Leonardova děvka | Kapitola 11 - Odplata

22. prosince 2015 v 10:00 | Enqila |  Leonardova děvka
Měla jsem to rozepsané už delší dobu, jenom jsem byla líná se k tomu dokopat. (Ne to vlastně ani ne.) Spíš bych za to vinila školu, protože kokoti si řeknou, že "Aha, Vánoce! Tak to si ještě napíšeme", tak vlastně ani nebyla chuť do psaní. Jenom jsem tak ležela doma, koukala do blba, občas na blba... Nebo prostě hrála hry a povídala si na fb. V sobotu se mi dokonce podařilo sebe zřídit, takže o opilých osobách budu moct psát i se zkušenostmi, lol. Čili další kousek k Leonardovi. Teď si spíš říkám proč jsem to třeba nenapsala hromadně, abych tolik hmm "nenapínala" ty, co to chtějí číst a očividně se jim to líbí? :D
A měla bych máknout, protože mám připravovanou ještě povídku na Štědrý večer a ten je... fuck za dva dny.
Warning: soft, náznaky, nic extra
Pairing: Cesare x Vincent, Ezio x Leonardo


Stíny se prodloužily, až zcela pohltily celý Řím společně s nocí, která na něj padla. Mnoho lidí už venku dávno nebylo, většina z nich seděla doma při svíčce a povídala si s rodinou, či se věnovali nějaké své oblíbené aktivitě, jenom nesměli být venku po zákazu zacházení. Ovšem ne všichni tento zákaz dodržovali. Rozhodně ne vysoce postavení měšťané, těm to bylo ukradené. Prostě podplatili stráže, jestliže byli nachytání a tím to skončilo. Poté zde byli další, kteří splývali se stíny.

Přes sebe měl přehozený černý vlněný plášť a tvář mu zakrývala kápě. Držel se blízko jedné stěny domu, než se dostal na volné prostranství, v jehož prostředku byl nepoužívaný vchod do tunelu. Rozhlédl se okolo sebe, než k němu přeběhl. Chtěli jste býti nenápadní v nočních hodinách a dostat se, co nejblíže Andělskému hradu, tak byly tunely tou nejlepší možností. Nikdo je nepoužíval, tudíž se dotyčný nemusel bát toho, že by byl snad chycen a zapsán na černou listinu. Mříže vrzly, jak je otevřel a vklouzl do tunelu. Vytáhl křesadlo, za jehož pomoci rozsvítil pochodeň a vydal se k Andělskému hradu.

"Assassin je oslabený? Tak to je skvělé, avšak náš cíl je ten vynálezce! Myslíš si, že jej dokážeš nalákat do pasti, abychom ho mohli zajmout? Jeho vynálezy by se nám hodily." Usmíval se nadšeně černovlasý vousatý muž, který snad nikdy neodkládal své brnění, jestliže zrovna nešel spát. Musel se v duchu smát, jak byl ten florentský génius v reálném životě nepoužitelný, když ani neprohlédl tak otřesné hraní tohoto prostituta, kterého si najal.
"Lukrécie bude mít radost. Stejně jako já mám radost!" Vykřikl nadšeně, div samou radostí neposkakoval po rozlehlé místnosti. Přítomný muž s pláštěm ho jenom pozoroval. Cesare Borgia a choval se, jako malý kvůli takové prkotině.
"I tak byste se měl soustředit spíše na toho assassina. Dokud je ještě stále oslabený." Namítl tiše a jeho nadřízený se zastavil a souhlasně pokýval hlavou.
"Máš pravdu, Vincente. Ale to už jsme vyřešili," Zalovil v malém koženém váčku, než vytáhl ampulku s čirou tekutinou.
"Bolehlav. Kušníci si jím napouští šipky. Samozřejmě je výhradně použijí na něj. Ale v případě potřeby si vezmi tuhle malou dávku, abys ho… dorazil, jestliže by byl nalomený." Vincent s přikývnutím vstal a převzal si ampulku, kterou si uložil do váčku za opaskem.
"Tvá zpráva mne velice potěšila. I toto," Ukázal na několik plánků a pro jednou se usmíval a neměl ve tváři nekončící výraz nenávisti. Prsty přejel po pergamenu jedné z ukradených myšlenek Leonarda, než se pomalým krokem přesunul k muži v kápi.
"Budete ho držet pod zámkem? Nebo jak zajistíte, aby pro nás vynalézal?" Položil Vincent otázku muži jenom o kousek vyššímu, než byl on sám. Cesare se na něj jenom pousmál, přičemž mu stáhl kápi z obličeje, aby si konečně mohl prohlédnout jeho tvář nezahalenou stínem. Pohlédl do těch tmavých očí, které kdysi dávno okouzlily jeho milovanou sestru Lukrécii.
"Měl by ses jít věnovat mé drahé sestřičce a neřešit takové problémy. Čas od času je třeba být s tím, koho miluješ ne?" Povytáhl černé obočí vousatý muž, zatímco Vincent se pod jeho náhlým přímým pohledem zachvěl, až mu mírně ztmavly líce.
"Miluju ji, protože ji milujete vy. Jakmile ji přestanete uctívat, tak přestanu i já." Odpověděl bez nějakého zdlouhavého přemýšlení snědý muž, načež se Cesare pouze zasmál.
"V tom případě, by ses měl asi věnovat…" Mírně sklonil svou tvář k té jeho. "…mně." Zašeptal, až to skoro Vincent neslyšel a pouze ucítil jemné zalechtání Cesareho vousů na své bradě, ke kterému se po chvíli přidalo příjemné teplo válečníkových měkkých rtů. Musel se do svého společníka opřít a polibek si nade vše vychutnával. Už dlouho mu nebylo dopřáno chuti Cesareho úst, jak neustále pobýval venku a jenom pro něj špicloval. Odevzdával se jiným, aby přes postele jako kurva zjišťoval všechno možné. Inu ti zbohatlíci měli zvláštní chutě.
"Budeš pro mne dál vyzvídat, že ano? Informovat mě, protože jsi jediný člověk, kterému tady v Římě mohu věřit." Mezi prsty chytil šňůrku od Vincentova pláště a zatáhl za ni. Vlněná černá látka se sesula k zemi a vytvořila okolo Vincentových nohou černý půlměsíc.
"Ani Lukrécii se nedá věřit, víš." Natlačil svého špicla ke zdobenému zlatou vrstvou pokrytému stolu.
"Jistě, můj pane…" Souhlasil ihned automaticky Vincent a obtočil si paže okolo Cesareho krku. Slastně vydechl, jakmile ucítil černovláskovy rty na svém uchu.
"Všechno pro vás… a dobro italského lidu." Vybídl se proti Cesareho ruce, která doputovala do jeho rozkorku a stehna si podobně jako ruce ovinul okolo černovláska, akorát o něco níže.

"Och? Zase si hraješ s city toho chudáčka? Nepřipadá ti to ubohé? Vincent mě už nudí." Ozval se ženský hlas ve dveřích, který nepatřil nikomu jinému, než překrásné Cesareho sestře - Lukrécii.
"Pchm… já rozhoduju, co tě kdy začne nudit." Opáčil s úšklebkem Cesare a odtáhl se od Vincenta, který jenom zapíchl podrážděný pohled do blonďaté ženy. Nejradši by jí zakroutil krkem, jaké nevhodné okamžiky si uměla vybírat. Natáhl ruku, aby chytil Cesareho za lem pláště rudého jako krev.
"Ať jde pryč. Chci svou odměnu za mé věrné služby," Upřel na Cesareho prosebný pohled, čemuž se Lukrécie začala jenom smát.
"Jo! Dej mu, co chce. Protože každej pořádnej chlap by rád tvýho ptáka v zadku, Cesare!" Zavřela za sebou dvoukřídlé dveře a za doprovodu klapání podpatků střevíčků na svých nohou se přesunula k nim. Neskončila u jednoho posměšku mířeného na Vincenta, prostě ji bavilo vidět jeho nenávistný výraz, ale díky bratrovi si nikdy nikdo nedovolil jí nic udělat.
"Podívej se. Div před tebou neklečí a neprosí o…" Nedokončila větu a musela se začít smát. Měla pravdu, ale on ji za to nesnášel, když to říkala nahlas.
"Pro pravdu se člověk zlobí, Vincente." Postavila se vedle něj, aby ho chytila za vlasy a prohlédla si ten ublížený výraz.
"Amore…" Zašeptal Cesare sladká slůvka lásky do Lukréciina ouška a odměnil ji polibkem na ústa, až mu na nich zůstala rudá barva od Lukréciiných zvýrazněných rtů.
"Dopřeješ nám chviličku? Nespokojený by nemusel spolupracovat." Uchopil Vincenta za boky a vysadil jej opět na bohatý zdobený stůl, kde obvykle podepisoval různé listiny a neprováděl takové nepřístojnosti s jiným mužem. Jenom občas…
"Ale jistě. Avšak ráda bych pozorovala svou drahou polovičku během akce… Takže se vůbec nestyď a dělej, že tu vůbec nejsem…" Pobaveně si přitáhla židli tak, aby na ně dobře viděla a opřela si lokty o stůl. Cesare jenom protočil očima, ale počítal s tím. A… Vincent určitě nebyl stydlivka, když roztahoval nohy pro kohokoliv, na nějž Cesare ukázal.

Na Tiberský ostrov se vrátil, až když se paprsky ranního slunce dotkly střech nejvyšších budov v Římě. Měl docela štěstí, že vklouzl do Leonardova pokoje dříve, než se umělec probral. Kupodivu to bylo docela časné vstávání, ale vynalézání si žádalo různé oběti. Dokonce i spánek nebyl tolik silný, aby zabránil mladému Leonardovi ve vymýšlení nových věcí. Neustále překypoval nápady a po několika večerech, které strávil s Vincentem, jak se jeho jméno později dozvěděl, se mu mysl naplnila novými osvěžujícími myšlenkami. Napadalo ho, jak vylepšit Eziovy zbraně, sestrojil pro něj dokonce čepel, která mohla do těla oběti vpravovat jed. Podobnou měl u sebe skrytou i Vincent. Před svým odchodem sem, ji dostal od Cesareho se slovy, že by se k ní měl chovat s úctou, jelikož byla z vatikánských archivů. Snažil se před Leonardem předstírat spánek a po dlouhé chvíli to ani nemusel dělat. Koneckonců probděl celou noc, tak se z toho musel alespoň trochu vyspat. Leonardo se jenom na spícího snědého muže ve své posteli usmíval. Během odpoledne dokončil své návrhy na vylepšení pušek, a tak se rozhodl, že si trochu zarelaxuje. Postavil stojan před postel a položil na něj plátno. Rozvážnými tahy štětce na překreslil znaveného Vincenta. Právě dokončoval stínování, když se mu jeho roztomilý milenec probral.
"Ještě chvíli se nehýbej," Požádal rozespalého muže na posteli, který nechápal, o co jde, ale vyhověl žádosti, než si opatrně protřel oči a protáhl se na posteli.
"Bože… jak dlouho jsem spal?" Natočil hlavu opět k Leonardovi a jenom se pousmál.
"Ve spánku musím vypadat opravdu hrozně… Měl bys to raději spálit. Zbytečně sis zamaloval plátno nesmyslem.
"To vůbec není pravda. Jsi krásný za každé situace a tvé obrazy se velice dobře prodávají." Vzal ze stojanu novou malbu a otočil ji obrázkem k Vincentovi, aby si sám sebe pořádně prohlédl.
"Cože? Ty moje kresby prodáváš?" Zeptal se překvapeně, i když by ho to nejspíš nemělo překvapovat. Kde by pak Leonardo bral na to, aby si jej platil jenom pro sebe.
"Neměl bych mít z toho nějaký zisk?"
"Cožpak nedostáváš už dost zlatých?" Vrátil malbu opět na stojan, aby zaschla a přesunul se k Vincentovi. Pokoj ozařoval ještě sluneční svit, který se však pomalu ztrácel.
"Nemáš hlad? Jestli se teď oblékneš, tak možná ještě stihneme večeři," Zetal se starostlivě Leonardo a shrábl Vincentovi jeho vlasy z čela, aby se mohl zadívat do těch temných očí, které si ho tolik podmanily, i když by byl mnohem raději, kdyby ty oči měly jantarově žlutý nádech a místo Vincenta, by u něj v posteli ležel Ezio… Jak na něj v poslední době skoro vůbec nemyslel. Za to mohl děkovat jen a jen tomuhle svůdníkovi, kterého také za tuto společnost musel bohatě odměňovat.

Často se s ostatními nescházel na společnou večeři. Obvykle mu ji nahoru do pokoje nosil Nicco, tudíž pro Leonarda zde byla spousta nových tváří. Byl rád, že Eziovy řady příznivců rostly. Každý, kdo tady s ním seděl v jedné místnosti, toužil po Cesareho krvi. Rod Borgia jim nějak ublížil, ať už jim vypálili statek, zabili rodinu… Tihle lidé se sem přidávali a pomáhali Eziovi v uskutečňování jeho snu a pomsty. Leonardo rád vídával na Eziově tváři úsměv, i když toužil po tom, aby byl věnovaný jenom a jenom jemu. Avšak Ezio svému starému příteli nedával příliš možností ke konverzaci. Byl až moc zaneprázdněn svojí pomstou a snahou ze sebe opět udělat muže. Zapomenout na ty hrozné chvíle v Leonardově dílně. Zahodit za hlavu vše, co se stalo ve Florencii. Musel se soustředit na svůj úkol, proto vždy rozčilený odcházel z vykřičené čtvrti kvůli jednomu malému problému. Leonardo se zachvěl, když na sobě cítil Eziův přímý pohled. Byl jím probodáván skrz naskrz a nevěděl proč. Vždyť mu dlouho nic neprovedl, ani se s ním nepokoušel bavit. Nějak plavovlasého muže s vousy přešla chuť na jakékoliv jídlo. Maso jako by mu v ústech zkamenělo a už mu najednou nechutnalo. Polkl rozkousané sousto v ústech a omluvil se ostatním se slovy, že se musí ještě jít něčemu věnovat. Vnímal na sobě Eziův pohled, dokud nezmizel za ohybem chodby, byl jím pronásledován a ten pocit byl příšerný… Nikdo nic neřekl, všichni si pouze hleděli svého přídělu, než se Vincent naklonil k Niccovi, aby zjistil něco více o vztahu mezi Eziem a Leonardem.
"Vřelo to mezi nimi vždycky takhle?" Kudrnatý mladík jenom zavrtěl hlavou, že to vždycky takové nebylo.

Ezio podmračeně vstal od stolu, když v něm zmizela část pečený kachny, kterou zalil jenom obyčejnou vodou. Moc alkoholu jako jiní neholdoval. Víno si mohl dát pouze, když něco slavil. A on nikdy neslavil, protože pak by náhodou usnul na vavřínech a někdo ho z nich mohl svrhnout. S přikývnutím, které mělo značit rozloučení, se odebral od stolu. Zamířil do stejné chodby jako Leonardo, jelikož jejich pokoje byly pomalu hned vedle sebe a dlouho váhal, jestli by vůbec měl jít do svého. Na vršku schodů se zastavil přede dveřmi a chvíli držel kliku, než přešel k těm druhým a prudce je rozevřel.
"Ty za to můžeš!" Vykřikl rozhořčeně a prstem ukázal na vyděšeného Leonarda, který si zlomil uhel, jímž zakresloval něco na plánky.
"Co?" Plavovláska polil studený plot. On za to může? A za co? Ezio za sebou zavřel dveře a otočil zámkem v klíči, což vyděsilo Leonarda. Chtěl se mu snad pomstít?
"Ne… Ezio.. Slibuju, že už na tebe… ne-" Zaraženě se zadíval vzhůru do plavovláskových očí, jelikož byl uchopen za ramena a políben na ústa.
"Ech?" Vydal ze sebe hloupý tázavý zvuk.
"Kvůli tobě… už nejsem schopný spát se ženami!" Táhl rukama od sebe a hodil tím Leonarda na postel.
"Ty za to můžeš, že nejsem… normální! Ten tvůj hloupý návrh, a pak jsi mě zesměšnil a znásilnil. Myslel jsem si, že se dám do pořádku, když mi dáš pokoj…" Upíral zoufalý pohled do Leonardovy tváře a ten mu svým pouze zahanbeně uhýbal. Tak takhle to bral? Nejradši by teď splynul společně s postelí, jak moc ho Eziova slova bolela. Možná bylo lepší, když s ním vůbec nemluvil.
"Prosím… nech mne být, jestli jsi přišel jenom křičet a vybíjet si vztek. Můžeš i jindy…" Pokusil se tmavovláska od sebe odtáhnout, ale Ezio se nedal.
"Ty máš chlapy přece rád ne?" Pevně mu svíral ruce nad hlavou a díval se mu do očí.
"Proboha, Ezio! Přestaň s tím…!" Leonardo sebou začal pod assassinem cukat, ale věděl, že proti jeho síle měl pramalou šanci. Pohled mu padl na letící kalhoty, které utvořily tmavě hnědou hromádky na zemi.
"Tohle mi přece neuděláš… Nechtěl jsem ti tak ublížit…" Leonardovi začaly po tvářích stékat slzy beznaděje.
"Když můžeš ty, tak já taky." Zasyčel Ezio do plavovláskovy tváře s úšklebkem a vnutil mu svůj jazyk do úst.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rain Rain | 22. prosince 2015 v 13:11 | Reagovat

Wow.... WOW... Gimme next chapter!
To se nám to tu pěkně rozlívá! Panebože! Wohooo! Nevím, nejsem schopna složit nějakou normální smysluplnou větu.. pořád myslí utíkám do děje a představuju si jejich situaci.. Woah ty jsi mučitel a trapitel nejen "svých" postav, ale taký svých čtenářů! :'D
Každopádně, super! Nemůžu se dočkat hodně věcí, ale hlavně toho, jak s tím budeš pracovat! Děkuji, že kapitola přibyla tak rychle, jen tak dál! :DD

2 Enqila Enqila | 22. prosince 2015 v 17:46 | Reagovat

Ugh... Nesmíš na mě zas tolik tlačit, co si připravuju za kapitolovku, tak tu ze sebe tlačím už skoro rok :D Tak vzhledem k tomu, že jsou ty Vánoce a já si řekla, že budu teda jako hodná :D That's it :'D

3 Rain Rain | 22. prosince 2015 v 21:45 | Reagovat

Tlačím? To ještě neznáš moje přátelé.. Ti do mě ryjou furt a furt a furt... čekám, kdy se jednoho dne probudím, oni budou stát u mé postele a říkat: Chceme něco číst! - Well fakh
Ale jinak, jasně, v pohodě piš kdy chceš, jen to už je takové nutkání si o to napsat, chápej xD

4 Enqila Enqila | 22. prosince 2015 v 23:05 | Reagovat

Tak kdyby moji kamarádi věděli, co píšu tak asi už nemám žádné kamarády ve svém okolí :DD Ale i tak mám svoje líný šnečí tempo. Snažím se, aby se mi ta povídka nakonec líbila a nefacepalmovala jsem nad ní (stejně to dělám furt nad vším, co napíšu) :D
Jo já to jako chápu xD Jsme ráda, že se aspoň pár lidiček jako těší, i když je to víceméně fanfic a ne orginal story s ocčkama.

5 Azano Azano | E-mail | Web | 22. prosince 2015 v 23:12 | Reagovat

Tak to aby jsi začala psát další kapitolu :D  :D Už je nejvyšší čas, Vánoce se blíží! :D  :D
Krásně napsané a no... nečekala jsem, že se Ezio vůbec bude chtít tisknout k Leonardovi. Ale je to fajn :D Ezio má být seme, ne Leonardo! :D  :-D

6 Enqila Enqila | 22. prosince 2015 v 23:27 | Reagovat

Hele jo :D Na Vánoce mám nachystanýho jako něco jinýho! Si můžeš zatím fantazírovat, co jak bude dál :D Pro mě je stejně prostě seme Leo a nevím proč :D Prostě ho tak vidím raději než Ezia, jak si ho bere.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama