Rodinná pouta - Kapitola 7 - Smíření

12. února 2017 v 10:00 | Enqila |  Rodinná pouta
WoW, much wow, právě vyšla další kapitolka této povídky. Nezapomeňte zčeknout Azano s její novou stránkou ;) Konečně se osamostatnila a je na blogu svým pánem. (sačí kliknout na její přezdívku, lol).


Už uplynulo pár měsíců a Gabrielova prvotní fáze pocitu opuštění, ho konečně přešla. Toužil celé týdny po otcově společnosti, ale jeho hrdost a uražení, mu nedovolovaly se za ním zase zpátky doplazit. Zvlášť když si Christopher nijak neangažoval a za celou dobu mu nenapsal. Podmračeně pohlédl na prázdnou polovinu postele. Erik už se dávno vypařil, když bylo po všem. Sebral peníze a ani se nerozloučil, nic nového. Odněkud se vynořil značně nervózní James a pozoroval svého pána. Očividně se jeho depkařská nálada konečně změnila.
"Gabrieli, nemáš hlad?" Zeptal se natěšeně, ale když ho pán domu zpražil zlým pohledem, tak raději hodně rychle vypadl z ložnice. Gabriel sebou jenom zase plácl do postele a zadíval se do tmavě modrého povlečení deky. Ani mu nenapsal! Nic! Jako kdyby ho najednou nezajímal?! Zatnul nehty do prostěradla a zaskřípal zuby. Cítil se naštvaně. Byl rozzlobený! Otočil se na druhou stranu a natáhl se po černém Blackberry. Chtěl mu napsat, aby se nad sebou zamyslel, ale zarazilo ho několik nepřijatých hovorů a pár nepřečtených zpráv. Kdo by mu tak mohl psát? Manažerovi přece říkal, že teď nebude přijímat žádné zakázky, dokud se jeho osobní problémy nevyřeší. Nebo spíš nechtěl teď trávit čas před foťákem a přetvařovat se. Hmph, jako by se nikdy před fotografy nepřetvařoval. I tak občas každý potřeboval být sám se sebou.

Ledový pohled zabodával do zad svého prvního legitimního potomka, který měl dnes zažít svůj největší den v životě. Drobnější hnědovlásek se otočil čelem ke svému otci a nejistě na něj pohlédl. V tom obřadním rouchu si připadal hloupě, ale tradice je tradice.
"Dnes se oficiálně staneš králem našeho lidu." Řekl senior, ale ani se neusmál. Žádný pohyb těla nevyzařoval emoci, přestože uvnitř nitra byl velice pyšný na to, že to jedno z jeho dětí dotáhlo takhle vysoko. "Ale musí tady být i on?" Pokračoval a kývl směrem k černovlasému muži s mechově zelenýma očima.
"Tati, Marian je můj… kamarád. Hodně mi tady pomohl potom, co… mne opustila Elizabeth." Snažil se vypadat, že stále truchlí, ale v nitru byl nesmírně rád, že jeho ženu zavraždil jeden z těch divokých. Aspoň měl klid a konečně mohl být sám sebou.
"Ach jistě. Ta smrt, ale nemusíš se bát. Už jsem ti sehnal vhodnou kandidátku, která ti bude zahřívat lože, až se budeš vracet ze svých audiencí." Christopher mladší strnul a společně s ním i Marian. Oba dva tohle neslyšeli zrovna nejraději. Žena? Proniklo jedno slovo z Marianových myšlenek do hnědovláskových. Ihned jeho nálada klesla. Nejenom že tady byl otec a nemohli spolu být, ale teď chtěl mezi ně stavět další bariéru.
"Pánové, už je čas." Nakoukla dovnitř žena a pokynula oběma přítomným mužům, aby zde nechali budoucího krále o samotě. Marianovi bylo nepříjemné, že šel za tím blonďatým arogantním mužem. Chris mu o otci hodně vyprávěl a on teď sám mohl zjistit, jaký ledový čumák to je. Očividně pro něj děti byly nástroje. Snažil se z nich udělat to, čím on sám nebyl. A proto Chris byl také právník, Cedrik se stal doktorem… Další Chrisovy bratry neměl tu možnost potkat. Koneckonců navštívil Francii pouze jednou a jeho vzpomínky nejvíce lpěly na tom krásném romantickém milování s Chrisem na pláži.
"Jsem rád, že ve vás syn nalezl jistou… řekněme podporu. Ale byl bych moc rád, kdybyste ho ponechal na pokoji. Vaše přátelství s ním může zničit jeho nově nabytou pověst." Začal pomalu blondýn a cítil černovláskův pohled ve svých rozložitých ramenech. "Jistě uznáte za vhodné, že ani vy. Ani váš otec nejste zrovna dvakrát reprezentativní typy. A ten skandál, že váš otec udržuje intimní vztah se strážcem, na vás nevrhá zrovna dobré světlo. Zatímco on je nechutný gay, vy jste nevyléčitelný alkoholik." Každé slovo více a více utvrzovalo, že Christopherovi jen tak snadno nevysvětlí, že se s jeho synem milují a nejspíš by to skončilo hodně špatně, kdyby to vůbec někdy přiznali.
"Je na našem králi, jestli mě dál bude chtít jako svého přítele. Vy do toho nemáte absolutně žádné právo mluvit." Snažil se odpovědět neutrálně a v klidu, zatímco se Christopher zastavil a otočil se na něj. Sjel ho chladným pohledem, než své modré oči zabodl do těch jeho mechových.
"Naopak. Právě já tady mám největší slovo a právo, mluvit mu do všeho." Až děsivě se na Mariana usmál a vyrazil do rozlezlého bohatě zdobeného sálu katedrály právě ve chvíli, když začala hrát hudba. Usadil se na své místo v první řadě, zatímco Marian se potupně usadil vedle svého otce vzadu, kde seděli vyvrhelové královských rodin.


Obřad pomalu začal. Jediný člen rodiny, po kterém přítomnost snad budoucí král ani nechtěl, byl jeho nevlastní starší bratr. Alespoň na chvíli mohl mít otce pro sebe, přestože se k němu nechoval s takovou otevřeností, jakou právě viděl ke Gabrielovi. Sžíralo ho to, tak moc, že ho kněz vyzval už podruhé, aby složil svůj královský slib. S omluvou pohlédl mladému vampýrovi do očí, než je zavřel a položil dlaň na Svatou knihu. Pomalu, pečlivě a hlavně srozumitelně začal odříkávat slova, zatímco jej u toho doprovázela tichá nyní jemná hudba varhanů, které byly perfektně skryté. Jiné kostely se jimi pyšnily, ale zde se tvůrci rozhodli, že by právě při takto důležitých obřadech mohl nástroj zbytečně strhávat pozornost na sebe. Hnědovlásek domluvil a s ním utichla i hudba. Otevřel oči a pohlédl na směrem k muži. Pravděpodobně vedoucí církve, kterého však nenazývali papežem, i když měl zcela podobné obřadní roucho, které bylo snad ještě bohatší než to Chrisovo. Bledě modré oči se upřely na nádhernou královskou korunu vykládanou převážně safíry a rubíny. Hnědovlásek bez nějakého pobízení poklekl a vyčkával, stále tady převládala jistá nadvláda církve nad světskou mocí, alespoň v určitých případech. Ucítil pořádnou tíhu na své hlavě a byl rád, že vzhlédl k muži, který mu dal pomazání. Nakonec vstal a rozhlédl se po královských i obyčejných lidech. Všichni teď byli jeho poddaní a on měl rozhodovat o jejich osudu… Všichni z lavic povstali, aby se vzápětí uklonili svému novému vládci. A tak první z rodiny Vallotonových usedl na královský trůn.

Senior vstal ze všech jako první, aby se vydal rovnou do synova sídla, kde by si s ním mohl soukromě popovídat. Rozhodně bylo třeba udělat několik změn. Přišlo mu, že jeho prvorozený vnuk nějak zženštěl a bylo třeba tomu udělat utrum. O to víc ho rozzlobil fakt, když v sídle našel toho černovlasého ničemu se zelenýma očima, jak si hraje s Patrikem a ještě nějakým dalším klukem. Čí to bylo dítě? Možná jeho?
"Kdo to je?" Zeptal se nepříjemně, protože oba dva kluci spíš hlučeli, než aby si v tichosti hráli.
"Artur, můj syn." Odpověděl neméně podrážděný Marian a pohlédl tomu muži do očí. Nebál se přímé konfrontace.
"Opravdu? Z toho co víme, tak jste neměl žádnou ženu ani milenku. Cha, jestli vůbec nějakou. Pokud jste jeho otec, tak by se mělo přejít k jistým krokům a najít chlapci vhodnější rodiče." Jeden z chlapců hleděl poměrně ustrašeně na toho zlého pána, zatímco druhý ho přivítal s francouzským blábolením a pořád dokola opakoval "děda".
"Otče, proč musíš obtěžovat mé přátele. Vždycky se k nim chováš neslušně," Utnul tuhle nepříjemnou konverzaci příchod Christophera mladšího, který svému otci nebyl absolutně podobný. Ani vzrůstem, ani v obličeji. Byl to malý drobný hnědovlásek s lehce ženskými rysy, bledě modrýma očima a věčnými kruhy pod nimi, jak se kvůli právničině skoro nikdy pořádně nevyspal. Pokud ho zrovna netrápil případ, tak to byl Marian, který ho spolehlivě obtěžoval, aby na spánek neměl ani chuť. "To že se Marian nedávno se svou přítelkyní rozešel, by už nemělo mít vliv na jeho adopci, jestliže je schopný ho zaopatřit a já mám dojem, že ano. " Pokračoval poměrně sebevědomě. Teď byl přece král a už v ničem nemusel otce poslouchat. Alespoň tak si to myslel, ale seniorova dominance se po chvíli ukázala, když svému čerstvě korunovanému synovi vrazil facku.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš, chlapečku. Pořád jsem tvůj otec a tohle všechno nemáš díky sobě, ale taky díky mě. Tak si to laskavě zapamatuj." Malý chlapec se při dědově jednání okamžitě rozplakal, zatímco druhý v Marianově náručí koukal za záda otce a jeho pozornost visela na něčem jiném. Černovlásek tak položil malého Artura na nohy a přesunul se k brečícímu chlapci, který se na něj okamžitě pověsil.
"Půjdu s nimi na procházku. Pak ho vrátím Cedrikovi." Oznámil Chrisovi a neverbálně mu naznačil, že ho tady nikdo neuvidí, dokud tu bude tenhle zlý živel. Hnědovlásek stále šokován fackou přikývl a jemně si třel bolavou tvář, než upřel pozornost k otci. Opět se mu vybavilo s jakou láskou se choval ke Gabrielovi a jeho jenom mlátil. Bylo to tak nefér! Blondýn si smetl neviditelné smítko z ramene a bez nějaké větší emoce znovu pohlédl na svého syna. Takhle rebelovat proti němu nikdo nebude!
"Co tady ještě koukáš? Takhle se staráš o hosty? Ani vodu mi nenabídneš?" Vyhnal drobnějšího mladíka tedy spíše už muže z místnosti a sám se usadil do křesla. Na konferenční stolek odložil několik složek a vyčkával hnědovláskova návratu.

Jeho dny byly nenaplněné a nudné, tajemný volající se mu už od toho dne neozval, tudíž nepokládal za velkou důležitost, aby se ho pokusil vypátrat. Z televize se dozvěděl, že jeho nevlastního bratra konečně korunovali, ale necítil se z toho nijak extrémně šťastný. Po pravdě neměl ke zbytku rodiny žádný vztah až na otce. Po něm toužil ze všech nejvíc. Chtěl ho mít pro sebe, což se mu na čas i povedlo… Byl dokonce rozhodnutý, že kdyby to nešlo po dobrém, tak by ho unesl hluboko do lesů a donutil ho, aby se do něj zamiloval. Jistě by to dokázal svými schopnostmi, alespoň natolik si věřil. Zamyšleně si ukrojil kousek masa a zadíval se na obrazovku. Většinu času se teď právě mluvilo O Christopherovi Vallotonovi juniorovi a jeho budoucích rozhodnutím. Někteří byli proti němu, jiní zase pro. Jako každý měl své podporovatele a protivníky. V podstatě neměl žádné soukromí, pokud se odvážil vyjít ven, ale ten vzrušený šrumec snad brzy měl opadnout. Alespoň v to doufal, chtěl se také dozvědět něco o událostech v Americe a ne o tom, kam zrovna šel jeho nevlastní bratr nakupovat. S povzdychem odložil příbor a odnesl nádobí ke dřezu. Tam ho lehce omyl, než ho šoupl do myčky a na chvilku se zadíval ven. Ano, otec mu chyběl. Kdyby teď zahvízdal, tak by se za ním vrátil a ještě mu líbal nohy. Mírně sebou škubl, když mu přišla zpráva. Byla od Jeanette. Od koho jiného že. S ní se poslední tyhle dny scházel, aby se nějak zabavil, ale spíš se přetvařoval. Měl by si s ní vyrazit večer? Napsal jí rychlou krátkou odpověď a ještě k tomu připsal žádost, aby dneska zašla za jeho otcem a odevzdala mu první návrh jejich předmanželské smlouvy. Už předtím jí zkoušel vysvětlovat, že s ním momentálně nemá nejlepší vztahy, ale jako právníkovi mu stále důvěřoval. Něco upravit a notářsky potvrdit by se přece dalo obejít bez emocí. Když mu přišla odpověď, tak byl na cestě za Jamesem. Už dlouho u něj nebyl a na mladíkovi to bylo znát. Stejně jako na Gabrielovi. Koneckonců lidské jídlo pro něj nebylo tak vydatné jako sama krev. Nutno podotknout že James ho viděl ve svém luxusně zařízeném pokoji velice rád. Skoro jako pes, když vít svého pána po dlouhém dni doma.
"Nechybí ti tady nic?" Zeptal se prve Gabriel, ale odpovědí mu byl nespokojený pohled, takže by tu otázku měl asi položit až později. Pohledem zavadil o Jamesův už tak dost zjizvený krk, že si na cesty mezi lidi musel brát šátek. Někomu to mohlo připadat nehumánní, že si takhle vydržoval potravu v domě, ale takoví lidé byli v jejich společnosti nesmírně ceněni a měli se velice dobře. I když už časem nevnímali nic jiného, než těch pár sekund, které trávili se svým vampýrem, aby se z nich nakrmil. Posadil se vedle Jamese, aby ukončil jeho trápení a konečně se z něj napil. Ucítil, že mu muž zaryl nehty do zápěstí, než stisk uvolnil a na tváři se mu objevil blažený úsměv. Dopřál mu notnou dávku endorfinů, než se od něj konečně odtáhl a pohlédl do výrazu naprosté spokojenosti. Poté jeho oči sklouzly k trochu jiným místům, přičemž poměrně hlasitě polkl. Erik tady dlouho nebyl a přece jenom byl muž… a potřeboval se nějak vybít... Divoce zavrtěl hlavou a plácl se po tváři, aby se probral. James by ho asi tak sotva vnímal. Nebylo by to pak znásilnění?
"Odpočívej." Doporučil mu jako vždycky a pomohl mu, aby se uvelebil na pohovce, kde po chvíli i James usnul, a tak ho alespoň Gabriel přikryl.


Čekal v chodbě pro něj dobře známého sídla a pohrával si s klíčky od auta. Čekal na Jeanette a odmítl nabídku, aby se šel posadit alespoň do místnosti pro hosty. Služebný to zkusil ještě několikrát, než ponechal muže s blond vlasy v kožené bundě a brýlemi na nose, aby tam tedy postával a cinkal klíčemi. Viditelně se uvolnil, když viděl hnědovlásku, jak k němu jde se spokojeným výrazem, ale už z dálky ho jemně zarazila, ab se ještě nebalil.
"Musím pro něco do auta. Otec se na tebe ptal, jako pokaždé. Možná bys mu měl tu věc konečně odpustit, nevím, co se mezi vámi stalo, ale velice mu na tobě záleží. Je až přehnaně zbytečně úzkostlivý a opatrný, než aby se ptal přímo." Usmála se na něj a pohladila ho ještě po ruce, kde neměl klíče a odešla. V tu chvíli uslyšel kroky. Bylo v nich jisté váhání a hlavně dotyčný napadal na jednu nohu, než se objevil v hale před Gabrielem senior.
"To už ti ani nestojím za pozdrav?" Zeptal se tiše a pomalu k němu kulhavě směřoval. Domluvili se snad takhle s Jeanette? Gabriel se podmračeně ohlédl za sebe, ale vchodové dveře se neotvíraly.
"Proč bych se měl hlásit k někomu, kdo mě nazval děvkou?" Odvětil odměřeně Gabriel a založil si ruce na prsou, aby tím dal najevo, že netouží, aby se k němu pokusil byť jenom přiblížit. Ale na jeho neverbální komunikaci senior nedbal. "Navíc tady máš tamtoho… polovičního upíra." Vyprskl až opovržlivě.
"Měl jsem spoustu času si to všechno promyslet. Pokusil jsem se ti to vysvětlit, ale tys mi hovor ihned položil, sotva jsem promluvil…" Znaveně si přejel prsty u kořene nosu a promnul si oči, než se zahleděl na stejně vysokého syna. Natáhl k němu ruku a viditelně ho ranilo, že před ním ucukl.
"Gabrieli, prosím." Zašeptal už poměrně zoufale. Čím déle se s ním odmítal mladík bavit, tím více mu došlo, že se choval jako naprostý idiot. Znovu se ho pokusil dotknout a jemně ho chytil za jednu z rukou, co měl překřížené. Alespoň mne vyslechni. Udělal jsem chybu a… jsem ochotný přistoupit na tvou podmínku." Mladší nedůvěřivě povytáhl obočí a nijak nereagoval na jeho dotyk. Vždyť byli na chodbě a mohl je kdykoliv kdokoliv vidět.
"Mou podmínku? Co tak najednou? Ještě nedávno jsem byl děvka. Nikdo neměl ani dost slušnosti, aby mě pozval na oslavu korunování tvého úspěšnějšího syna." Jízlivost v jeho hlase nešla přeslechnout.
"Protože jsem měl čas přemýšlet… o samotě. Utřídil jsem si myšlenky. Zbavím se Kaspera. Pokusím se změnit…" Už mu jednou odešla ona. Nemohl dovolit, aby to udělal i Gabriel… Hluboko v srdci cítil, že už se za ním nikdy jeho milovaná nevrátí a možná už ani nechtěl, aby se vrátila.
"Pche, ty se pokusíš změnit?"
"Ano." Přikývl s vážným výrazem senior a udělal konečně krok blíž ke Gabrielovi. Z paže mu sjel na loket a z něj sklouzl na bok. "Žádám tě o druhou šanci, Gabrieli." Zašeptal a cítil, jak se pod ním syn lehce třásl. Nakonec se odvážil si ukradnout polibek. Chtěl jenom krátký a cudný, ale neudržel se. Zaryl nehty mladšímu do boků a prudce ho přimáčkl ke stěně, kde ho dlouhou chvíli jenom zuřivě líbal, než se od něj odtáhl právě včas, protože Jeanette zase vešla zpátky dovnitř. S tajuplným úsměvem pozorovala Gabriela, jejich čas tady vypršel. Snad měl možnost za těch deset minut si to s ním vyříkat. Ale spíš oba dva vypadali, jako kdyby neměli daleko k pranici. Je dobře, že přišla o chvilku dříve.
"Tady máte ty zbylé papíry. Až všechno bude, tak to podepíšeme." Senior si od ní převzal papíry, přičemž se lehce mračil. Zrovna to zase mezi sebou skoro urovnali, když sem musela přijít ona. Nebo ne? Pohlédl na mlčícího Gabriela, který se snažil uklidnit.
"Byl bych rád, kdyby sis na mě našel více času. Pokud by to šlo už dnes večer." Koukl s mírně svraštělým obočím na Jeanette, která se nadšeně usmála. Takže si to vyříkali? Nebo k tomu mělo snad dojít?
"Ale jistě. Udržet rodinu pohromadě je důležitější, než nějaký film v kině. Holt se na to podíváme jindy." Starší blondýn pouze přikývl a otočil se, aby se mohl odkulhat z haly zpátky po schodech do své oblíbené studovny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | 12. února 2017 v 19:54 | Reagovat

Takže se usmířili? Olala :D Ale toho nového krále je mi líto.

2 Enqila Enqila | 13. února 2017 v 0:41 | Reagovat

[1]: Jistěže, to by nebylo ono, kdyby ne. xD Awww Christopher jr. byl vždycky takový chudáček, ale to je jiná storka a zaplnila by pár kapitolek asi také

3 Siginitou Siginitou | Web | 15. února 2017 v 19:33 | Reagovat

Tak tahle kapitola byla zajimavá :)

4 Enqila Enqila | 15. února 2017 v 20:43 | Reagovat

Well, děkuju. Možná to bude tím, že tam nebyli jenom oni dva. Na druhou stranu si říkám, že příběh mezi Marianem a novým králem by byl taky na pár kapitolek a třeba někdy, až nebudu lazy shit, to tu bude

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama