Antika | Kapitola 7 - Souboj

4. března 2016 v 10:00 | Enqila |  Antika
Další kapitola. Březen je tady za pár týdnů nám nastane astronomické jaro, i když jaro už jsme dávno měli víceméně prerušovaně během ledna a února. Inu počasí si dělá, co chce :D Ale nezastavilo mě to ve snaze pokračovat ve svém skoro "vrcholném díle" :DDD Protože mám v počítači ještě jednu věc, která je nedokončená a nespatří světlo světa, jelikož už je to dávno promlčené a se svým psaním jsem se po těch 4 letech posunula mnohem dál a nejspíš by vám to přišlo zvláštní :D
Enjoy readin' ;3


Nemohl tomu uvěřit, proč se to stalo zrovna jemu? Upíral pohled do kamenné dlažby ložnice, zatímco Helena předváděla, podle Acteonových slov, dokonalý herecký výkon. Nevěděl, co si myslet. Přivolaný lékař jim sdělil, že Leonidas pravděpodobně zemřel udušením. Kdyby někdo vešel do pokoje a malého zbavil života pomocí polštáře, tak by jistě slyšeli tlumený pláč a včas by tomu zabránili, takhle nikdo však nevěděl, co se stalo a vina padala hlavně na Helenu. Otrávila ho?
"Chtěla se ti pomstít. Zbav se jí," Šeptal do Hektorova ucha mladík, zatímco svého drahého patrona objímal. Byl klidný a v téhle situaci viděl dokonalou příležitost odstranit Helenu.
"Tys to byl!" Vykřikla zoufalá žena, když k Actoenovi obrátila svou pozornost. V mladíkovi pouze hrklo, když jej nařkla z tak ohavného činu.
"Co to plácáš! Proč bych zabíjel nevinného! To bych spíš udusil tebe, ty čarodějnice! Tvoje prokletá krev ho zabila! Rouhala ses a bohové na tebe seslali trest, kterým ubližuješ i svému muži." Začal ji vztekle obviňovat.
"Jděte oba dva pryč." Ozval se slabě Hektor. Nějak netoužil po ničí přítomnosti v tomto citovém rozpoložení. Zvlášť když tady po sobě oba dva jenom štěkali. Rozhodně nemohl ani takto zničený vynášet soudy.
"Hektore, v tomto rozpoložení nemůžeš být sám." Namítl ihned Acteon, dříve než Helena a ta po němvrhla vražedný pohled.
"Vypadni odtud ty… vražedkyně!"
"Actoene," Zasyčel varovně Hektor, když mladík dál šil do jeho ženy, která se snažila bránit a též po něm plivala jedovaté nadávky. "… ty bys měl jít taky." Tmavovlásek se zarazil a pohlédl na Hektora.
"Ty mě vyháníš? Stejně jako jsi mě včera vyhnal z ložnice, aniž bys mi cokoliv řekl?" To v něm vzbudilo jenom více vzteku, protože chtěl Hektorovi pomoci být mu oporou a on jej vyháněl jako prašivého psa od dveří.
"Tak dobře!" Vyprskl naštvaně a jistě by práskl dveřmi, kdyby jimi nebyl tenký průsvitný závěs. Hektor pouze zničeně pozoroval mladíkova záda, ale moc se litoval, než aby vstal a zase se s ním usmířil. Mávl rukou, aby i Helena opustila místnost a ta pouze přikývla. Pro ni to též byla obrovská rána, jak dlouho o malého usilovali… Sklonila se, aby věnovala Hektorovi polibek na čelo, a poté společně s mrtvým uzlíčkem v náruči odešla.

Oheň pomalu sžíral dřevo hranice a vzhůru k nebesům stoupal šedivý kouř, zatímco Leonidova nevinná duše se pomalu odebrala do podsvětí. Jak ho budou soudit? Měl Hádes ve své pochmurné zemi vůbec nějaké místo pro malé neposkvrněné duše? Manželka se tiskla ke svému muži a stejně jako on, pořád nedokázala uvěřit tomu, že její zdravý chlapec byl najednou mrtvý. Jak se to mohlo stát? Snědl snad něco, co neměl? Doktor řekl, že se udusil… Pohlédla ke sluhovi, který stál opodál. Byl to snad on? Cítila nedůvěru ke všem ve svém okolí, jenom ne k Hektorovi. Věřila tomu, že se spolu dokáží přes tohle přenést a nakonec znovu přivést k životu jejich dědice.
"To nás jenom bohové zkoušejí." Zašeptala a odtáhla se od svého muže.
"Tak to jsou báječné zkoušky." Zaškaredil se Hektor a hrábl klackem do žhavých uhlíků. Nic po jejich synovi nezbylo. Jenom velice krátké vzpomínky a popel. Jak mohli být ti nahoře tak krutí? Bavilo je šířit mezi jejich výtvory neštěstí a beznaděj? Avšak nemohl obviňovat přímo bohy, to Epithétes otevřel Pandořinu skříňku a rozšířil neštěstí mezi lidi. Ani nedokázal identifikovat, jak hluboké jeho zoufalství bylo. Helena mu něco říkala, ale on ji nevnímal. Nakonec se prostě beze slova sebral, protože v sobě uslyšel nějaké volání. Dětský smích…

Volání ho dovedlo k jeho oblíbenému místu, kde daleko pod ním bouřilo moře. Naráželo do skal, jako by se tím snažilo každého opovážlivce varovat, že to s ním neskončí dobře, jestliže se přiblíží moc k okraji. I tak se Hektor nezastavil. Cítil neuvěřitelnou touhu poznat to moře tam dole. Bylo ohřáté díky dotyku vlídné ruky Apollóna, nebo ledové jako náruč smrti?
"Takže takhle nakonec skončí ten slavný Hektor?" Ozval se hlas za ním, ale jakmile dotyčnému došlo, že ho Hektor nevnímá, tak vyrazil k němu.
"Ne!" Vykřikl a stáhl válečníka k sobě, než mohl Hektor udělat krok do prázdna a zřítit se dolů do mokrého hrobu.
"Proč? Takhle se přece válečník ke svým životním zkouškám nestaví. Za svou zbabělost bys jistě skončil v Trestných polích. Přece se hned lidé nezabíjejí, když na jejich obloze zajde slunce." Sevřel dotyčný Hektora v pažích a tiše na něj promlouval. Jeho patron nejspíš musel být pod vlivem něčeho, protože by se neuchýlil k tak zbabělému odchodu ze života.

"Ach… nezvládl to. Levoboček jej zachránil!" Ozval se roztrpčeně hlas jedné z nestvůr, které tohle celé představení pozorovaly ze vzduchu. Pro pouhé lidské oči to byli pouze ptáci někde tam v oblacích, tudíž se příšery ani nemusely bát odvety ze strany toho ubohého človíčka.
"Ani o sobě neví. Můžeme na něj zaútočit a zbavit paní trrrápení." V tváři druhé nestvůry se při těchto slovech objevil náznak jakéhosi úsměvu.
"Paní nám to zakázala, Loro!" Namítla ihned první stvůra, načež Lora pouze vztekle zavrčela.
"Nechci čekat! Stejně ho zabije, prrroč máme přijít o zábavu my?"
Acteon pouze zvedl pohled k nebi. Připadalo mu, že slyšel lidské hlasy někde tam v nebesích, ale široko daleko tady nebyl nikdo, až na probírajícího se Hektora. Maximálně tak mohl počítat ty dva havrany, jejichž krákoravý křik se prolínal s bouřením moře.
"Hektore." Zašeptal tiše patronovo jméno. Ten se ke svému milenci v tichosti tiskl. Tmavovlásek ho tedy mlčky začal hladit ve světlých vlasech, pohled stále přilepený vzhůru k nebi.

Na něm se stále dohadovaly ty dvě nestvůry, jestli zaútočit.
"Kouká sem!" Strčila Lori do svého společníka.
"Odhalil nás?" Pohlédla nejistě druhá nestvůra na Lori.
"Myslí si, že je člověk, bylo by to tak snadné…" Zadívala se Lori se zasněným výrazem dolů pod sebe a jestřábím zrakem pozorovala Acteona. Druhá nestvůra si povzdychla, ale nějak se jí Lori zželelo, když vyslovila: "Řekneme, že nás napadl. Taky se můžeme čas od času pobavit!"
Snažil se s Hektorem pohnout, a přestože už dlouhou dobu tvrdě trénoval, tak stále nedokázal vytáhnout svalnatého válečníka do své náruče. Zkoušel ho všemožně probrat, avšak světlovlásek na něj příliš nereagoval, což pomalu utvrzovalo Acteona v podezření, že si s jeho milencem musel někdo pohrávat, jinak by ho vůbec nenapadlo takto řešit své problémy. Mírně svraštil obočí, když se domnělí havrani kroužením pomalu blížili k zemi. Čím níže byli, tím více se zvětšovali, až Acteonovi došlo, že tohle rozhodně ptáci nejsou.
"U všech bohů," Zašeptal zhrozený, když před ním stanuli dva obludní ptačí lidé, avšak jejich vzhled se spíše blížil k jejich zvířecí polovině.
"Ach… ach! Ten jeho výrraz je rrrozkošný!" Zatleskala nadšeně jedna z těch oblud dlaněmi pokrytými černým peřím a dlouhými spáry místo nehtů.
"Přestaň tady požvatlávat a jdi!" Vyštěkla pánovitě druhá obluda a Lořina kožnatá místy opeřená křídla se jenom zachvěla vzrušením. Zrůda vyrazilo s širokým šklebem ve tváři proti Acteonovi. Mladík jenom vyděšeně vykřikl a pokusil se Acteona odtáhnout, než byl donucen uskočit stranou, aby se vyhnul bolestivému seknutí spárů temných jako smůla sama. Druhé monstrum jenom pozorovalo svou nadšenou společnici, než se jí ve tváři objevil stejný zlý škleb jako v Lořině.
"Jsi tak nudný! Čekala jsem od tebe víc!" Sekla Lori Acteona do levé paže, když se po ní ohnal klackem, co sebral ze země. Z čela mu tekl pot do tváře, jak se snažil před tou obludou uhýbat.
"A ty jsi zase…" Vyhnul se další ráně, která byla mířená na jeho hrudník kotrmelcem, přičemž během zvedání sebral ze země kámen. Naslepo jej hodil po Lori. "… zákeřná svině!" Vychrlil ze sebe, když stihl popadnout dech. Nikdy na ty mýtické věci příliš nevěřil a teď tady na něj útočilo něco, co by možná poznal, kdyby lépe studoval své bohy. Ale, proč zrovna on? Bolestivě vykřikl, když mu bestie zaťala spáry na nohou do ramen. Cítil, jak se mu ztrácí půda pod nohama, i tak se snažil vysvobodit, dokud ještě nebyli ve velké výšce. Drápy se mu více a více zarývaly do masa a ještě k tomu byl častován posměšky.
"Trrrošku se prrolétneme. Mořřře se líbilo tomu drrruhému, ale tobě by mohlo taky. Chceš ho vidět zblízka?" Vylétla s ním do neuvěřitelné výšky, než najednou Acteon viděl, jak se hladina moře přibližovala více a více. Bolest v ramenou neustávala a on nevěděl, jak se z tohohle dostat a vyhnout jisté smrti. Ach…jaké to ubohé skonání. Čekal, že spíš bude puštěn na skály, o které by se rozsekal… Ozvalo se hlasité šplouchnutí, které on pod hladinou slyšel tlumeně, oči otevřené dokořán sledoval, jak se mu hladina vzdalovala. Zoufale se snažil dostat vzhůru, ale sůl pálící v otevřených ranách mu to příliš nezlehčovala. Poměrně brzy mu začal docházet kyslík, a jakmile začal panikařit, tak o tu malou naději na život přišel úplně. Zoufale začal kopat nohama, připadalo mu, že vidí hladinu a je blízko, ale i tak cítil, jak se mu pomalu zatemňuje mysl. Snaha o přežití jej postupně opustila společně s vědomím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | E-mail | Web | 4. března 2016 v 19:27 | Reagovat

Hej! Já nechci, aby umřel! Ať zhebne Hektor! :D  O_O

2 Rain Rain | 4. března 2016 v 21:04 | Reagovat

POČKAT, COŽE?!
Nenenene, nedělej si ze mě srandu! Takhle ten díl nemůže končit!
Nesnáším tě -3-" Ale stejně jsem zvědavá, co sepíšeš příště xD

3 Enqila Enqila | 4. března 2016 v 23:11 | Reagovat

Prej Hektor, ty jsi ale hodná! :'D Kdyby to chudák slyšel :D
Nechtěj být zvědavá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama