Stejný vzhled, jiný člověk <2/3>

12. dubna 2016 v 10:00 | Enqila |  Hetalia
Opravdu se omlouvám, ale nějak... nějak se mi to chtělo protáhnout až na tři části. Za to nemůžu já, ale moje hlava pitomá a její hloupé nápady, co to zbytečně prodlužují :D
Určitě jste se těšili na sex a máte zatím prd :D
Pairing: Prussia x Germany


"Zdá se mi to, nebo začal Ludwig chodit konečně víc ven a nezůstával zavřený v pokoji s tou vlajkou? Přiznám se, že vidět ho, jak tu látku objímá, bylo pěkně děsivý." Přemýšlel nahlas hnědovlásek, jelikož věděl, že mu brejloun vedle něj neodpoví. A taky že se nad jeho dotazem ani nepozastavil a věnoval se své kávě a četbě.
"Jsem rád, že se konečně taky začal usmívat, ale bojím se o něj. Pokud nechodí ven s některým z nás, tak ho později opět uvidíme stejného jako po odchodu Gilberta…" Sešpulil rty k sobě a zadíval se na obrazovku televize, zatímco po něm staromódně oděný muž hodil nevrlý pohled.
"Co kdybys držel hubu? Snažím se tady číst. Jdi se třeba za tím svým pitomým bráchou."
"Romano není pitomý!"
"Ale je. Stejně jako ty. Tak huš." Musel kvůli němu i zaklapnout knihu, aby mu pohybem ruky naznačil, že by se mohl sbalit a vypadnout kamkoliv jinam, než kde se nacházel. Ludwig ho nijak nezajímal. Byl tady s ním, protože mu to nařídil šéf a zatím ze shora nepřišlo žádné jiné rozhodnutí. Hnědovlásek se zatvářil nadmíru ublíženě, ale vstal z gauče a zamířil tedy pryč, když ho tady ten zlý Rakušan nechtěl. Nedíval se před sebe, a tak narazil do roztržitého vysokého Němce.
"Feliciano, proč nekoukáš na cestu?" Zeptal se tázavě a potlačil protočení očima, když k němu Ital zvedl pohled ublíženého štěňátka.
"Mein Gott! Roderiku! Chovej se už konečně normálně a nešikanuj pořád Feliciana. Ty víš, jak je citlivý a bere si všechno moc osobně!" Vzal menšího mladíka za ruku a odtáhl jej zpátky do obýváku k televizi.
"Ruší mě od četby." Loupl po Ludwigovi stejně nepříjemným pohledem jako předtím po hnědovláskovi.
"No a co. Ty tady nejsi pán domu. To patří mě, tak se podle toho budeš chovat a necháš ho konečně být, nebo budeš žít ve sklepě." Muž s brýlemi se okamžitě zhrozil a jeho znechucený výraz vypovídal za vše. On a spát ve sklepě? Už tohle hrozné nevkusné místo bylo pro jeho estetické cítění moc. Sklep by určitě nepřežil.
"Hmph…" Vydal ze sebe nadutě a vstal tedy i s knihou v ruce. "Když mě tedy omluvíte." Prošel okolo Ludwiga s nafouknutými tvářemi a odešel jinam, kde by si v klidu mohl číst.
"Ty někam jdeš?" Zeptal se už zase veselý hnědovlásek a zubil se na Ludwiga.
"Jo. Pozvali mě na párty, nebo jak tomu ti dnešní mladí říkají." Italovi se rozšířily oči údivem. Přísný Ludwig, že by šel někam pít alkohol? Od té doby, co mu bratr odešel za Germánií a Svatou říší římskou, se Ludwig ničeho nedotkl a od piva se držel hodně daleko.
"Nebudu poslouchat žádné poznámky. Postaráš se mi o psy, dobře?"
"Rozkaz, kapitáne!" Culil se na něj Feliciano, než se spokojeně natáhl na gauč a zadíval se na ty pohyblivé obrázky. Ludwigovi se lehce zvedl pravý koutek, a tak se s rozloučením vydal pryč.


Vůbec si nebyl jistý, jestli šel včas… A co by měl vlastně přinést. Doufal, že Feliciano nepřijde na to, že mu ukradl jedno z těch jeho skvělých toskánských víneček, které si syslil Ital pro sebe. Chtěl udělat radost jemu. Kdyby mohl, tak by místo vína v ruce držel květiny, ovšem to by bylo moc divné, kdyby dal muži puget. Zalovil v kapse, aby vytáhl papírek s naškrábanou adresou, poté se rozhlédl okolo sebe. Jeden by řekl, že Berlín ve večerních hodinách je prázdný a po nikom vidu ani slechu, a přitom to bylo zcela naopak. V noci se jeho milované světlo zdálo být snad ještě živější, než během dne. Možná to taky bylo tím, že se opět po roce konal festival světel. Přitáhl si těsněji ke krku svůj kabát, aby se mu studený vítr nezakusoval do citlivé pokožky. Celá tahle paráda měla vypuknout okolo jedenácti hodin, možná i dříve. Nepamatoval si to, jelikož na téhle akci byl pouze jednou. Zastavil se, aby se ujistil, že je ve správné ulici a křečovitě se usmíval. Tehdy ho Gilbert vytáhl, aby v noci nedělali jenom to jedno. Byl to krásný zážitek, nejrůznější věci promítané na památky všude po Berlíně. Vše bylo odstartováno obrazci na Braniborské bráně. Dokonce se promítalo i zdi berlínské univerzity. Město to vždycky přišlo na spoustu peněz, ale za šťastné obyvatele i turisty to stálo. Zastavil se před otevřenou brankou Fridrichova domu. Jeho křečovitý úsměv se změnil ve smutný. Všude kudy šel, byly stopy po jeho bratrovi. Kam se podíval, tam se mu vybavovaly vzpomínky. Ať už to byl Berlín ještě za starých dob, nebo moderní. Bylo vůbec možné, aby zapomněl?

"Ty nepůjdeš dovnitř?" Vytrhl ho z myšlenek něčí hlas. Ludwig sebou lehce škubl a zadíval se k jeho zdroji. Osvícený vnitřním světlem stál ve dveřích usměvavý Fridrich.
"Jsem rád, že jsi přišel… Bohužel mi to nakonec spousta lidí odřekla. Byly to takové ty výmluvy typu, že raději budou se svou přítelkyní, když je ten festival a tak podobně." Mávl bezstarostně rukou ve vzduchu a odrazil se od futer, o které se opíral. Zamířil k Ludwigovi, který ho hypnotizoval pohledem. Fridrich na sobě měl obyčejnou bílou košili s vykasanými rukávy a džíny, a přesto mu to v očích Ludwiga neskutečně slušelo.
"Jé, tys nám přinesl víno." Vzal Ludwigovi z ruky láhev a natočil etiketu směrem ke zdroji světla. Fascinovaně zalapal po dechu. "To muselo být drahé."
"Ach.. opravdu? Tak to mě mrzí. Jo, přinesl." Rozpačitě se poškrábal v plavých vlasech. "Ani ne." Cítil horkost v tvářích, když ucítil, jak ho Fridrich vzal jemně za ruku.
"Nebudeme přeci tady stát v té zimě. Pojď." Ten dotyk byl tak příjemně známý, a tak se Ludwig ocitl na jednom z mála míst, kde po sobě Gilbert žádnou stopu nezanechal.

Fridrichův husky pouze zvedl zvědavě hlavu z předních tlap, když se jeho páníček vrátil dovnitř ve společnosti pro něj už celkem dobře známého muže. Klepnul několikrát ocasem do dřevěné podlahy a vyplázl jazyk, jako by Ludwiga vítal ve svém teritoriu. Po chvíli vstal, aby se začal domáhat nějakého fyzického kontaktu. Gilbert… tedy Fridrich zamířil do kuchyně, zatímco Ludwig si dřepl, aby mohl němé tváři vyhovět. Když však začal být husky dotěrný a snažil se dostat do Ludwigových kapes, které voněly dobrotami, tak byl Fridrich okřiknut a poslán na místo.
"Tos nemusel… Dal bych mu jednu." Vstal plavovlásek a otřepal si těch pár chlupů z černého svetru.
"Zbytečně bys ho tím rozmazloval. On moc dobře ví, kdy smí a nesmí." Postavil na stůl Fridrich dvě sklenice na víno.
"Když dovolíš a otevřeme to tvé chianti? Miluju toskánské víno." Ludwig sám sebe v duchu poplácal po rameni.
"Jistě, tady ho máš." Podal láhev Fridrichovi a projel jím elektrický šok, když se o sebe otřely jejich prsty. Byl rád, že se alespoň něčím trefil do Fridrichova vkusu. Většinou se to všechno nažil odhadovat podle Gilbertových chutí, ovšem Fridrich byl jeho naprostý opak. Nemyslel si o sobě příliš moc a pivu neholdoval. Nebyl příliš konfliktní a byl dost často obklopený svými kamarády či kolegy z práce. Proto mu nějak nešlo do hlavy, že by mu všichni odřekli účast na této sešlosti. Rozhlédl se okolo. Konečně měl možnost nahlédnout do jeho soukromí a podle všeho měl Fridrich rád jednoduchost. Pár obrázků mu viselo na bílých zdech. Černý stůl se šesti židlemi. Kuchyni měl moderně zřízenou a právě v ní zápolil se špuntem.
"Pomůžu ti." Řekl ihned, když si toho konečně všiml, ale špunt byl rychlejší. Fridrichovi se podařilo jej vytáhnout, ale díky tomu přišel o rovnováhu. Udělal pár kroků dozadu, než začal padat, ale to už ho zachytil Ludwig.
"Jsem takový trdlo." Řekl ihned a opatrně se od paralyzovaného plavovláska odtáhl, aby jim mohl do skleniček nalít víno.
"Víš, Lude. Tak jsem přemýšlel, co bysme mohli dělat, když jsme tady jenom sami dva." Položil víno na stůl a uchopil skleničku do ruky, aby chianti ochutnal. "Myslel jsem, že bysme mohli jít teda taky ven a strávit festival světel spolu."
"To zní jako… dobrý nápad." Odvětil Ludwig, když se konečně probral ze svého ochromení. Jako by cítil Gilberta a ne Fridricha. Bylo možné, aby mu by člověk takhle podobný? Ve všech věcech, kromě personality? Zhluboka se nadechl, aby uklidnil své rozbouřené myšlenky a hlavně hormony uvnitř sebe. Měl Fridrich stejné vypracované tělo a mocný úd? Chtěl to najednou tolik vědět. Osahat si ho… Hladit ho, cítit jeho penis v ústech, mít ho ve svých útrobách.
"Pojď si taky dát," natáhl ke skleničce ruku a přiťukl si s ním za vzájemného pohledu do očí. Snad poprvé v životě měl tak dobré víno. Ani ten pochybný úchylný Francouz mu nedal takhle dobré. Už chápal, proč si je tam Feliciano schovával jenom pro sebe. Fridrich pohlédl na hodiny.
"Tak do hoďky bych rád vyrazil, ať stihneme dojít k Braniborské bráně." Ludwig jenom souhlasně přikývl. Chtěl s ním strávit čas a bylo mu jedno, jak to bude.

Zrovna řešili momentální situaci v Německu, když Fridrich řekl, že už je čas, aby tedy vyrazili. Společně s nimi se na nohy postavil i bělovláskův husky.
"Ty nejdeš. Dneska už sis svoji vycházku venku užil." Řekl tak trochu přísným hlasem.
"Co udělal?" Zeptal se okamžitě Ludwig, jelikož věděl, že by na svého psího přítele Fridrich jen tak nemluvil takhle.
"Co myslíš? Udělal si procházku sám pro sebe, uličník jeden." Plavovláskovi cuklo lehce obočí nahoru.
"Podívej na něj, jak toho určitě lituje." Ukázal na psa, co se tvářil neskutečně zbídačeně, ale Fridrich se nenechal ošálit.
"Ten toho litoval leda tak prvních pět sekund na ulici. Nikam nepůjde." Ludwig se začal smát. On sám už by dávno svým miláčkům za takové uličnictví odpustil. Zamířil tedy do předsíně, aby si nazul černé polobotky.
"Nepočítal jsem s tím, že půjdeme ven. Myslíš, že bys mi mohl půjčit nějakou šálu?" Natáhl se po kabátu, který si navlékl a začal jej zapínat, zatímco do předsíně došel i Fridrich.
"Hmm… že jseš to ty." Postavil se na špičky, aby dosáhl až nahoru na poličku s čepicemi. Podal s úsměvem Ludwigovi kostkovanou šálu. Sám si okolo krku omotal jednobarevnou. Ludwig Gilberta… Mírně potřásl hlavou. Tohle přece nebyl Gilbert, kdyby ano, tak by rozhodně festival světel slavili z balkónu, nebo ještě lépe zavření v ložnici. Na chvíli bolestně přivřel oči. Sám se zbytečně takhle trápil, když udržoval kontakt s tímhle člověkem, co mu je moc podobný. Byl moc velký slaboch na to, aby se konečně od Gilberta odprostil.
"Lude, děje se něco?" Fridrich sevřel mužovo rameno a tázavě se na něj díval, tedy na jeho záda, jelikož stál za ním.
"Ne, to je v pořádku. Nejsem tolik zvyklý na víno." Zalhal a otočil se na něj s křečovitým úsměvem. Tolik ho chtěl oslovit tím jménem. Políbit jeho ústa, svléct z něj ty přebytečné šaty. A už to tady bylo zase. Jako by nad tím nefantazíroval už před hodinou.
"Tak pojď." Usmíval se Fridrich a vzal Ludwiga za ruku. I když ji měl Západ… teď už si vlastně nemohl říkat Západ… I když měl ruku v kožené rukavici, tak cítil to jiskření. Mravenčila mu příjemně ruka a odráželo se to v jeho slabinách. Čekal, že ho Fridrich pustí, ale on to neudělal. Zamknul za nimi a vedl ho uličkami Berlína, než se spolu ocitli před Braniborskou bránou.
"Fridrichu… tvoje ruka…"
"Promiň, vadí ti to hodně?" Pustil ho hned bělovlásek s pohledem upřený majestátní památku.
"Ne… že by mi to vadilo. Jenom by to nemuselo dělat dobrotu." Sklonil pohled ke svým nohám Ludwig. Co by asi řekl Fridrich tomu, kdyby mu řekl o svém bratrovi, kdyby mu řekl, co je vlastně zač. Ucítil jeho ruku na své bradě a mírně zvedl pohled, aby se setkal s tím Fridrichovým.
"Věděl jsem to od první chvíle, Ludwigu." Zašeptal tiše, zatímco lidé okolo nich se rozhodovali, kam jít dál, když představení tady se začalo opět opakovat. Ludwig vypadal zmateně.
"Já… promiň… asi ti to přijde nechutné, viď…"
"Ale jdi ty." Přestal ho držet pod bradou a vrazil si ruce do kapes. "V tomhle století to je normální. Vždycky to bylo normální. Není to tvoje chyba, že jsi takhle naprogramovaný. Vlastně budeš můj první kámoš, co je gay." To zmátlo Ludwiga ještě víc, nebo tím uvolnilo balvan uvnitř něj.
"Ty… si nemyslíš, že je to divné?" Fridrich jenom pobaveně pokrčil rameny a vyrazil i s davem po noční procházce po Berlíně.
"A proč by mělo?"
"Ale počkej… tohle jsem nemyslel. Já totiž…" Zachytil ho za paži jako tenkrát, když se s ním seznámil a nechtěl ho nechat jen tak odejít. Svého druhého Gilberta…
"Líbíš se mi. Mám tě rád." Vybafl na něj Ludwig bez dechu, až to Fridricha zarazilo. Úsměv mu z tváře zmizel.
"Tak to tě asi zklamu, Lude. Ale já do těchto věcí jako moc nejsem. Jako takhle. Gayové mi nevadí, jste asi i fajn, ale nedokážu si představit, že bych s někým, jako jsi ty měl vážný vztah a sex… Promiň." Opatrně si vymanil paži z jeho sevření a vyčkávavě na něj koukal.
"Ne to je v pořádku. Omluvit bych se měl já… Myslet si… myslet si, že…" Spodní ret se mu lehce začal třást.
"Prosím… zkus to se mnou, já to bez tebe nedokážu. Německo zažívá rozkvět, ale uvnitř jsem tak strašně prázdný, Gilberte prosím…" Mírně se sklonil, aby bělovláska objal.
"Gilberte? Nejseš trochu blázen?" Odtáhl ho překvapeně Fridrich od sebe, teď už se tvářil zhnuseně. Že byl do něj zamilovaný nějaký chlap? "Jsem Fridrich… Kdo je vůbec ten Gilbert? A co to meleš o Německu, že ty jsi prázdný." Ludwig potlačoval slzy, než nakonec lehce potřásl hlavou, aby se vzchopil. Fridrich ho odmítl, ale pořád ještě mohli být kamarádi.
"Promiň, Gilbert byl někdo, koho jsem měl taky… rád."
"A dal ti kopačky, proto se ti teď líbím já?" Doplnil za něj vševědoucně Fridrich.
"Ne… on prostě… umřel."

Bylo mu ho líto, a tak se nakonec nad Ludwigem slitoval a přistoupil, že by s ním mohl na zkoušku zkusit chodit. Bral to spíš jako nějaký experiment svého života, jelikož tomu nedával moc šancí. Bylo to jako by byli s Ludwigem přátelé, jenom spolu víc trávili čas, koukali se na filmy, nebo byl plavovláskem zván na večeře či do kina. Občas se ho snažil i Ludwig políbit, nebo se přeřekl a nazval ho Gilbertem. Měl snad být náhrada za toho Gilberta? Zamyšleně si prohlížel Ludwigovo sídlo. Musel asi být hodně bohatý, když se to pomalu podobalo luxusně vybavené vile, ale nějak se mu nepozdávali ti jeho trhlí spolubydlící. Rodina? Moc na to nevypadali. Dneska díky bohu byli někde pryč. Natáhl se po nějaké knize, která byla v malé knihovničce v obýváku. Rozevřel ji v místě, kde byla založená nějaká černobílá fotografie. Oba dva vyfocení se objímali okolo pasu v nacistických uniformách. Nešálil ho snad zrak? Byl ten vpravo Ludwig a ten vlevo on… sám? Otočil fotografii, aby si přečetl, co stálo na její zadní straně. West und Ost, 1944. Zaskočil ho plavovlásek, když položil na stůl tác s čajovou konvicí a šálky.
"Co to držíš v ruce?" Usmál se na Fridricha, než se zarazil. Vzal mu fotku z ruky a do očí se mu nahrnuly slzy.
"Myslel jsem, že ze všech fotek zmizel." Řekl spíš sám sobě.
"Můžeš mi to vysvětlit? Tys byl zamilovaný do někoho, kdo už je přes sedmdesát let po smrti? A tohle je tvůj děda, nebo tak něco?" Ludwig pohlédl překvapeně na Fridricha. Co mu na tohle měl říct?
"To bys nepochopil, kdybych ti to zkusil vysvětlit. Dej mi to." Vzal mu knížku. Das Tagenbuch. Stálo na jejím obale. Fotografii založil zpátky dovnitř.
"Co bych jako nepochopil? Že jsi nekrofil?"
"Cože?! To vůbec není pravda! On… Je to hrozně složité, Fridrichu. Prosím uklidni se." Odložil knihu vedle tácu s čajem a posadil se do křesla naproti němu.
"Na tý fotce jsem já a Gilbert."
"Není možný, aby někdo žil tak dlouho." Vrtěl okamžitě odmítavě hlavou Fridrich. "A navíc, to jsi jako zasranej nácek?"
"Nejsem nacista! Každý v tý době musel držet krok a hubu, jinak by tě deportovali." Odmlčel se a uvažoval nad tím, jak to Fridrichovi vysvětlit. Vybalit na něj, že je Německo rozhodně nemohl.
"Byli jsme utajený experiment, dobře? Všem je všeobecně známá posedlost o tom nadpřirozenu, že? Tak… jsme byli pokus. Našli nějaký artefakt a použili to na nás. Neměli jsme stárnout a žít věčně, ale Gilbert odešel."

"Německooo! Německo…!" Křičel na celý dům dobře známý hlas. Ital se ihned vynořil za rohem.
"Rakousko je na mě zase zlý… Nechce mě nechat spát, když je u nás právě odpočinek!" Zastavil se a zkoumavě si prohlédl druhého muže v Ludwigově společnosti.
"Prusko se vrátil…! Vítej, ono ho to hrozně vzalo, ale já mu říkal, že jdeš jenom na dovolenou a zase se vrátíš." Jeho slova utnul, až Ludwigův varovný pohled.
"Cože? To hrajete nějakou trhlou hru na státy?" Zeptal se okamžitě Fridrich, jako by mu nestačilo, že chodil pravděpodobně s osmdesátiletým dědkem.
"My jsme státy!" Vypnul pyšně hruď hnědovlásek.
"Feliciano, prosím tě. Vypadni a řekni Roderikovi, že ho zabiju, jestli tě nenechá spát! Rušíš nás tady, nevidíš?" Ital se zatvářil ublíženě, ale po Ludwigově zavrčení raději utekl pryč.
"Neřekls mi, že jste tady všichni asi mentálně narušení. Měl bych radši jít, nebo se dozvím, že vpravo je vlevo a dole je nahoře."
"Omlouvám se, je tomu těžký uvěřit, že?" Usmál se váhavě Ludwig na bělovláska.
"No to si teda piš! Jeden tvrdí, že jste země a ty mi tu zkoušíš nakukat, že jsi osmdesát let starý experiment."
"Říkal jsem, že tomu neuvěříš!" Zoufale si vjel prsty do svých pečlivě uhlazených vlasů, až si je rozcuchal.
"A jak bych taky mohl? Co kdybys mi dal čas a nechal mě být?" Vstal zmatený Fridrich.
"Tak…" Ludwig vzal do ruky se zvláštní něhou knihu, kterou vytáhl Fridrich.
"Přečti si to. Třeba ti to lépe pomůže porozumět tomu všemu. Nebo můžeš uvěřit té teorii o experimentu." Natáhl k němu ruku, aby mu knížku podal a Fridrich ji s jistým váháním přijal.
"Prosím jenom… mě nezavrhni, až si to pročteš. Miloval jsem ho stejnou láskou, jakou teď miluju tebe, Fridrichu." Mužovy azurové oči byly smutné, jelikož vlastně přenechával cizímu člověku jeho jedinou věc po Gilbertovi. Nevěděl, co všechno tam najde a bál se toho.
"Abych se přes to všechno přenesl, potřebuju mít tebe po svém boku. Byl se mnou odmalička, třeba tak pochopíš, proč jsem se do něj zamiloval." Fridrich mu nic neřekl a vydal se pryč. Potřeboval na čistý vzduch, tenhle otrávila banda těch bláznů. Kdo byl ten Gilbert? A co znamenalo, že oni byli státy? Pohlédl na koženou knihu, která pravděpodobně ukrývala všechny odpovědi na jeho otázky.

31. 12. 1899
Z malého ustrašeného klučíka se nám stal nádherný dospělý muž. Ludwig konečně dospěl i fyzicky, přestože uvnitř hlavy už takový byl pár let. Musím říct, že to ve mně probouzí i jiné pocity, než jenom pýchu a radost. Ať mi to milostivý bůh odpustí, ale asi jsem se do svého malého bratříčka zamiloval. Tolik let jsem ho vychovával, když se najednou opuštěný objevil u dveří mého zámku. Vtloukal do něj etiketu… Viděl období mého vzestupu i pádu a teď jsme stáli na hranici nové éry. Začínal pro nás rok 1900. Doba se už o tolik posunula a naše staré zvyky pomalu upadaly. I já jsem prošel dlouhou cestu od malého teutonského rytíře k evropské velmoci, kterou jsem teď. Zkusím být jeho dobrým bratrem dál, ale ta láska k němu mě tolik užírá. Chtěl bych ho líbat a svlékat, ne oblékat. Byl by velký hřích, kdybych podlehl svým touhám? Lidé umírají, ale my zůstáváme. Schválil by můj otec takovou sobeckost, když bych chtěl s někým být na věčnost a vybral jsem si právě Ludwiga?

3. 1. 2000
Cítím, že se blíží můj čas. Slýchávám dětský smích i strohý hlas. Častěji vídávám Svatou říši ve společnosti Germánie v místě, kde jsou všichni zapomenutí a dávno zaniklí. Ale já ještě nechci odejít, chci být se svým bratříčkem. Chci být se státem, kterému jsem vdechl jeho velikost. Pomáhal mu, když se na něj ostatní vykašlali a nikdy se k němu neobrátil zády. Ještě nemohu odejít, nemohu si jít hrát s malou Svatou říší římskou. Mám tolik nedodělaných věcí. Hlavně s ním. Ještě jsem nedostál všech svých slibů. Bože, dej mi prosím ještě čas. Smiluj se naposledy nad svým věrným synem a hříšníkem.

6. 5. 2015
Tohle je dost možná můj poslední zápis do deníku. Nevím, co bych měl psát. Bojím se toho všeho, bojím se, že ponechám Ludwiga napospas tomu krutému světu. Kéž bych tady s ním mohl být a pozorovat jeho vzestup v příštích letech. Bůh se nade mnou slitoval, ovšem znova už by to neudělal. Ani Sisyfos smrt přece neošálil a nakonec skončil v Tartaru. Nechci skončit v Pekle. Existuje vůbec Peklo pro státy? Můj milý, jestli tohle čteš… Prosím zachovej si svou sílu i v příštích letech. Rozkvétej bez mé pomoci, zvládneš to. Stejně jako jsi zvládl beze mne vydržet skoro padesát let. Ich liebe dich, Bruder.

Mísily se v něm různé pocity, když se měl znovu vidět s Fridrichem. Hlavně, když mu vlastně dal celou historii svého bratra, který si vše pečlivě, když měl tedy čas, zapisoval. Všechny jeho myšlenky, do kterých se neodvážil ani nakouknout sám Ludwig. Stačilo jednou, když to udělal a zrovna nechtěně nalistoval stránku, kam si frustrovaný Gilbert vypisoval své touhy. Už nikdy se toho deníku nedotkl natož, aby ho četl a teď se bál. Bál se Fridrichovy reakce. Bylo vůbec možné, aby něčemu takovému uvěřil? Neměl to radši zahrát, že by dál tvrdil svůj výmysl o experimentu a Feliciana by nazval mentálně postiženým, že žije ve svém vlastním světě států? Škubl sebou, když mu na stole zabzučel černý Blackberry. Natáhl se po něm, aby si přečetl zprávu od Fridricha.
Nevim jestli mel tak dobrou fantazii nebo je to pravdu pravda. Zitra v 8. Zkus prinest lepsi podklady. F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 14. dubna 2016 v 11:37 | Reagovat

Chvíli se mi chtělo brečet, hlavně při tom čtení deníku, ale jinak to je krásné :-)

2 Enqila Enqila | Web | 14. dubna 2016 v 20:46 | Reagovat

Děkuju moc, taky se mi občas stává, že brečím u svých výtvorů :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama