O jako konec | Kapitola 1 - Sečtené dny

14. května 2017 v 10:00 | Enqila |  O jako konec
Tak jsem tady se svým malým vícedílným projektíkem, protože nejsem schopná to napsat celé a pravděpodobně by z toho nemuselo být tolik kusů salámu. Kdo nejste naprosto hloupí, si všimnete, že je to dost inspirované druhou světovou válkou. Chtěla jsem původně psát přímo na ni, ale pak jsem to pozměnila. Nemám dostatek infromací, abych nepsala hovadiny. Proto se celý příběh odehrává ve vymyšlených státech se snahou o odlišnosti. Ale podstata je to samé. Vítejte do šílenství jménem omegaverse :)



Become the beast.
We don't have to hide.
Do I terrify you?
Or do you feel alive?

Po Velké válce by nikdy nikdo nepočítal, že se svět znovu vrhne do chaosu další. Události, která plodí samé zlo. Spolkne člověka svým nenasytným chřtánem a vyplivne ho zlomeného, přestože stál na straně vítězných mocností. Proč se ovšem takové zvěrstva vlastně musela dít? Odpověď byla jednoduchá. První válku způsobily čistě mocenské motivy stejně jako staletí předtím, ovšem nyní si lidé začali uvědomovat, že někteří mezi nimi byli něčím speciálním. Něčím, co by se mělo odstranit. Až v raném novověku si vzdělaní začali všímat jistých odlišností v lidské společnosti a rozdělili ji do tří skupin. Tak se utvořila silná, neporušitelná hierarchie. S rozvojem přírodních věd se přešlo i k popsání fyzických vlastností a konečnému pojmenování tří skupin. Malé procento populace mělo štěstí, že stálo na vrcholu jako alfy. Největší počet zastávali obyčejní beta lidé a omega se stala synonymem bídy a tragického života. Netrvalo dlouho a z omeg se stávali psanci. Hlavně ve společnosti, kde dominovala skutečně jenom alfa část populace. Ale proč by nás život měly určovat biologické předpoklady?


Zamyšleně se díval z okna, za kterým se chvíli co chvíli proměňovala krajina. Projížděli okolo polí, lesy i menšími vesnicemi, kde se nezastavovalo. Mlčel, přestože s ním v kupé byla i jeho rodina, neměl náladu si s nimi povídat. Stále se snažil vzpamatovat ze svého ubohého zranění, které hned ze začátku války vyřadilo ze hry. Postavil se do první linie, aby mu prošpikovali pravou nohu kulkami. Doktor mu hrozil amputací, ale někdo z vyšších míst zatahal za nitky a končetinu mu zachránili. Díky tomu teď byl na cestě do největšího zapadákova. Mířil na východ, aby stanul jako zástupce vedoucího v jednom z táborů, o kterých se zatím jenom podávaly mlhavé informace.
"Eriku," Sykla káravě žena a přitáhla si pětiletého chlapce, který se plížil k otci, k sobě. To přitáhlo mužovu pozornost k těm dvěma a pokusil se na ně usmát, ale normálního člověka by tím spíš vystrašil. Azurově modré oči se vůbec neusmívaly, zatímco blond krátké vlasy měl skryté pod černou brigadýrkou s plastovým kšiltem. Celý byl oděný ve stejné barvě jako brigadýrka a na prsou měl pár vyznamenání. Mezi nimi i jedno, které symbolizovalo jeho nejnovější zranění.
"Copak bys chtěl, mladý muži?" Zeptal se syna poměrně příkře, zatímco se chlapec vymanil z matčiných rukou, aby se usadil po boku otce. Jenom se na něj zazubil a nevypadal, že by měl na srdci něco důležitého. Plavovlásek si povzdechl a pohladil ho též v blond vlasech. Chlapec se spokojeně o otce opřel a hrál si s jednou z mnoha medailí. Vlak se skřípěním zastavil a kdosi jim oznámil, že dojeli na konečnou stanici.
"Victore, zavolám někoho, aby nám pomohl s kufry." Řekla hnědovláska a uhladila si pečlivě červenou sukni na svých kolenou. Blondýn jenom přikývl a vzal do ruky hůl z černého leštěného dřeva se zlatou koulí.
"Půjdeme se podívat na nový dům, co ty na to?" Promluvil konečně hlubokým hlasem a opatrně se zvedl. Stále se snažil nohu nezatěžovat, ale bolest nepolevovala ani s léky a těch začínal být nedostatek. Klučina přikývl a vykoukl z kupé, než se ohlédl na belhajícího se otce.
"Máma už někoho vede." Podotkl Erik, než vyrazil na druhou stranu, než matka, která na něj volala. Victor se vydal kulhavě za ním a káral ho, aby alespoň zpomalil. Jakmile vylezli z vlaku, tak se rozhlédl okolo sebe. Vypadalo to tady úplně jinak, než v Rigidském království. Tedy teď už to byla jeho součást, ale mateřská země nebyla tak… zaostalá? Ano, jeho první dojem.
"Eriku stůj!" Zakřičel na nezbedné dítě, které málem skočilo nějakému autu pod kola. "Je to na druhou stranu."

"Není tu žádný nábytek." Ozval se ženský hlas za jeho zády, načež měl chuť jízlivě odpovědět, ale ponechal si to pro sebe.
"Přihlásím se na velitelství a nějak to tam jistě vyřešíme," reagoval druhou možností. Jediný malý Erik vypadal asi spokojeně, děti ty špatné události zatím moc nevnímaly, nebo měly dar je úžasně ignorovat.
"Stejně musím zjistit, kde se nachází moje pracoviště. Alespoň postele tu určitě budou." Dodal a opatrně se rozešel. Každý krok pro něj byl neuvěřitelné utrpení, ale potřeboval se porozhlédnout po celé vile. Měla přízemí a patro, příjemně velké pokoje a hřejivými barvami vymalované zdi. Nebyla tak suchá jako jejich byt v Rakku. Nějaké zařízení tady po předchozích majitelích zbylo, ale očividně se většinu snažili vojáci odstranit a něco si museli vzít i vystěhovaní. Pokud jim příroda nenadělila do vínku osudnou nálepku omeg. To bylo pravděpodobnější, že se dostali do jednoho ze zadržovacích táborů. Stál v obývacím pokoji, kde zůstala pouze televize a stěna s ní. Přešel blíž k jedné z nich, která měla skleněné dveře. Zbylo tam pár fotek. Zamyšleně si je prohlížel, než otevřel dvířka a vzal je. Všechny.
"Eleonoro," zvýšil hlas, protože si nebyl jistý, jestli za ním šla nebo ne. Jmenovaná se vynořila ve dveřích. "Na," podával jí fotografie. "Vyhoď je. Půjdu na velitelství. Něco tady zůstalo. Běž se podívat do patra. Určitě bych si tam chtěl udělat pracovnu." Jenom přikývla, pořád viděla, že je podrážděný, ona sama nebyla nadšená. Tohle místo jí samotnou příliš neuchvátilo. Hlavně když měli bydlet v blízkosti těch lůz. Victor okolo ní prošel a vyrazil ven, zatímco nahoře dováděl Erik, když běhal z jednoho pokoje na druhé. S povzdychem obrátila svou pozornost k dítěti, chtěl jít nahoru za ním, ale pocítila náhlou křeč v břiše. Bolestivě zasykla a opřela se o nejbližší stěnu, opatrně si dlaní přejela po zatím nenápadně vybouleném břiše.

Lidé si ho moc nevšímali, většinou to byli pravděpodobně domorodci dobytého území a nechtěli se zaplést do křížku s někým, kdo patřil najednou k vládnoucí většině a ještě k tomu uniformovaný. Sem tam narazil na nějakého vojáka, který ho předpisově pozdravil, ale většina lidí skutečně nebyla z Rigidského království, jak si původně myslel, že budou. Na chvíli se zastavil, aby se po městě rozhlédl. No, byla to spíš taková vesnice. Stále to tady na něj nedělalo valný dojem. Už chápal, proč se vojákům sem tolik nechtělo. Byl to naprostý zapadákov v blízkosti moře. V dálce zahlédl bílou vlajku s dvouhlavou černou orlicí ve středu. Tam muselo být velitelství, protože mu byla až věrně známá. Každému občanovi království vlála miniatura u okna, zasyčel bolestí, ale nakonec se přemohl. Stiskl zuby pevně k sobě a opět se rozešel směrem k té budově. Otevřelo se před ním malé obdélníkové náměstíčko se jezdeckou sochou uprostřed. Muž na koni ukazoval kamsi do dálky a nejspíš byl nějakou historickou či mýtickou postavou, jinak by asi nestál v tak zapadlé vesnici. Tady už bylo podstatně více lidí. Ale opět převážně vojáci a nějací staří lidé, kteří si povídali na lavičkách ve své řeči. On jim zatím moc nerozuměl, ale počítal s tím, že buď se naučí jejich jazyk, nebo se na úřadech nedomluví. Tiše si povzdychl, když vešel do administrativní budovy a nějaký vojín ho navedl po schodech do prvního patra. To byla další nehezká překážka pro jeho nohu a musel si dát dvě přestávky, než se konečně dostal k dřevěným dveřím, které byly označené jako přijímací kancelář.

Pohledem sledoval muže, který se procházel po své kanceláři, jako kdyby mu celé získáne území patřilo. Byl tady maximálně tak nadřízený lidem ve vesnici. I Victor zastával vyšší postavení a měl jinou uniformu.
"Hrdinové jako... vy, pane, jsou požehnáním pro nová území. Lidé tady potřebují vlídné ale rázné šiřitele našich myšlenek, aby naše křížová výprava byla úspěšná, tak se s námi musí spojit lidi. Jedině s nimi máme možnost hrozbu pro naše děti vymýtit." Významně si odkašlal a počkal, jestli k tomu blondýn bude něco chtít. Když se k ničemu neměl, tak vytáhl jeho složku. "Papíry cestují rychleji, než lidé a v nich jsem se dočetl, že patříme mezi Vyvolené. To je další plus pro vás. Autoritativní lidi vedení tábora potřebuje." Hodil dokumenty o stůl, odkud vypadla Victorova fotka, když byl ještě dítětem. Rozevřel ji v místě, kde byla jedna z mnoha záložek.
"Váš rodokmen je také přímo znamenitý. Nikdo z vaší rodiny nepatřil mezi pleby." Důstojník ho jenom poslouchal. Příliš nechápal, proč by se měli lidé zabíjet jenom kvůli tomu, že měli jiné vlastnosti. Každý byl přece jedinečný, tak to jejich bohové chtěli ne? Proto rozdělili své výtvory do tří různých vrstev, ne? Velitel mu dál něco říkal, ale už se tolik nepovyšoval, když se očividně neshledal s velkým nadšením z Victorovy strany. Když domluvil, tak dal konečně prostor plavovláskovi. Položil tedy informativní dotaz ohledně nábytku, který mu byl ihned zodpovězen.
"Jestli nemáte další dotazy, tak bych vás předal do Dorianovy péče a on vás provede po místu vašeho příštího působiště." Zazvonil na zvoneček a ve dveřích se objevil voják ve stejně šedé uniformě jako Královský zástupce, který zde zastupoval Rigid.
"Doufám, že se svého úkolu zhostí se ctí, která přísluší vám alfám." Victor se na zástupce ani neohlédl. Byl si jistý, že mu závidí jeho postavení ve společnosti. Úplně cítil ta ošklivá krysí očka, jak se mu zabodávala do zad. Nemohl za to, že z něj byl cítit obyčejný beta…

Kráčeli ulicí a lidé se jim opět vyhýbali, sklápěli před nimi pohledy. Vnímal, že tady nejsou vítaní, ale většině RIgiďanů to tady ani nevadilo. Zaujatě naslouchal povídání mladého vojáka, který mu vykládal, co přesně bude dělat a pochopil, že za svého krále bude špinit vlastní jméno a ruce.
"Budu váš řidič. Myslím si, že se svým zraněním pár týdnů nebudete schopný se dopravit do tábora sám."
"Noha prostřílená kulometem není nic hezkého, ani pro alfu." Usmál se na něj křivě Victor a s díkem se zastavil. Opřel si vycházkovou hůl o stěnu žlutě natřeného statku a sáhl do kapsy, odkud vytáhl plechovou krabičku. Z ní vzal dva prášky ze ztenčujících se zásob a bez vody je spolknul.
"Dobrá tedy. Řekni, kde mám počkat a já tam snad ještě zvládnu dojít. Rád bych se posadil a nenamáhal nohu, alespoň na chvíli." Mladík se na něj usmál a jenom přikývl. Ukázal mu, kde na něj má počkat a Victor se určenou cestou vydal. Tam se opřel o jeden z blízkých domů a rozhlížel se okolo sebe. Skutečně tady měli bydlet? Zvykne si tady na tohle místo?

...
Příjemnou vlahou noc narušil řev kulometů. Místo mraků měsíc na chvíli zakryla tři letadla, která se prohnala rychlostí světla nad malou vesnicí.
"Jestli nás mají sundat, tak je vezmeme spolu s námi!" Zařval do mikrofonu pilot prvního bombardéru.
"Jasná páka, Konráde." Zašklebil se druhý v kyslíkové masce a otočil se, aby mohl odpovědět na salvu stíhaček příslušnou palbou z kulometu. Pás nábojnic rychle mizel a zůstávaly po něm prázdné horké nábojnice. Ovšem stíhačky za nimi byly o dost šikovnější a vývrtem se vždy salvě kulek vyhnuly. Letadlo ve vzduchu zasténalo pod dalším náletem. Sám pilot cítil, jak se mu do jeho drahého stroje zarývají nenasytní kovožrouti.
"Ocas! Konráde, schytal to ocas!" Vykřikl jeho společník, když se nebezpečně na obloze zakymáceli. "Tohle je konec." Dodal, když se pokusil jeho kamarád o prudký manévr, který stavu jejich letadla jenom přitížil.
"Vezmeme aspoň jednoho." Procedil skrz zuby a pevně držel knipl, aby se udrželi nahoře, zatímco mířili proti jedné ze stíhaček. Nebe prozářil náhlý výbuch a k zemi se snesly trosky obou letadel, které se promíchaly do sebe. Za nimi pomalu sestupoval jeden padák. Dotyčný dopadl vedle trosek obou strojů a shodil ho z ramen. Ihned k nim přiběhl. Třeba to Konrád přežil. Doufal, ale byla v něm malá dušička. Věděl, že on by z boje neutekl. Radši se zabil a zničil proklaté Rigiďany. Nebo spíše jedno letadlo z několika tisíců. Druhý stíhač nad neštěstím jenom přeletěl a nakonec se obrátil a vydal zpátky na základnu.

Už pár hodin šel stále stejným směrem a doufal, že natrefí na nějakou vesnici. Nemohl zůstat poblíž místa, kde umřel jeho kamarád. Musel jít dál, protože bylo nad slunce jasné, že se tam Rigiďané vrátí. Budou ohledávat ostatky a pravděpodobně se jich i zbaví. Za nedobrovolné pomoci přivezených zajatců. Pevně sevřel rty k sobě. Nesměl se nechat chytit! Zrychlil tempo, než ztuhl vyděšením.
"Ne. Teď ne," Zašeptal a pohlédl vzhůru ke stále černé obloze s hvězdami. Vypadaly jako oči a on měl pocit, že se mu tam nahoře vysmívali, když mu hrudník sevřela nepříjemná bolest a po chvíli se zhroutit do nízké trávy poblíž lesa. I kdyby se doplazil a skryl před zraky ostatním, něco jiného by tam ty hnací psy navedlo. Škubnul sebou, zatímco z úst se mu vydralo až zoufalé zaskučení. Celé tělo měl jako v jednom ohni a nejintenzivněji to cítil ve svém rozkroku. Spodní prádlo měl zmáčené a s hrůzou si uvědomil, že všechna vakcína vybuchla stejně jako Konrádovo letadlo. Proč zrovna teď? Napadlo ho zoufale a s opatrností se zvednul, aby se alespoň skryl do lesa. I tak ho druhý den ze spánku probudila skupinka vojáků. Zbraně mu mířily do zarudlého obličeje.
"Pane, uklidněte se!" Prali se další dva vojáci s mužem v černé uniformě, který jimi s neobvyklou lehkostí mrštil od sebe. Toužebný pohled upřel k ležícímu muži, jež na něj upíral svůj pohled též.
"Zastavte ho!" Zařval jeden z odhozených mužů, když se vedoucí čety pokusil po zajatci skočit.
"Je to zkurvená omega!" Zaprskal další z vojáků a plivl na nemohoucího.
"Odtáhněte Paula proboha zpátky do auta." Ujal se velení jiný muž a ukázal prstem k ležícímu muži v říji. "Do něj napíchejte všechno možné. Jestli ho přivezeme těm nahoře v tomhle stavu, tak se navzájem sežerou." Omega nespokojeně zaskučel, celý týden plný trápení, pokud do něj dají všechno možné. Bude rád, když bude schopen vnímat. Zavřel oči a potlačil slzy. Konrád se přece neobětoval, aby ho chytili…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | 14. května 2017 v 16:41 | Reagovat

Je to zajímavé, i když se to zase bude týkat homosexuality, ale námět je zajímavý, i když jsme se z toho zatím nic moc nemohli dozvědět, kromě asi dvou hlavních hrdinů? :-?

2 Enqila Enqila | 14. května 2017 v 16:51 | Reagovat

Jako bych někdy psala něco jiného, haha :D Zatím v podstatě známe agresora a hlavní hrdiny s tím, v jaké jsou situaci. CHtěla jsem tam přidat prohlídku tábora, ale nakonec jsem to nechala být

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama