Stejný vzhled, jiný člověk <1/3>

9. dubna 2016 v 10:00 | Enqila |  Hetalia
Po delší době tady máme i něco jiného, než jenom Antiku. Chtěla jsem to původně napsat celé najednou, ale usoudila jsem, že bude lepší to rozdělit. Byla jsem smutná a dostala chuť napsat ff na Hetalii. Dvanáctá kapitola nám vyjde zase v pátek, to se nemusíte bát ;3. Během týdne přístího nebo až přes příštího zkusím (uvidím, ja se mi podaří vyplodit 13. kapčtu, má to koneckonců přednost :D) napsat i druhou část.
Warning: dala bych tak 15+, jelikož se tam objeví jenom na krátkou chvíli sebeuspokojování
Pairng: Gilbert (spíš myšlenky na něj) x Ludwig


Nad hlavou mu proletělo několik letadel za doprovodu burácení jejich motorů. Zformované ve formaci do obráceného V. Jenom lehce zvedl zrak, jelikož věděl, že tihle nepatřili k jeho. Luftwaffe byla jeho pýcha, kterou si hýčkal a teď mu z ní zbylo sotva pár letadel. Věděl, jaký osud bude se vším, co budoval ve společnosti svého nadřízeného. Nemusel s jeho ideologií souhlasit, ale musel se podřídit a to taky udělal… A teď byl válce konec. Přestal pozorovat nebe, kde se letouny pomalu ztrácely z jeho dohledu. Zadíval se na zpustošené město válkou. Co všechno jim jeho nový šéf přinesl, byla obrovská ošklivá válka a bolest, kam se podíval. Cítil se uvnitř sebe dost slabě. Ta situace všude okolo, celé země ho rvala na kusy. Přiložil si dlaň k srdci, než klesl na kolena a sklonil hlavu. Přivřel azurově modré oči, zatímco mu spadla brigadýrka a odhalila plavé vlasy. Dokonalý čistokrevný Árijec. Nevnímal, že klečel na troskách ani to, jak ho tlačily do kolen. Vnímal pouze tu bolest, která se v něm po celou dobu hromadila, a teď tomu byl konec. Cosi slabě cinklo, když se podíval, tak orlice z jeho brigadýrky upadla, jako by se sama za sebe styděla k čemu, byla zneužita. Pochodovaly po něm tisíce oddílů nepřátelských vojáků a opláceli, co se dalo. Někdo mu položil dlaně na ramena a přiklekl si k němu.
"Bratře… hledají nás. Měli bychom se udat sami." Nevěřícně pohlédl do tváře jedinému člověku, kterému mohl věřit. Nedokázal uvěřit těm slovům, co právě řekl. Udat se sami? On se přece nikdy nevzdává! Nebo snad ano?
"Kam se vytratil ten úžasný rytíř, o kterém jsi mi kdysi jako malému vyprávěl?" Šeptl modrooký muž, zatímco starší vstal a natáhl ruku, aby mu pomohl na nohy.
"Pořád je to ten úžasný rytíř. Jenom možná už trochu stárne." Plavovlásek přijal ruku svého bratra a za jeho pomoci se postavil na nohy. Černé kalhoty měl šedivé od všudypřítomné suti. Zkusil si je oklepat, ale když zjistil, že se neudrží na nohou bez pomoci svého bratra, tak to vzdal a jenom se o něj opřel.
"Jsi v pořádku, Lude?" Zeptal se starostlivě starší a ovinul si jednu z paží okolo jeho pasu.
"Jo… Jenom se občas cítím slabě." Odpověděl Ludwig lehce roztřeseným hlasem.
"Pojďme."
"Počkej, možná je tohle… naposledy, co se vidíme." Cítil v břiše takový špatný pocit, že tomu tak mohlo skutečně být. Starší jenom tázavě povytáhl zcela bílé obočí, které ostře kontrastovalo s jeho krvavě rudýma očima.
"Chci ještě chvíli být svobodný, než nás za tohle všechno odsoudí."
"Jak bych si přál, aby to bylo možné," chytil svého mladšího bratříčka za bradu, aby jej políbil na ústa. Dlouze, vášnivě a s láskou, kterou k němu choval už od začátku. Ludwig viděl jeho vzestup a nyní i pád. Ludwig měl budoucnost, ale on už ne. Byl oficiálně nic. Kdysi jedno z nejmocnějších království Evropy. Plavovlásek mu to jenom s váháním oplácel, přece jenom ještě pořád se tu mohl potulovat některý z jejich vojáků a zastřelit je, když by je viděl. I když pro něj nebylo možné, aby jen tak zemřel, avšak pro staršího už ano.
"Gilberte…" Vydechl tiše jeho jméno, než se rozvzlykal. Možná to tak nevypadalo, když se pořád tvářil tak přísně a nedostupně, přesto byl z těch dvou ten citlivější.
"Co s námi teď bude?"
"Nevím…"

Rozevřel oči od sebe a jenom hleděl do stropu. Nenáviděl tyhle sny. Pronásledovaly ho neustále, i přestože už se dávno shledal se svým bratrem. Gilbert sice přišel, ale nedlouho poté mu odešel. Převrátil se na bok, aby se ujistil, že v obrovské posteli byl skutečně sám. Používal ke spánku pouze jednu půlku, jelikož tak nějak v hloubi srdce doufal, že se mu jeho trochu střelený bratr vrátí. Nemohl mu přece jen tak ze dne na den odejít, to prostě nešlo! Bezmocně udeřil pěstí do vedlejšího polštáře, kde byla složená pruská vlajka. Mohl jenom vzpomínat a nic s tím neudělat, jak se vůbec Feliciano vyrovnal se ztrátou dědečka? I když… on byl vlastně moc mladý, když je jeho děd opustil. Pro Ludwiga nastaly těžké časy, i když jeho země prosperovala, jak nikdy. Sevřel v dlani barevnou látku, byla to jediné, co mu po něm zbylo. Společně s tím i spousta záznamů a deník, který si vedl. Ovšem fotky? Jako by na nich nikdy nebyl. Obrazy, kde měl být se svým nejoblíbenějším člověkem, zmizely s ním a zůstalo jenom pár kusů, kde Fridrich II. byl sám. Aniž by to vnímal, tak mu po tvářích začaly téct slzy. Jak moc mu jeho milovaný bráška chyběl… Přitáhl si vlajku k sobě a objal ji, jako by to byl Gilbert. Zabořil obličej do její látky a jenom povzlykával, než jeho nos zaregistroval, jak silně je ta vlajka cítit Gilbertem. Tiše zašeptal jeho jméno a jenom látku k sobě víc natiskl. Utřel si slzy a lehce líbal černou orlici, která zde byla vyobrazena se zlatými písmeny KP na prsou, korunou na hlavě a žezlem a jablkem ve spárech. Tělem mu projela náhlá vlna vzrušení, která vystřídala na chvíli jeho smutek. Jak už je to dlouho, co uspokojil své základní potřeby? Naposledy to bylo, když mu bratr odešel…
"Gile…" Vzdychl znovu jeho jméno, když se konečně uchopil do dlaně. Měl by být smutný a nenechat se rozptýlit takovými nemravnostmi. A tak vlastně dělal obojí… Smutnil po bělovláskovi a zároveň se uspokojoval. Po chvíli vlajku musel položit, jelikož mu jenom obyčejné honění nestačilo. Chtěl víc. Povytáhl si tričko, aby se pohladil po vypracovaných svalech, než zabrousil dlaní pod polštář, odkud vytáhl lubrikační gel i s vibrátorem. Na chvíli se zastyděl, místo aby řádně truchlil, tak tady nad svojí jednou z mála památek po něm masturboval. Pokrčil nohy a dal si trošku gelu na bříška prstů, aby se rozehřál, už to pár měsíců nedělal, a tak pro něj bylo trochu těžší do sebe vůbec dostat tři prsty. Dýchal Gilbertovu vůni, která se zatím nevytrácela, nebo se mu podvědomě vybavila… Nebyl si tím jistý, ale ani se tím nezabýval, když do sebe vnikal hračkou. Pustil jej na nejvyšší intenzitu a začal se opět hladit. Tvář měl zabořenou do pruské vlajky, kam i hlasitě oddychoval. Oči měl zavřené, představoval si rudookého muže. Jak se svléká, sklání se nad ním, aby ho políbil. Jak se na něj smířeně usmívá. Ze zavřených očí mu začnou stékat slzy smutku, zatímco zrychlil tempo svého ruky, aby dosáhl vrcholu.
"Gilberte…" Zasténal, když ucítil horko na své dlani. Vytáhl vibrátor ze sebe a natáhl se po kapesníčcích. Místo toho, aby třeba očistil svou ruku nebo vibrátor od gelu, tak se ještě více schoulil do klubíčka a rozbrečel se.

"Ludwig už zase celou noc brečel." Podotkl hnědovlasý mladík se žlutýma očima k brýlatému muži, který po něm loupl od ranních novin nepříjemným pohledem.
"Ty bys taky bulel, kdybys přišel o toho svého nadutýho bráchu." Vzal do ruky šálek s čajem a upil si, opět se začal věnovat svým novinám. Hnědovlásek ublíženě pozoroval druhého.
"Nemusíš být na mě nepříjemný jenom, protože ses špatně vyspal." Vstal od stolu a zamířil za Ludwigem, který měl zarudlé oči, nasadil svůj obvyklý milý úsměv.
"Dobré ráno… Veee~" Pověsil se na svalnatého vysokého muže, jako měl ve zvyku. Ludwig na něj jenom pohlédl a sotva slyšitelně mu odpověděl.
"Máš hlad? Udělal jsem totiž snídani." Ludwig pouze přikývl a opatrně tmavovláska ze sebe sundal.
"Co budeš dneska dělat?" Snažil se ho rozmluvit a posadil se opět ke své nedojedené snídani. Ludwig jenom mlčel a dlouho se díval do otevřené skříňky na nádobí.
"Půjdu venčit psy." Odpověděl nakonec, co nejkratší a nejstručnější větou. Jako by to jeden z jeho psů, německý ovčák vycítil, že se zmínil o procházce a zamířil k němu. Šťouchl do něj vlhký čenichem a upřel na něj pohled tmavých skoro černých očí. Na krátkou chvíli se v Ludwigově výrazu objevil úsměv. Své psy měl rád… Strčil si do úst croissant a dřepl si. Objal zvíře okolo krku a opřel si o něj hlavu. Prsty zabořil do jeho dlouhé srsti a oči držel u sebe zavřené. Může to dojíst i venku. Zvedl se z podřepu.
"Blackie, Astere… I ty Berlitzi, jdeme." Zavolal hlasitě, aby přivolal druhého a třetího člena této psí party. Z obýváku vyběhl zlatý retrívr ve společnosti černé velké dogy. Zastavili se u svého pána a jako jeden všichni tři vyrazili, když se Ludwig přesunul do předsíně. Ani se nerozloučil s přítomnými. Začal si nazouvat vysoké kožené boty a přehodil přes sebe tmavě modrý vršek uniformy. Byl cítit jím… Natáhl se pro vodítka a jedno po druhém přicvaknul ke každému obojku. Otevřel dveře a jeho psí společníci nadšeně vyrazili ze dveří, než je zarazila délka vodítek. Zastavili se tedy a všichni tři se ohlédli po Ludwigovi, který stál ve dveřích a opět vzpomínal. Retrívr se posadil na prašné zemi a začal se drbat za krkem. Německý ovčák však netrpělivě štěkl po svém pánovi a tím ho probral ze snění.
"Jistě, omlouvám se." Zamumlal tiše, zavřel za sebou dveře a vyrazil do ulic Berlína.

Věděl, že jeho milovaní mazlíčci by byli raději, kdyby se mohli volně proběhnout a nebýt uvázáni na špagátu, ovšem tady nebyli v horách, aby je vypustil a nechal dělat, co se jim zlíbilo. Bolestně si vzpomněl, jak si nechal jeden z jeho nejhorších nadřízených postavit sídlo právě v horách a moc často tam nepobýval… Spíš tam byl on ve společnosti Gilberta. Nechávali psy, aby se proháněli, kde chtěli a vždycky se k nim vraceli domů alespoň na žrádlo. Jak romantické to tam bylo, alespoň v Ludwigových očích. Zastavil na přechodu a moc nevnímal své okolí. Vybavoval si všechno, co s Ludwigem v takzvaném Orlím hnízdě dělali. Převážně se to týkalo sexuálních hrátek, které tehdejší režim mezi stejnými pohlavími přísně zakazoval a těžce trestal, pokud se na to přišlo. Většina takových lidí byla deportována nebo zastřelena v posteli přímo se svým milencem. Kdyby přišli na něj a Gilberta, pravděpodobně by tím spadl v očích nadřízeného jako dokonalý Árijec. Psy vyrazili, až zatáhli Ludwiga a jemu došlo, že naskočila zelená barva a on mohl přejít. Osud tomu tak asi chtěl, když ho nohy ve společnosti zvířat donesly k další bolestné vzpomínce. Braniborská brána, která se tu zachovala, aby symbolizovala, že Berlín byl tehdy rozdělen na dva. Tak blízko a zároveň tak daleko od sebe Ludwig s Gilbertem byli odloučeni.
"Aster! Tady nemůžeš!" Škubl vodítkem Ludwig, když se doga chystala vykonat svou potřebu u této památky.
"Ještě to vydrž na trávník, huš!" Popohnal všechny tři psy dál.

Zamyšleně pozoroval své okolí. Jeho oči si prohlížely všemožné tváře nejrůznějších lidí. Ne všichni tady mluvili jeho rodným jazykem - němčinou. Slyšel i angličtinu, kterou ještě dokázal identifikovat, ovšem ten zbytek mu nějak utíkal. Nedokázal rozpoznat cizí jazyky, pouze ty co byly příbuzné tomu jeho. Na okamžik se zastavil, jelikož německý ovčák musel hrozně nutně něco očuchat na zemi a nenechal se jen tak odtáhnout. Všichni tři psi na sebe pohlédli, skoro se Ludwigovi zdálo, že na sebe kývli a najednou vyrazili. První mu z ruky vytrhla vodítko doga, jak to nečekal, ale zbylé dva si udržel pod kontrolou.
"Blackie!" Vykřikl a rozeběhl se za psem, který jenom přidal na svém tempu, ale vždycky se zarazil, když si nebyl jistý, že ho Ludwig vidí.
"Blackie stůj!" Vykřikl znova a zadýchaně se zastavil na rohu ulice, opře se o budovu a rozhlížel se, jelikož nevěděl, kam doga zaběhla. Snažil se popadnout dech, zatímco se Aster s Berlitzem vrtěli a snažili se také najít svého psího přítele. Zabožil tedy vpravo, když viděl, jak se tam snažil retrívr s ovčákem jít, ale vodítko je neustále drželo zkrátka. V šoku se zastavil, jakmile uviděl svoji dogu, která se nechala hladit mužem s bílými vlasy.
"Blackie! Neobtěžuj pána." Doběhl k nim a natáhl se po vodítku u země.
"Omlouvám se," Zamumlal, zatímco k němu muž zvedl pohled od dogy.
"To je v pořádku. Mám psy rád." Usmíval se mile na Ludwiga. Vypadá jako on, napadlo ihned Ludwiga, když si prohlížel mužovy rysy v tváři. Jenom jeho rudé oči byly nahrazeny modrými. Jako by se Gilbert reinkarnoval v normálního člověka.
"Koukám, že vy asi taky." Dřepl si k psům a všichni se k němu lísali, což Ludwiga udivilo ještě víc.
"Asi se jim líbíte. Normálně na všechny neznámé štěkají, když se k nim pokoušejí přiblížit…" Odvětil s klidnou tváří Ludwig. Byla tohle snad nějaká krutá hra osudu?
"Tak to mě těší." Snažil se vyhovět všem třem psům najednou, ale to prostě nešlo, a tak postupně podrbal za ušima každého z nich, než vstal.
"Bylo to příjemné zdržení, ale teď už mě prosím omluvte." Usmívalo se Gilbertovo lidské dvojče s modrýma očima na Ludwiga a vyrazilo pryč.
"Počkejte!" Chytil ho plavovlásek za paži, přičemž na něj muž tázavě koukal.
"Jak… se jmenujete? Kde bydlíte." Odmlčel se, cítil, že má tváře rudé. "Třeba bychom někdy mohli jít venčit psy společně." Dodal ihned, když viděl, že muži cukaly koutky.
"Fridrich Ernst." Odpověděl na první otázku a opatrně si vymanil paži z Ludwigova sevření. Zalovil ve svém dlouhém černém kabátě, na kterém teď byly tři druhy psích chlupů a vytáhl z peněženky vizitku.
"A vy?" Plavovlásek přijal vizitku s mužovým jménem a telefonním číslem i jménem firmy, kde pracoval.
"Ludwig Krause…" Bělovlásek pohlédl na hodinky.
"No, když mě teď omluvíte. Budu si muset vymyslet, proč jsem přišel do práce o deset minut později." Tvář mu rozřízl ještě širší úsměv, než před chvílí. Rozloučil se s Ludwigem a šel si svou cestou. Od té chvíle na něj nedokázal Ludwig přestat myslet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 9. dubna 2016 v 14:14 | Reagovat

To je krásné :D  :-)  :-P  :-P Gilbert jako člověk, to je tak vzrušující! :D Zvedlo mi to náladu a ještě příjemně pobavilo. Hlavně ta doga :D  :D

2 Enqila Enqila | Web | 9. dubna 2016 v 16:50 | Reagovat

Vážně? Tak to jsem ráda, že to pobavilo a zároveň zvedlo náladu ;3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama