Antika | Kapitola 13 - Sfakterie

13. května 2016 v 10:00 | Enqila |  Antika
Zdravím, konečně tady máme 13. kapču. Tímto bych chtěla říct, že další kapitola bude poslendí, ale spíše už to můžete brát jako takový epilog, dovyprávění... a také možná takový otevřený konec s tím, že si sami budete moct domyslet, jak to celé třeba dál bylo. Nicméně jsem ráda, že se vám můj první větší vlastní projekt líbil. Děvku nepořítám, jelikož to byla vlastně fanfikce :)



Ozvalo se hlasité cinknutí mečů, jak se do sebe zaklesly. Acteon vyčerpaně ustoupil o krok dozadu před svým útočníkem. Někdo je ze zálohy napadnul, ale překvapivě se Athéňané celkem dobře drželi a už po chvíli i nad převahou vítězili. Mladík znaveně padl na kolena. Ruce ho námahou bolely ještě od veslování a moc času na odpočinek neměl. Zoufale zvedl svůj meč, aby odvrátil smrtelnou ránu na svůj krk a pokusil se vstát. Ruka se mu po té silné ráně rozvibrovala, až mu při další obraně protivník meč z ruky vyrazil. Zdálo se mu, jako by se nad ním roztahoval černý průsvitný šál. Smrt. Cítil ji. Nemilosrdně po něm natahovala své pařáty a spouštěla průsvitný šat, aby mohla poté jeho duši pouze uvěznit do svých sítí a odvést ji do Podsvětí. Lehnul do prachu a čekal na svou konečně ránu, která by tohle celé ukončila. Nedokázal uvěřit tomu, že by se tak snadno vzdal a teď cítil to naprosté vyčerpání. Možná se měl držet otcovy rady a být rolníkem. Jako válečník zklamal. Smířeně zavřel smaragdově zelené oči a vyčkával. Na nic jiného už ani sílu neměl. Ze sebelítosti ho vytrhlo duté zadunění, jak spadlo něco na zem a rána smrti ještě nějak nepřicházela. Možná měla zpoždění? Opatrně pohlédl vzhůru. Klekal si k němu bojem ztrhaný Hektor, přičemž si založil meč nazpět do pochvy a vzal svého milence do náruče. Viděl jeho pohybující se ústa, ale nereagoval na ně. Jako siréna ho lákalo k sobě bezvědomí a on se mu ochotně s příslibem odpočinku poddal. Hektor si k sobě přitáhl Acteonův obličej a jemně ho políbil na obě dvě tváře.
"Nesmíš mě opustit. Nikdy,"

Trvalo mu pár dní, než se konečně probral. Za tu dobu se prostředí okolo něj lehce změnilo a vyrostl zde tábor. Hektor s Démosthénem probírali své další možné kroky, zatímco řecké triméry se sušily dál od moře na pláži, aby byly opět použitelné.
Tábor čítal o polovinu mužů více, než si Acteon pamatoval. Stál s kožešinou přehozenou okolo ramen ve vchodu do jednoho z velitelských stanů a držel plachtu stranou, aby na to mraveniště plné bojovníků viděl. Okolo něj prošlo několik mužů. Jeden z válečníků mu věnoval pohled a laškovně na něj i zamával, než ho přátelé před ním okřikli.
"Nevíš, kdo to je?" Zaslechl Acteon a jenom si povzdychl. Ustoupil dozadu a pustil plachtu přes vchod, nakonec se vrátil do tepla ostatních kožešin.

Hektor zamyšleně pozoroval mapu rozloženou na stole a uvažoval nad Démosthénovým návrhem, že by měli zaútočit na pevnost na Sfakterii a až poté dobýt Pylos. Znělo to celkem rozumně. Podle informací co měli proti nim měla stát sotva půlka mužů oproti jejich válečné síle zde v táboře. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si byl jistý, že by měli zaútočit na ostrov a pak na město.
"Sparťané jsou tam jako šelmy v kleci. Rychle je pobijeme a do večera tam budeme hodovat v teple jejich pokojů." Usmíval se při těch slovech Démosthénes. Hektor pouze přikyvoval, jelikož tu Démosthénes měl stejně více pravomocí, než on. On tady byl, aby posoudil, případně upravil jeho plány.
"Alespoň se zbavíme hrozby možného útoky do týla." Úsměv vousatého muže se jenom o to víc rozšířil, když Hektor neměl žádné námitky či výtky.
"Do večera chci mít připravené lodě a za úsvitu zaútočíme. Něco i říká, že dnes bude i příhodné počasí," Hektor opět souhlasně pokýval hlavou a vydal se ze stanu, aby rozdal rozkazy. Tak dvě stě mužů by tu bylo dobré nechat na obranu tábora. No, možná tři sta…

Odhrnul plachtu a vešel do stanu, kde na něj čekal plně probuzený Acteon. Zabalený do kožešin Hektora jenom pozoroval, než se na něj váhavě usmál.
"Konečně jsi tady," Zašeptal Acteon a natáhl jednu ruku k plavovláskovi, zatímco druhou si na sobě přidržoval ovčí kůži. Hektor mu oplatil úsměv a přijal Acteonovu ručku. Byli vlastně ve válce a přece v tomhle stanu existoval jiný svět. Nádherný, s Acteonem plný lásky a vášně. Přiklekl si ke svému milému a políbil jej na ústa.
"Nemohl jsem se dočkat, až se probereš." Zavrkal Hektor, když se od Acteonových úst odtáhl. Mladíkovým tělem projela vlna vzrušení a záhy byly jakékoliv připravené dotazy zapomenuty. Vycházel vstříc Hektorovým polibkům a dotykům. Pomalu se mu podvoloval a vlastně se ani nezkoušel jakkoliv vzepřít. Připadal si, že je s ním někde na cestách a zrovna teď získali možnost si řádně někdo odpočinout a pořádně si to okořenit. Hektorovy ruce byly snad všude, jelikož přišlo Acteonovi, že na něj jeho starší milenec sahá po celém těle. Chvíli ho cítil na svém hrudníku a vzápětí se dotkl jeho jednoho z citlivých míst, kterým byl krví naběhlý úd. Acteon se zmohl pouze na slabé zasténání do Hektorových úst. Starší se mu vklínil mezi nohy, aby dál mohl zpracovávat jeho úd a Acteon jej tam pouze uvítal, přestože byl Hektor zatím oděný. Věděl, že to tak dlouho nebude a nakonec na tom začal pracovat, aby ze svého milovaného muže sňal černou tuniku a odhalil jeho nádherné vypracované tělo. Miloval předehry, jak si s ním Hektor hrál a vlastně tím kompletně kontroloval celé jeho tělo a on se tomu všemu jenom poddával… Plavovlásek se odtáhl od Acteonových rtů a začal jeho tělo zkoumat rty. Vzal si ho už tolikrát a nikomu by ho nedal a přece mu pořád připadalo, že si dokonale nezapamatoval každý kout jeho těla. Mladík pod ním jenom slabě sténal, aby zbytečně na jejich stan nepřipoutával pozornost, ale i tak se občas neubránil a hlasitě si zasténal. Zvlášť když Hektor pečoval o jeho bradavky a později cumlal v ústech jeho úd. Pohrával si s Acteonovou vztyčenou délkou a pomalu jej odváděl do nádherných výšin plných sladkých pocitů, kterých se po chvíli Acteon dočkal, až si musel dát ruku přes ústa. Prohnul se v zádech, zatímco jeho vrchol končil v Hektorových ústech, který si jenom jeden z pramínků s malým úsměvem otřel bříškem palce a olízl. Chytil Acteona za boky a přetočil jej na břicho, než stačil mladík jakkoliv protestovat, už mu jazykem rejdil přes jeho citlivý vstup. Vniknul do něj prsty, jakmile je dostatečně navlhčil v oleji. Acteon se jenom napjal a slabě vydechl, jelikož své hlasité projevy mohl tišit do teplých kožešin. Celé tělo mu spalovala touha, i když on se už udělal. Teď toužil po uspokojení svého staršího milence, Chtěl mu být dobrým partnerem… Propnul se v zádech, když v sobě cítil třetí prst a najednou nic, a pak zase horko druhého lidského těla. Hektor se do něj pomalu začal tlačit žaludem, až to Acteona i chvilku zabolelo, než si uvykl. Zas tak dlouhá doba od jejich milování neuběhla, že by to snad bylo pár měsíců a jeho tělo si stále pamatovalo Hektorův úd. Dokonce jej uvnitř sebe vítal. Mladík více sevřel kožešiny a pevně držel na kolenou, zatímco si jej Hektor kompletně podmanil. Vzdychal a dělal mu takovou příjemnou kulisu, která jeho milovaného dohnala k vrcholu. Hektor i přes svůj vrchol dál přirážet, než Acteona celého vyplnil a zadýchaný se mu opřel hrudníkem do zad. Musel uznat, že dneska to vzali docela dost rychle. Opatrně z tmavovláska vystoupil a nedal mu možnost sebou pohnout, když si ho přivinul do objetí. Políbil jej za ouško, které i lehce olízl.
"Miluju tě," Špitnul po chvíli Hektor, až se Acteon zachvěl a koktavě mu vyznání lásky oplatil. Ach, jak byl roztomilý! Zasmál se Hektor tiše v duchu a natočil si mladíkův obličej k sobě, aby ho políbil řádně na ústa.

Útok za úsvitu, velice oblíbená taktika většiny vojsk už dávno. Často posádka útok neočekávala a brzy padla, i když u Sparťanů člověk nevěděl, co očekávat. Narodili se s mečem v ruce a měl-li by mluvit za všechny, tak v očích Athén to byli barbaři bez špetky uměleckého citu a vše řešili násilím. Snažil se nedát najevo svou nevolnost, když se plavili k blízkému ostrůvku pod rouškou noci. Viděl siluety další desítky lodí, které elegantně a celkem tiše prorážely hladinu nočního moře, jež bičoval déšť. Tahle situace jim sice hrála do karet, ale zároveň byla velice nepříjemná. Sparťané je neuvidí připlouvat, avšak za cenu vojáků promrzlých na kost. Žaludek se mu zhoupl společně s nárazem kýlu lodi do písčité pláže. Z triméry okamžitě vyskočili všichni muži, až na Démosthéna s Hektorem a začali loď tlačit z vody. Vousatý muž přešel k Hektorovi a objal ho okolo ramen.
"Dobudeme to tady, a pak bude naše i město," Zašeptal, aby svého schlíplého druha povzbudil. Hektor sotva přikývnul a hleděl na mokrý černý písek.
"Pojď," vybídl Démosthénes plavovláska a nandal si na mokré vlasy bronzovou přilbu s černými koňskými žíněmi. Vyskočil z lodi a pohlédl za Hektorem. Ten ho napodobil, i když musel ještě chvíli posečkat, aby jeho nevolnost z moře zmizela. Bylo až neuvěřitelné, jak se sem dostali bez povšimnutí. Možná ta zmoklá kůže za to vítězství bude stát. Pomyslel si a procházel mezi vojáky. Hledal Acteona, kterého přehlédnout ani nemohl. Sňal svému milenci bohatě zdobenou slabě světelkující přilbu, aby ho mohl políbit. Jakmile se od něj odtáhl, tak se křečovitě usmíval, přestože to nešlo moc přes ta černá bouřková mračna vidět. Acteon si pravděpodobně setřel vodu z tváře, nebo to byly slzy smíšené s dešťovou vodou?
"Hektore…" Začal tiše, ale byl opět umlčen jeho rty. Polibek byl dlouhý a vášnivý, se zapojením jazyku, až se Acteonovi začala podlamovat kolena. Naštěstí jej Hektor obejmul okolo pasu a přidržel ho u sebe, ani jeden si nevšímali ostatních, jak na ně zírali. Každý měl svého přítele, ať už tady v nadcházející bitvě, nebo jinde. Hektor mu znovu vyznal lásku jako po nádherném milování ve stanu, kdy oba explodovali v příjemném vrcholu. Pevně ho objal, než pohlédl k hradbám, do kterých s hlasitými ránami narazily první obrovské šípy vypuštěné z balist na lodích. Pořádně jimi otřásly, Hektor nasadil Acteonovi jeho přilbu a přemístil se od něj k Démosthénovi. Probral se v něm válečník a jakmile byla brána několika trefnými střelami v tomhle hrozném počasí proražena, zavelel k útoku. A tak začala bitva, později známá jako u Sfakterie.

Ve vzduchu byla už od předchozích dnů cítit napjatá atmosféra. Epitados nechal zdvojnásobit noční hlídky, hlavně směrem k athénskému táboru a nechával na hradbách dvakrát tolik rozžhnutých ohňů. Aby na ně nemohli zaútočit pod rouškou noci. Počasí však hrálo proti nim, když se jednu noc strhl takový déšť, že by ani žebrák nevylezl na ulici prosit o almužnu. Dvojité hlídky byly tudíž teď k ničemu, ale stejně své vojáky Epitados donutil, aby tam stáli na dešti a zíraly do tmy, přestože většina z nich se nakonec skryla v přístřešcích, aby se ohřáli. V dálce se ozval hrom, který byl doprovázen světelným výbojem, jež na chvíli prozářil temnotu noci. Dneska bylo opravdu hrozně, nikdo nepočítal s tím, že by ty dámičky z Athén vůbec chtěly zaútočit. A pak to přišlo. Znělo to skoro jako další hrom, až na to, že se otřásly hradby v základech a brána zlověstně zasténala. Z hradeb bili na poplach, než se moudře rozhodli utéct, aby neskončili pohřbení pod rozbitými kusy kamenů. Všichni byli ihned na nohou, přičemž čerstvě probuzení muži mžourali do temného rána. Jakmile vylezli ven ze svých ubikací, tak na nikom nezůstal jediný chlup suchý. Přes déšť i hřmění byl slyšet Styfónův hromový hlas.
"Prašiví psi! Mělo se očekávat, že zaútočí takhle zbaběle! Na přímý střet totiž nemají!" Rozčiloval se jeden z velitelů této posádky, než tasil meč a zkřížil jej s prvním protivníkem. Zaklesli se do sebe i pohledem a zuřivost v mužových očích Styfóna přímo omračovala. Někdo ho odstrčil stranou, přičemž meč skončil v hrdle jednoho z jeho věrných druhů. Opařeně stál na místě a svíral svou zbraň. Pozoroval tanečníka se smrtí, který ladně kosil jednoho Sparťana po druhém, než se opět zadíval na Styfóna, který však byl chráněn svými nejbližšími. Utvořili okolo něj ochranný kruh a odráželi Athéňany. Celou pevností se rozléhal křik umírajících, řinkot zbraní a nadávky. Dnes neměli Athéňané s žádným nepřítelem slitování. Styfón se horečnatě rozhlížel okolo sebe, snažil se najít nějakého z velících mužů tohohle útoku, až ho možná nalezl. Ten muž v bohatě zdobené zbroji, jistě to byl jeho cíl! Musí useknout hadovi hlavu a celé tělo upadne do chaosu a odumře samo. Pozvedl meč a zuřivým švihnutím uťal hlavu muži, který mu zastoupil cestu. Běžel a mířil na krk dotyčného.

Slyšel jeho křik, který se sice přibližoval, ale zanikal v sílícím řinkotu všude okolo něj. Vykryl ránu zuřivého protivníka, až ho zabrněly ruce. Dokonce i námahou vyhekl, protože na tohle nebyl stále zvyklý. Boj na ostro si vyzkoušel teprve před pár dny a pravděpodobně si ho tu vytipoval nějaký velice zkušený nepřítel, jelikož nijak neváhal a jeho údery měly jediný cíl. Chtěl Acteona v zářivé zbroji zabít, protože se mylně domníval, že je jedním z velitelů tohoto útoku. Chvíli si vyměnovali údery mezi sebou. Acteon se snažil prolomit obranu toho muže, ale vždycky ten Sparťan stihl uhnout, nebo to přímo očekával. Předvídal mladíkovy pohyby a jeho útoky začínaly být poměrně o dost slabší, než při prvních pár minutách tohoto střetu. Hektorovy soukromé lekce šermu byly sice velmi poučné, ale vždycky na něj byl jeho milenec mírnější, než skutečný bojovník. Acteon vyrazil vpřed, aby mu z posledních sil zasadil pořádnou ránu, ale Sparťan hladce ustoupil do strany a zákeřně mu nastavil nohu do cesty, o kterou Acteon zakopl a skončil obličejem v blátě. Jak úžasně chutnalo.

Ztratil se mu z očí už během začátku bitvy, i když se snažil Acteona najít, tak to zatím bylo mezi tolika bojujícími muži neúspěšné. Přišlápl mrtvolu, aby z ní vytrhl meč a vzápětí vrazil jeho ocelový kulatý jilec do obličeje Sparťana, který se na něj chystal zaútočit. Muž zavyl bolestí a chytil se za nos, krev mu protékala mezi prsty. Jeho slabé chvilky využil nějaký Hektorův spolubojovník, který mu sťal hlavu. Tělo se sesulo k zemi a hlava odkutálela, kdo ví kam. Mezi masou bojovníků konečně uviděl záblesk dobře známé zlaté bohatě zdobené zbroje, i když se mu to mohlo pouze zdát. Začal se muži probíjet, aby se sám přesvědčil, jestli to byla pouze hra jeho mysli nebo ne. Hrklo v něm, když uviděl, že se jeho milenec válel na rozbahněné zemi a nad ním stál jeho kat
"Ne!" Vykřikl a prudce do Sparťana vrazil, až spolu skončili u Acteona na zemi. Chytl protivníka pod krkem a začal ho škrtit. Zatímco koutkem oka kontroloval Acteona, jestli mu nehrozí žádné další nebezpečí. Muž se pod ním divoce zmítal a zoufale sahal po svém meči. Ruka se mu smekala po mokré kůži a jeho snaha dostat se zpod Hektora pomalu upadala, až se přestal nakonec hýbat úplně. Hektor vstal z mrtvého muže a vzal ze země svůj meč, který při pádu upustil.
"Acteone! Dávej na sebe větší pozor"! až hystericky Hektor a smýkl mladíkem k sobě. Ani helma mu nezabránila v tom, aby si jeho rty neukradl v dlouhém a vášnivém polibku.
"Snažím se…" hlesl Acteon sotva slyšitelně, když ho Hektor pustil a jejich ústa se od sebe odtáhla. Byl tak strašně unavený a více přesvědčen, že se na boj naprosto nehodil. Uskočil od Hektora a tak tak pozvedl meč, když na něj zaútočil někdo další. Černé dlouhé žíně na protivníkově helmě jasně značily dalšího velitele. Mladík jenom pozoroval, jak mu jeho meč nepřítel zkušeně vyrazil z ruky a nadpozemský kov skončil kdesi v bahně. Ihned Acteona svým tělem zaštítil Hektor, ale nebyl dost rychlý a mladík schytal ošklivou ránu do paže. Tmavovlásek se instinktivně chytil za zranění a svět, jako kdyby se okolo něj zpomalil. Před sebou viděl jenom Hektora s tím mužem, dokonce i vojáci jim dělali jakýsi kruh a dávali jim více prostoru. Rozpršelo se ještě víc a viditelnost se pro Hektora jenom zhoršila. Sledoval svého soka, než provedl výpad. Nepřítel ho s lehkostí vykryl a začali si spolu vyměňovat údery ve snaze najít slabinu toho druhého. Hektor právě začal svůj tanec se Smrtí. Uhýbal před mužovými údery a s grácií mu je vracel. Únava na něm vůbec nebyla vidět a bitva se okolo nich skoro úplně zastavila a všichni pozorovali své velitele. Acteon se zhluboka nadechl a otevřel ústa. Chtěl na něj zakřičet, aby nebyl tolik u nepřátelských jednotek, jelikož se mu zdálo, že jeden z nich vyčkával na správnou příležitost… Pozvedl svůj meč a vrazil ho Hektorovi hluboko do zad. Opět se okolo nich rozpoutala zuřivá bitva, zatímco Hektor pomalu klesal na kolena a jeho protivník se právě chystal, aby jeho život zcela ukončil.
"Hektore! Ne!" Vykřikl Acteon, ani nevěděl, jak ale už měl v ruce zase svou zbraň. Napřáhl se a usekl Sparťanovi dobře mířenou ranou hlavu. Padl tak druhý velitel spartského vojska a na bojišti propukl ještě větší chaos, který se Acteona najednou už tolik netýkal. Zachytil jeho padající tělo do náruše a zadíval se mu do těch jeho nádherných ocelově modrých očí. Cítil, že něco uvnitř něj spolu s Hektorem umíralo a jedině Hektor opět mohl tu část přivést k životu, jestliže tohle celé přežije. Jistě! Byl silný, nemohla ho skolit jenom taková rána. Odhodil svou helmu a sundal ji i Hektorovi. Na mužovu tvář padaly kapky deště promísené se slzami Acteona.
"Bude to dobré… Dobré…" Šeptal Acteon a snažil se ho odtáhnout, co nejdál od bojiště, aby mohl zhodnotit situaci. Ucítil na tváři letmý dotyk Hektorových prstů. Zarazil se a pevně si k líci jeho ruku přitiskl. Chvíli ji tak držel, než ho políbil na hřbet ruky a opatrně mu ji položil na hrudník.
"Uzdravíš se. Nic to není," Křečovitě se usmíval, zatímco z něj stahoval poškozenou zbroj, jemně Hektora natočil a jenom ho to donutilo více ke slzám. Slyšel, jak Hektor lapnul po dechu a bolestivě zasténal. Život z něj vyprchával a on své poslední minuty nechtěl strávit koukáním na trosky hradeb. Silou vůle se znovu natočil k Acteonovi a díval se do jeho mladé tváře. Skoro až zoufale na něj upíral svůj zrak, který pomalu skelnatěl.
"…" Nadechl se ve snaze něco říct, ale nic ze sebe nevydal. Žádný zvuk, a tak se pouze smířeně usmál. A spočinul v Acteonově náručí s pohledem upřeným do jeho smaragdových očí.


Nejprve se rozplakal a bitva okolo se ho najednou absolutně netýkala. To, co uvnitř něj zemřelo před chvíli společně s Hektorem… Tak strašně ho to bolelo. Hrudník se mu svíral prázdnotou a bolestí, jako kdyby tam ten meč měl on a ne Hektor. Svíral jeho bezvládné tělo pevně a dlouho. Lkal nad jeho smrtí, možná by mohl být stejně smělý jako Orfeus a přivést ho nazpět k živým…. Ze zpěvákovy chyby se poučil každý, a kdyby se na Hektora nepodíval, tak by s ním zase mohl být. Ale co by on mohl tak vládcům Podsvětí nabídnout? Zahlédl záblesk zbroje toho muže, který mu Hektora tak zákečně vzal. Jeho nahrbená záda ani nešla přehlédnout. Natáhl se po odhozené helma a narazil si ji na hlavu. Vzedmul se v něm obrovský hněv, až se obloha temně zatáhla a déšť o dost zesílil. Bičoval vojáky. Blesky prořízla mračna a meč vletěl do Acteonovy natažené ruky sám. Ponechal Hektora ležet na zemi a vydal se k tomu muži. Okolo něj praskala elektřina a bojovníci mu navzdory bitvě uhýbali z cesty. Hrbáč se na něj ohlédl právě ve chvíli, kdy mu Acteon s žádným výrazem vrážel meč do zad, stejně jako to on udělal Hektorovi. Cítil spalující horko, a poté zjistil, že vycházelo ze zbraně, kterou měl v sobě. Klesl na kolena a Acteon se mu nohou zapřel do zad. Vyzývavě švihnul mečem ve vzduchu a čekal. Vrhli se na něj přesně podle jeho očekávání a on je všechny odrážel. Sekal jim hlavy, nohy i ruce. Mrzačil je, zabíjel je jménem svého milovaného. Mstil se na nich a vůbec to nevnímal. On byl jenom divák. Tuhle nějaký stáhl ocas mezi nohy a skončil v plamenech vřeštící. Dalšího zasáhl blesk, jiného vznesl do vzduchu prudký vichr. Aniž by si to uvědomoval, tak všem právě odhalil svou sílu, o které on sám nevěděl. Metal blesky, povolával vichry, mstil Hektora. Právě zažil svůj hočký přerod. Pochyby o sobě samém, že nebyl určen k boji, pomalu mizely. On k němu byl stvořený" Jeho otec byl vládce nebes a on v sobě skrýval jeho odkaz. Konečně začal dělat čest svému jménu. Činil tak s otcovým požehnáním, které ho obalovalo. Byl zrozen k plnění božských úkolů, aby bojoval proti nestvůrám. Nyní proti Sparťanům Ta hrstka Sparťanů se vzdala, ale on je nechtěl ponechat naživu. Chtěl je všechny zabít, ale cosi ho zadrželo. Síla z něj začala vyprchávat a požehnání od otce též. Založil krvavý meč do pochvy a vrátil se zpátky k bezvládnému Hektorovi. Tak nějak čekal, že starší otevře oči, usměje se na něj. Zašeptá jeho jméno a líbezná slova lásky, ale nic z toho se nestalo. Byl mrtev. Opřel se mu zoufale do hrudníku a jeho bolestný výkřik se nesl přes celý ostrov. Vítězství není bez obětí. Ozval se mu v hlavě hlas a Acteon zoufale pohlédl k nebi. Viděl tam sluncem ozářenou siluetu muže, který svíral svazek blesků. "Jsi krutý," zašeptal tiše Acteon a opřel si hlavu o Hektorův hrudník. Kolikrát na něm takhle odpočíval a teď… Co vlastně bude pak?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se vám Antika?

Ano ;3 100% (8)
Ani ne :| 0% (0)
Ne :v 0% (0)

Komentáře

1 from-dead-world from-dead-world | Web | 13. května 2016 v 11:23 | Reagovat

So sad :(

2 Enqila Enqila | Web | 13. května 2016 v 11:27 | Reagovat

možná jsem trošku u toho bulela když jsem to psala, i když jsem ten cíl měla od začátku, když to začalo vycházet :D

3 Azano Azano | Web | 13. května 2016 v 16:51 | Reagovat

[2]: já taky když píšu sad scény, tak u toho sama brečím :D a pak si říkám, že to teda musí bejt fakt smutný, když u toho brečím i já :D

4 Enqila Enqila | 13. května 2016 v 21:23 | Reagovat

Muhehe :D  ale pravdano. Zda se to smutny a ve vysledku nekomu to tak prijit nemusi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama