Antika | Kapitola 9 - Návrat

18. března 2016 v 10:00 | Enqila |  Antika
Pátek je tu a já přináším další kapitolku do Antiky. Všichni víme, že Hektor je spíš buran, a tak si užijte čtení a uvidíme, co bude s další kapitolkou, jestli budu líná dělat se s korekcí, tak... to bude asi hodně špatné :D


Ráno se probudil v dobře známém prostředí, alespoň mu to tak připadalo. Obličejem i tělem se tiskl k muži vedle sebe a pouze vdechoval jeho vůni. Netoužil se zcela probrat a něco jít dělat. Ani nechtěl. Mlčky a klidně si užíval teplo Hektorova těla.
"Koukám, že jsi pořádný mazlík," Narušil tuhle idylku hluboký od jeho patrona naprosto rozdílný hlas. Acteon sebou cukl a okamžitě se od muže odtáhl, přičemž rozevřel své smaragdově zelené oči.
"Pardon, zdálo se mi, že jsem doma. A vy… ehm… Hektor," Muž ho pouze s úsměvem pozoroval a mírně u toho špulil přemýšlivě rty.
"Jsi tak oddaný, kéž bys nebyl m-…" Zarazil se, než v rychlosti dodal. "… zadaný." Tmavovlásek jenom potřásl hlavou. Život s Hyperionem by možná byl ještě lepší než s Hektorem, ale asi by nedokázal opustit svého patrona kvůli vidině lepšího.
"Bohužel…" Vstal z postele a pohledem vyhledal své pečlivě složené oblečení. Bylo na stoličce s rákosovým výpletem. Hyperion též vstal a beze slova na pár minut odešel, než se vrátil oděný do čistě bílé tuniky a v rukou měl kožený vak.
"Určitě už budeš chtít domů. A tak ti tady dám pár dárků na rozloučenou. Třeba už se nikdy neuvidíme a ty sis mě řekněme získal," přišel k němu a jenom se široce usmíval.
"Pár dní." Zamumlal, vůbec mu to tak nepřipadalo, protože většinu času prospal. S poděkováním přijal vak .
"Inu musel ses zotavovat ze svého zranění." Odpověděl hromotluk a Acteon mírně zakláněl hlavu, aby mu viděl řádně do tváře. Hyperion se na něj sice neusmíval už tak radostně jako předtím, ale pořád nějaký ten úsměv ve tváři měl. V očích však žádnou radost ani veselí neměl. Byl z nějakého důvodu smutný a to donutilo Acteona, aby se jej pokusil rozveselit políbením na ústa a konejšivými vlídnými slovy, že se v budoucnu ještě určitě setkají. Černovlásek ale mírně potřásl hlavou a odtáhl Acteona od sebe.
"Měl bys vyrazit, nebo bude zase večer, než se naděješ." Prohrábl si vlasy a mávl rukou směrem k sobě. Ihned k němu odnikud přiběhla služebná, skoro jako by se tam prostě zhmotnila.
"Cleo, odveď našeho hosta k východu a nasměruj ho do Athén." Mladík se chtěl zeptat, proč by se s ním nemohl vidět znova, ale nakonec tu otázku spolkl vzhledem k tomu, jak chladně se k němu tuhle poslední chvíli Hyperion choval. Vlastně ani nezareagoval na pusu od něj. Vnitřně ho to urazilo, ale když se před odchodem z místnosti po černovlasém muži ohlédl, jestli se třeba netvářil aspoň nějak kajícně, tak on už byl dávno pryč. Skoro mu přišlo, že jeho dřívější přítomnost pouze potvrzoval tetelící se vzduch prosycený podivnou neznámou vůní. Až moc nápadně se to podobalo vzduchu po bouři.

Šel s ní v tichosti a jediné, co narušovalo tento klid, byly jejich kroky.
"Kdo je… Hyperion ve skutečnosti?" Nedalo to mladíkovi a nakonec se musel zeptat, protože člověk se jen tak nemohl vypařit z místnosti.
"Obchodník," odpověděla mu rychle a stručně žena, přičemž zabočila doleva. "Proutník, bohužel můj manžel." Pokračovala zasyčením a vrhla po Acteonovi nenávistný pohled, kdy se mladík až zastyděl, že se podvolil takové ceně za záchranu života.
"A ještě k tomu říká, že by byl raději, kdybych zůstala v otcově břiše! Já, která při něm věrně stojím, i když mne při každé příležitosti tělesné rozkoše zavrhne!" Stála na místě a pomalu zvyšovala hlas. Vztek v ní rostl a mladíkovi se zdálo, že ženu obklopovala aura podobně zlaté barvy jako její oči, až ty své pod náporem jasného světla musel zakrýt rukou. I tak to nepomohlo, jak bylo pronikavé a ostré.
"A ještě k tomu se neostýchá zvát do našeho lože vlastní děti! Hanba mu a hanba tobě!" Hřměl její hlas, zatímco Acteonovy oči se pokoušely vzpamatovat, neboť viděl jenom obrysy a barvy slité do sebe.
"Vlastní děti?" Zopakoval po ní nechápavě.
"Nemyslel jsem si, že tak rychle ztratíš kontrolu nad sebou. Prozrazuješ věci, na které by měl přijít časem sám." Zaburácel Hyperionův hlas, přičemž se ozvala rána, jak uhodil svou nekontrolovatelnou ženu.
"Jsi vládce a měl by ses podle toho chovat!" Zaječela na něj a třela si tvář. Nedokázala uvěřit tomu, že ji uhodil, než najendou prostě zmizela… Její odchod byl doprovázen slovy: "Ani má trpělivost není věčná, Die."
Acteon si zoufale protíral prsty oči a snažil se zaostřit na cokoliv, ale nemohl. Jako by ho ta aura oslepila, snad dočasně. Chvíli zpracovával, co slyšel, než si spíš pro sebe v duchu řekl: Die? To se necházel v sídle vládce samotných bohů? Vnímal velkou bronzově opálenou skvrnu, která se pohnula k němu.
"Neboj se. Brzy zase uvidíš, tvé oči se s tím šokem vypořádají a teď… tě pošlu domů." Ucítil na čele mužovy rty, ale nezmohl se ani na slovo. Poslepu nahmatal jemnou látku mužovy tuniky a zoufale ji stiskl.
"Co jsem?" Hlesl tiše, ale odpověď mu nebyla dána. Nejasné tvary světa mu zmizely v nekonečné noci bezvědomí.

Celá Hyperionova návštěva mu připadala jako vzdálený sen. Příliš neskutečný, aby se opravdu stal a fakt, že se probudil v loži svého milovaného, mu pomáhal tomu uvěřit. Jenom sen… Neskutečné věci, přeměňující se lidé, žárlivé bohyně, nepatřily do skutečného světa, ale do svitků a chrámů. Rozlepil oči od sebe, poměrně s tím váhal, protože se bál, že nic neuvidí jako v tom snu. Trošku úlevně se usmál, když jeho zorničky zaostřily na Hektorovu starostlivou tvář nad ním. Ta se rozzářila, jakmile na něj tmavovlásek promluvil.
"Jak dlouho jsem spal?"
"Celý týden. Doktoři si nevěděli rady, a tak jsem pouze prosil bohy, aby tě probrali. Nic jiného už mi ani nezbylo." Mluvil pevným hlasem, přestože mu Acteon v očích viděl stále tu bolest po ztrátě potomka.
"Jsem rád, že ses probral. Nemohl bych ztratit ještě tebe." Dodal po chvíli Hektor, přičemž Acteona jemně pohladil po tváři. Mladík se na svého mentora usmál a chytil ho za zápěstí ruky, kterou byl hlazen. Ústa měl lehce pootevřená a nadechoval se, aby se zeptal, ale Hektor ho předběhl.
"Napadlo tě divoké zvíře," Vymanil si ruku z Acteonova sevření a lehce mu z ramen stáhl přikrývku. Tím odkryl růžové jizvy na jeho ramenou.
"Aha." Zmohl se jenom mladík vyděšeně, mozek mu pracoval na plné obrátky. Mýtické věci do skutečného světa nepatřily, ale co ho mohlo zrovna tady velkého napadnout a zanechat v kůži takové šrámy? Třeba Nemejský lev? V duchu se nad tou myšlenkou zašklebil a lehce sebou cukl, když mu Hektor prsty přejel přes tři pravidelné rýhy v kůži po útoku něčeho neznámého.
"Taky jsme u tebe našli vak. Byly v něm zásoby. Acteone, buď ke mně upřímný, prosím." Zadíval se vážně Hektor do mladíkových zelených očí.
"Tys mě plánoval opustit?" Tmavovlásek zhrozený vydechl, že vůbec světlovlasého muže taková hrozná myšlenka napadla.
"N-ne! T-to… jsem neměl!" Vykoktal ihned, přičemž vehementně vrtěl hlavou do stran, aby svá slova potvrdil.
"Chtěl jsem jít lovit." Řekl sám příliš nepřesvědčeně. Nedostal právě kožený vak v tom snu od Hyperiona?
"Dobrá tedy. Budu ti věřit, protože mi ani nic jiného nezbývá. Na tomhle je přece postavený celý náš vztah. Na důvěře."
"Ano. To je." Souhlasil hned Acteon a odvrátil pohled od svého milence. Zadíval se skrze okno na blankytně modrou oblohu bez mráčku, zatímco Hektor se usadil blíže k němu, přičemž mu začal mlčky čechrat tmavé vlasy.
"Jsi to jediné, co mi zbylo. Prosím, nepomýšlej nad žádným opuštěním. Nesmíš mne opustit, tak jako oni." Začal tiše Hektor, až se Acteon podivil.
"Jako oni?"
"Leonidas s Helenou," odpověděl mu starší muž a nedokázal zakrýt bolest v hlase, když řekl jméno mrtvého syna.
"Je mi to tak líto, Hektore. Přijít o dědice je neštěstí." Zamumlal mladík a přetočil se na bok, aby byl blíže k Hektorovi a mohl na něj i koukat. Helena ho nějak nezajímala. Ať se s ní stalo cokoliv, přál jí to.
"Mám alespoň tebe. I když mě tím tvým nápadem zkusili taky odebrat."
"To je nesmysl." Začal bohy tiše obhajovat Acteon, i když mu ty mýtické věci přišly naprosto hloupé a nelogické. Modlil se k Athéně, protože byla patronkou města, ale nevěřil tomu, že snad existovala. Někdo prostě musel mít bujnou představivost. Hlavně když údajně vyskočila z Diovy hlavy poté, co pozřel její matku ve strachu, že by skončil jako sesazený Khronos.
"Bohové neexistují." Řekl moc tiše, až Hektor musel natahovat uši, aby ho slyšel. Kdyby poslouchal někdo za dveřmi, jistě by Acteona nařknul z rouhání.
"Možná, ale to bys mi pak musel vysvětlit, jak se ti do toho vaku vešel meč, plná zbroj a rozhodně to nevypadá, že by to bylo z kovu, kterých bych znal." Acteon se podivil, proč by si na lov bral zbroj? A hlavně kde by on na ni vzal?
"Můžeš mi to prosím přinést ukázat?"

Pořád se nedokázal rozhodnout, jestli se mu to všechno zdálo, nebo to bylo skutečné, ale během prohlížení těch věcí, se spíše přesvědčoval, že ho žádná divá zvěř nenapadla. Byl týden mimo u cizího muže.
Hyperiona.
Natáhl se po dlouhém jeden a půl ručním meči a sjel pohledem od záštity k jeho špičce. Každou chvíli po jeho čepeli přejel miniaturní výboj blesku, který se vždy se zapraskáním vytvořil pod bohatšě zdobenou záštitou.
"Vypadá to jako bronz. Ten používáme normálně," uchopil do ruky kůží obalenou rukojeť, aby mohl zvednou meč. Ten byl překvapivě lehoučký jako dřevěný. V jilci byl vsazen šedivý vyleštěný polodrahokam, který Acteon nedokázal identifikovat a takové akorát menší kamínky byly i vpuštěné do bronzu užité na záštitě.
"Vypadá, ale není. Ta zbroj rozhodně ne." Souhlasil s ním Hektor, jako by ignoroval, že na čepeli meče tančil každou sekundu malý elektrický výboj.
"Nemá to… nějaký obal?" Zeptal se nejistě Acteon, jelikož se bál, aby ty výboje nepodpálily látku polštářů.
"Ne. Žádný u toho nebyl." Zavrtěl hlavou Hektor a prohlížel si tu umně vykovanou zbraň. "Ale můžeme nechat na zakázku udělat." Navrhl, zatímco mladík přesunul svou pozornost k bohatě zdobenému stříbrnému kyrysu. Umělecky tvarovaným zlatem byl na celé ploše vyobrazen hrudního pancíře nejvyšší vládce bohů -Zeus, na svém voze se čtxřmi zapřaženými větrovými oři. V obličeji měl hrozivý výraz a v pravé ruce svíral svou mocnou zbraň - svazek blesků. Acteon prsty opatrně přejel po větrných ořích, připadalo mu, jako by je poznával. Byli čtyři a každý z nich lehce jiný. V okolí jednoho byly malé ťupky, vločky. Severní vítr, napadlo ho a přesunul svůj pohled k jinému koni. Čtyři světové strany - sever, jih, východ a západ.
"Tohle je Boreás… Notos, Euros a Zefyros." Zašeptal tiše a během jmenování všech větrů jednotlivě ukázal na každý z nich. Nechápal, jak je mohl takhle rozpoznat, když se o vlastní náboženství ani nezajímal. Hektor pouze souhlasně zamručel a pohlédl na svého zamyšleného tmavovláska. Acteon se natáhl po stříbrné helmě se zlatých chocholem z ptačích per. Dotkl se jich a vzdychl údivem. Působily jako jemné a skutečné a přitom to byla zručná práce kováře, nebo ne?
"Niké… Její zlaté kovové perutě." Pohlédl Acteon na Hektora překvapeně.
"Jak to můžeš vědět?" Povytáhl obočí starší muž. Z Acteona se snad stával přeborník na jejich bohy? Zeptal se v duchu a prohlížel si ho. Snažil se najít nějaký náznak toho, že mu někdo milence možná vyměnil za jeho dvojče, i když to byl očividný nesmysl.

Zbytek brnění, které tvořily náholenice a nátepníky, byly též ze stříbra, zdobené Diovými atributy ze zlata - orly ve společnosti blesků.
"Je to překrásné. Z čeho si myslíš, že to je?" Zvedl pohled k Hektorovi, který jenom pokrčil rameny.
"Vypadá to jako stříbro, ale to je příliš měkké, aby tě uchránilo od nepřátelských šípů a navíc… vždyť to tak trochu září, jenom se na to podívej." Acteon si toho všiml, až teprve teď po upozornění.
"Asi máš pravdu." Uznal nejistě. Normální kov přece nevydává slabou stříbřitou záři.
"Je to nádherné viď?" Přejel prsty po studeném kovu jednoho nátepníku. Byl tím fascinován. Tohle nemohl ukout občejný člověk.
"Ale bude to dostatečně pevné?" Pochyboval Hektor.
"Můžeme to vyzkoušet." Vzal do ruky helmu mladík a vybídl Hektora. Kovová pírka při prudkém a náhlém pohybu vzhůru jenom lehce zašustila. Tmavovlásek celý nadšený vyrazil ven, následován Hektorem.
Pomalu napjal tětivu a pečlivě zamířil, než vypustil šíp. Ten obrovskou rychlostí letěl k honosné helmě, než se od ní s cinknutím odrazil. Acteon se zasmál, zatímco Hektor už měl v tětivě založený další šíp a mířil. Vypustil tak několik dalších šípů. Všechny se odrazily a při bližším zkoumání povrchu helmy, nenašli žádný škrábanec.
"A co když bude mít útočník kladivo." Řekl ihned Hektor nevěřícně a vzal do ruky připravenou okovanou palici. Udeřil s ní vší silou do přilby. Kov se nepromáčkl.
"No… nechtěl bych tam být během tý rány, ale stejně…" Uculoval se Acteon.
"U všech bohů." Vydechl Hektor nevěřícně.
"To je neuvěřitelné," pokračoval a přitáhl si mladíka k sobě.
"Je pevnější než, co jsem ti nechal ukout a zároveň lehké jako peříčko." Spadlo z něj velké břemeno. Strach, který by měl v bitvě o Acteona… S touhle zbrojí se mu nemohlo níc stát. Přitiskl své rty k těm jeho v krátkém polibku. Acteon se jej však rozhodl prodloužit, než je vyrušil zadýchaný posel.
"Ctěný Hektore. Nesu špatné zprávy." Opřel se o dřevěné hrazení cvičiště posel a snažil se popadnout dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 from-dead-world from-dead-world | Web | 20. března 2016 v 8:25 | Reagovat

O_O takže Acteon je Diův syn? Hell yeah :D :-D

2 Enqila Enqila | Web | 20. března 2016 v 14:26 | Reagovat

Není nad to se vychrápat s otcem :D :D

3 Tereki Tereki | 20. března 2016 v 14:46 | Reagovat

Omg, já to tušila! DD:
Každopádně.. nevím, co bych dělala v jeho situaci.. ale aspoň mu za to dal tu úžasnou výstroj~ xD

4 Enqila Enqila | Web | 20. března 2016 v 20:59 | Reagovat

Rodinné dědictví :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama