Leonardova děvka | Kapitola 17 - Šťastný konec nebo snad ne?

3. dubna 2016 v 10:00 | Enqila
Tak tady máme poslední kapitolu. Takový happy end, asi. :) Nevím moc, co víc k tomu říct. Trvalo mi cca dva roky, než jsem se dokopala k tomu, abych to zakončila. Za ty dva roky moje psaní prošlo nějakou evolucí nedělám hloupé chyby v něčem, či to dokážu lépe vystihnout.Taky si můžete všimnout, že jsem si pohrála trošku se škatulkováním, aby to bylo přehlednější a u mého jména najdete jednorázovky, tak prozatím obě dvě kapitolovky. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli dalším mým středem zájmu se po dopsání Antiky stane už částečně rozepsaný příběh o lásce ve vampýrské monarchii, nebo lásce z prostředí nacistického Německa. Tak nebo tak, budu nejspíše pár měsíců po dokončení Antiky spamovat blog spíše jednorázovkami. U Antiky nepočítám, že by měla přesáhnout počtu 15ti kapitol, takže se vlastně už pomalu taky chýlíme ke konci, i když to tak nevypadá :) Užijte si poslední dílek ;)
Warning: +18
Pairing: Leonardo x Ezio


O šest měsíců později...

Shlížel dolů na celé Monteriggioni z nově položené střechy vily Auditore. Celé městečko skryté za masivními hradbami se pomalu, ale jistě pod pilnýma rukama dělníků opět vracelo ke svému původnímu vzhledu. Inu Cesareho poklady dokázaly zaplatit mnohdy nedostupný a drahý materiál. Muž s dlouhými vlasy sepnutými rudou stužkou ve šlechtickém oblečení si pouze povzdychl. Co všechno musel obětovat, aby se pomstil a stejně mu to nepřipadalo dost. Bylo třeba vymýtit všechny templáře všude po světě, ale to nebylo možné. Alespoň ne teď v jeho době… Kdesi se ozval dětský smích. Už to bylo hodně dlouho, kdy tady slyšel smích dětí, které si někde v úzkých uličkách hrály. S renovací a přestavbou se sem vraceli i lidé, kteří odešli žít jinam. Asi nejvíce času zabralo rozebírání trosek. Reparace už tak náročné ani nebyly, pokud se nestavěl celý dům znova od základů.
"Ezio… Tady jsi!" Ozval se mužský hlas někde pod ním, a tak se lehce naklonil, aby lépe viděl. Před vilou postával blondýn s červeným baretem na hlavě obtěžkaný všemi možnými a nemožnými věcmi.
"Copak Leonardo?" Usmál se na něj tmavovlásek zeshora a nakonec obratně sezl dolů za umělcem. Leonardo byl rád, že měl opět Ezio důvod se usmívat. Bylo to mnohem lepší, než vidět v jeho tváři bezmoc, zoufalství, dokonce i strach.
"Flavia s Marcellem se rozhodli se mnou hrát na schovávanou, ale já nemám čas. Co kdyby ses jim teď věnoval ty? Stejně sis je osvojil ty a ne já." Ezio povytáhl obočí. Že je přijal za své, znamenalo snad, že se o ně Leonardo nemusí nijak starat, když teď vlastně s Eziem udržoval milenecký poměr. Kdyby to šlo, tak by si Ezio svého vynálezce vzal… Ta Eziova láska byla zatraceně vydřená a prošla mnoha úskalími, při níž se vystřídalo několik různých citů.
"Počkej Leonardo, co kdybys odložil ty krámy. Něco bych ti rád dal, a pak se budu věnovat těm dvěma." Blondýn povytáhl obočí, ale nakonec odložil několik potřebných věcí s poznámkou, že to nejsou krámy.
"Bohužel ani jeden z nás není žena." Začal Ezio, zatímco sáhl do koženého váčku za opaskem. "Ale pořád si můžeme neoficiálně říct své ano. Není třeba církve, aby to potvrdila." Poklekl před Leonarda, kdy mu ukazoval jednoduchý stříbrný kroužek s vyrytým věnováním na vnitřní straně.
"Leonardo… vezmeš si mě?" Světlovlásek byl zaskočený, než si začal dojatě utírat vlhkost pod očima.
"Bože, Ezio…" Nechal si navléct prsten na prsteníček a prohlížel si ho, i když na něm vlastně nebylo k vidění nic.
"Navždy tvůj." Objal Leonardo Ezia a přitiskl svá ústa k těm jeho. Ezio neotálel a začal tento polibek pomalu prohlubovat, avšak jazyk nezapojil, protože je od sebe roztrhly děti, které k nim přiběhly.
"Už to zase děláte." Zahihňala se holčička s copánky a parodovala oba dva muže. Kluk, podle všeho její bratr jenom vrtěl hlavou a začal zkoumat Leonardovy odložené věci. Ezio se s úsměvem odtáhl od Leonarda a natáhl ruce k dívence.
"A proč bychom to neměli dělat, Flavie?" Zeptal se jí, když ho dívka objala okolo krku.
"Protože si s Marcellem chceme hrát s vámi." Odpověděla mu okamžitě, načež Ezio věnoval krátký pohled Leonardovi. Ten si sbíral své věci ze země a něco vysvětloval zvědavému Marcellovi.
"Kdo ti vůbec udělal tyhle culíky?" Zeptal se Flavie a za jeden ji schválně jemně zatahal.
"Strýček Leo."

Marcello a Flavie. Dva opuštění sirotci, které našel Ezio v ruinách své vily, kde se skrývali před zimou a vyhublí na kost přežívali. Věděl, že s Leonardem by nikdy mít děti nemohl, a tak se rozhodl je uznat za své. Ptal se jich na rodiče, že by je našli, ale Flavie i Marcello přesvědčeně tvrdili, že ti už dávno zemřeli a nikoho jiného z rodiny údajně neznali. Možná byli jedni z případů, kdy je rodiče bili a radši utekli než, aby si to nechávali líbit. Ať to bylo jakkoliv, Ezio si nestěžoval. Dívka i chlapec mu každý den vykouzlili úsměv na tváři a společně s Leonardem se stali důvodem, proč každé ráno vstával a dohlížel na rekonstrukci hradeb a domů. Občas zde Leonarda zanechával samotného i s dětmi, protože povinnosti mistra assassinského řádu ho neustále volaly do Říma, který se vzpamatovával z Borgiovské nadvlády a pomalu, ale jistě se snažil zbavit korupce. Podobně jako zde v Monteriggioni i v Římě se věnovali všemožným rekonstrukcím.

"Takže strýček jo? Nevěděl jsem, že má tak šikovné ruce." Chtěl slovy pozlobit Leonarda, který mu to však vrátil.
"Ze všech lidí na světě, bys to měl ty vědět nejlépe." Odvětil, načež Ezio zrudl a Marcello se ihned začal vyptávat, co se stalo, že otec takhle zčervenal.
"Nevím. To bude asi tím sluníčkem. Tak chceš mi pomáhat, nebo si budeš hrát?" Zeptal se chlapce, zatímco dívka koukala úplně jinam a nevěnovala nynější konverzaci žádnou pozornost.
"Pomáhat!" Přikývl ihned Marcello s očima navrch hlavy a Leo mu tedy dal do ruky pár věcí, aby mu s nimi pomohl.
"Večer." Řekl ještě Eziovi, než odešel do vily.
"Co budeme dělat?" Zeptala se holčička, když svou pozornost zase vrátila k otci.
"No… myslím si, že jsi dostatečně velká, aby ses naučila jezdit na koni." Flavie nadšeně výskla a dožadovala se, aby ji Ezio pustil na zem. Když to udělal tak se rozeběhla ke schodům, aby byla co nejdřív u stájí. Ezio se jenom pousmál a následoval ji. Nechával jí náskok, než ji těsně před stájemi doběhl a chytil. Dívka se na svého nového otce jenom usmívala a vesele hladila po čumáku každého koně, který vystrčil hlavu z boxu, aby se podíval na nově příchozí. Postavil ji na nohy, až teprve u posledního boxu, který otevřel. Zvíře uvnitř Eziovi zafrkalo na pozdrav, než se začal zajímat o tu malou holku, co tady byla s jeho pánem. Očichával ji a dokonce do ní šťouchl čumákem, než pohlédl zpátky na Ezia, jako by Flavii právě schválil.
"Až budeš větší, tak budeš mít svého."

Jemně políbil spící dívenku na čelo, přičemž jí přitáhl deku, až k bradě. Dnes usnula celkem rychle a ani nechtěla slyšet pohádku o statečném assassinovi, který bojoval proti templářům. Asi za celý den ji nejvíce unavila právě jízda na koni. Chvíli tam tak nad dívkou stál, než se přesunul do vedlejšího pokoje, aby popřál dobrou noc Marcellovi. Chlapec tam na něj čekal. Výpomoc během Leonardových pokusů ho asi tolik nevyčerpala.
"Tati, kdy mě naučíš bojovat, jako to umíš ty?" Zeptal se Ezia, kterého tato otázka poměrně zarazila.
"To snad ani není potřeba, ne?" Posadil se k nevlastnímu synovi na okraj postele a jemně ho pohladil v černých rozčepýřených vlasech.
"Proč ne? Flavii každou noc vyprávíš pohádky o statečném bojovníkovi. Chci být jako on."
"Jako on být nechceš, Marcello. Ztratil skoro celou rodinu, než se postavil svým nepřátelům. Nikdo mu nikdy nic o těch věcech neřekl. Na koho by se tak mohl obrátit… Až později si našel pevné zázemí u strýce. Tam mu to však taky zničili… Potloukal se městy a mstil se. Sháněl prostředky na obnovu svého milovaného domova, když v rodném městě o něj nestáli. Kolikrát byl v ohrožení života, bojovat se nenaučil přes noc. Chce to tvrdý několikaletý výcvik, kterým on neprošel. Kolik let prožil jenom pomstou. Na tom není nic statečného, Flavii to vyprávím moc idealisticky." Zmlkl, když viděl chlapcův smutný pohled ve mdlém světle svíčky.
"Učit bojovat se můžeš, až udržíš meč v ruce. Na to jsi ještě moc mladý." Řekl nakonec a povzdychl si. "Tak jo." Souhlasil neochotně Marcello a odtáhl se od otce. Přikryl se dekou a otočil se čelem ke zdi, jelikož se mu tak usínalo mnohem lépe.
"Dobrou, tati."
"Dobrou, Marcello…" Zvedl se a sfoukl svíčku. Poté zamířil do ložnice naproti, kde už na něj čekal jeho partner a kochal se stříbrným kroužkem na své ruce.

"Vypadá, že se ti líbí," Podotkl, když viděl, že umělec stále hledí na dárek od Ezia.
"Proč by se mi neměl líbit. Nepotřebuju prsteny s velkými kameny, jako ženské." Odvětil blondýn a obměnil svůj střed zájmu. Pozoroval Ezia, který zavřel dveře a pro jistotu i zamkl. Tmavovlásek přešel ke skříni a začal si svlékat své šlechtické oblečení. To pečlivě skládal a vložil do jedné z několika poliček. Pohledem zavadil o černou na háčku visící zbroj, která se stala jeho společnicí během honitby za mstou.
"Oblečení je myslím zbytečné." Podotkl Leonardo, když viděl, že se Ezio chystal na sebe vzít lněnou noční košili a krátké kalhoty.
"Myslíš?" Uculil se tmavovlásek a věnoval Leonardovi vyzývavý pohled. "Nebaví tě snad ze mě stahovat svršky?" Leonardo sebou škubl a vylezl z postele.
"Baví, i když na to občas nemám náladu. Hlavně je to zbytečné, když je vedle pro tebe připravená horká koupel, můj udatný válečníku." Natiskl se těsně k Eziovi a lehce do něj strčil, takže se tmavovlásek musel zapřít rukou do zavřeného křídla skříně, zatímco v druhé držel oblečení. Slabě zasténal, zatímco Leonardo mu bloudil dlaní po hrudníku.
"Tak koupel jo? To je tak hezké, že na mě myslíš." Ucítil, jak ho Leonardo políbil na krk, zatímco v dolnchm partiích k Eziovi tiskl své vzrušení v kalhotách. Stačil mu jenom pohled na jeho vypracované tělo a byl při plné síle.
"Myslím si, že to nebude jenom příjemná koupel ve dvou." Podotkl Ezio, když se od něj Leonardo odtáhl a zamířil do vedlejší místnosti s velkou železnou vanou pro dva.

První do vody vlezl Ezio, který uvolněně vydechl a přivřel své jantarově žluté oči. Leonardo se po chvíli k jeho příjemnému vzdychání taky přidal, když vklouzl do vody. Společné koupele sice dělaly vanu stísněnější, ale svým způsobem byly velice příjemné, jelikož to ani moc nezahrnovalo očistu těla. Ezio sebou mírně škubl a otevřel oči, když ucítil ruku na svém levém chodidlu, jak pomalu putovala vzhůru a s dlaní se k němu pomalu přesunoval i Leonardo s rozverným úsměvem na tváři. Nic neřekl a přitiskl svá ústa k těm tmavovláskovým, zatímco dlaň si našla své místo v Eziově rozkroku. Mladší nic moc nenamítal, konečně nalezl potěšení v jejich společném aktu lásky a své špatné vzpomínky uzamkl hluboko uvnitř sebe. Uvnitř něj se rozplál oheň touhy, jak si s ním Leonardo hrál. Moc často to spolu ve vaně nedělali, jelikož to většinou dopadlo zraněním jednoho muže nebo druhého. Vjel prsty do Eziových delších světlých vlasů a sevřel je u kořínků. Pevně si ho tiskl ke svým ústům, napodoboval pohyby jeho jazyka a nepozastavoval se nad těmi nestoudnými steny, které začal během jejich líbání ze sebe vydávat. Nakonec propustil Leonardovy vlasy, když se od něj začal opatrně odtahovat.
"Otoč se zády… na čtyři…" Zašeptal Leonardo a Ezio tak poslušně učinil, až trochu vody vyšplouchla ven, jak rychle se otočil a dal plavovláskovi na odiv své vypracované pozadí. Zapřel se rukama o kovový okraj vany a jenom slabě zasténal, když ucítil, jak se Leonardo dotkl jeho vstupu. Mírně se nahrbil a sklonil hlavu, přičemž zavřel oči.

Leonardo bodlo u srdce, když viděl ty ošklivé jizvy po Eziově věznění u Cesareho. Z nich dvou to jeho mladší milenec odnesl asi nejvíc. Jak fyzicky, tak i psychicky. Musel ho dávat dohromady dlouhou řádku týdnů, než vůbec assassin vylezl ven z pokoje a vrátil se mu úsměv na tvář. Taktéž vlastně on sám zařizoval celou tuhle rekonstrukci Monteriggioni a muselo se těm malým špuntům nechat, že taky měli na Ezia dobrý vliv. Zavrtěl hlavou, aby vyhnal z hlavy takové myšlenky, když už byl dávno prsty uvnitř svého milovaného muže! Jemně jimi pohnul a odpovědí mu bylo sladké vzdychnutí z Eziových úst. Pomalu ho zpracovával a povoloval jeho svaly, zatímco rty líbal stopy po bičování. Měl je citlivé a cítil pod nimi každou nerovnost jizev. Některý byly vystouplejší než ostatní, jak se zvlášť brutálně a hluboko bič zanořil do Eziova masa. Skončil polibkem na kříži, když z něj své prsty vyjímal, aby je obměnil za své vztyčené kopí. Neměl po ruce žádnou mast, tak budou muset postačit sliny.
"Ezio…" Vzdychl, když mu pomalu nalehával na záda, zatímco do něj vnikal celou svou délkou. Tmavovlásek pevně sevřel okraje vany a jenom se proti Leonardovi vybídl, aby to tolik neprodlužoval a byl v něm zanořený konečně až po kořen.
"T-ti… amo…" Vydal ze sebe ztěžka Ezio a snažil se natočit tak, aby se i takhle v kleče mohl s Leonardem líbat. Ten tiskl svou hlavu mezi jeho lopatky, ale při Eziově zoufalé snaze na sebe upoutat pozornost, ji zvedl. Okamžitě se mu zvedly koutky do úsměvu, když se tmavovlásek dožadoval polibků a taky, že je dostal. Tiskl se proti jeho rtům, zatímco si podmaňoval celé jeho tělo. Měl jej v hrsti, a jak mu rozkošně vyznal lásku! Kolikrát si tohle všechno představoval sám ve své pracovně, když zrovna nebyl v uvěznění nějakého ze svých vynálezů a nesnažil se svou myšlenku převést do skutečného světa… Přejížděl po jeho bocích, než zastavil obě své dlaně a pevně je sevřel. Ezio si okolo jeho krku obmotal paži a jenom se mu víc vybízel. Vzdychal mu do úst, oči měl pevně zavřené. Stimuloval sám sebe, i když nebezpečně balancoval, a tak se musel zase rukou zapřít o vanu pevně přidělanou k zemi. Jednou to takhle pokoušeli bez zajištěné vany a dopadlo to jejím převrhnutím. Zrychloval své přírazy a s tím se zkracoval Eziův dech, až byl donucen se od Leonarda odtáhnout a jenom se jím nechat značkovat na krku. Cítil, jak se mu plavovlásek otíral o to správné místečko, jenom se lépe natočit a dokázal by vyvrcholit i bez stimulace…
"Ahn…" Vydal ze sebe o to zoufaleji, když ke svému překvapení cítil, jak se v jeho těle pomalu zvedal vrchol. Zaryl nehty do železa, div si je nezlomil, zatímco z jeho vzrušení vystříkl proud bílé tekutiny.
"Puttana…" Slyšel Leonardova slova, ale příliš si je nebral k srdci, i když by možná měl. Proč ho hned nazýval kurvou, když záhadným způsobem vyvrcholil jenom díky stimulaci zezadu. Opřel se o okraj vany i druhou rukou a vydýchával se ze svého vrcholu, zatímco jej Leonardo vyplnil svým vlastním sekretem.

Spokojeně se tiskl k Eziově vypracovanému hrudníku. Tmavovlásek si hrál s jeho světlými vlasy a jenom mlčel. Přemýšlel nad tím vším, co se tady dělo, jak bylo všechno najednou to nejkrásnější, co kdy mohl prožít.
"Leonardo… nepřišel mi žádný dopis od Volpeho? Neozval se mi Machiavelli dlouho…"
"Už zase přemýšlíš nad prací. Zkus se trochu uvolnit, dobře?" Snažil se Ezia Leonardo hned odbýt, protože netoužil, aby mu tyhle idylkové dny přerušil povolávací příkaz. Nechtěl, aby měl Ezio něco více společného s assassiny po celé Itálii. Teď už měl být jeho, zaslouženě si všechno vydržel. Teď už by se měl prostě jenom usadit a nechat svůj dobrodružný život být.
"Leo…!" Řekl trochu přísněji Ezio, než plánoval, ale pomohlo to, aby se od něj plavovlásek neochotně odtáhl a vylovil z šuplíku několik dopisů. Položil je na Ezia se smutným pohledem.
"Víš, že když je otevřel, tak mi zase odejdeš, viď?"
"Leonardo, to je tak sobecké. Ještě stále mám své povinnosti!" Ezio se tvářil šokovaně nad tím, že by mu jediný člověk, kterému věřil ze všech nejvíc, tajně odebíral poštu.
"Je snad sobecké, že už chci zbytek života prožít s mužem, aniž bych od něj musel být odloučený?! Co když tě ta tvoje posedlost řádem odvede někam támhle do Konstantinopole. Ezio… neotvírej ty dopisy. Prostě je spolu spálíme v krbu a budeme šťastní navěky." Snažil se před ním neronit slzy, ale nějak mu to nešlo. Hlavně, když Ezio na ně koukal jako zrazené zvířátko. Ignoroval jeho prosbu, aby to neotvíral a rozlomil pečeť prvnímu dopisu. Bez výrazné změny v mimice dočetl první dopis. Poté se pustil do dalšího. Leonardo jej celou dobu pozoroval a moc dobře věděl, co mu Ezio řekne, jakmile to vše přečte. Jenom doufal, že to nechá být. Mohl by to opravdu spálit a… Schoulil se do klubíčka vedle něj a hlasitě se rozvzlykal.
"Ezio… prosím."
"Radši jdi spát… Na mě slzy neplatí." Složil všechny zprávy a pohlédl na Leonarda. Nemusel nic říkat, jelikož si záhadným způsobem rozuměli i beze slov…

Dívenka zatahala Leonarda za nohavici, zatímco pozorovala jezdce na koni, jak mizel v dálce.
"Proč tatínek odjíždí pryč v tom divném oblečení?" Položila strýčkovi otázku, zatímco Marcello hypnotizovaně koukal na Ezia, dokud jim nezmizel z dohledu.
"Táta je ten statečný válečník, o kterým nám vypráví pohádky, že jo?" Zeptal se taky on. Leonardo však nevypadal, že by dětem chtěl odpovědět. Snažil se zadržet slzy, které se draly na povrch. Už teď si připadal opuštěně. Bůh ví, kam mu Ezio skutečně odjížděl a na jak dlouho… Sliboval, že mu pošle alespoň dopisy, pokud by se to mělo protáhnout…
"Jeden na návštěvu. Nemusíš se bát," Řekl nakonec dívce a k Marcellově otázce se nijak nevyjadřoval.
"Pojďte. Budete mi dneska pomáhat v dílně. Nemám nikoho od té doby, co se Nicco dal do učení politika k Machiavellimu."

Drahý Leonardo,
Tvé nejhorší obavy se možná tímto naplní. Jsem nucen se vydat po stopách Altaïrova odkazu. Jablko, které jsem získal od Cesareho nazpět nebylo jediné. Bylo by nebezpečné, kdyby to další padlo do nesprávných rukou. Společně s několika dalšími assassiny se vydávám do Masyafu, kde by se měla nacházet knihovna s Altaïrovými vědomostmi i Jablkem, alespoň jsem to vyčetl z dokumentů, které mi předložil Volpe. Nemusíš se bát, budu v pořádku a do roka se jistě vrátím. Budu ti pravidelně posílat dopisy. Dej mi zatím prosím pozor na Flavii s Marcellem, ber je jako naše vlastní děti a buď jim dobrým druhým otcem. Taktéž prosím hlídej mou sestru s matkou. Měj na paměti, že tě neskonale miluji.
S láskou,
Ezio

Roztřeseně se díval už na ta první slova. Důvod ho ani tolik nezajímal… Inkoust se začal rozpíjet, když na něj dopadaly slzy zlomeného muže. Konečně nalezne jeho láska cestu k němu a takhle je osud krutě roztrhne od sebe. Chtěl ten kus papíru zmuchlat a vyhodit, ale zároveň to nemohl udělat. Už jenom aby mu připomínal, jak ho Ezio miluje… Tak dlouho ho dával psychicky do kupy a on mu nakonec uteče za nějakým dobrodružstvím, aby se mu zase vrátil celý zlomený. A co když nebude pryč jenom ten slíbený rok, co když to bude mnohem delší doba. Musel se posadit. Odložil dopis a natáhl se po vínu, dlouho se takhle hrozně necítil. Jako by mu Ezio vrazil ledový nůž do hrudníku i do srdce. Proč takhle musel trpět jenom on s Eziem? Proč takové neštěstí nepotkávalo i ostatní? Volpe s Machiavellim to měli naprosto úžasné. Kolikrát jim Leonardo záviděl tu jejich nádhernou několikaletou idylku. On si té své užil sotva půl roku.
"Ezio, prosím… Vrať se mi domů. Slíbil jsi mi přece, že mě naučíš tancovat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 3. dubna 2016 v 11:14 | Reagovat

Tak krásné a ten konec... jistě to tak muselo dopadnout. Škoda, že Ezio se domů nejspíš už nevrátí :-|  :-( Každopádně jsem si tuhle sérii hodně užila. Je to hodně nádherná povídka :-) Jen svým způsobem taková tragická :-(

2 Rain Rain | 3. dubna 2016 v 12:48 | Reagovat

Tak fajn, teď ti popíšu, jak jsem se cítila, když jsem tuhle kapitolu četla:
Prvně to bylo jako duha a bonbóny, vše sladké, krásné a idylické, kdy si řekneš, že to bude mít dobrý konec.. Pak najednou začaly přicházet bouřkové mraky, pak začalo pršet a nakonec jakoby do toho uhodil hrom, chudák náš umělec! -> doufám, že chápeš, můj popis :D
Asi to tak mělo skončit, je to hodně smutné, ale přitom strašně pěkné.. Nevím, co přesně si myslet! Moje myšlenky jsou zmatené! xD
Povídka mě moc bavila, děkuji ti za ní, za ty úžasné dny, kdy jsem tady furt číhala na další díly! Je to pro mě něco jako poklad! Až budu mít více času, asi si ji znovu přečtu c:

3 Enqila Enqila | Web | 3. dubna 2016 v 14:25 | Reagovat

Tak vrátí, jenom mi přišlo správné to dát, aby to navazovalo rádoby na situaci, kdy vlastně vyrazil sám do Konstantinopole :D Děkuju vám oběma. Psala jsem to hlavně s tím, že potěším, jak Azano, tak i Rain.
Pochopila jsem tvoje pocity Rain, je to hezky popsaný xDDD Jestli to uděláš, tak tam asi na začátku najdeš hromadu chyb (ne gramatických, ale stylistických a přepisy)

4 Azano Azano | Web | 3. dubna 2016 v 14:29 | Reagovat

[3]: <3 Ráda jsem to četla. Bavilo mě to ^^

5 Enqila Enqila | Web | 3. dubna 2016 v 14:49 | Reagovat

To jsem ráda :3 Asi největší motivací jsou vždycky ohlasy čtenářů- Kolikrát stačí jenom jeden, aby dopomohl k dopsání :)

6 Rain Rain | 3. dubna 2016 v 17:17 | Reagovat

Pfrrr, chyby mi nevadí! Kdybys viděla ten můj postup, od začátku do konce, kdy jsem psala svoji povídku, tak ten můj začátek spálíš, vyhodíš a ještě pro jistotu jednou spálíš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama