Bratři ve smrti 2

9. března 2016 v 10:00 | Enqila |  World of warcraft
Tadáh... po delší době s fanfikcí na WoW a můj oblíbený pár. Prostě mě chytla psavá nálada, a tak jsem psala a psala, až jsem zjistila, že píšu o nich. Koltiru s Thassem mám moc ráda už jenom kvůli jejic složitému a pevnému přátelství, i když nevím, jak je tomu v novém lore. Možná by se tomu měli pověnovat v jedné knížce, podle mě nestačí jenom komiks o Thassovi.
Tvořila jsem to ve společnosti různých písniček, kdy se mi nejvíce zalíbila tato ukolébavka. Škoda, že nemohu sehnat noty na klavír, ráda bych si ji střihla někde veřejně. Kdo by si chtěl poslechnout stačí kliknout zde.
Pairing: Thassarian x Koltira


Klapot kopyt se nesl krajinou společně se šuměním větru v korunách stromů. V okolí jezdce na koni se neodvážilo vyskytnout žádné zvíře, ani ty nejmenší a nejdrzejší krysy. Na cestu sem vyrazil už před několika týdny. Se svým společníkem prošel od východních Morových plání přes území trollů, kteří kdysi tomuto kontinentu kdysi dominovali. Poté přešel bažinaté i zasněžené země patřící trpaslíkům, až se konečně dostal do nádherných zelených lesů lidského území. Tato cesta prstem po mapě vypadala velice jednoduše. S griffonem by mu to jistě zabralo o dost méně času, nemusel by se oklikami vyhýbat nepřátelským tábořištím, ale i tak zde byl za poměrně rychlejší dobu, než kdyby byl vyslán někdo z vedlejšího kontinentu. Cesta přes moře by jistě zabrala podobně dlouhou cestu jako přes Východní království. Mírně zatáhl za otěže a zastavil svého koně před malou vesnicí. Chvíli se na něj jenom díval takto z dálky, než znovu pobídl své zvíře. Vesničané se na něj divně dívali. Mnoho z nich uhýbalo jezdci na koni z cesty a malé děti s křikem raději utíkaly pryč. Jestliže byl odmítán takto malým počtem lidí, jak jej poté budou schopni přijmout v hlavním městě? Podíval se na jednoho malého chlapečka, který se schovával obličejem v matčině sukni. Ve smrtelně bledé tváři měl vepsaný lhostejný výraz, přestože mu to jedno nebylo. Zraňovaly ho reakce okolního světa, a tak pobídl svého jediného přítele a kůň plynule z kroku přešel do cvalu. V tomto rychlém tempu se odhalila jezdcova temně modrá zbroj společně s masivním obouručním mečem na zádech, který zářil lehce zelenkavě. Pevně svíral otěže zvířete, které jenom čekalo na pánovy příkazy. Již podle vzhledu hřebec už nebyl dávno mezi živými. Byl osedlanou kostrou, kterou při životě držel jeho jediný pán. Hnijící kusy masa by se ještě někde našly, ale většina už během dlouholetého cestování a čištění země od nákazy, opadala. Už v dálce dokázal rozpoznat siluetu masivních hradeb společně s otevřenou železnou branou, i tak byl před příchodem do města zastaven stráží a vyslýchán, co zrovna někdo jako on chce dělat v městě lidí.
"Sesedněte z koně a veďte ho prosím dál na ruce. Ve městě je jízda na zvířatech zakázána." Požádal jeden ze strážců bran muže a ustoupil stranou, aby nemusel stát tak blízko v jeho okolí. Bál se, ale snažil se to nedávat najevo, stejně jako jeho přítel ve službě.
"Král Varian je zrovna přítomen u mše. Můžete na něj počkat u katedrály," Když na něj jezdec nejistě pohlédl svým chladným pohledem, tak mu cestu ke katedrále popsal.
"Stačí, když vlastně pořád půjdete jenom rovně." Oběma mužům spadl kámen ze srdce, když už se na nic dál cizinec neptal a vyprovázeli jej pohledem.
"Muselo se stát něco vážného, když sem přijel on."
"Myslíš? Jestli tady není kvůli žádosti o vojska. Slíbili přece, že všechny vymýtí z povrchu zemského." První strážce se opřel o svou halapartnu a zamyšleně koukal na druhého.
"Máš pravdu. Kdyby se něco stalo, tak už o tom ví celá země. I když nedivil bych se, kdyby si to Horda nechala pro sebe ve snaze nás zničit." Začal opět pochybovat muž a jeho společník to odmávl jenom rukou.

Město bylo opravdu rozlehlé a nádherné, přece jenom architektura kmenů Hordy byla spíše barbarská a jediní kultivovaní byli Krvaví elfové, ke kterým se dřív řadil i muž s černým pláštěm a kápí přes hlavu, odkud zářily jeho ledově modré oči bez špetky jediné emoce. Dorazil k trhům, kde hrála veselá hudba, děti nadšeně pobíhaly okolo nejrůznějších stánků, ale jakmile všichni zpozorovali muže s koněm, tak jako by zamrzl čas. Hudba ztichla, lidé na něj do jednoho upřeli oči, než si mezi sebou začali rozrušeně šeptat. Nerozuměl jejich řeči, jelikož nemluvili obecnou jako stráže, a tak mohl jenom hádat, i když z jejich pohledů to bylo naprosto jasné. Co tady chce? On a jemu podobní nosí smůlu. Ani nepatří ke spřátelené frakci, kam až sahá jejich drzost? Byl zastaven hlídkou, když se chystal přejít most k hlavnímu náměstí ve Stormwindu. Musel se prokázat glejtem, že měl povolení sem vůbec vkročit. Stejně jako u brány i tady s ním jednali s jistým odstupem. Vyptávali se, co ho sem zavedlo, než mu oznámili, že brzy bude po mši a bude moci požádat o audienci u krále.

Držel svého mrtvého koně za uzdu a trpělivě v jeho společnosti vyčkával. Nevšímal si letmých pohledů procházejících lidí, kteří se zrovna bohoslužby neúčastnili. Děti v hloučku opodál si špitaly a ukazovaly na něj, když se po nich podíval, tak se s křikem rozutekly. Moc mu to na náladě nepřidalo, a tak zapíchl pohled ke svým těžkým koženým botám, než byl upozorněn přízračným zafrkáním. Stáhl otěže z obnažených obratlů svého koně a vyrazil ke králi, který sestupoval ve společnosti svého syna po schodech dolů z katedrály. V polovině schodů se muž s dlouhými vlasy a dvěma výraznými jizvami zarazil, než na něco odpověděl svému blonďatému synovi. Ten pouze přikývl a zůstal stát nahoře, zatímco vládce sestoupil dolů za Koltirou. Nedůvěřivě si mrtvého elfa měřil.
"Co tě sem přivádí. Rozkazy od tvého vůdce?" Zeptal se nakonec, hlas měl hluboký. Už během jeho otázky elf vrtěl hlavou do stran. Král Stormwindu očividně své brnění nikdy neodkládal a Koltira musel obdivovat jeho lesk a krásu, i když už prošlo tolika bitvami a bylo poznamenané od nejrůznějších zbraní.
"Přišel jsem požádat o dočasné propuštění Thassariana z vašich služeb. Nadešel čas, aby opět pozvedl zbraň vůči společnému nepříteli nás, Ebenových rytířů." Odpověděl a zvuk jeho hlasu by se dal přirovnat k šepotu zemřelých duší. Muž známý pod jménem Varian Wrynn, si jej dále přeměřoval. Nenáviděl jednat s těmito mrtvými. Člověk nevěděl, kdy se pokoušeli o žert, a kdy mluvili smrtelně vážně, jestli tedy vůbec někdy žertovali.
"Bude záležet na Thassarianovi, bude-li se chtít vydat na tuhle výpravu. Najdeš ho u northshirské kaple. Pokud nemáš mapu, tak si ji můžeš koupit, ale nachází se v místech, kudy k nám vpadli blackročtí orkové." Snažil se to přiblížit Koltirovi, ale doufal, že po něm tu mapu nebude požadovat a dá mu brzy pokoj. Mnohem raději by jednal s orkem, co vede Hordu, než s rytířem Smrti.
"Děkuji," Koltira mírně sklonil hlavu na znamení úcty. Podle královy neverbální komunikace poznal, že je čas se zase vzdálit.

Tohle jednání mu ze strany živých vadilo, jako by se báli, kdy vytasí zbraň a všechny je tu do jednoho povraždí. Nebyl žádný posluhovač Pohromy! Král lichů byl oslabený a oni se mu chystali uštědřit zásadní ránu. Jeho bratři v Northrendu už podruhé umírali ve jménu těchto hloupých vládců a snažili se sebou vzít, co nejvíce oživených zrůd. Byl o situaci na ledovém kontinentu pouze informován a potřeboval sehnat posily ze všech koutů světa, aby se konečně zbavili jedné hrozby, protože už se nad Azerothem skláněla jiná. Uvázal mrtvého koně poblíž nejbližšího obchodu se vším možným a vešel dovnitř. Muž stojící za pultem by mu normálně věnoval lhostejný pohled a zabručel pozdrav, teď se nervózně poohlížel po zbraních, co měl poblíž sebe pověšené na zdi. Koltira v duchu protočil očima a slušně muže pozdravil.
"Potřebuji mapu Stormwindu a okolí." Vyslovil svůj požadavek protože, než by se muž rozhoupal k tomu se zeptat, co chce, tak by už tady zapustil kořeny. Obchodník se otočil za sebe a začal se přehrabovat v policích, než položil na dřevěný pult před sebou svinutý pergamen.
"Bude t-to… pět zlatých, řekl a Koltira pouze povytáhl světlé obočí.
"Pět zlatých?" Zopakoval po něm. Asi to znělo skoro jako nevyřčená výhružka, protože muž k němu jenom vyděšeně přisunul pergamen blíž a vykvikl něco v tom smyslu, že je to dárek, a ať už Koltira vypadne, že mu odhání zákazníky.
"Fajn." Zamručel si mrtvý elf sám pro sebe podrážděně a sáhl po svitku. Zastrčil ho do sedlové brašny svého společníka a odvázal jej, aby mohl vyrazit z tohoto města a neodháněl tomu muži zákazníky. Měl chuť mu ze vzteku ten obchod třeba vypálit, nebo ho postrašit pár duchy… Zarazil se a ohlédl se s úšklebkem za sebe. Proč vlastně ne? S vnitřním uspokojením se opět vydal na cestu, když z obchodu vyběhl kvílící obchodník a za ním v závěsu tři duše. Nejspíš by se tím představením na ulici pobavil, ale to už by bylo moc nápadné… A tak ponechal duše, aby toho muže potrápily jenom pár chvil, než je opět odvolal. Užívat dar téhle magie se mu hnusilo, ale zároveň to mělo své výhody. Mohl si vyvolat nezdolné ghúly, kteří dokázali běžet v předstihu a stopovat kořist místo něj. Mohl jen tak strašit své okolí dušemi zemřelých. Ty se pak daly využít v boji díky jejich magii. Na chvilku se na jeho tváři objevil i malý úsměv.

Za branami nasedl na svého oře a snažil se nevšímat si stráží, které si mezi sebou o něm špitaly. Bohužel jeho výborný sluch dokázal zachytit všechna jejich slova, a tak se rozhodl jejich pomluvy o děsivosti ještě podtrhnout tím, že přímo před nimi povolal jednoho ze svých ghúlů. Nemrtvá zrůda se vydrápala ze země, kde ještě chvíli zela díra po jejím příchodu, ta pak zmizela, zatímco ghúl se vyčkávavě podíval zakaleným pohledem vyklovaných očí na svého pána.
"Pamatuješ Thassariana, viď? Jdi jako první a obeznam ho s mým příchodem! Honem!" Mávl rukou v těžké ocelové rukavici a nemrtvý vyrazil obrovskou rychlostí napřed. Vůbec by to do nich člověk neřekl, když viděl, jak se kolikrát valná většina armády nemrtvých jenom spíš šourala a převyšovala své protivníky počtem a nezdolností.
"Ha!" Ohlédl se Koltira po zbledlých strážích. "A co umíte vy?" Pobídl svého oře a závratnou rychlostí následoval svého nemrtvého ghúla, který díky té rychlosti vypadal jenom jako šmouha a nebudil strach mezi obyčejnými lidmi, kteří šli po cestě a uhýbali před prudkým tryskem Koltirova koně. Elf v hrudi cítil zvláštní hřejivé pocity. Opět se mohl setkat s Thassarianem… Pobídl svého koně do vražedného tempa, tedy vražedného pro obyčejná zvířata. Pro něj to bylo nic a mohl klidně závodit s rychlostí hurikánu. Pustil otěže svého a oře postavil se v sedle. Zvíře vědělo, že má následovat zrůdu před sebou, kolikrát mu připadalo, že se spolu snažili závodit. Zachytil se jednou rukou hrušky sedla a přikrčil se, jak mu to jen zbroj dovolovala, aby ulehčil koni a ten mohl ghúla před sebou dohnat, což se taky stalo. Chvíli běželi bok po boku, než kůň prudce zastavil na místě a Koltira v tu chvíli nepozornosti elegantně přeletěl přes jeho kostnatý krk a dopadl na někoho.
"Zatracený děcka! Vám by ti koně neměli dávat!" Zanadával člověk pod ním a elf se z něj okamžitě přesunul zpátky na nohy.
"Omlouvám se, nedával jsem pozor…" Zběžně si prohlédl zbroj, než se podíval na muže, kterého povalil na zem. V temné zbroji se sivými vlasy a ledově modrýma očima jako měl Koltira sám.
"Ach… Thassi," vydechl až moc rozněžněle a jeho ledové srdce se snad rozpohybovalo, ve tváři se mu objevil úsměv, přestože ho po chvíli začaly bolet mimické svaly, které k tomu vynaložily námahu.
"Promiň. Závodili spolu a já nedával pozor na cestu." Ukázal na ghúla ve společnosti obrněného mrtvého hřebce.
"Koltiro…" Přijal nabízenou ruku a vstal. Že to byla zatraceně velká rána a on by měl ležet v bezvědomí, to nějak ignoroval. No… rytíři Smrti byli kapitolou sami pro sebe a vymykali se všem možným zákonům. "Co tady… děláš?" Zeptal se ho a nevypadal příliš nadšeně. To zranilo naivního elfa, že bude Thassarian podobně nadšený z jejich setkání, jako Koltira sám.
"Já…" Bezradně pokrčil rameny, než přešel k sedlovým brašnám a vylovil z nich povolávací rozkaz od generála Mograineho. Hodil zapečetěný dopis po Thassarianovi a mračil se. Ten jej vzal a prohlédl si pečeť Ebenových rytířů, byla škoda ji rozlomit. Po očku pozoroval naštvaného elfa, avšak od krále měl zakázané jakékoliv styky s ním. Byl brán jako slabost, stejně tak i Koltirovi bylo zapovězeno jakkoliv Thassariana kontaktovat a tohle bral jako příležitost.
"Takže cestujeme do Northrendu." Složil dopis a zastrčil jej do koženého vaku, který měl pověšený u opasku pod jedním z runových mečů. Koltira pouze přikývnutím potvrdil, co Thassarian vyslovil.
"No… Musíme oslavit, že se po dlouhé době zase vidíme. Co ty na to? Dal by sis třeba pivo?" Plácl rukou v plátové rukavici do Koltirových opancéřovaných zad.
"Nevím, jestli mám chuť na alkohol. Měli bychom se už teď vydat lodí ze Stormwindu do Northrendu a pomoci bratrům." Thassarian se na svého dlouholetého přítele zadíval, sundal si rukavice, které si zastrčil za obrovský opasek a vzal elfa za tvář, aby mu mohl pohlédnout do očí.
"Zahazuješ takhle příležitost se mě poptat, co všechno jsem dělal…"
"To se tě můžu zeptat i na lodi," Oponoval Koltira vousatému muži a stáhl jeho ledovou ruku ze své podobně studené tváře, avšak ani jeden z nich chlad těla toho druhého necítili.
"Já bych ti odpověděl, že jsem myslel na tebe… a tu naši noc v Acheru."
"Přestaň se mě snažit oblbovat lhaním! Ani jednou jsi mi od té doby nenapsal!" Vykřikl Koltira a na podpatku se otočil, aby se vyhoupl do sedla svého nemrtvého oře.
"Sbal si a do pěti minut, ať jsi tady!"

Představoval si, jak bude jejich setkání nádherné, Thassasrian nadšený a možná ještě odjezd do Northrendu o den dva odloží kvůli tomu, aby zopakovali, co se stalo tehdy. Byla to jejich jediná noc, kdy si přiznali lásku k sobě a poté byli od sebe odtrhnuti dvěma různými stranami. Hordou a Aliancí, každý se cítil povinen nabídnout služby svému vládci, kterému sloužili před tím vším. Koltirův panovník však padl v boji s Thassarianem a nehodlal následovat zrádce Kael'thase. Mírně potřásl hlavou, aby ze sebe setřásl tyto hloupé myšlenky. Musel se soustředit na svůj nadcházející úkol, možná při něm všichni položí život, ale bylo třeba sílu krále Lichů navždy uzamknout a zbavit se jej, protože Azerothu opět hrozil znovu probuzení Neltharion. Tedy pro novější generace známý jako Deathwing. Zastavil oře a společně s Thassarianem byli nuceni seskočit dolů a on se opět musel prokázat glejtem. Samozřejmě byl požádán, aby svého ghúla odvolal, a tak i učinil. Nechal se vést Thassarianem k přístavu, protože Stormwind příliš neznal. Pamatoval si jej pouze z matčiných povídaček, když ještě mezi lidmi a vysokými elfy vládl mír. Vždycky to město vyzdvihovala nad jejich milovaný Silvermoon, který byl zničen a později obnoven. Toho už však nebyl Koltira svědkem, jelikož byl vlečen zemí a různými místy, kde rozséval smrt.


Zamyšleně stál na přídi lodi a opíral se o dřevěné zábradlí. Vítr si pohrával s jeho dlouhými sivými vlasy a temně modrým místy potrhaným pláštěm. Chlad, který by se ostatním zařezával do tváře, nevnímal. Byl by schopný se procházet po lodi blížící se ke břehům Northrendu nahý a stejně by mu nebyla zima. Kormidelník se na zádi třásl chladem, možná by ho měl jít nahradit, i když k řízení lodi nebyl nijak kvalifikovaný, ubohý človíček se tam pomalu měnil v ledovou sochu. A takhle v noci to bylo ještě horší… Pohlédl vzhůru k hvězdami osázenému nebi. Kolikrát se díval takhle nahoru a uvažoval nad svým Thassarianem. Jako rytíři s nějakou vůlí k sobě už během Lichova zotročení k sobě cítili, jinak by si přece nekývli na občasné okořenění noci. Tiše si povzdychl. Tolik se těšil na jejich další setkání, když se jejich cesty rozdělily a… a Thass… S překvapením zjistil, že mu po tváři stékaly slzy, které se kupodivu neměnily v malé kousky ledu na jeho tváři. Byl příliš zaobraný sám sebou, než aby věnoval pozornost přítomnosti dalšího muže.
"Hvězdy jsou dneska společně s měsícem neobvykle jasné, že?" Zašeptal Thassarian svým přízračným hlasem a postavil se hned vedle Koltiry, který jenom leknutím cuknul a odvrátil od něj pohled.
"Nejspíš máš pravdu," souhlasil pouze tiše elf a pokusil se Thassarianovi vyhnout, když ucítil jeho dlaň na své paži.
"Ale no tak…" Usmál se na něj lehce a obrátil si čelem k sobě celé jeho tělo.
"Nech toho… Ještě tě popraví za pelešení s nepřítelem. A navíc… ti jsem ukradený!" Bránil se Thassarianovi jako většinu dní, co pluli přes moře. Stalo se náplní jeho nudných dnů odmítat rytíře Smrti, který rozbil veškeré jeho naděje první den setkání a teď se to snažil nějak vyžehlit.
"Teď můj nepřítel ale nejsi." Namítl tiše Thassarian a zachytil Koltirovu druhou ruku, aby se mu elf přestal vzpírat.
"Pošlapal si moje naděje ve šťastné shledání, proč bych ti měl věřit, že to neděláš jenom z ukrácení chvíle?" Starší rytíř si pouze povzdychl, ale stále se usmíval. Pouze výmluvně pokrčil rameny a přivinul si muže ve zbroji k sobě. Ústy se přitiskl k těm jeho a elf se mu přestal vzpírat. Proč by se měl bránit těm jeho nádherným ledovým rtům, když celé týdny samoty nemyslel nad ničím jiným? Proto ho chtěla královna smrtonošek poslat, aby s Thassarianem stanul tváří tvář. Podle ní byl tento nemrtvý člověk Koltirovým slabým článkem… A měla pravdu. Ucítil Thassarianovy prsty v těžké rukavici na svém zátylku a jenom se více vložil do toho polibku. Jazykem kopíroval Thassarianovy pohyby, než se po chvíli od sebe odloučili. Oběma se před ústy srážela pára, přičemž si toužebně hleděli do očí.
"Protože tohle je možná naše poslední šance, Koltiro. Jeden z nás tam může zemřít." Zraněně od Thassariana odvrátil pohled. Tohle slyšet nechtěl. Ozval se zvon, který ohlašoval jejich příjezd k northrendskému přístavu ve Fjordech.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 12. března 2016 v 8:52 | Reagovat

Zajímavý konec O_O

2 Enqila Enqila | Web | 12. března 2016 v 16:34 | Reagovat

I was really really lazy :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama