Antika | Kapitola 12 - Tažení

29. dubna 2016 v 10:00 | Enqila |  Antika
Tak tedy po menší odmlce tady máte dvanáctou kapitolku. Doufám, že se bude líbit a uvidíme, jak to bude s třináctou kapčou, jelikož tenhle týden a příští bude další várka píšemek a ještě do toho tad máme konečně Animefest. Přednášky mě sice zklamaly, ale ještě pořád se můžu vidět s lidmi, které takhle jinak bohužel neuvidím :/. A pořád to jistá herna a konzole :D Protože na jednu přednášku na kterou opravdu jako opravdu chci, je až v neděli... Tak kdo jedete taky, tak si to tam snad užijete ;3
Warning: +18, threesome



"Obyvatelstvo by se mělo skrývat nadále za našimi zdmi. Dokážeme je ochránit a Spartu rozdrtíme naší nejsilnější zbraní. Ani Peršané se s naším loďstvem nemohli rovnat!" Muž ukončil svou řeč a opět se posadil. Sparta před několika dny vpadla do jejich země, ale všichni v čele Athén se shodli, že by proti hoplítům cvičeným ve Spartě neměli moc šanci.
"Je to čistá provokace! Měli bychom jim to vrátit a ne tu pouze sedět, Perikle!" Oponoval téhle hloupé taktice jiný muž, ovšem Hektor zvažoval Periklův zdržovací plán, přestože byl spíš mužem činu. Nebylo to poprvé, co to takhle Sparťané provedli. Snažili se zpustošit všechno okolo Athén, když jim nepřítel odmítal přímo čelit. Většina válečníků zde v Athénách s tímto vyčkáváním nesouhlasila. Neuvědomovali si, jaká rizika mohl přímý boj proti Sparťanům mít. Pozemní vojska byla doménou Sparty a moře zase Athén. Společně s těmito vojáky se pomalu, ale jistě začali bouřit i obyčejní lidé, protože jejich majetky byly vydány napospas Spartě. Mělo by se začít jednat!
"Souhlasím s Periklovou myšlenkou. Když nás oni napadají takto, tak bysme měli oplatit stejnou mincí. Není třeba přímo zasáhnout je. Oslabíme jim spojence!" Podpořil Hektor Periklův návrh, přičemž se dočkal krátkého děkovného kývnutí jeho směrem. Věnoval Periklovi též pohled, zatímco někdo začal přednášet protinávrh. Mělo by se začít jednat a vrátit jim to plenění.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Touží po naší krvi a chtějí přímý střet. Jejich hoplité a lehkooděnci jsou to nejlepší, co v Řecku můžeme najít. Vyhrát můžeme pouze díky našim myslím, jestliže Sparťany přechytračíme, můžeme je dostat na lopatky." Souhlasil s taktikou zůstat za zdmi další se stratégů - Démosthénes.
"Takže tady budeme čekat jako krávy na porážku!" Vykřikl zamračený muž z druhé strany stolu. Nevěřícně se díval na všechny tři stratégy.
Jako psi se staženými ocasy! Napadlo jej, jelikož on se snažil prosadit svůj odvetný úder Spartě.
"Kleóne, prosím uklidni se. Nebudeme tady čekat, až nás tu podřežou. Vrátíme jim úder naší nejsilnější zbraní. Zítra se vyplaví flotila. Nemůžeme se střetnout přímo s nimi. Je to šílenství, všichni víme, jací Sparťané jsou a to jejich barbarské dělení společnosti." Kleón vypadal, že by něco namítl, ale dokud byl ten nejváženější Periklés, tak on s tím nemohl nic udělat! Překřížil si ruce na prsou a po zbytek schůze už nic neřekl. Nemohl přímo vědět, co bohové zamýšleli, ale přál si Periklovu smrt. Věděl, že pak by lid vyslechl jeho!

"Hektore, byl bych rád, kdyby ses zhostil velení této výpravy." Válečník překvapeně pohlédl na Perikla, který si jej odchytil pár metrů před budovou, kde se scházeli.
"Já? Nejsem mořeplavec. Raději stojím nohama na pevné zemi." Snažil se elegantně odmítnout tuto nabídku.
"Velení máš v krvi. Ať už jsi dřív velel šikům, nebo se budeš plavit na lodi." Usmíval se Periklés.
"Ale já mám doma… tedy tady ještě spoustu starostí, které si potřebuju vyřídit." Sevřel rty do úzké přísné linky. "Lodě opravdu nemám rád, nezlob se, Perikle. Povedu raději armádu na zemi."
"Tak jako tak. Budeš se muset plavit. Útok po zemi rozhodně nepovedu, to by bylo holé šílenství. Ale chápu tvé odmítnutí. Zeptám se tedy Kleóna. Mohlo by ho na chvíli umlčet, kdyby šel do akce. I tak přijde čas a ty se budeš muset také nalodit." Hektor si povzdychl, protože měl Perikles pravdu, jestliže by měl oprášit znovu svou pověst vynikajícího velitele.
"Nechám k tobě poslat posla, až mi odpoví Kleón. I tak se připrav. S tažením na Spartu je s tebou počítáno." Hektor pouze kývnul souhlasně hlavou, že Periklovi rozumí.
"Jakmile bude v plánu vylodění, teprve tehdy… mě klidně povolej."
"Všemocný Hektor a trpí mořskou nemocí?" Zasmál se Periklés pobaveně, ovšem nezněl nijak výsměšně.
"Mám radši pod nohama pevnou zem." Odvětil klidně plavovlasý muž. "A teď když mě omluvíš."
"Jistě, jistě. Ne shledanou." Hektor se vydal směrem k sídlu a jenom přemítal nad tím, jak rád by byl, kdyby jeho rival tu nabídku přijal. Nechtěl skejsnout na lodi.

Naslouchal jemným tónům harfy, které vydával nástroj pod hbitými prsty černovlasé ženy se zvláštně žlutýma očima. Actoen nedokázal uvěřit faktu, že tahle milá žena byla Heleninou sestrou. Píseň dosáhla svého pomyslného vrcholu, než opět struny harfy utichly.
"Hraješ nádherně." Usmíval se na Aldaru Acteon. Černovlásce mírně zrudly tváře, než milenci svého chotě poděkovala.
"Helena nic podobného neuměla." Když se Acteon zmínil o zesnulé sestře, tak jí zmrzl úsměv na tváři. Sklopil pohled k napnutým strunám různých tlouštěk.
"Helena byla Helena." Špitla nakonec a jemně přejela bříšky prstů po strunách, až se ozvala jedna ze stupnic sestupně.
"Ach… omlouvám se. Nechtěl jsem být necitlivý. Občas mi to nemyslí." Omlouval se okamžitě Acteon, ale spíš to jenom zhoršil. Aldara se snažila potlačit slzy, svou sestru měla ráda, i když Helena byla vždycky svá. Acteon vstal, aby ji ukonejšil alespoň objetím. S povděkem nějakou tu jeho snahu přijala.
"Záviděla jsem jí, ale nikdy jsem jí nepřála, aby ji potkal takový osud."
"Za to nemůžeš. Sudičky jí tak utkaly niť života." Začal ji automaticky utěšovat Acteon a hladil ji ve vlasech. Jeho první poznatek ohledně žen - mají krásné a hebké vlasy, alespoň Aldara je takové měla. Zhluboka se nadechl, když se jeho myšlenky přesunuly do sekce nemravného myšlení. Dokázal by do lože ulehnout kromě mužů i se ženami? Konkrétně s Aldarou? Nepřitahovala ho, spíš byl zvědavý, ale zároveň na svou zvědavost mohl doplatit.
"Už se cítíš lépe?" Černovláska se od něj odtáhla, jelikož to pro ni nevysloveně znamenalo, aby se vzchopila a nechala ho být.
"Ano. Jsem v pořádku." Věnovala mu smutný úsměv, kdy dodala, že ji možná na chvíli přepadla slabost.
"Můžeš mi ještě zahrát?" Požádal ji, aby ji přivedl na jiné myšlenky a Aldara přikývla a pustila se do své další oblíbené činnosti. Kdyby mohla, tak by tu zde vypomohla, ovšem o všechno se staralo služebnictvo.

Potěšeně se opřel o kamenná futra dveří a pozoroval, jak se jeho milenec a Aldara celkem dobře snášejí i bez jeho přítomnosti. Rozhodně Aldaru přijal Acteon o dost lépe než Helenu. Nakonec se lehce od studeného kamene odrazil a rozhalil průsvitný bílý závěs, který obstarával úlohu dveří.
"Jsme rád, že trávíte takhle čas spolu. Alespoň se nemusím bát, že by se tu dělo něco nekalého během mé nepřítomnosti." Acteon sebou lehce škubl, nezpozoroval, že by t Hektor byl a provinil se myšlenkami na Aldaru i trochu jinak.
"Sama jsem z toho přijetí šťastná," odvětila černovláska a utišila znějící harfu dlaněmi. Acteon též přitakal s pohledem na zamyšleném Hektorovi.
"Co se dneska událo na shromáždění?" Zeptal se mladík tak trochu zvědavě. Hektor se k němu posadil, než mu zcela ukradl křeslo pro sebe a donutil jej, aby se mu posadil na klín.
"Projednávala se taktika, jak vrátit úder Spartě. Plení nám Attiku a lidé začínají být nespokojení." Začal mu vykládat různé návrhy, které na Radě padly ohledně odvety. Acteon jenom poslouchal a pokyvoval hlavou, jakmile s něčím, co Hektor řekl, souhlasil.
"Ale už toho bylo pro dnešek dost. Nechci přemýšlet nad válkou." Zvedl ruku, aby se jemně dotkl Acteonovy tváře a zlehka jej políbil do koutku úst. Aldara vstala, jelikož jí došlo, že u tohohle by už být neměla. Hektor ji však se zlomyslným úsměvem zastavil.
"Co kdybychom se přesunuli do mé ložnice?" Actoen okamžitě souhlasil, zatímco Aldara váhala. Nedokázala si představit, že by o ni v posteli pečovali dva muži.
"Hektore… nejsem si tím moc jistá." Zašeptala nakonec, zatímco Acteon se na Hektora natěšeně třásl a kdyby mohl, tak se o něj i otírá jako nadržený býk. Chtěl ho.
"Dva muži jsou sen pro ženu ne?" Povytáhl s úsměvem levé obočí Hektor.

Chvíli jenom překvapeně koukal a prohlížel si Aldařino nahé tělo. Boky měla širší než Hektor a rozhodně neměla žádné břišní svaly. Možná bylo hloupé srovnávat muže se ženou, ale tohle bylo snad poprvé, co viděl nějakou nahou a měl se jí i dotýkat. Zatím dával prostor Hektorovi a díval se, jak v dlaních držel Adlařiny ňadra, než jí dlaněmi sjížděl do klína. Černovláska zaklonila mírně hlavu a lehce sebou škubla se slastným vzdychem, když se jí dotkl na jejím citlivém místečku.
"To budeš jenom koukat?" Zeptala se s rychleným dechem a zavřela oči, když ji Hektor začal líbat na hrdle. Hýčkal si ji a nijak na ni nespěchal a já se to líbilo. Acteona bodl osten žárlivosti, když se před jeho očima věnoval plavovlasý muž někomu jinému. Téměř okamžitě do něj mírně strčil, aby se odtáhl od Aldary a mohl se i věnovat jemu. Chytil svého staršího milence za bradu a přisál se lačně k jeho ústům, zatímco na sobě ucítil dotyky o dost menších a jemnějších ruček, než byly Hektorovy. Najednou se mu začaly věnovat i Hektorovy dlaně. Byl v obležení, jak svého milovaného muže, tak i jeho nastávající chotě. Slabě zasténal, když se jejich ruce setkaly na Acteonově ztopořeném údu a mírně se svou vahou opřel o Hektora, jako by se snažil utéct Aldaře. Škubl sebou, když se ho zcela nečekaně žena dotkla u vstupu, kam na něj sahal maximálně tak Hektor a před nedávnem i Hyperion. Stále si odmítal připustit, že to byl jeho otec, nebo co se mu tne blázen snažil namluvit.
"Ne…" Vyjíkl tiše, když se odtáhl od Hektorových úst, aby se ohlédl na Aldařin milý úsměv.
"Takhle to máš ale rád ne?" Pohnula prstem, aby se otřela bříškem otřela o jeho prostatu a mladík se nezmohl na nic, než na bezmocné zasténání. Nechtěl, aby mu tyhle příjemné pocity přivodila Aldara, ale jeho milenec.
"He-Hektore… chci tebe…"
"Já snad nejsem dost dobrá?" Uslyšel její slova u ouška, zatímco do něj vsunula už třetí prst a Hektor se aktivně podílel na jeho uspokojení tím, že jej zasypával polibky a hladil jeho krví naběhlý úd. Bylo to tak zvláštní… Zatnul nehty pod Hektorovu levou klíční kost a zapřel se mu tváří do pravého ramene. Vzdychal jeho jméno, i když ty příjemnější pocity se mu dostávaly z Aldařina hraní si s jeho prostatou. Netrvalo to příliš dlouho a v podbřišku se mu zvedl tlak, než vyvrcholil do Hektorovy dlaně. Aldara mu přejela dlaní po zádech a přitáhla si ho k sobě, aby jej také mohla políbit na ústa. Příliš se před svým budoucím manželem neostýchala. Alespoň si nemusela připadat odstrčená, když by si ji Hektor takhle občas přibral i do hrátek k Acteonem. Celý ztuhlý jí ten polibek zkoušel opětovat, ale bylo to pro něj moc neobvyklé. Jako by snad zapomněl, jak se líbá. Jemně se mu zapřela do ramen a donutila ho se položit na záda. Využila příležitosti, aby si ukradla Hektorovu pozornost a během chvíle ležela na zádech vedle Acteona. Chytila ho za paži a natočila k němu tvář, zatímco slabě sténala, když do ní Hektor pronikal svým vzrušením. Acteon se zatím vydýchával ze svého vrcholu, ale když se mu trochu vrátilo myšlení, tak nedokázal zakrýt žárlivost ve svém výrazu.
"Na tebe taky dojde…" Vychrlila ze sebe jedním dechem černovláska a jemně mu vklouzla prsty do vlasů. Přitáhla si ho k sobě, aby jej políbila, přičemž mu do úst vzdychala. Přesunula si Acteonovu ruku na jedno ze svých ňader a pustila jej. Chtěla, aby také zkoumal její tělo, jako to dělal vždycky Hektor.

Bohové museli stát při něm, když mu bylo nakonec oznámeno, že není potřeba, aby se připravil na plavbu. Kleón přijal Periklovu nabídku a stal se tak Hektorovým zachráncem. Hektor směl tak zůstat doma a užívat si svého milence i budoucí ženy. Nejlepší by bylo ještě před skutečnými bitvami vystrojit obřad, aby jejich dítě nebylo nemanželské, kdyby je bohové obdařili zázrakem nového života, který by s milostí nechali i žít. Taky že se Hektor zatraceně činil, aby dosáhl svého snu o potomkovi! Nevšímal si však Acteonových ublížených pohledů, když pomalu ale jistě upřednostňoval Aldaru. Přece jenom jako už dřív Helena i ona mohla dát Hektorovi něco, co Acteon prostě ne. I kdyby se sebevíc snažil.

S povzdychem se opřel o špičku dřevěného cvičného meče. Nezasloužil si být takhle v pozadí. Stál při Hektorovi za každé situace, ať už dobré nebo špatné. Aldara s ním byla koneckonců jenom pár týdnů a on už roky. Zahleděl se na moře. Už před několika měsíci začala válka proti Spartě. Zatím se Athény zmohly jenom na odstřelování spartských spojenců pouze z moře. Potápěli veškeré lodě, které nepatřily k jejich námořnímu spolku, a blokovali přístavy. V dálce viděl siluety několika lodí, které mířily zpátky do Athén. Jistě nesli dobré zprávy o ztrátách nepřátel případné a kořisti z obchodních lodí. Sám by rád přiložil ruku k dílu, ale Hektor nebyl zatím povolán. To Acteonovi přišlo zvláštní. Čekal, že Hektor bude mezi prvními na lodích a bít se za Athény jako kdysi. Taky sám mladík už chtěl na svou vlastní kůži okusit válečný stav. Věřil tomu, že nedostatek zkušeností by vyvážila jeho neporazitelná zbroj. Ale nemohl dělat nic jiného, než jenom čekat. Možná se Hektor úmyslně drží stranou, kvůli němu. Ale brát ohledy na možnou smrt Acteona v bojích by neměl, ztráty na životech k válce patřily. Večer by si s ním o tom měl pohovořit.
...

Uplynulo několik týdnů a stav se stále nezměnil. Sparta prováděla vpády do Attiky, kdykoliv se její obyvatelé snažili zrekonstruovat své bydlení, či odnést některé z dosud neukradených cenností. Jakkoliv byli Sparťané silní, tak neměli dostatečně průrazné obléhací stroje proti athénským zdem, které jejich náporu bez problému odolávaly. Na druhou stranu jim to plenění skvěle vraceli svým loďstvem. I tak se na Athény štěstí moc dlouho neusmívalo, jelikož bohové je nechali napospas moru. Jako by nechtěli, aby proti sobě Řekové válčili a raději se snažili vyhnout konfliktu tím, že na jednu stranu uvalí trest černé smrti. Bohužel při této božské rozmarnosti přišel o život jeden z dalších předních myslitelů Athén - Periklés. Toho samozřejmě využil Kleón, a jakmile se dostatečně mrtví spálili na hranicích a rozprášili, tak burcoval lidi k akci. Povolán byl i Hektor, přestože se tomu snažil bránit, tak musel zaujmout na místo na jedné z řeckých triér. Společně s ním na lodi byl i Acteon a Démosthénes, který měl být hlavním velitelem útoku.
"Cesta by měla zabrat jeden dva dny. Náš cíl je město Pylos." Vylovil značně pomačkanou mapu a rozložil ji. Opatrně ji uhladil a ukázal Hektorovi místo jejich cíle. Samozřejmě před Pylem někde zbudujeme tábor." Přemýšlivě si vjel prsty do vousů, zatímco Hektor ukázal na ohyb v zátoce mezi městem a blízkým ostrovem.
"Mohli bychom takhle v zátoce." Démosthénes jenom souhlasně pokýval hlavou a krátce pohlédl na Hektora.
"To zní dobře. Vytáhneme lodě a necháme je usušit, zatímco budeme dobývat Pylos. Sparta se před námi ještě bude třást." Hromově se zasmál a snažil se mapu nějak úhledně složit, i když Hektor tak nějak tušil, že příště bude zase zmuchlaná, až ji válečník vyndá.
"Později by se k nám mělo přidat několik set hoplitů, abychom dobyli Pylos. Zatím máme k dispozici celkem čtyři sta hoplitů a tisíc lehkooděnců. Zbytek by měl dorazit, když my budeme končit budování tábora." Hektor přikyvoval a rozhlížel se okolo sebe, než mu pohled padl na mladíka sedícího u vesel. Na tohle Acteona nepřipravil, ale věřil, že výcvik ho dostatečně připravil i na takovouhle fyzickou námahu. Loď se pohybovala vcelku rychle a příliš s enehoupala, jak bylo moře dnes klidné. I tak se Hektorovi houpal žaludek, a tak byl pro jistotu opřený o zábradlí a nakloněný, kdyby případně vyzvrátil svůj dnešní oběd.
"Jsi nějaký pobledlý." Všiml si toho Démosthénes.
"Nikdy jsem neměl plavení rád. Preferuji pozemní útoky." Ucítil, jak ho muž se smíchem plácl do zad.
"Neboj se. Svých útoků na zemi se ještě dočkáš. Až porazíme Spartu, tak s ebudeme vracet do Athén jako obrovští hrdinové. I sám Zeus nás bude milovat."
"Koukám, že vidíš naši budoucnost hezky vymalovanou. Aby se spíš nestalo, že někteří z nás budou procházet soudem tam dole, kde se bude rozhodovat, co si zaslouží."
"Zkušeným válečníkům jako my… Se to určitě nestane. Počítám se ztrátami spíš na straně nepřátel a u nás jenom s nováčky." V Hektorovi hrdklo, jelikož nováček byl samozřejmě i Acteon.
"Nejlepší by bylo, kdyby na straně úmrtí u nás, nebyl nikdo." Reagoval skoro okamžitě, až se na něj Démosthénes zkoumavě zadíval.
"Ahá… já zapomněl. Jeden z těch je i ten tvůj, co? Který?" Ohlédl se za sebe a přejížděl pohledem pečlivě všechny nové tváře, které ještě neznal.
"To nepotřebuješ vědět." Odsekl podmračeně Hektor.
"Ale tak já ti klidně taky představím svého, až zakotvíme. Nemusíš se hned čertit. Nebudu ti ho zkoušet přebrat. Na to jsem až moc spokojený se svým Nikiem. Támhle sedí." Ukázal někam dozadu na levé straně, kde mezi tmavovlasými muži přímo svítily Nikiovy blond. Ještě světlejší, než měl sám Hektor.
"Hmm… Acteon sedí hned vepředu. Vpravo," odvětil a zase se otočil čelem k zábradlí, jelikož se mu nebezpečně zhoupl žaludek. Jestli tuhle cestu přežije bez nějakého zvracení, tak si bude moct sám sobě poblahopřát.

Cesta byla celkově nezáživná, pokud nebyl jedním z veslařů. Hektor se dál snažil vzdorovat své nevolnosti a přemýšlel nad tím, jak by to chtělo nějaké hezké rozptýlení. I když na druhou stranu, kdyby potkali Charybdu nebo Sirény, tak by to asi moc příjemné nebylo. Ovšem nebyli Argonauti a neplavili se za Zlatým rounem a ani nebyli Odysseus a to bylo možná dobře, jak těžký život měli ti polobohové a co všechno museli pro své otce či matky dělat. Skoro se mu do krku zvedl jeho oběd, dneska asi večeři odmítne. Zavřel oči a zhluboka oddychoval, bohužel Acteon ho rozptýlit nemohl, když musel veslovat, a tak se s tím potýkal sám. Slunce taktéž pomalu mizelo za obzorem a s tím vyšel z Démosthenových úst příkaz o vylodění a vytažení lodí na pevninu, aby mohly oschnout. Jakmile byl nohama na zemi, tak se mu konečně přilepšilo. Snažil se zapojit alespoň do této aktivity, zatímco Démosthénes všem rozkazoval, kam lodě mají položit. Když skončili, tak už dávno pár mužů rozdělalo několik ohňů, aby si udělali něco teplého do žaludku. S tím Hektor příliš spokojen nebyl, když byli na nepřátelském území a u usychajících lodí taky mohl oheň nadělat paseku. Došel k veliteli.
"Démosthéne, nemyslím si, že je dobrý nápad nechat otevřené ohně. Takhle by za námi mohli přijít Sparťané nebo někdo jiný a zabít nás ve spánku." Muž kývl, že jeho námitku bere na vědomí a začal mezi své vojáky ukládat hlídky. Zatím ještě nemohli vybudovat tábor, protože nebyli na místě určení. Taktéž jim doporučil, aby ten oheň uhasili, jelikož bitvám v noci by se rád vyhnul. Poloponés nezná jako své boty, to by musel zůstat v Attice, aby něco tak riskantního mohl provést. Jeho muži to udělali s velkou nevolí, jelikož se jim tam v kotlíku vařila polévka, ale nakonec jej vodou z moře uhasili. Acteon jenom znaveně seděl opodál a čekal na Hektora, který k němu po chvíli i přišel.
"Jak se cítíš?" Zeptal se okamžitě starostlivě Hektor a chytil mladíka za dlaně.
"Celý zlámaný. Na veslování jsi mě nepřipravil." Odvětil Acteon a býval by se už položil ke spánku, když mu Hektor řekl, ať to ještě chviličku vydrží.
"Namasíruju ti svaly, abys to pak lépe ráno rozhýbal." Jemně se dotkl jeho ramen a začal mu krouživými pohyby uvolňovat ztuhlé svalstvo z činnosti, kterou dělal vlastně celý den. I tak se o Hektora po chvíli Acteon jenom opřel a zavřel oči. Hlasitě zívnul, a tak Hektor vzdal svou snahu mu pomoct s namoženými svaly a jenom si ovinul paže okolo jeho hrudníku. Držel si Acteona u sebe a pozoroval nehybnou lesklou hladinu moře, od které se odrážela spousta hvězd se srpkem měsíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 29. dubna 2016 v 17:30 | Reagovat

Takže nakonec vyrazili pryč. Ta trojka byla zajímavá :D

2 Enqila Enqila | Web | 1. května 2016 v 18:53 | Reagovat

Aspoň něco je zajímavé xD

3 Azano Azano | Web | 1. května 2016 v 20:02 | Reagovat

[2]: :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama