Antika | Kapitola 6 - Měsíce po...

26. února 2016 v 10:00 | Enqila |  Antika
Tak už se nám to tu pomaloučku rozjíždí a jistě už se brzy dočkáme velkého finále, které zároveň bude koncem :D :) Nevím, co víc vám k tomu napsat. Nějaký ten krátký popis se mi nechce dělat, jsme prostě... strašně líná :D Můžu být ráda, že to zvládám dodávat v pravidelných intervalech :)



Od té oslavy uplynulo už několik měsíců. Byl to snad poslední večer, kdy Hektor věnoval svou veškerou pozornost Acteonovi a nebyla tam mezi nimi žádná třetí osoba. Ovšem teď měl možnost okusit chuť stejného poháru hořkosti a samoty jako Hektorova žena. Prsty si vjel do vlasů a zadíval se do dáli. Seděl na Hektorově oblíbeném místě, ale bez přítomnosti plavovlasého válečníka. Stáhl si vlasy do koženého řemínku, jak mu začaly vadit, když mu je vítr neustále vháněl do obličeje. Příliš se o svůj zevnějšek nestaral, protože mu nebyla věnována pozornost a jeho patron si toho ani nevšímal. Ještě pořád si v hlavě přehrával jejich rozhovor ohledně potomka. Hektor mu tvrdil, že to dítě neupřednostní, a kde teď trávil veškeré své dny? V pokoji s Helenou a tím malým trnem v Acteonově patě! Sevřel dlaně v pěst a zaskřípal zuby. Žárlil a to ještě k tomu na ubohé malé dítě a navíc byl bezmocný a nemohl ani nic udělat! Musel se sám sobě zasmát, jak byl zoufalý a leč jeho smích postrádal veškeré veselí. Tichý smích přešel do hysterického, až se z toho nakonec rozplakal a složil tvář do dlaní. Musel přijít na to, jak získat Hektorovu pozornost nazpět, jakkoliv.

"Má pevný stisk. Určitě bude bojovník." Řekl světlovlasý muž s úsměvem a jemně přejížděl bříškem palce po maličké ručnice dítěte, která svírala jeho ukazováček. Dítko na něj upíralo modré oči , které zdědil po matce, a jenom se usmívalo. Helena se jenom usmála, bylo jim požehnáno dědicem. Přestože byl porod velice bolestivý, odměnou jí byla Hektorova pozornost a malý zdravý syn. Sklonila pohled k usmívajícímu se chlapečkovi v jejím náručí a souhlasně přikývla.
"Je to jistě bojovník jako jeho otec." Odvětila na jeho poznámku a prohlížela si kulatý obličejík dítěte s baculatými tvářičkami. Hektor ji požádal, jestli si smí svého drahého chlapce pochovat a žena opět kývla hlavou na znamení souhlasu. Nejenom že se cítila šťastně, teď se tak i usmívala a pozorovala manželův nadšený výraz. Tohle mu ten kluk rozhodně nemohl dát. Nositele Hektorova jména.
"Jsi nádherný, můj malý Leonide." Zašeptal a přešel k oknu, které bylo zakryté pouze průsvitným závěsem, jako by snad ta tenká látka dokázala v chladných měsících udržet teplo v místnosti. Zastavil se před ním, aby malému ukázal krásu města, kam se narodil. Chlapeček jenom koukal na tvář svého otce a natahoval k ní své krátké ručičky. Hektor ho jenom s rozněžnělým úsměvem navrátil do rukou matky.
"Těším se, až vyroste…"
"Ano. Taky se nemůžu dočkat, až bude schopný držet meč v rukou."
"Jistě. Ty a to tvé válčení." Vstala Helena z postele, aby odložila chlapce do postýlky, protože jí v náručí už usnul. Poté se otočila čelem k Hektorovi, který ji pozoroval, a objala ho. Pohled jí padl a služebníka, který stál za Acteonovými zády u dveří, a jak odvracel pohled kdykoliv se Helena lísala ke svému muži.
"Alastore, připrav nám prosím nějaké lehké občerstvení." Poslala ho raději pryč, aby jej zbytečně netrápila touto situací a zjištěním, že pro ni byl Alastor pouhým ukrácením dlouhé chvíle. Byla smutná a neskutečně osamělá, skočila by do náruče každému. Hektor ovinul své svalnaté paže okolo jejích boků a sklonil se, aby jí věnoval krátký polibek. Moc často tohle nedělal, takže pro Helenu byla tato chvíle jednou z těch velice vzácných.

Štěstí i krása jsou pomíjivé. Nic z toho netrvá věčně. Nádherná květina po utržení uvadá a štěstí nahrazuje smutek, jakmile se zlé stane. Acteon bláhově věřil, že on bude jedním z mála, který sice zestárne ale zůstane šťasten. Teď se sám sobě smál, jak hloupý byl. Hodil na stůl několik mincí, dneska už měl dostatečně naváto. Odešel z hlučné krčmy a nechal se vést pamětí, až stanul před skromným domkem, kde žila jeho rodina. Povzdychl si, protože zde si na svém pomyslném vrcholu už dveře zavřel. Nikdo tu o něj nestál, a tak obešel stavení, aby navštívil otcův hrob. Vykopanou hlínu už dávno porostla tráva, a tak bylo prve těžké určit, kde se jeho otec nacházel. Hlavně, když ho takhle hledal ještě v tmě za svitu měsíce. Rašilo zde dokonce i několik květin, jak se půda s rozkládajícím tělem naplnila živinami.
"Otče…" Hlesl tiše a poklekl do trávy na okraj hrobu, přičemž se jemně dotkl jedné z květin na něm.
"Omlouvám se. Kéž je ti země lehká." Vlasy se mu prohnal poryv větru a zničehonic byla naprostá tma, jak se nebe zatáhlo těžkými temnými mraky. V dálce se objevil blesk, který doprovodil burácivý zvuk hromu.
"Moc mě to všechno mrzí, co jsem řekl… Kéž bych s tebou byl tvou poslední hodinu, jak sis přál. Ale byl jsem takový blbec!" Po tvářích mu stekly první slzy a společně s tím se protrhly i mraky na oloze. Spustil se náhlý a prudký liják. Acteon si povzdychl, nebylo mu přáno strávit ani malou chvíli u otcova hrobu. Přejel prsty po rozblácené hlíně, kde byla vidět a vstal. Celý promočený na kost se vydal domů.

Jindy by ho Hektor vyslýchal, kde byl tak dlouho. Dnes to tak ale nebylo. Otevřel mu pouze Alastor, který jej i uvítal a sdělil mu, že pro něj připraví koupel. Tmavovlasý mladík přikývl a poděkoval za suchou látku, do které se prve utřel, a poté i zahalil. Odebral se rovnou chodbou směrem do koupelny. Vlastně šel Alastorovi v patách, protože v ložnici by nejspíš vzbudil už dávno spícího Hektora a to on nechtěl. Opřel se o zeď a nechával ze sebe stékat vodu. Bylo mu to ukradené, protože se jeho myšlenky ubíraly k malému dítěti. Potřeboval se podívat na tu hrůzu, co mu ukradla Hektorovu přízeň. A ještě lepší by bylo, kdyby tam ten malý spal sám bez dozoru.
"Pane…" Oslovil Acteona Alastor s úsměvem a vytrhl jej tak z přemýšlení. Mladík pouze přikývl, protože bylo jasné, co Alastor splnil, a tak to nemusel říkat.
"Budete si přát ještě něco? Připravím vám něco k jídlu. Musíte být jistě hladový," Snažil se potlačit nechuť k tomu, že Acteon poměrně dost zapáchal alkoholem. Už aby se naložil do vany a vše to ze sebe smyl.
"Ne. Půjdu potom rovnou spát. Díky Alastore, můžeš jít." Máchl rukou, aby se s ním služebný dál neobtěžoval a konečně si taky šel odpočinout. Jistě kvůli Acteonovi zůstal jako jediný vzhůru, jen aby ho mohl ještě obsloužit
"Ještě je tu jedna věc. Připravil jsem vám váš pokoj." Acteon se při slovech staršího muže zarazil a pohlédl na něj s dokonalým výrazem překvapení.
"Cože?" Zeptal se jako by se snad přeslechl. Nemohl uvěřit tomu, že by ho snad Hektor takhle vyhnal z ložnice, aniž by to s ním sám probral!
"Zdá se, že se Hektor rozhodl plnit své manželské povinnosti," Objevil se na Alastarově tváři samolibý úsměv a bedlivě pozoroval Acteonovu reakci. Chtěl vidět v mladíkově tváři zoufalý výraz, protože tenhle kluk působil Heleně moc dlouho utrpení.
"Je to ten pokoj, kde obvykle přebývá Helena, že?" Optal se pro jistotu Acteon a nedal Alastarovi to, po čem toužil. Zamířil totiž do místnosti s připravenou lázní a odložil bílé plátno. Opatrně se špičkou nohy dotkl hladiny vody, z které se kouřilo. Jemně jí projel, a když zjistil, že teplota byla příjemná, tak do lázně pomalu vstoupil a naložil se. Přivřel oči a slastně vydechl, jak horká voda dokázala odplavit na malou chvíli jeho starosti.

Nechápal, co na něm viděli. Byl malý, skoro plešatý… no prostě ošklivý. Co měl a Acteon ne? Toužil, aby to dítě prostě najednou umřelo! Koukl na polštář, na kterém měl malý hlavičku. Jenom ho jemně přiložit k obličeji dítěte… Nenásilný odchod do podsvětí. Zavrtěl hlavou a přesunul svůj pohled k Heleně, která se tiskla k JEHO Hektorovi. Opět pohlédl k postýlce s nevinným dítětem, které za tohle všechno mohlo a zaměřil na něj svou nenávist, která pomalu šlehala blesky z jeho očí. Pevně zaťal pěsti, aby ho snad nenapadlo to mimino vzít a prostě ho svrhnout dolů ze skály, která byla poměrně blízko jejich domu. Ještě dlouhou chvíli pozoroval malého vražedným pohledem, než se raději z pokoje vypařil. Nevšiml si však, že společně s ním odešel i vánek, který si před jeho příchodem pouze v poklidu pohrával s průsvitným závěsem okna i dveří.

"Cítíš to? Tu lákavou vůni? Vychází odtamtud." Osoba zahalená ve stínech ukázala směrem k rozlehlému sídlu s vlastním cvičištěm. Druhá jenom souhlasně pokývala, jakmile jim vítr do tváří skrytých pod kápí foukl ten sladký pach.
"Paní… bude rrráda." Zašeptala druhá osoba se silným ráčkováním, načež se oba dva stíny zasmály a ještě chvíli pozorovaly stavení, které bylo domovem toho člověka. Poté se oba dva stíny otočily a sundaly své pláště, protože se spánkem toho mladíka se počasí opět uklidnilo a mraky se stáhly z hvězdného nebe pryč. Tím se podařilo měsíčnímu svitu, aby se opět prodral na povrch a ozářil tak kožnatá křídla obou nestvůr, které vyrazily předat zprávu. Už dlouho se tu neukázal nikdo z jeho synů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rain Rain | 26. února 2016 v 12:30 | Reagovat

OMG OMG OMG!
Děláš si srandu?! Teď budu muset čekat další celý týden?! Bože, to je mučení! xD
Jinak super, strašně super! Těším se na další díl! *3*

2 Enqila Enqila | 26. února 2016 v 14:03 | Reagovat

Muhehehe :3 No jo no xD nemůžu to všechno najednou vyhodit na blog, navíc ty kapitoly už musím psát, abych dodržela svůj termín do pátku a já a termíny jsme těžcí nepřátelé xD

3 Azano Azano | Web | 26. února 2016 v 14:11 | Reagovat

Cute ^^ Tedy spíš jde o to, že mě Hektor leze krkem až od teď :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama