Rodinná pouta - Kapitola 8 - Konec

22. března 2017 v 10:00 | Enqila |  Rodinná pouta
Ták a je to tady. Divný, poměrně nudný a asi očekávaný konec. Doufám, že se alespoň někomu náměť líbil. Tyhle postavy jsou se mnou spjaté a o trochu více a prolínají se společně s osudy jinýc. Ale nevím, jestli bych někdy měla sepsat něco podobného akorát v sedmé kapitole se zmiňovaným králem a jeho cestě k příteli. Nalevo v menu boxíku si můžete rozkliknout všechny moje příběhy na pokračování, či jednodílné pod mým nickem :)


"Tatí…" Protáhl to slovo malý chlapec a zatahal osloveného vysokého blonďáka za zimní černý kabát. Modré oči se setkaly s překvapivě zelenýma. "Pojďme domů," Pokračoval hnědovlásek tenoučkým stále dětským hláskem. Jeanette jenom postávala v pozadí a očima nepřítomně hleděla pod sebe. Každou neděli sem chodili… Povzdychla si a natáhla ruce k tomu malému nezbedovi. Gabriel mlčky pozoroval svého syna, který ho netrpělivě tahal za kabát.
"A proč? Kdybys poznal dědečka, mluvil bys jinak." Odvětil nakonec bez jakékoliv emoce, až si za to vysloužil káravý pohled své manželky.
"Richarde, nech tatínka být. Už se utápí ve svém smutku nejméně pět let. To že si nepamatuješ dědečka, mu nedává právo, aby se choval, tak jak se chová." Přitáhla si dítě k sobě, očekávala nějaký argument z Gabrielovy strany, ale mladíka to přestalo bavit. Kdyby mohla, tak se někomu svěří, ale takhle tohle tajemství mohla držet jenom v sobě. Ona to přece v podstatě nevědomky podporovala, když jí Gabriel stroze oznámil, že někoho má. Nezjišťovala koho, on se jí taky přece nehrabal do soukromí.
"Počkáme na tebe v autě," Řekla nakonec smířeně a vzala Richarda za ruku. Ten se jí sice snažil vykroutit, ale nakonec e bavil tím, že se snažil šlapat do cizích stop ve sněhu, jelikož zde bývali pochovaní jenom bohatí a většinou už nebyl už ani kdo by se přišel na jejich hroby podívat.

Gabriel si zmučeně povzdychl a smetl malý nános sněhu na otcově náhrobku. Původně měl být pochován v rodinné hrobce, ale nakonec svoji závěť změnil a pochovali ho blízko Gabriela sídla, kam se přestěhoval s Jeanette, poté co se vzali. Ale i tak trávil většinu času právě v sídle svého otce, nebo se s ním scházel. Ještě teď si pamatoval, jak je Jeanette načapala. Zrovna se jejich obyčejná konverzace během přípravy večeře zvrtla a ona se nečekaně objevila doma. Původně měla být někde se svým milencem. Jemně potřásl hlavou, aby dostal z krátkých vlasů poprašek jemného sněhu, který se pomalu začal snášet k zemi. Květiny, které mu položil na hrob, už byly jemně bílé, zatímco svíčka pod víčkem stále plápolala.
"Proč jsi mne musel opustit…" Pošeptal a nechal se unášet svojí bolestnou vzpomínkou před tou srážkou. Řidič ani nezastavil, aby mu pomohl a on zemřel na následky v nemocnici. Zrovna když si konečně odpustili a opravdu se milovali.
"Změnil ses kvůli mně," pokračoval tiše dál a zatlačil prsty slzy zpátky do očí, i když mu to zrovna moc nešlo. "Přijdu zase v neděli, nemusíš se bát. Modlím se za tebe." Pohladil znovu chladný kámen, pod kterým byla uložená jeho rakev. Ta nejlepší z drahého ebenového dřeva, co na tom že se časem pod zemí rozloží.

Zachichotal se, až zněl jako hloupá náctiletá školačka, ale spíš to bylo tím, že trávil čas se svým milovaným. Senior v černé zástěře s nápisem KISS THE COOK pohlédl na svého syna a zašklebil se. Gabriel poslední dobou jenom zářil a to bylo dobře. Když se konečně usmířili, tak se s klidem vrhl do náručí svého osobního Pekla, ale víry se nevzdal. Ta v něm stále zůstávala. I tak si konečně přiznal, že mu, jak moc mu na synovi záleží. Dokonce mu po dlouhém přemlouvání věnoval svůj snubní prsten, který Gabriel hrdě nosil místo toho, jež dostal v den stvrzení jeho svazku se Jeanette. Byli v kuchyni a připravovali si večeři, jelikož Gabrielova žena měla být v sobotu a neděli jinde a služebnictvo dostalo na tyto dva dny volno, zatímco o malého synka se starali jeho prarodiče z Jeanettiny strany. Senior promíchal maso se zeleninou v kari omáčce a odložil vařečku.
"Nevěděl jsem, že umíš vařit." Podotkl Gabriel, když se k němu přitočil se sklenkou rudého vína v ruce. Christopher uchopil syna na bocích a přitáhl si ho těsně k sobě. Dával si pozor, aby jeho drahé oblečení nezamazal vařečkou.
"Kvůli lásce se člověk naučí spoustu věcí." Odvětil a ukradl si Gabrielovy rty pro sebe, než stáhl pánev ze sporáku, když se jejich jemný polibek proměnil v divoké vášnivé líbání. Jakmile měl volné ruce, tak uchopil blonďáka pod zadkem a vysadil ho na kuchyňskou linku. Mladší se znovu zasmál a objal otce všemi svými končetinami.
"Jdeš na to pěkně rychle. Myslel jsem si, že si to pěkně užijeme po dobré večeři." I tak cítil, že se ho zmocňovalo vzrušení, jak ho otcovy nenechavé ruce rozpalovaly. Cítil jeho rty na svém krku a nevědomky se mu vybízel svým hrdlem. Uvnitř se probouzela touha, aby si to rozdali pěkně divoce jako jednou před několika měsíci. Tehdy skončili oba dva celí od Gabrielovy krve, když se to spíše zvrtlo v divokou pitku proloženou vášnivým tělesným vyznáním lásky. I když ho další den pořádně bolelo všechno, tak to byl zatím ten nejlepší sex, co s ním měl.
"Kousni mě." Nevydržel ten nátlak vzpomínek a zavrtěl sebou. Christopher m jazykem přejel o několika sotva viditelných jizvičkách. Gabriel zoufale zasténal, než se napnul. Otcova dlaň ho už delší dobu stimulovala v obnaženém rozkroku a teď tne náhlý nával štěstí poté, co se do jeho hrdla zanořily jeho tesáky. Nevydržel to a explodoval v rozkoši, čímž potřísnil otcovu ruku.
"Gabrieli!" Ozval se v kuchyni šokovaný hlas jeho ženy. Senior sebou škubnul a prve se od Gabriela odtáhl, než zase jeho potupnou skoro nahotu zakryl opět svým tělem.
"Valloton? Cože?" Vydechla šokovaně hnědovláska a skoro zrazeně se dívala na svého muže. "Tohle je ta žena, o které jsi mi nechtěl říct bližší informace? Že se nestydíš mi takhle lhát. Myslela jsem si, že si přece říkáme ve všem pravdu, když už spolu víceméně žijeme jenom formálně." Gabriel škubnul obočím a slezl z linky. Opřel se o otce, který mu zběžně ošetřil kousanec na krku, aby nebyl z dálky tolik zřetelný a pomohl mu zapnout si kalhoty.
"Jako by na tom záleželo." Odsekl, jakmile se trochu vzchopil. "A co? Víš moc dobře, že z mých peněz budeš mít nic, když se se mnou sama rozvedeš." Dodal jakoby se nic nedělo, otočil se ke sporáku.
"Trochu to přihřejeme a bude to k jídlu." Podotkl senior a tvářil se, jako kdyby právě nebyli načapáni. Ještě že nebyli v sobě víc. To by se možná Gabriel hanbou propadl. Ale momentálně to bylo mladšímu jedno. Dostal trochu endorfinů a cítil se silný. Klidně by pohnul horami, kdyby to šlo.
"Dáš si s námi?" Otočil se Gabriel na Jeanette, která ztuhle přikývla. Tak nějak tušila, že Gabriel preferuje spíše muže, než aby trávil čas v posteli s ní. Ale fakt, že spí s vlastním otcem, ji doslova omráčil. Nevěděla, co si o tom myslet a snažila se o tom si myslet velké nic. I tak ale nemohla namítat, že by jí to vlastně vadilo. V kterém jiném manželství by mohli mít své další dva milence, a žila si naprosto spokojeně. V nové krásné vile, narodil se jim synek, který byl Gabrielův, na to si samozřejmě dávala pozor. Také bylo podmínkou testy otcovství, aby nedošlo k tomu, že by rozmazloval dítě, co není vlastně ani jeho.
"Richard je…?" Zeptala se tázavě.
"U tvých rodičů. Stačí zavolat Jessice a přivede nám ho. Určitě rád dědečka uvidí." Pohlédl směrem k otci u sporáku.

Nakonec se rozhodl po dlouhém rozjímání pod sněžícími mraky jít zpátky. Jeanette na něj s Richardem už dávno nečekali a jeli domů, a tak si udělal krátkou nucenou vycházku. Rozhlížel se okolo sebe, ale všechno bylo pokryté bílým popraškem. Lepší než kdyby zde šel na podzim. To by jeho náladě příliš neprospělo. I když ona ani ta chladná a studená zima, nebyla zrovna to nejlepší. Nově napadnutý sníh mu křupal pod nohama, na které se během chůze díval. Než po dlouhé době zvedl pohled a zastavil se, aby se rozhlédl okolo sebe. Co se tady Jeanette vlastně líbilo? Nastěhovali se sem jenom kvůli tomu, že tady žijí i její rodiče? Bodl ho tak trochu osten žárlivosti. Někdo svoje rodiče pořád měl… On se svým drahým otcem získal jenom pár let. Nebylo to od života fér. Vytáhl z kapsy klíče a chvilku se díval na otcův snubní prsten. Možná by se ho měl zbavit a někam ho uklidit. I tak mu všechno připomíná jeho. Vešel na přední zahrádku a vydal se po udržované kamenné cestičce k jeho luxusní vile.
"To je dost, že jsi doma." Uvítala ho zachmuřeně Jeanette.
"Šel jsem pěšky." Namítl Gabriel slabě, neměl chuť na nic. Vždycky to pro něj bylo těžké, ale uložil si úkol, že na něj stejně bude furt myslet. Tím se vylučovala jeho hloupá myšlenka, že by se zbavil toho prstenu. Hnědovláska se na něj zamračila, ale nic neřekla. Přestože byl Gabriel často v depresích, ona se mohla veselit s kýmkoliv jiným a vlastně to dělala. Neměla si na co stěžovat. Jenom občas Gabriel zcela zbytečně vyjel na Richarda a potrestal ho za naprosté banálnosti. Blondýn odložil kabát a nevěnoval ani pohled do obýváku, kde u televize hrál nějakou hloupou hru jeho syn. Zavřel se ve své pracovně, kde se posadil do koženého křesla. Bylo to místo, kam mu Jeanette nechodila a on si zde mohl dělat, co chtěl. Jediné pořádné soukromí v tomhle domě pro něj. Sejmul si prsten z ruky, což nešlo zrovna dobře, když už tam za tu dobu měl vytlačené místo a sáhl do jednoho ze šuplíků u psacího stolu. Položil na jeho lesklý povrch pytlíček s bílým práškem, který vysypal. Vzal do ruky jednu z vizitek a vyrovnal si opatrně díky tvrdému papíru do dvou lajn. Ne že by byl závislý… Ale mělo to na něj i jiný než jenom stimulační požitek. Cítil, jak do něj pomalu proniká zvláštní síla. Jakmile došňupal i druhou linii bílého prášku, tak vzal do ruky prsten, zatímco se před ním pomalu zhmotňovala jindy neviditelná bytost. Gabriel jenom vyčkával, než ty barvy nabraly svůj tvar a před jeho stolem stál on.
"Otče…" Vzdychl tiše a natáhl k němu ruku, ten k němu šel pomalým a rozvážným krokem.
"Gabrieli," oplatil mu hlasem, který šustil jako spadané listí. Samozřejmě, že někdo jiný by pouze viděl obluzeného muže, ale jmenovaný se cítil nesmírně šťastný, přestože jím projela Christopherova ruka a on nebyl schopný ho chytit za ruku.
"Měl bys zapomenout," nabádal ho tiše duch, přestože ten hlas zněl víc živěji. "Zapomenout a zamilovat se do někoho jiného…" Jeanette stála ve dveřích. Původně se chtěla zeptat, jestli by Gabriel nechtěl něco k pití, ale když ho viděla, jak mluví k něčemu, co není vidět… Smutně nad tím zavrtěla hlavou. Stalo by se i jí, že by se zbláznila ze smrti milované osoby?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | 22. března 2017 v 14:41 | Reagovat

Takže se zbláznil a zase to skončilo smutně. :-(  :D
To je naprd toto, ale Jeanette tady na mě působila dobře a synek se jmenuje Richard :3

2 Enqila Enqila | 22. března 2017 v 17:55 | Reagovat

Tak svým zůsobem na to měl senior i právo umřít :D Byl o 17 let starší než Gabe, akorát ho nesešrotovalo stáří ale kamion, heh :D

3 LM LM | E-mail | Web | 28. března 2017 v 20:20 | Reagovat

Hmm, zaujímavé, dobre napísané, také pútavé :)

4 Enqila Enqila | 28. března 2017 v 23:21 | Reagovat

Ah děkuju :D Třeba zaujmu i další připravovanou věcí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama