v hrsti Eziovy tmavé vlasy a donutil ho prohnout se v zádech, kdy si tím jenom prohloubil průnik. Více se přizvedl do kleku, aby se mu lépe plundrovalo tmavovláskovo krásné tělo, než i jemu se povedlo dosáhnout vlastního orgasmu. Bylo to tak náhlé a bouřlivé. Vnímal, jak se z něj veškerý stres společně se spermatem dostaly ven. Byl to tak úžasný pocit, po hrozně dlouhé době. Každá buňka teď byla jako znovuzrozená a on sám se cítil čerstvě, zatímco Ezio padl vyčerpaně na postel, jakmile ho Chris pustil.
"Říkal jsem, že ne dovnitř." Pohlédl dotčeně na Chrise, který se jenom zašklebil.
"Sorry. Nějak jsem na to nemyslel." Omluvil se, i když tu omluvu nemyslel vážně. Místo toho se rozhlédl zamyšleně po pokoji.
"Máš tady spoustu starožitných věcí, kdes je vzal?" Převedl téma někam jinam jako by se před chvíli s Eziem nevyspal a natáhl se po trenkách, které si navlékl. Nafučená tvář tmavovláskovi moc dlouho nevydržela, když se zajímal o jeho výzdobu.
"Povím ti příběh." Usmál se na Chrise a zhluboka se nadechl, aby započal vyprávění o sobě samém.
Prohlížel si vytištěné fotografie, které mu byly předloženy už před několika hodinami. Jindy stoickou tvář už tak dobrou chvíli brázdil zlomyslný úsměv. Ostatní experimenty měly velice krátkou životnost, možná to bylo tím, že potřebovali krev a bylo jedno od koho. Nakonec se něčím nakazili a chcípli na vlastní blbost, ale on…
"Tsk…" Odfrkl si, když na jednom ze záběrů se s ním nacházel hnědovlasý voják. Přidal se na jejich stranu nebo doufal, že jednoho po druhém zabije, až se u něj patogen rozvine plně a on bude ke svému žití potřebovat lidskou krev? Možná, že ho něco uvnitř brzdilo, proto ze všech žil nejdéle. Ale dostal přece koňskou dávku jako ostatní.
"Zajímavé… opravdu zajímavé. A já doufal, že zrovna ty to na všechny přeneseš kvůli svojí práci." Řekl spíš sám sobě, protože uvnitř místnosti plné počítačů a obrazovek seděl sám. Pozoroval svůj nový formující se svět skrze kamery. Kdosi kdysi dávno napsal Inkarceron. Kniha s velice zajímavou myšlenkou inteligentního vězení, které myslelo samo za sebe a vidělo vše, co se uvnitř něj událo. Až se ze světa vymýtí veškerý plevel, tak jej mohl pomalu začít přetvářet na podobné vězení. Musel mít nad všemi kontrolu a sledovat je, jak jinak by mohl být Bohem a nemít žádný přehled?! Pozvedl pravý koutek do polovičatého úsměvu a odložil fotku zpátky k těm ostatním. V černých sklíčcích brýlí se mu odráželo světlo různých monitorů. Teoretici už dávno přišli na to, že aby se uživila světová elita, stačila by jenom půl milionová populace na celé zemi, aby pro ně dřela. Pandemie vždycky nejlépe redukovaly počty lidí a on si k smrti rád hrál s viry, bakteriemi… A ještě raději infikoval ostatní, protože takhle si hrál s osudy jiných lidí a připadal si jako Všemohoucí! A taky že jím bude. Zůstane jenom on a jeho společnost plus lidi, které si zvolí. Z prachu starého světa povstane nový a lepší. Vstal z koženého křesla, aby se lépe podíval na jeden ze vzdálenějších monitorů, než si nasadil na ucho handsfree.
"Tady Wesker. Sledujte jejich postupy. Přijdou mi zábavní." Uchechtl se rádoby svému soukromému vtipu, když položil hovor a znovu se zadíval na jednu z mnoha fotografií tmavovlasého muže, než pohlédl na jeho společníka.
"Christopher Redfield... Dlouho jsem tě neviděl, určitě si pamatuješ naše krásné chvilky. Jenom škoda, že jsem tě nestihl zabít… No, myslím si, že to za mě dřív nebo později udělá můj roztomilý výtvor."

Už to bylo pár měsíců, co se připojil Ezio k boji proti bioterorismu. Dobré předpoklady podle Chrise měl, poté co si vyslechl jeho příběh, tomu prve nedokázal uvěřit a po pravdě stále tomu nevěřil. Bral Ezia za takového trošku blázna.
"Musíme se dostat do Kolosea. Ukážu ti něco, co má slova potvrdí." Snažil se přemluvit Chrise Ezio už několik dní, aby s ním vyrazil ven. Mohl jít sám, ale raději by měl u sebe někoho, kdo by ho v případě potřeby kryl.
"Na tohle tady není čas. Musíme vyčistit město, aby se nenakazilo víc lidí, než je." Odmítal mu Chris vyhovět, ale Ezio se jen tak nenechal odbýt.
"Stejně se skládáme do týmu po dvou. Teda já jsem navíc, ale to nevadí. Jednou si holt uděláš volno a doprovodíš mě. Může nám to hodně pomoct! Věř mi." Uchopil ho za zápěstí a zadíval se mu do očí. Chris mu pohled oplácel, i když se jako vždycky nejdříve otřásl, jelikož jedno z Eziových očí už dávno ztratilo svou původní barvu. Ta byla nahrazena rubínově červenou, už tam vážně chyběla zúžená plazí zornice a podezříval by ho, že je taky nakažený. Avšak s tím, jak se Eziovi měnila barva očí, rostla jeho touha okusit Chrisovu krev, kdykoliv spolu leželi v objetí po příjemném večeru a snažili se usnout. Ezio zjišťoval, že spánek vlastně nepotřeboval. Byl pro něj zbytečný.
"Může nám to pomoct i v našem boji. Tak pojď se mnou," Tvářil se Ezio už docela zoufale.
"Jo, Chrisi. Být tebou s ním jdu, nebo ti nedá." Přidal se na Eziovu stranu Piers, ale zároveň si rýpl a místností se ozval potlačovaný smích od přítomné většiny.
"Jste debilové." Zabručel naštvaně hnědovlásek a vymanil si ruce z Eziova sevření. "No jo… tak půjdeme," Svolil nakonec, a jakmile to odsouhlasil, tak se Piers nemohl udržet a začal se chechtat nahlas. Ezio mu věnoval zlý pohled, kterým sjel i zbytek místnosti.
"Dojdu si pro věci. Počkej na mě dole." Odešel z místnosti, která byla původně jedním z pokojů pro hosty.

"Nevěděl jsem, že se pod Koloseem nacházejí katakomby?" Rozhlížel se okolo sebe Chris a nevěděl, jak tenhle podzemní komplex nazvat.
"Staří Římané to tu vybudovali, aby mohli rychle dopravit divá zvířata či gladiátory do arény. Jenom se propadla část podlahy, po které tam vyjeli." Snažil se mu to Ezio vysvětlit a na chvíli se zarazil. Dotkl se jedné stěny a chvíli pozoroval jednu přímo naproti sobě.
"Co tam vidíš?" Zeptal se zvědavě Chris, když už na tom místě stáli moc dlouho.
"Čísla." Odpověděl mu tiše Ezio a hnědovlásek pouze zmateně pozoroval hrubou stěnu před sebou. Nic na ní nebylo. I tak k ní Ezio přistoupil jako by tam skutečně něco viděl a opatrně na různých místech zeď stlačoval, než se ozval zvuk tření jednoho kamene o druhý a zeď se pohnula. Nejprve směrem dozadu, a poté do strany, aby udělala průchod pro člověka.
"Tak pojď." Vyzval Ezio Chrise, protože nevěděl, na jak dlouho by ten průchod měl vydržet. Chytil vojáka za ruku a táhl ho do zatuchlé chodby.
"Ty to tu znáš? Neztratíme se?" Ptal se s obavami Chris, protože všechny jeho přístroje neměly tady v podzemí žádný signál.
"Vedl bych tě sem, kdybych to tu neznal?" Odpověděl na otázku otázkou a rozhlížel se okolo sebe. Doufal, že tady nebude potřeba žádných kaskadérských kousků, protože Chris byl sice fyzicky velice zdatný, ale nejspíš by nezvládal různé akrobatické kousky.
"Jak moc rád máš výšky?" Zastavil se Ezio na okraji chodby a křivě se na Chrise usmál. Ten se postavil těsně za něj, aby nahlédl, co zde bylo.
"Ani moc ne, hele."
"Tak na." Vylovil z batohu nějaký plátěný hadr, když to Chris rozložil, tak to byl Da Vinciho padák?
"Ech? To mě má jako unýst? " Pochybovačně se díval na rozloženou látku hnědovlásek, zatímco Ezio ustoupil o pár kroků dozadu.
"Mělo by. Používal jsem je velice často." Řekl, zatímco mírně popoběhl k okraji a vrhl se střemhlav dolů.
"Co děláš?!" Snažil se ho zachytit hnědovlásek starostlivě, ale když se Ezio něčeho bezpečně zachytit, tak pouze toho kaskadéra nevěřícně sledovat.
"Než sletíš dolů, tak nám uvolním cestu!" Zakřičel Ezio nahoru ke Chrisovi, který se zatím neměl k tomu, aby to riskoval. Ten chlap byl šílený!

"Koukej tady!" Vzal do ruky Ezio truhličku a opatrně zlikvidoval zámek, aby z ní vyňal věc, kterou si slíbil, že už nikdy v životě neuvidí. Pro Chrise jakási obyčejná koule nejspíš z mosazi? Snažil se odhadnout materiál, zatímco ta věc mírně zapulsovala, jakmile ji Ezio uchopil do ruky.
"Jablko, jeden z mnoha roztroušených artefaktů po světě. Nechtěl jsem ho nikdy vidět. Uložil jsem ho sem, aby ho nikdo nikdy nenašel. Je to nebezpečnější, než ty vaše viry." Odložil truhlu zpátky na své místo, zatímco z jablka vyrazila nazlátlá záře, která se zformulovala do kruhové výseče.
"Pozorně se dívej." Zašeptal Ezio a ohromeně pozoroval rekapitulaci svého vlastního života.
"Původně jsem měl ve svých šedesáti jedna letech putovat do Konstantinopole a nakonec zemřít ženatý se Sofií. Mít dvě děti Flavii a Marcella. Měl jsem zemřít ve svém rodném městě na infarkt, ale nic z toho se nestalo, protože mě tohle!" Ukázal na Jablko volnou rukou. "Hodilo sem. Do téhle vaší doby." Prohlížel si sebe mladého ještě v otcově assassinském obleku, než skrze hologram pohlédl na Chrise, kterému nejspíš došla slova.
"To je… neuvěřitelné. Ty mluvil pravdu." Zašeptal překvapeně a natáhl ruku k Jablku.
"Můžu?"
"No to teda ne! Víš, jak je to nebezpečný? V nesprávných rukou, to může způsobit strašné věci." Odmítl ho rázně Ezio a hodil si artefakt do batohu.
"Musíme zpátky k ostatním. Jablka nám napoví, kde bioteroristé udeří příště." Hnědovlásek se na tmavovláska trošku zamračil. Docela mu to připomnělo Gluma a jeho miláška.
"Jo. Jdeme, nemám tu žádný signál a musím o nás dát vědět." Souhlasil a čekal, kudy se vydá Ezio, aby ho mohl následovat. Neomylně je přivedl sem, neomylně je i vyvede.

Rozhodl se vydat do ulic. Musel se podívat na své božské dílo. On jako vyšší forma bytí se nemusel bát, že by ho snad viry roztroušené ve vzduchu něčím nakazily, ani kdyby ho pokousali, tak by se nezměnil. Prohlížel si své milované děti, než je s širokým úsměvem střelil pistolí do hlavy. Nikdo mu přece nebude křížit cestu. Šel Všemohoucí a ty tupé zrůdy by před ním měly pokleknout! Byl přece jejich otcem. Skutečně nečekal, že by při své pochůzce narazil zrovna na ně! Ach, jeho roztomilý výtvor a ten voják. Jací roztomilí spolu byli. Rozplýval by se nad nimi, ale musel přetáhnout svého drahouška k sobě. Chtěl je sledovat, ale ten pitomec se otočil! A tak mu pouze věnoval úsměv od ucha k uchu, než vytáhl pistoli.
"Christopher Redfield a Ezio… Nečekal bych, že mi můj syn vrazí takhle kudlu do zad. Tolik to bolí, že ses přidal na druhou stranu. Vždyť já tě stvořil. Měl bys jít ke mně." Pomalu se k nim přibližoval, kdy na něj voják mířil tou svojí přehnaně velkou puškou. Nekompenzoval si tím něco? Ahahaha, škoda že ten vtip v jeho hlavě nikdo neslyšel.
"Naučím tě ovládat tvou moc. Christophere, víš, že ta zbraň je zcela zbytečná. Nic mi s tím neuděláš." Uchechtl se, protože to bylo směšné. Jeho jako dokonalou bytost nic zabít nemohlo!
"To je ten chlap… spal jsem s ním několik dní předtím, než jste sem přijeli." Sdělil překvapeně Ezio Chrisovi, který se jenom zamračil.
"Och… on ti ten tvůj přítelíček neřekl, že se živil jako kurva, aby vůbec zaplatil účty? Chtěl po mě tři sta euro! Docela velká částka, sehnal bych i levnější štětku," Pokrčil rameny a pokračoval ve svém výkladu, že když už ho Ezio zaujal, tak ho nemohl nenakazit.
"Takže ty jsi celou dobu s ním! Proto jsi naléhal, abych s tebou šel do Kolosea, protože jste byli dohodnutí!" Začal ihned Ezia Chris podezřívat a nevěděl, na koho mířit dřív.
"Jistěže ne! Co to povídáš?" Plavovlasý muž s černými brýlemi se jenom zasmál a chytil se vojákovy teorie.
"Ale no tak. Přiznej to, už tě prokoukl, Ezio."
"Drž hubu! Nic takového! To není pravda!" Nevydržel být v klidu a sejmul z levého ramene batoh, aby z něj vylovil mocnější zbraň, než všechny biologické zbraně či atomovky. Albertova tvář se jenom stáhla úžasem.
"Jablko…" Vydechl tiše a culil se, když mu došlo, že udělal dobře s tou přeměnou tohohle muže. Přivedl mu Chrise a ještě jako bonus Jablko. To si snad ani nezasloužil!
"Zkus se přiblížit a jsi mrtvý!" Natáhl ruku s artefaktem směrem k němu a myslel jenom na to, aby se Albert buď dal na útěk, nebo se v lepším případě zabil. Ani jednu z myšlenek mu však vnuknul a nechápal proč. Vždyť Desmond dokázal to Jablko snadno ovládat, tak on přece musel také. Musel zachránit svět a Chrise, možná i sebe.
"Jsi tak roztomilý, Ezio…" Zašeptal skoro až láskyplně blondýn, když k němu došel a pohladil ho po tváři. Samozřejmě toho chtěl využít Chris, že Albert nedával pozor, aby ho alespoň ochromil střelou do hlavy. Wesker na něj se smíchem pohlédl, zatímco Ezio od něj ustoupil několik kroků a využil to k tomu, aby Jablko opět uschoval do batohu. Chytil Chrise za zápěstí a otočil se, aby s ním utekl pryč. Ovšem jeho nohy dopadly do prázdna. Padal a společně s ním i Chris, když pohlédl nahoru, tak pouze viděl, jak se nad nimi uzavíral jakýsi vchod? A kam? Černota se pomalu měnila. Nabírala tvary, poté barvy.
"Proboha…" Zašeptal překvapeně Ezio a rozhlédl se. Okolo něj a Chrise se utvořil hlouček lidí v oblečení, které by si na sebe žádný normální člověk nevzal.
"Kde to jsme?" Zeptal se podmračeně Chris a vstal, natáhl ruku k Eziovi, aby mu pomohl taky na nohy. Ten se ještě stále nemohl probrat z šoku, že toto byla očividně doba, z které přišel.
"V Římě o několik století nazpátek. Odhaduju, že šestnácté?" Znovu si prohlédl oblečení ostatním, než souhlasně přikývl. Nedokázal skrýt své štěstí, protože se navrátil konečně domů!
"Pojď, nesmíme být na očích ostatních příliš dlouho," Vybídl Chrise, protože se k němu začali lidé přibližovat, aby si osahali, co měl na sobě společně s výbavou. Voják se jenom podmračeně rozhlédl, než následoval tmavovláska. Co s ním teď bude? To, co Ezio tvrdil byla teda pravda…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama